|
<<
Březen
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | | | | |
1 |
| 2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
| 9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
| 16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
| 23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
29 |
| 30 |
31 |
| | | | |
|
Stránku si právě čte 25 lidí.
|
|
Komentáře
ke článku: Stezky minulosti III.
(ze dne 26.12.2007, autor článku: Jakub Raida)
************** * **************
Stezky minulosti III.
Do třetice k úsvitům ranného středověku.
„Hodně z našich dobrých chlapů tam, v zemi Akvitánců, padlo mrtvých,
ale zvítězili jsme, a to je důležité,“ řekl král, když se, obkročmo
posazen na koně, loučil s Cathaoirem. „Avšak hrdinové mohou padnout,
národ však nakonec zvítězí!“
Cathaoir se ušklíbl a podrbal se na šeré bradě.
„A možná, králi, to je právě naopak. Národy přicházejí z temnot a
do temnot zas upadají, za tisíc let, sotva si kdo vzpomene, že tu naše
říše stála… Ale příběhy o samotných hrdinech, ty mohou zůstat navěky a
i tehdy, až z odlesku naší slávy nezbude ničeho, budou bardi zpívat o
velkých láskách, smrtích, bojích a válkách, jimiž jsme žili.“
Na to se pozdvižením mohutné ruky rozloučil s králem a i s dívkou
přitulenou mu k ramenu popohnal koně kupředu. Krajina počala se opět
měnit, závoje mlhy se trhaly a stromy rostly stále řidčeji. Loukou
běžel pes – lidé museli být blízko.
„Jsi vždycky tak mlčenlivý?“ optala se Thjóhilda.
„Přemýšlím o skálách, ve kterých jsem tě nalezl… …a o podivných lidech, kteří se jimi jako stíny míhají,“ zamručel.
„Přišli snad ze samotných pekel,“ řekla Thjóhilda znechuceně a jako by byla opět mezi skřety se nechutí i strachem zachvěla.
„Přišli z pekel… …zrovna tak, jako samotné celé lidské plémě. Král mi o nich včera vyprávěl, je to vskutku chmurný příběh.“
„Hm,“ řekla jen a jako by tím chtěla naznačit, ať pokračuje.
„Lidé v Byzanci nemohli už se nabažit přírodních mrzáků, tak začali
mnohým malým dětem po narození lámat nohy a křivit záda i jiné
čertoviny, aby je pak drželi v klecích, nebo se pohledem na ně
rozesmívali. Královské trendy šíří se až moc rychle a ani otec našeho
krále nezůstal při pochlebování dalekým pánům jen u podivných kabátců.
To my sami, největší výkvět rytířstva, stvořili jsme tyto bytosti – ani
lidi, ani zvířata. Nakonec jich někde začínalo být tolik, že se počali
bouřit a svrhávat naše lidi z oken. Byli vyštváni do lesů. Snad by je
tam vlci roztrhali, nebýt jednoho schopného hrbáče – sám jsem jej
poznal, byl u krále Dagoberta dvorním šaškem; který je sjednotil a
zavedl do šerých skal, kde za dlouhá léta propadli vlastním temným
praktikám, které náš nezmučený rozum není schopen pojmout.“
Když domluvil, upadla Thjóhilda do zarytého mlčení a smutných úvah.
Její pohled rozjasnil se až když koňská kopyta zaskřípala na
sypané cestičce a poutníci se přiblížili k zděné chalupě vprostřed
zelenajícího se statku. Ba co zelenajícího, to bylo slabé slovo
pozorovatele z dálky, čím lépe se seveřanka rozhlížela, tím více si
uvědomovala, jak pozemek hraje všemi barvami. Tam bíle svítil
naškrobený šáteček kolem holčičí hlavy přibíhajícího dítěte, tam jemně
žluté kvítky rámovaly krhavě rudé růže. Po hladině studny plaval leknín
na světle hnědé udusané hlíně stály strakaté krávy.
„Tatí!“
Muž seskočil z koně, uchopil caparta a zvedl do výše. Dítě radostně
výsklo a to už se válečníkových nohavic chytala další a další škvrňata.
Na zápraží se mihla ženská postava a její sukně sotva zavlála mezi
záhony, když běžela ke svému muži, který zatím položil všechny děti na
zem, aby svou milovanou mohl dlouze obejmout. Thjóhilda stála zatím
rozpačitě opodál vedle koně.
„Slyšela jsem trubky a bála se, že mi tě přinesou na štítu,“ škytla žena a sklonila trochu hlavu.
Muž se usmál, tak hřejivý výraz v tváři, až Thjóhildu znovu udivil.
„Ale jsem zpět, tak ať služky nosí na stůl, dnes máme, ženuško, svátek!“
Nato zdvihl svou ženu do náruče, stejně snadno, jako by byla dalším
z dětí. Na Thjóhildu se ani neohlédl, jako by na ní zapomněl, chytila
tedy koně za uzdu a vedla jej pomalu za nimi.
Stoly ve stísněné místnosti, jejíž zdi z velkých trámů dřeva
barvily se v záři plamenů do příjemně hnědých odstínů domova. Bosé děti
běhaly kolem ohniště a pletly se hodujícím dospělým pod nohy. Co chvíli
vybíhala ze svého koutku služka, aby vřískající dítko odtáhla do
postele. Za okny padla tma a přišel čas ulehnutí na lože.
„Půjdu sehnat dobytek a spát,“ řekl Cathaoir ženě, vstal a opustil místnost.
Zatímco paní domu se obrátila a jala zabývat potomky, mladá Thjóhilda vydala se v chladnou zahradu za mužem.
Venku již bylo notně zataženo a přes smrákání ani měsíce nebylo
vidět. Chlad rázem přituhoval a v trávě zašuměly první kapky deště. Na
dalekém obzoru a hned pak o něco blíže blýsklo se párkrát a hrom
zaduněl lesy. Dobytek sehnán, muž stojící ještě na okraji pozemku,
vzhlížejíc na obzor, jako by hodnotil kde všude byl, jakým širým světem
se toulal, zvažoval, co je pro něj nachystáno venku a co má doma.
Přistoupila k němu a něžným, pomalým pohybem přitiskla se mu k rameni.
Obrátil se k ní. Černé mraky pluly černou oblohou a milosrdná tma
zakryla všechny nedostatky v jejich obličejích. Pomalu jej objímala
rukama, bloudila mu prsty po pažích a blížila se rty. Málem se ta
drobná ústa setkala s drsnými, pak však překvapenou dívku odstrčil muž
prudce od sebe. Klopýtla a upadla. Zahřmění a blesk ozářil vzápětí
válečníkovu zlostnou tvář. Chvíli dívka myslila, že jí snad každou
chvílí okovaná bota projede lebkou, pak však muž jen poklekl k ní a
mírným hlasem pravil:
„Musela jsi se zmýlit, ženo ze severu. Miluji svou ženu nade vše,
s jejím úsměvem v mysli zabíjel jsem divoké Hispánce i krvelačné Kelty,
její ruku jsem držel, když rodila mé děti, jejím uším svěřoval jsem
všechna má tajemství. I kdyby mrtvá v hrobě ležela, raděj nad tím
hrobem bych klečel, než mezi tvá, vpravdě krásná, stehna pronikal.“
Když domluvil, zvedl se opět, gestem pobídl dívku jít zpět k domovu a sám tím směrem, neohlížeje se již zpět, zamířil.
Thjóhilda však měla v hlavě bouři a pod očima slzy; běžela
jiným směrem, nevnímala, kam ji pletoucí se nohy nesou, byla jako v
horečkách a divém snu. Svalila se pak unavená v jakémsi nakydaném senu
či hnoji v zadní části dvorce, kde hořce zkroucená plakala. Ach, co si
jen, nešťastnice myslela? Věřila tolik zarytě své mladistvé kráse? Či
snad z nějakého bojovníkova gesta usoudila zájem? Jak zhanobila se a
zostudila… Zahloubána v černé myšlenky nevšimla si ani potměšilých
tváří a svítících oček, rojících se náhle všude ze tmy. Zahradou zazněl
výkřik hrůzy, náhle a prudce utnut.
V tom momentě děti i z nejhlubšího sna otevřely prudce své oči
a vystrašeně se přitiskli k matce, která naopak pohlédla směrem k svému
muži, jenž už pozvedal meče a vykračoval směle ze dveří. Ďáblové
probudili noc! Dlouhé nože leskly se všude kolem a zubaté úsměvy
předestíraly zkázu. Muž, pouze v lehké kytlici, schytal na svém těle
nejednu ránu, když zalit potem stínal desítky zohyzděných krků hrbáčů,
kulhavých a jiných skřetů. Ach, msta byla krvavá, ohnivá a hrůzná.
Sotva ráno vyšlo chmurné slunce, vidouc bylo jediného živého.
Velký muž seděl zachmuřeně na velikém kameni, podpíral si bradu pěstí a
žalem jako by se obrátil v sochu. Stavení spálené na popel, střecha
prolomená, dvě mladé ženy o zeď v tratolišti krvavém opřené a dítek
malá tělíčka po statku celém rozházená.
|
Zobrazit článek Stezky minulosti III.
|
|
