Dlouho jsem přemýšlel, čemu, jakému sluníčku bych tento článek věnoval. Je spousta věcí, které dokáží lidi rozveselit, obšťastnit, nadchnout. Ať už blízká osoba, s níž mohou sdílet příjemně strávený čas, dobrá kniha, film, obraz a vlastně umění vůbec, či nějaký předmět, jako talisman, nebo i činnost. I to samotné sluníčko na obloze - tedy vlastně obrovské rozžhavené Slunce zející mnoho miliónů kilometrů od planety, po které se procházíme - jak často mnozí z nás v smutných zamračených dnech úpěnlivě očekávají, až se oblaka zpřetrhají a zasvítí sem svěží, životodárné paprsky, které vyženou zachmuřenost a trudnost z našich myslí a prozáří naše životy novým světlem. A skutečně jsou životodárné, to už je dlouho známo, sluneční záření a jeho energie je jednou ze základních příčin vzniku a udržení života na této planetě. A spoustu dalších věcí. Slunce je také uměleckým či náboženským námětem.

   Asi to bude znít trochu zvláštně, ale co když za svou zlatohřívou lampu prohlásím rozum? Tzv. zdravý rozum a bystrou úvahu oproti poblouzněním nejrůznějšího druhu a přehnaným zkratkovitým emočním reakcím? Možná to tu píši trochu nejasně a nepodstatně. Nejsem schopný tu postihnout všechny aspekty „rozumového" myšlení, zkusím se vyjádřit k tomu, jak rozum řeší různé problémy. To je vlastně jeho hlavní funkce, že ano? Řešení problému rozumem spočívá v tom, že si v něm udělám jasno, roztřídím si různé možnosti řešení a různá východiska, zhodnotím je podle jejich výhodnosti vzhledem k určitým prioritám, co si stanovím, nebo které převezmu, a rozhodnu se pro nějakou možnost. Popřípadě narazím na další překážky, nejistoty, kvůli kterým řešení problému upravuji a měním. A to vše se děje postupně, s klidem a chladnou hlavou, na rozdíl od toho, když jsem zmítán nějakými emočními tlaky. Takovou charakteristickou vlastností rozumu podle mě je, že je nestranný, všechny věci hodnotí objektivně, zatímco právě emoce je většinou zaujatá pro jednu možnost. Např. vztek. Když se člověk naštve, potom vlastně násilím prosazuje svůj požadavek (i když jde třeba o to se na všechno vykašlat), a je zaslepený. A vlastně vůbec, i když se jedná o positivní emoci, např. lásku, i ta člověka při řešení problému vždy neúprosně tlačí k té možnosti, která jí je jakoby „po chuti". Když je člověk zamilovaný, dokáže pěkně blbnout a ignorovat racionální argumenty. O strachu se snad nemusím vůbec zmiňovat. Proto v tomto ohledu považuji emoce a city za trochu nebezpečné, nebo aspoň velmi neposedné. Samozřejmě, žít bez nich nelze, koneckonců, je to věc, která nás žene vpřed, ať už činíme cokoli, a troufám si říct, že i něco, co stojí za samotnou podstatou vnímání a prožívání. Pokud bychom city úplně vypustili a u myslící bytosti připustili jen schopnost racionálního logického vysuzování a odvozování, měla by taková bytost vůbec „vědomí"? Uvědomovala by si sama sebe? Tato představa není příliš vzdálená od představy inteligentního robota, jehož mysl pracuje algoritmicky a ty algoritmy jsou tak složité a dokonalé, že je schopna se samostatně rozhodovat - umělá inteligence. Takovýto robot žádné vlastní vědomí nemá nebo snad ano? A když má, tak odkud se bere? Jeho duševní činnost je známý, definovatelný výpočetní proces. Pokud lze koncept vědomí, uvědomování si sebe sama z něho přímo odvodit, mohlo by to znamenat, že i lidské myšlení lze zredukovat na mohutný výpočetní proces. Dokázali-li bychom ho nějak analyzovat, možná se zase více přiblížíme velkému tajemství lidského ducha. Tím si však nejsem jist. Je tu možnost, že to tzv. vědomí pochází úplně „odjinud", což ani není nic z hmotného světa. To už ale odbočujeme do trochu mystických oblastí, kam racionální věda bohužel zatím moc nepronikla. Jistě se tu skrývá mnoho hlubokých tajemství.

   Zpátky k emocím čistě lidským. Jsou to věci dobré, potřebné, ale neměly by být jako utržené z řetězu, vše je třeba mírnit a vhodně korigovat. Tady bych se celkem přikláněl k názoru starých řeckých filosofů, kteří tvrdili, že vášeň a další city spolu s rozumem tvoří podstatu lidské duše, přičemž rozum tyto řídí, stojí nad tím. Nejlépe, když jsou „rozum a cit" v dobré součinnosti, když si člověk užívá spoustu krás a přitom má nad sebou určitou kontrolu. Jinak je na snadné cestě do pekel. Tehdy může být i nebezpečný sám sobě nebo svému okolí. Určitě je také špatně být příliš asketický, odpírat si estetické prožitky, touhy a být jen výhradně takový „úřednický" (nechci se úředníků dotknut). Otázkou je, jestli taková askese je vůbec rozumná. To by už nemělo daleko k bezcitnému robotovi popsaném výše. Dokážete si vůbec představit, jak by vypadal, uvažoval a jednal člověk absolutně bez emocí?