.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Červenec  >>
PoÚtStČtSoNe
   1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 31  

 .: Online
Stránku si právě čte 1 člověk.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: My automechaničkami aneb Důkaz místo slibů
(ze dne 19.06.2008, autor článku: Karolína Maxová)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

My automechaničkami aneb Důkaz místo slibů

Nevěřím na zázraky...spoléhám na ně. Jestli se ptáte proč, máte pádný důvod číst dál...



Sobotní odpoledne se pomalu chýlilo ke konci a s ním i spojená návštěva Pavly. Dny, kdy jsme spolu trávily zhruba šest hodin denně, jsou pryč. Od maturity jsme se viděly prakticky třikrát. Já teď pendluju mezi Třebovou, Libercem a Prahou, zatímco  Pavla zvolila Pardubice. Je to osoba živá, aktivní a energická, zkrátka směs toho, co učitelé nemají rádi, protože jim to vyrušuje výklad, narušuje plány a porušuje školní řád. Ovšem příjmení Weidenthalerová Pavlu předurčovalo k nelibosti pedagogů i v její nepřítomnosti. Zkoušeli jste někdy zapisovat ve třídnici do kolonky 4x1cm jakousi „vajdntálerovou“? Pro nás spolužáky to ale byla jednoduše Weidy nebo Weidyna.

S Weidynkou se loučím ve dveřích a ještě vycházím před dům, abych shlédla její řidičské umění, se kterým máte tu čest seznámit se na českých pozemních komunikacích, a to především na trase Pardubice-Česká Třebová. Usedá do auta, poutá se bezpečnostním pásem, otáčí klíčky a… „Nechceš doufám říct, že do tebe budu muset strčit?,“ směju se. Po dvacátém pokusu nastartovat zděděného favorita dochází už i mně – vyznavačce sportu Prošmejdi si boty pěšky – že končí sranda. „Asi mi budeš muset někoho sehnat. Buď aby mě odtáh anebo abych se napojila na jeho baterku.“ Něco o napojení baterky slyším prvně, takže se pouze znalecky rozhlédnu  po ulici. Že je teplá slunečná sobota potvrzuje i fakt, že dveře i okna jsou zavřená, naprosté liduprázdno. „Sestřenky jsou pryč. Strejda je na kole. Támhle nikdo nebydlí. A kdyby byl doma Marcel, bude mít otevřený okno. Šverclovi jsou důchodci. Táta se ségrou se vrátěj po osmý a máma je v Krkonoších,“ seznamuju Weidy se situací ne zrovna příznivou. „Co Zdenda?“ Volání bez odezvy si Weidy vysvětluje ještě neskončeným tréninkem anebo už započatým zápasem. „Tak zavolej jeho rodičům.“ „NEBUDU volat jeho rodičům! Co by si o mně mysleli?“ Vtip o prospěšném teambuildingu s nastávajícím tchánem a tchýní polknu. „Teta se strejdou…no prostě celá famílie je na chatě. A tam není signál,“ vyřazuje Weidy ze hry svoje příbuzenstvo. „Fakt tu nikdo není?“ Kroutím hlavou. „Hej, co takhle zkusit někoho na ajsku?,“ vypadne ze mě. Řítíme se k počítači.

Pouštím se do vyjmenovávání všech potenciálních záchranářů. „Má Kuba řidičák?“ „Ne.“ „Ale Víťa jo?“ „Ten teď bude v Praze.“ „Hm. Vladuš?“ Weidy si jen povzdechne. „Zkusit to můžu, ne?,“ a už seznamuju Vladana s naší situací. Poté, co se nesčetným množstvím smajlíků vyjadřujících cokoli jen ne pomoc či podporu prohrabu k samotnému jádru odpovědi, jsem Weidynku nucena informovat o faktu, že Vladan nemá ani řidičák ani auto. „Zkusíme Vlastíka,“ nepouštím otěže.
cau, mas ridicak?
jo, mam
a auto?
taky
a ses v blizkosti ct? táži se ze široka, protože si nejsem schopna vybavit, ve které z vesnic poblíž Třebové Venclík zrovna bydlí.
jestli je praha v blizkosti trebovy tak jo, hehe
„Debil!,“ ohodnotí Weidy našeho bývalého spolužáka, nadějného nevím co ale na ČVUT prý perlí. „Fajn. Tak od znova, zlati. Kříbo?“ Po dlouhé době se Weidy pousměje. S Martinem jsem totiž za dob gymnázia měla stejnou cestu domů a od chvíle, co udělal autoškolu, mi vytrvale nabízel místo pěšího doprovodu možnost odvozu. Zkrátka jsem se u něho těšila takové přízni, že si vysloužil přezdívku Taxikář. 
cau, mas ridicak? „Proč se ho ptáš, jestli má řidičák, když furt sedí v tý jejich slavný fábii?“ Ups, dochází mi. „Ze zvyku,“ odceknu a hned doplňuju:
muzes ke mne prijet? 
co se deje?
weidy nemuze nastartovat auto, tak shanime nekoho kdo by prijel a pres nejaky
kabely ji nabil baterku 
tak to bohuzel vubec nevim jestli nejaky kabely mame
Podívám se na Pavlu. „Zkus Číču,“ radí mi. „Když myslíš…,“ odvětím a klikám na kontakt Honzy Mikeše.
cau, mas ridicak a auto?
jj
a ses ve trebovy?
jj
„Ty jo, Weidy, je to doma!,“ raduju se a jen pro úplnost dodám:
a muzes prijet???
ale ja nemam auto
Úsměv nám ztuhne, pohledy se střetnou a výraz ve tvářích jasně říká, že si o Honzovi myslíme totéž. „Tak je blbej?!?!,“ potvrzuje Weidy naše stejné myšlenky.
vzdyt sem se te ptala estli mas RIDICAK A AUTO!!!!!!!!! zuřivě mlátím do klávesnice.
ja myslel ridicak na auto, sry

„Hele, zkus zavolat tvýmu tátoj.“ Popravdě řečeno, jestli jsem měla obavu z nějakého návrhu, tak je to právě tenhle. Představa jak tatínkovi vysvětluju, že Pavla prostě nemohla přijít od nádraží pěšky, auto má v háji, celá ulice je pryč, takže se do opravy musí pustit ta dvojka, co jen zázrakem neprolítla z fyziky, a ještě se mu bude hrabat v garáži…ale Pavla je kamarádka, a tak beru mobil, nicméně raději volím sestřino číslo s cílem oblíhdnout terén. „Co je?“ „Ahoj.“ „Co chceš?“ „Jen tak. Kdy přijedete?“ „Pozdě večer, tak chceš něco?“ „Táta tam je?“ „Jo. Proč?“ „Jen tak. Čau.“

Ach jo. Ještě to přece musíme zkusit. „Weidy, ještě je Víšuš online.“ „A jak jsi přišla na to, že bude doma a že bude mít k dispozici auto?“ „Se můžeme mrknout z ložnice,“ prohlásím suverénně. Z vedlejší místnosti je totiž parádní výhled na Třebovou, včetně na dům rodiny Víšovy. „Vidíš támhle to zelený? To je určitě jeho!,“ jásá Pavla. A jde se psát. „Sakra. Už tu není.“ „Počkej, mu zavolám.“ Weidy se ujímá slova: „Čau. Jak kdo jsem? Si jako nepamatuješ, kdo seděl před tebou celejch vosum let? No nepoznal. Nech bejt. Hele, mám problém. Víš, kde bydlí Kristýna? Auto jak vidim máš. Co? No neřeš, prostě vidim, že máš. Přijeď, musíš mi nabít baterku.“ „A je to!,“ vítězoslavně si oddechne. Vítězství ale trvá pouhopouhých devět minut. Po skončení hovoru mrskne Weidy mobilem o zem. „Tak prej kabely nemůže sehnat. I jeho strejda ví velký kulový. A prej mu není dobře. Ale jestli tě to zajímá, tak nám drží palce,“ ječí.

Chápu, mobilu se ujímám já a volám – pro jistotu opět ségře. „Tú tú tú tú …co jééé zás?“ přeruší tůtání Markétin znuděný hlas. „No vlastně…to…víš…ještě pořád tam je táta?“ „Jo.“ „Tak mi ho dej,“ vyřknu si ortel a pomalu se začínám smiřovat s představou cholerického řevu do mobilu typu „co jsme zase vyváděly?!“ Ale pozor. Rodič překvapí a startuje tak nejsložitější operace mého života od dob laborek z fyziky a chemie. „V garáži nahoře nad vlekem je nabíječka.“ „Jo, nahoře v garáži.“ „Přicvaknete to k baterce a dáte to do elektriky.“ „Přicvakneme, do elektriky.“ „Hodnoty musí být vlevo na nule!“ „Na nule, weidynka.JPGvlevo.“ „Pomalu přidáte a necháte to tak půl hodiny nabíjet.“ „Přidat, půl hodiny.“„ A tu baterku máme vyndat?“ „Nevydávat!!!,“ nezklame co do decibelů tátův křik. Ok. „Tak Weidy, jdeme na to.“ S ukončením hovoru ovšem vypovídá i má paměť, takže nejdřív jdu do sklepa, pak se přehrabuju ve skříni u vleku a nakonec hledám prodlužovačku pro zásuvku. Pavla mezitím famózně otevírá ten plechovej dekl a bez váhání přicvakává červený a modrý drát k baterce. Nastavujeme hodnoty a zapínáme do elektriky. Čekání si zpestřujeme jedním šálkem kávy, jedním šálkem čaje, sušenkami Dobré ráno a soustavným vzdychání, že „teď už to prostě musí vyjít.“ 

Uplynulo třicet minut. Prodlužovačku rvu ze zdi, Weidy bere do rukou starou mikinu, která ji má údajně ochránit před případnou elektrickou ránou, a odpojuje nabíječku. Odklízím popelnici pro případ, že by akce skončila úspěchem a Pavla se od nás vyřítila jako při startu Formule 1. Nasedá do auta. „Když tak: Ahoj!,“ loučí se a otáčí klíčkem.

Nenaštvu vás, nehodím sem reklamu ani titulky. Naopak – rovnou k věci: Weidy se rozjela, odjela a jestli neumřela, tak po republice jezdí dodnes…



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz