Švédský básník a prozaik, významný zástupce švédského novoromantismu. Držitel Nobelovy ceny za literaturu v roce 1916.

Verner von Heidenstam (celým jménem Carl Gustaf Verner von Heidenstam) se narodil 6. července 1859 v Ölshammaru - na panství okolo jezera Vättern v aristokratické rodině, kde byl otec důstojníkem švédské armády. Studoval malířství na akademii ve Stockholmu, ale v šestnácti letech musel studia přerušit, kvůli tuberkulóze. Jako léčbu jeho rodiče zvolily cesty po Evropě a Blízkém východě, při kterých se nadále vzdělával. Po návratu z cest jej otec poslal na studia umění do Paříže. Heidenstam se vrátil zpět do Švédska v roce 1880 a krátce nato se oženil se Švýcarkou Emílií Ugglovou proti vůli jeho otce. Již během ozdravného pobytu po Evropě se Verner von Heidenstam uchyloval k psaní poezie a i po studiích v Paříži ji neopustil. Svá raná básnická díla posílal do finského nakladatelství Zachrise Topelia, který jej silně podporoval v psaní. Několik dalších let žil Verner von Heidenstam kočovným životem, kdy žil se svou ženou průběžně v Itálii, Francii a Norsku. V roce 1886 si Heidenstam pronajal středověký hrad v severní Švýcarsku, jehož velmi častým návštěvníkem byl August Strindberg, který se na dlouhou dobu stal přítelem a oporným bodem v Heidenstamově tvorbě, což dokazovala diskusní korespondence mezi oběma muži. 1887 se opět vrátil do Švédska, aby urovnal vztahy se svým otcem, ale díky otcově nevyléčitelné nemoci se mu to již zcela nepodařilo.

Od roku 1888 nastartoval svou básnickou kariéru první sbírkou Pouť a léta toulek, která předurčila vývoj ve švédské literatuře, zejména poezii. Heidenstam se svými novoromantickými verši postavil ostře proti, do té doby převládajícímu, naturalismu. V roce 1912 se stal švédským akademikem a v roce 1916 získal Nobelovu cenu za literaturu („... jako uznání jeho významu jako vedoucí osobnosti nové éry ve švédské literatuře" - citace z odůvodnění Švédské akademie). Od roku 1940 se začal zhoršovat duševní i fyzický stav Vernera von Heindenstama a 20. května 1940 zemřel v Övarlidu nedaleko jezera Vättern.

Dílo Vernera von Heidenstama

Básně

• Pouť a léta toulek (1888, Vallfart och vandringsår) svým radostným laděním a romantizující idealizací se sbírka stala programovým spisem v boji proti vládnoucímu naturalismu. Sbírka vyniká orientálními motivy, hýřivými barvami, dekorativností, metaforami i nezvykle osobním tónem
• Básně (1895, Dikter) monumentální a oslavná lyrika,
• Lid (1902, Ett folk),patrioticky laděná básnická sbírka,
• Nové básně (1915, Nya dikter)
• Poslední básně (1942, Sista dikter) posmrtně vydaná nerýmovaná lyrika rezignovaného i moudrého stáří

Próza

• Z Col di Tenda do Blocksbergu (1888, Från Col di Tenda till Blocksberg) cestopisné skicy
• Renesance (1899, Renässans) literární manifest, shrnutí novoromatického programu
• Endymion (1899) román s exotickými motivy muslimské kultury
• Pepitina svatba (1890, Pepitas bröllop) polemická satira obhajující novoromantický program (společně s Oscarem Levertinem).
• Hans Alienus (1892) velký fantaskní ideový román s krásnými básnickými vložkami
• Karolíni (1897-1898, Karolinerna) cyklus povídek z doby národního ponížení za vlády Karla XII., kde autor rozvinul téma zocelení a zušlechtění národa válkou a obětmi
• Svatý Jiří a drak (1900, Sankt Göran och draken) román
• Pouť svaté Brigity (1901, Heliga Birgittas pilgrimsfärd) román
• Les šumí (1904, Skogen susar) román
• Strom Folkungů (1905-1907, Folkungaträdet) dvoudílný historický román
• Rozklad a pád proletářské filosofie (1911, Proletärfilosofiens upplösning)
• Když kvetly kaštany (1941, När kastanjerna blommade) posmrtně vydané paměti

Citáty Vernera von Heidenstama

Láska je kouzelná. I když jsi sám kouzelník, nikdy nepochopíš její kouzla.

Láska která předtím myslí na to, čím se bude hasit, nikdy nevzplane.

Láska je kvetoucí sad s tak vysokými zdmi, že vidíme jen to, co je nad námi. Nic však z druhé strany světa, na níž jsou také takové sady, možná i krásnější.

* Na příšítí díl jsme pro vás připravili dva autory kteří dostali v roce 1917 Nobelovu cenu za Literaturu, a to Karla Gjellerupa a Henrika Pontoppidana*