A sešel se rok s rokem a byla tu zase Hadinka. A navíc vítězové Gramodesky a autorská čtení. To vše pod dirigenturou "šéfa" Histese - Richarda Vaculy a Pavla Kotrby, jinak šéfredaktora poezie. A za odměnu - fantastický koncert Vladimíra Mišíka s ETC a Radima Hladíka s Modrým Efectem. Zaštítěno městem Opava.

Můj první den (pátek):

Vstávání se nekonalo, protože jsem si ani nelehla, čas 4,30 - koupání, dobalení a už je tu autobus, cesta tmou do Sokolova a odtud po půlhodince do Prahy. Ani se mi nechce spát. Snažím se číst alespoň noviny a zabíjet čas. Občas pozoruji rozednívací proces a pak fronty aut. Snad mi neujede spoj na Brno. Už máme 15 minut zpoždění. Autobus Student Agency stojí tam, kde má stát, usmívající průvodkyňka mi s lítostí oznámuje, že bohužel jsou plní a to až do 14,30 hodin.
Tak jdu ke konkurenci - cena stejná, autobus horší. obsluha žádná, zadarmo noviny. A pak už je Brno, rychle telefon Kylovi, že už jsem a za chvilku už se s ním vítám a s Lídou a Lenkou a Janou - prostějankem. Supertrojka holek - už přede motor a jedéééém.

Opava není zrovna za rohem. Zábava v autě normální, snažím se utlumit svou ukecanost, ale moc mi to nejde. Po 2 hodinách a 20 minutách nás vítá krásné město Opava. Míjíme park s Minoritským klášterem, zastavujeme na parkovišti u Zimního stadionu a po telefonátu s Richardem čekáme, až si nás vyzvedne. Kyle jede na Hadinku a my ostatní kráčíme za kulturou.
Minoritský klášter je krásná budova vně i uvnitř. Po schodech nahoru a do chodby, odložit si v šatně nepotřebnosti, vyslechnout rady a pokyny od Histese a už je tu další vítání - s Eponkou a Simčou, Stínek a Kuba Raida a pak už je tu Pavel a hoši Hartmanové a Zahir a Milan Záleský, kterého vidím prvně a pak se objevuje vzácná návštěva - Krtička s přítelem
Začíná program, jehož časový limit je třeba dodržet. Richard Vacula a Zuzka Pastyříková, Jindra Hrbáč a haiku, skupina Čabraka, Jura (Foton) Hartman s "Psychopřevraty," poetická Eponka, The Roads a její písňová tvorba, dokonalý Pavel Kotrba, Ivo - Hary se vzpomínkou na r.1968, já na rok 1953 a pak Syrový tóny, kterým jsme zkrátili hudební produkci pro časový skluz. Honem se rozloučit s Krtičkou a už uháníme jinam. Někteří na Mišíka a Hladíka, jiní na večeři.
Koncert je v plném proudu a my postáváme ve dveřích do sálu a tleskáme legendám. Vítáme se s Gabrielle, která díky dopravní zácpě nestačila dorazit včas a pak už jen posloucháme a tleskáme umění. Nakonec zůstáváme jen já a Hary. Ostatní už vzdali cigaretový kouř, bolavé nohy, decibely malého sálu a šli podpořit skupinu těch, co rádi posedí u dobrého jídla a vínka. Před 23,00 hodinou tam dorážíme i já s Harym. Nadšení z nás ještě nevyprchalo.Venku mží, ale u kávy je fajn. Půlnoční autobus dorazil včas a my konečně jedeme na Hadinku. Tam nás čekají vytopené chatky a společenská místnost, kde slavíme své setkání po roce, jak jinak, - moravským vínem. Podařilo se mi tam vydržet v družném hovoru a diskuzích na různá témata do 7 hod. ráno.

Můj druhý den (sobota):

Budíček v půl osmé mne zastihl uprostřed snu, který si nepamatuji. Rychle hygiena, snídaně (párky s hořčicí, rohlíky, chléb, koblihy, černý čaj) v jídelně kousek od tábora a pak cesta k autobusu, v plánu je Krůžberk a zříceniny hradu Vikštejna. Vzhledem k tomu, že osazenstva dvou chatek nedorazila k snídani, jde je Histes probrat z dřímot znovu. Pája a spol. jsou nachystaní v cukuletu. Stínek a Kuba maj půlnoc dál. A aby byla nějaká změna - prší. Ale jde se dobře, vedení dodrželo slib a trasa nevede přes kopce. U autobusu jsme dříve než jsme předpokládali, tak je chvilka posezení venku u malého restauračního zařízení. Žlutý autobus přijíždí, nahrneme se do něj a hurá za poznáním. Trochu předběhnu - přehrada je přehrada, ale Vikštejn - to je paráda. Obrovská zřícenina hradu ze 13. století, kde se pere končící románský sloh se začínající gotikou. Zůstaly sice jen obvodové zdi, ale i tak si lze představit monumentalitu hradu, tehdy vysoko nad krajinou, nyní uprostřed lesního palouku. Dešťů pán se nad námi slitoval a dovolil prohlídku masivních zdí a "katakomb" bez mokrého přispění. Oběd je zajištěn v restauraci, kde se potkáváme s Hillem - J.Ferstem. Velmi příjemné posezení s člověkem, který ví, o čem mluví. Co to? Výborně!! Na oběd dorazil i Stín s Kubou. Supeer !!! Opět nasedáme do autobusu i s Hillem, abychom mu trochu ušetřili nohy a s jeho slibem, že pokud to půjde, tak se zastaví, jsme jej vysadili tam, kde už pro něj cesta dom nebyla tak daleká.
Zradáááá - autobus nás vysazuje někde na silnici, bez mapy bychom ani nevěděli kde, a nás čeká cesta DO KOPCE domů, kilometry raděj ani neberu na vědomí. A nastává změna klimatu - prší trochu víc. A cesta klouže. Má velmi vhodná obuv vsákla většinu mokra, ale ponožky jsou zatím suché. Nekonečné metry stop ukrajují čas. Držím se v jedné ze skupin za hlavním pelotonem a brblám na déšť. Nemám totiž ráda vlezlost. Cesta se začíná lámat směrem dolů. Za každou zatáčkou čekám Hadinku. Dočkala jsem se - potoka v cestě. Přejít po mokrém kamení nehrozí, protože guma na podrážkách vyhrožuje celkovou koupelí. Obětovala jsem teplo nohou. Voda je studená a díky volným patám bot, vytéká rychleji. Aspoň že tak.
Hadinka je v dohledu, hned mám lepší pocit. Tedy ne z toho, že všechno osazenstvo "mé chaty" je už v cíli a já mám klíče. Jsem jak po maratonu. Vítá mě blahodárné teplo chaty. Okamžitě sundávám vše mokré. Rychle do sprchy, nohy potřebují očistu a zahřátí. A zase zpět do tepla. A venku nezaprší a nezaprší. Ukládám svá záda na rovnou válendu a čekám, zda přestanou bolet. V této poloze, kdy nohy zůstávají na zemi, pomalu odeznívá to nejnepříjemnější.
Po půlhodině je dobře.Oblékám nepromokavou bundu a jdu na večeři společně s Ivem - Harym. Venku je čím dál víc stejně. V jídelně nás čeká klasika českých kuchyní - vepřoknedlozelo. Celkem dobré pohlazení žaludku. Uvažuji o tom, že vzdám večer ve společenské místnosti a půjdu na 2 - 3 hoďky spát. Rozmyslím si to v okamžiku. kdy mi Histes sdělí, že pojede asi domů pro sedačky do auta, aby mohl rozdvážet druhý den lidi na vlak či autobus. V duchu si říkám, vždyť ten kluk toho má taky plný kecky, na krku starost o to, aby byli všichni spokojeni, aby všechno klaplo, aby splnil, co slíbil sobě i nám. Abychom si to tu užili nejen my, ale i ti, co vystupovali na Gramodesce a jsou tu s námi. Histes odjel, tak jdu do společenské místnosti. Jsou tu skoro všichni. Známí i neznámí. Někdo s kávou, jiný se sklenkou. Neúnavný Honza Kopčil vymýšlí, jak nejlépe poděkovat Histesovi za všechno, co pro toto setkání a pro Gramodesku udělal. Histes pořád ještě není, koukám na hodinky, vím, že je opatrný řidič a cestu zná, jenže ti ostatní na silnici nejsou zrovna předpisoví. Konečně je tady. A s klavírem. Hned je lepší nálada. I Zahir, který už chtěl odejít, zůstává a to je dobře. Když sedá ke klavíru netuším, co všechno tento hoch umí. Hraje krásně a z našich pochval má evidentně radost. Vím, že má konečně pocit, že patří k nám. Tenhle večer a noc mi daly víc než všechna setkání předtím. Táhli jsme za jeden provaz a bylo to znát. Jedna velká rodina, co se našla. Blíží se třetí hodina ráno. Musím jít aspoň na chvíli spát. Je tu krásně, ale fakt už mi není dvacet.
Odchází i Richard. Myslím, že poprvé naprosto spokojený, možná i šťastný.

Můj třetí( a poslední) den (neděle) :

Je skoro tři čtvrti na osm. Vstávám. Rychle hygiena, cvičení vynechávám, protože mě bolí i ty svaly, o kterých jsem si myslela, že už je nemám. Rychle sbalit, svléknout povlečení a připravit se na návrat domů.
Kyle nasedá právě do auta, aby odvezl k vlaku Montynku...ahoj Monty, za čas nashledanou! U společenské místnosti parkuje Histes, i on bude rozvážet - členy slovenské skupiny až do Opavy. Pospíchám na snídani. Všichni postřeháci stojí před zavřenými dveřmi jídelny, ještě, že je místo zastřešené, jinak by to bylo...světe div se, ...na dešti. Snídaně je totiž až v devět. Kdyby bylo lépe, určitě by se někteří vrátili do chatek balit. Takhle tu jen ztrácíme čas. Sláva, paní kuchařka se smilovala a otevřela o pár minut dřív. Nahrneme se dovnitř a máme na talířku - vaječnici. K tomu chléb a pak ještě máslo, med, vánočku a teplý čaj. Posnídáme v družném hovoru a jdeme dobalit, doklidit a....rozloučit se.
Kyle se vrací, Histes odjíždí..do půl jedenácté se naše stavy stále snižují. Nakonec ještě domluvíme odjezd Milana a jeho kamarádů se správcem a už je tu opět Kyle a naše malá skupinka Jana, Lída, Lenka a Kyle...a má maličkost, se loučí s Kubou, který jediný zůstal.Čeká na Histese a pojede domů s ním.
Hadinka skončila, ať žije ta další.
Po cestě do Brna pospávám stejně jako dívčí osazenstvo, z radia zní Stín katedrál v Mukově podání, už vidím hotel Grand a žluté autobusy. Loučím se nerada,. ale musím. Nic netrvá věčně, a to krásné ještě kratšeji. Mějte se krásně přátelé!
Cesta na Prahu je mírně prospaná, s kávou a novinami, z Prahy do Karlových Varů s novinami, müslityčinkou a čokoládou. Ve Varech nastartovaný kamarád
s černým VW a cesta domů. V sedm večer vstupuji do výtahu panelového domu, kde bydlí má sestra. Vcházím do dveří bytu č.10 a najednou je všechno jinak.
Přihlásila se žhavá realita.

Loučím se teď tady s těmi všemi, co mi obohatili víkend. Zdravím Gabrielu i přítelkyni, která s ní přijela, Chiquitu - Dášu, Stína, Kubu, Zahira, Fotona, Iva - Haryho, Montynku, Dominika, Milana, Janu, Lenku, Lídu, Kyla, Krtičku, Taru, Pohromu - Káťu, Simču, Eponku, Páju, Histese a všechny ostatní, co jsem se s nimi viděla - omlouvám se, nezapamatovala jsem si jejich jména.
Bylo to krásné a všechno krásné jednou končí. Jako pohádka. Už se těším na další.