Ruský básník
a prozaik, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1933
* 22.10.1870 –
Voroněž / Rusko
+ 08.11.1953 -
Paříž / Francie
Ivan
Alexejevič Bunin výborný ruský prozaik i básník. Byl
potomkem starého šlechtického rodu, ale stav neodpovídal jejich
finančnímu majetku. Autor studoval na gymnáziu v Jelci.
Nenastoupil na vysokou školu, ale raději se věnoval novinařině v
městečku Olru, později pracoval jako knihovník v Poltavě. Svou
spisovatelskou kariéru započal v roce 1891 a
již se věnoval pouze psaní.
Začala jeho spolupráce
s
nakladatelstvím Znanije, které vedl Maxim Gorkij. Byl také
překladatel, překládal Longfellowa a Byrona a za sbírku básní
Padání listí získal dokonce vyznamenání - Puškinovu
cenu.Hodně také cestoval, navštívil Egypt, Palestinu,
Indii, Cejlon, Turecko i Řecko. Nejvíce ho zaujala Indie, a to
především učení taoismu a budhismu. Tento zájem se
projevil v jeho filozofických alegoriích. Roku 1909 byl autor
jmenován členem Ruské akademie věd. Později se postavil
odmítavě k bolševickému převratu. Raději zvolil útěk na Krym,
kde se připojil k bělogvardějské armádě generála
Wrangela.
Tam
se věnoval protisovětské publicistice. Později uprchl do
Francie, kde dobrovolně zůstal do konce svého života. Ve
svých dílech zachytil s podtextem melancholie a stesku ztracený
život Ruska. Stylem vyprávění připomíná Tolstého,
Turgeněva či Gončarova.
Bunin
byl opravdovým mistrem, psal ve stylu impresionismu. Na rozdíl
od ostatních se nezaměřil na dějovou stránku, ale záleželo mu
na tom, aby čtenáři předal pocity či dojmy z díla - v tom
skvělo jeho mistrovství. V Rusku nebyl vůbec přijat. Jeho
knihy začaly být v Sovětském svazu vydávány až po jeho
smrti. Některé knihy byly zakázané, a to především díla, v
niž kritizoval komunismus - například kniha Proklaté dny
(proklaté dny=říjnová revoluce). Tato kniha mohla být poprvé
vydána až po roce
1988.
Bunin
psal i literárně - historické monografie, překládal z anglického
jazyka..
DÍLO:
Tvorba
Ivana Bunina stále čerpá z ruského prostředí, třebaže
žil dlouho mimo Rusko. Zachycuje svět mizející patriarchální
Rusi a dává průchod melancholickému stesku po nenávratně
ztracené atmosféře té doby
-
Stichotvorenia
(1891,
Básně)
sbírka básní
-
Pod
odkrytym něbom
(1893,
Pod
otevřeným nebem), sbírka básní,
-
Taňka
(1893)
Na
chutore
(1893,
Na dědiňce), Na
kraj sveta
(1895,
Na kraj světa) Antonovskije
jabloki
(1900,
Antonovská jablka) Černozjom (1904,
Černozem) povídky
z venkovského prostředí
-
Listopad
(1901,
Padání listí) sbírka
básní
-
Děrevňa
(1910,
Vesnice)
povídka
líčící na osudu dvou bratrů úděsnou zaostalost ruského
venkova. Syrové obrazy zbídačených rolníků, bohatnoucích
vydřiduchů a zchudlých šlechticů se střídají s lyrikou
stesku a melancholie, s mlhavými a nekonečně smutnými scenériemi
ruské stepi a s poezií lidových zvyků, průpovídek a písní
-
Chrám
solnca (1907-1911,
Chrám slunce) sbírka
črt
z cest
-
Suchodol
(1911,
Na kraj světa) povídka
zachycující rozklad statkářské aristokracie
-
Braťja
(1914,
Bratři), Sny
Čanga
(1915,
Čangovy sny) Aglaja
(1915,
Ljogkoe
dychanie
(1915,
Lehký dech)
-
Gospodin
iz San Francisco
(1915,
Pán ze San Francisca) novela,
která je prodchnuta pacifismem, přestože o válce v ní není ani
slovo
-
Okajannyje
dni
(1924,
Proklaté dny) autorovy
deníkové záznamy vyjadřující vášnivý protest proti
brutalitě bolševické
revoluce
a zároveň nostalgickou obhajobu patriarchálních základů navždy
odcházejícího Ruska
minulosti. V deníku autor popsal fakta, která v tu dobu chtělo
slyšet málo lidí, protože odmítání bolševismu nebylo v
literárních kruzích příliš populární
-
Roza
Jerichona
(1924,
Růže z Jericha) povídka
-
Mitina
ljubov
(1925,
Míťova láska)
novela
o prvním citovém vzplanutí mladého muže, o jeho žárlivosti a
sebevraždě vyvolané rozchodem s milovanou ženou
-
Dělo
korneta Jelagina
(1927,
Proces korneta Jelagina) novela,
ve které pod změněnými jmény obou mileneckých postav
zpracovává skutečný životní příběh a násilnou smrt
talentované polské herečky Marie Wisnowské, zavražděné jejím
milencem, carským důstojníkem Alexandrem Bartěněvem roku 1890.
Autor popisuje bezvýchodný milenecký vztah, z něhož bylo možno
se vysvobodit jen společnou smrtí, přičemž milenec po
zastřelení milenky nedokončil pro apatii sebevraždu vlastní
-
Grammatika
ljubvi
(1929,
Gramatika lásky)
povídka
-
Žizň
Arseňjeva
(1930,
Život Arseněvův) první
díl autobiofrafického
románu
s podtitulem U
istoka dněj
(U pramene dnů). Příběh se odvíjí v 80. a 90. letech 19.
století
a představuje hrdinovo dětství ve stepním středoruském dvorci,
gymnaziální léta, jeho vztah k pokusům mladé inteligence o
společenskou vzpouru i první jeho tragickou lásku
-
Lika
(1939)
druhý díl románu
Život
Arseněvův
-
Osvobožděnie
Tolstogo
(1937,
Osvobození Tolstého) literárně
historická monografie
-
Ťomnye
allei
(1943,
Temné aleje) sbírka
novel,
jejichž ústředním motivem je převážně tragická láska,
vyzančujících se hlubokým ponorem do lidské psychiky a
postižením propastí i výšin, do nichž hrdiny příběhů vrhá
anebo na něž je povznáší štěstí a strast milostného citu.
-
Vospominanija
(1950,
Vzpomínky)
paměti obsahující kritické názory na sovětskou
kulturu (např. na Maxima
Gorkého
a Alexeje
Tolstého)
-
O
Čechove
(1955,
O Čechovovi) nedokončená
kniha statí vydaná posmrtně
České
překlady:
-
Míťova
láska -
Praha
1926,
přeložil Stanislav
Minařík
-
Proces
korneta Jelagina -
Praha
1926,
přeložil
F.
Zpěvák,
znovu 1933
-
Pán
ze San Franciska a jiné povídky,
Praha
1928,
přeložili
B.
Mužík
a Helena
Růžičková-Váňová
-
Život
Arseněvův -
Praha
1935,
přeložil
Josef
Pelíšek
-
Gramatika
lásky -
Praha 1940,
přeložil
Václav
Koenig
-
Vesnice
-
SNKLHU,
Praha
1957,
přeložila
Ruda
Havránková
-
Míťova
láska -
Československý
spisovatel,
Praha
1958,
přeložil Jan
Zábrana
-
Temné
aleje -
Mladá
fronta,
Praha
1962,
přeložili
Taťjana
Hašková
a Jan
Zábrana,
znovu 1982
-
Hořký
dým paměti -
Mladá
fronta,
Praha
1968,
přeložil Ivan
Slavík,
výbor z poezie
-
Pán
ze San Franciska -Naše
vosjko,
Praha
1970,
přeložila
Zdeňka
Psůtková,
výbor z povídek
-
Případ
Korneta Jelagina -
Lidové
nakladatelství,
Praha
1972,
přeložil
Jan
Zábrana
-
Antonovská
jablka - Odeon,
Praha
1975,
přeložil Jan
Zábrana
a další, výbor z povídek
a novel
-
Pozdní
hodina -
Lidové
nakladatelství,
Praha
1975,
přeložil
Jan
Zábrana,
pětatřicet povídek
a novel
-
Život
Arseňjeva -
Odeon,
Praha
1980,
přeložili
Taťjana
Hašková
a Jan
Zábrana,
znovu 1989
-
Tvé
jméno je žena -
Odeon,
Praha
1980,
přeložili
Taťjana
Hašková
a Jan
Zábrana,
výbor z povídek,
znovu 1985
-
Zlaté
dno -
Albatros,
Praha
1980,
přeložili Zdeňka
Psůtková
a Jan
Zábrana,
výbor
z povídek
-
Povídky
z dálek - moří a cest,
Panorama,
Praha
1983,
přeložil
Jan
Zábrana
-
Poslední
podzim -
Lidové
nakladatelství,
Praha
1986,
přeložili
Vlasta
Tafelová
a Jan
Zábrana,
výbor z povídek
-
Novely
-
Odeon,
Praha
1989,
přeložili
Ruda
Havránková,
Zdeňka
Psůtková
a Jan
Zábrana
-
Povídky
-
Odeon,
Praha
1990,
přeložila
Taťjana
Hašková
-
Pohár
života -
Melantrich,
Praha
1989,
přeložila Zdeňka
Psůtková,
výbor
z povídek
-
Proklaté
dny -
Argo,
Praha
2006,
přeložil
Libor
Dvořák
Ukázky a
obsahy některých děl:
Míťova
láska
novela
Děj
se převážně odehrává v Moskvě. Autor zde věrně líčí
pravou ruskou zimu. Příběh je o radostech a zklamáních lásky,
kterou prožívají Míťa a Káťa.
Míťa
na svoji dívku neustále žárlil, protože ji muži často zvali na
večeře a někteří si ji dokonce přáli modelovat nahou. Při
jejich schůzkách si z něj Káťa dělávala legraci a
ukazovala svoji slovní převahu a životní zkušenosti To Míťu
bolelo, ale miloval ji, a tak na její nepříjemné poznámky brzy
zapomněl. V počátcích jejich vztahu cítil on nepřetržité
štěstí, nejvíc se těšíval na jejich rozhovory, které trvaly
třeba od rána do večera, ale později, když Káťu začal
poznávat víc, viděl, že její osobnost je rozdvojená - jedna, po
které neustále toužil a kterou potřeboval a druhá, která se od
té první až bolestně odlišovala.Byla velmi povrchní. S
příchodem jara se začala starat o svůj šatník a v jejich
rozhovorech nepadlo žádné jiné téma než ona a její nákupy.
Myslel si, že když si od sebe na chvíli odpočinou, bude všechno
jako dřív a tak se rozhodl odjet do rodné vesnice k matce na
statek. První dny se mu zdály krásné a Káťa se mu rozplývala,
jako by žádná ani nebyla. Doma se mu líbilo, děvčata po něm
pokukovala, ale po pár dnech se mu začalo stýskat a nebylo dne,
kdy by Kátě neposlal dopis Odpovědi od ní se ale dočkal jenom
jednou a ještě byla velice stručná. Potom se celé dva měsíce
neozvala, Míťa se trápil, nejedl, ponižoval se a prosil ji ve
svých dopisech, ať napíše a každý den jezdil na poštu, jestli
mu něco nepřišlo. Byl všem pro smích, hlavně mužům, a tak se
starosta rozhodl, že mu najde milenku. To sice Míťu na pár dní
zaměstnalo, ale pak bylo vše při starém. Po pár dnech přišel
dopis od Káťi, byl velmi formální - psala, že si ho nezaslouží,
ať na ni nevzpomíná ve zlém, ale že miluje umění a ne jeho.
Tohle Míťa nemohl pochopit, nejedl, nemluvil a jednou ráno, když
se probudil, sáhl po pistoli a zastřelil se.
Temné
aleje : (Kavkaz, Balada, Sťopa, Múza, Pozdní hodina, Rusja,
Krasavice, Přihlouplá, Antigona, Smaragd, Vlci, Navštívenky,
Zojka a Valérie, Táňa, V Paříži, Galja Hánská, Heinrich,
Natali, V jedné známé ulici, Hostinec na řece, Kmotra, Počátek,
"Doubky", "Madrid", Druhá káva, Studený
podzim, Parník Saratov, Krkavec, Camargue, Sto rupií, Pomsta,
Houpačka, Velkopostní pondělí, Kaple, Zjara v Judeji, Nocleh)
Vznik
díla lze vymezit dvěma daty: rokem 1937, kdy autor napsal první z
nich (Kavkaz) a rokem 1949, kdy dokončil poslední (Nocleh).
Láska,
převážně tragická, je ústředním motivem sedmatřiceti povídek
vybraných z díla ruského spisovatele. Upoutají čtenáře i dnes
slohovou osobitostí a především hlubokým ponorem v lidská srdce
a postižením propastí i výšin, do nichž je vrhá anebo na něž
je povznáší štěstí a strast milostného citu.
také
označováno jako „Dekameron naruby", protože to popisuje
různé příběhy lidí a jejich lásek nikoliv optimisticky jako
Dekameron, ale zaměřuje se na temné stránky lásky; lásky
ztroskotané kvůli sociální nerovnosti (povídka Temné aleje),
v tehdejším světě pro ně nebylo místo; lidem přiděleno málo
štěstí a v boji o ten zbytek jsou hrdinové egoističtí a krutí
(povídka Kavkaz); paradoxy: 1/stařec (Buninovi bylo skoro
80) píše o lásce, 2/psáno za války, ale děj před válkou
Povídkový
cyklus je Buninovou poslední beletristickou knihou.
Krkavec (Temné
aleje)
Můj
otec se podobal krkavci. Napadlo mě to, když jsem byl ještě
chlapec: viděl jsem jednou v "Nivě" obrázek nějaké
skály a na ní Napoleona s jeho bílým bříškem, s jeho koženými
kalhotami a v nízkých černých holínkách, a dal jsem se pojednou
do radostného smíchu, neboť jsem si vzpomněl na obrázky z
Bogdanovových "Polárních cest" a zdálo se mi, že se
Napoleon velice podobá tučňákovi; pak jsem si však smutně
pomyslel: zato můj tatínek je podobný krkavci...
Otec
zastával v našem gubernském městě význačný úřad, a to jej
zkazilo ještě víc; mám dojem, že ani v té úřednické
společnosti, k níž patřil, nebylo nepříjemnějšího,
nevlídnějšího a zamlklejšího člověka, tak chladně krutého
ve váhavých slovech i činech. Nepříliš vysoký, podsaditý,
trochu schýlený, výrazně černovlasý, připomínal svou
podlouhlou, do modra vyholenou tváří s velkým nosem opravdového
krkavce - zvlášť když si brával černý frak na dobročinné
večírky u manželky našeho gubernátora; statný a nahrbený
postával u jakéhosi stánku v podobě ruské chaloupky, pohyboval
velkou krkavčí hlavou, pošilhával lesklýma krkavčíma očima po
tančících a po lidech, kteří přistupovali ke stánku, a také
po bojarské paničce, urostlé dámě v brokátu, s krojovou
čelenkou a s nosem tak bělorůžovým po pudru, že vypadal jako
umělý, která s okouzlujícím úsměvem podávala ze stánku
silnou rukou, ověšenou brilianty, ploché poháry laciného žlutého
šampaňského. Otec byl už dávno vdovec, nás, děti, měl jen dvě
- mne a mou sestru Lilu - a chladně a prázdně se třpytily
obrovské, jak zrcadlo čisté pokoje našeho prostorného služebního
bytu v prvním patře jednoho z erárních domů, jehož průčelí
vedla na bulvár s topoly mezi kostelem a hlavní třídou. Naštěstí
jsem víc než půl roku trávil v Moskvě, studoval jsem na
Katkovově lyceu, domů jsem jezdil jen na svátky a v létě na
prázdniny. Tentokrát mě však doma potkalo něco zcela nečekaného.
Na
jaře toho roku jsem absolvoval lyceum, a když jsem přijel z
Moskvy, byl jsem velice překvapen: jako by v našem bytě, dřív
tak pustém, najednou zasvítilo slunce - celý jej ozařovala
přítomnost mladého, lehkonohého děvčete, které právě
vystřídalo u osmileté Lily její chůvu, dlouhou a plochou
stařenu, podobnou středověké soše nějaké světice. Chudá
dívka, dcera jednoho z otcových bezvýznamných podřízených,
byla v těch dnech bezmezně šťastná, že si hned po skončení
gymnasia našla tak dobré místo, a také proto, že jsem přijel já
a že se v domě objevil někdo v jejích letech. Jak ale byla
plachá, jak se bávala otce při našich důstojných obědech, s
jakým neklidem co chvíli dohlížela na černookou Lilu, také
zamlklou, ale nezkrotnou nejen v každém pohybu, nýbrž i v
zamlklosti, která jako by stále na něco čekala a pořád nějak
vyzývavě vrtěla malou černou hlavou! Při obědech se otec změnil
k nepoznání: nevrhal už zlostné pohledy na stařečka Gurije,
který mu v pletených rukavicích servíroval jídla, chvíli od
chvíle i něco prohodil - váhavě sice, ale přece jenom - obraceje
se ovšem výhradně na ni a oslovuje ji obřadně jménem i jménem
po otci - "milá Jeleno Nikolajevno"; dokonce se pokoušel
i žertovat a usmívat se. To ji však přivádělo do takových
rozpaků, že odpovídala jen ubohým úsměvem, při němž se
pokrývala krvavými skvrnami její průsvitná a jemná tvář -
tvář hubené blondýnky v lehké bílé halence, která v
podpaždích ztemněla horkým mladým potem a pod níž se sotva
rýsovaly malé prsy. Na mne si při obědě netroufala ani zvednout
oči: to, že jsem tam byl, bylo pro ni ještě horší než
přítomnost otcova. Čím víc se však snažila, aby mne neviděla,
tím chladněji po mně pošilhával otec: cítil to nejen on, ale i
já, že za tou trýznivou snahou nevidět mě a poslouchat otce a
dávat pozor na zlou, neposednou, třeba zamlklou Lilu, skrýval se
docela jiný strach - radostný strach našeho společného štěstí
z toho, že můžeme být vedle sebe a spolu. Večer při práci pil
otec vždycky čaj a dřív mu jeho velký šálek se zlaceným
okrajem nosívali do pracovny na psací stůl; teď však pil čaj s
námi v jídelně a ona seděla u samovaru - Lila už v tuto hodinu
spala. Vycházel z pracovny v dlouhém a širokém úřednickém
kabátě s rudou podšívkou, uveleboval se do svého křesla a
podával jí šálek. Nalévala jej až po okraj, jak to měl rád, a
rozechvělou rukou mu jej dávala zpátky, pak nalévala mně a sobě
a se sklopenými řasami se věnovala nějaké ruční práci, zatím
co otec zvolna vykládal - něco velice zvláštního:
"Blondýnkám,
milá slečno Jeleno Nikolajevno, sluší černá nebo nachová ... K
vaší pleti by velice pěkně šly šaty z černého atlasu s
prolamovaným stojatým límečkem ala Marie Stuartovna, posázené
drobnými brilianty ... nebo středověké šaty z nachového sametu,
s malým dekoltem a rubínovým křížkem ... Kožíšek z temně
modrého lyonského aksamitu a benátský baret by vám také slušel
... To všechno jsou ovšem pouhé sny," říkal posměšně.
"Váš otec u nás bere všeho všudy pětasedmdesát rublů
měsíčně a kromě vás má ještě pět dětí, jedno menší než
druhé, což znamená, že budete nejspíš nucena prožít celý
život v chudobě. Musím ale také říci: je snad na tom něco
špatného, když člověk sní? Dodává mu to chuť k životu,
propůjčuje sílu a naděje. A pak, což se stává, že se některé
sny najednou splní. Málokdy, samozřejmě, moc málokdy, ale někdy
přece ... Vždyť tuhle, není to tak dlouho, co kuchař z kurského
nádraží vyhrál na los dvě stě tisíc - obyčejný kuchař!"
Snažila
se dát najevo, že to všechno pokládá za milé žerty, nutila se
k tomu, aby se na něho dívala a usmívala, a já jsem si vykládal
napoleonský pasiáns, jako bych nic neslyšel. Jednou zašel ještě
dál - z ničeho nic kývl směrem ke mně a povídal:
"Vidíte,
tenhle mladík má určitě také své sny: hrome, za nějaký čásek
tatíček natáhne brka a zlato přece nikdo nevysype slepicím. A to
má pravdu, že ne, poněvadž nebude, co by se jim sypalo. To se ví,
tatíček nějakou maličkost má - například stateček s
tisícovkou děsjatin černozemi v Samarské gubernii - jenomže ten
synáčkovi sotva připadne, on svou láskou tatíčka zrovna moc
nezahrnuje, a jak se mi to jeví, vyroste z něho outrata prvního
řádu ..."
K
tomuto poslednímu rozhovoru došlo v podvečer svátku svatého
Petra a Pavla - pro mne velice památného. Toho dne ráno otec odjel
do kostela a z kostela na snídani ke svému jmenovci gubernátorovi.
Beztoho nikdy doma nesnídal ani ve všední dny, takže i tentokrát
jsme seděli ve třech; když byla snídaně skoro u konce, začala
Lila, které dali místo jejích oblíbených božích milostí
višňový kysel, pronikavě křičet na Gurije, bušila pěstičkami
do stolu, smetla na podlahu talíř, zatřásla hlavou a zajíkla se
zlostnými vzlyky. Dovlekli jsme ji jakž takž do jejího pokoje -
kopala a hryzala nás do rukou - proboha jsme ji prosili, aby se
uklidnila, naslibovali jsme jí, že kuchaře krutě potrestáme, až
konečně ztichla a usnula. Kolik plaché něhy pro nás bylo už i v
tom, že jsme se ji snažili spojenými silami odtáhnout a že se
při tom naše ruce chvilkami setkávaly! Venku šuměl déšť, v
setmělých pokojích občas zazářil blesk a okenní tabule se
otřásaly při úderech hromu.
"To
ji bouřka tak rozrušila," zašeptala radostně, když jsme
vyšli do chodby. Pojednou ale zbystřila pozornost:
"Někde
hoří!"
Přeběhli
jsme do jídelny a otevřeli dokořán okno - kolem nás s rachotem
uháněla po bulváru hasičská pohotovost. Na topoly crčel prudký
liják - bouřka už přešla, jako by ji liják uhasil - a do
rachotu dlouhých, důkladných vozů, na nichž stáli hasiči v
měděných přilbách, s hadicemi a žebříky, do cinkotu zvonků
zavěšených pod duhou nad hřívami černými tahounů, jejichž
klapající kopyta prudce vlekla vozy po kamenné dlažbě, zaznívala
jemně, ďábelsky laškovně a výstražně trubačova polnice ...
Pak začali o překot vyzvánět na poplach na zvonici Ivana Vojína
na Lávách ... Stáli jsme blízko sebe u okna, v němž bylo cítit
svěží vůni vody a mokrého městského prachu, a jak se aspoň
zdálo, jen jsme se dívali a naslouchali v soustředěném
rozčilení. Potom se přehnal poslední vůz, vezoucí nějakou
obrovskou červenou nádrž, srdce se mi rozbušilo prudčeji, na
čele vystoupily vrásky - vzal jsem ji za ruku, visící nehybně
podél stehna, prosebně jsem se jí zadíval do tváře, a ona
začala blednout, pootevřela ústa, prsy se jí zvedly, jak
povzdechla, a také jakoby prosebně ke mně obrátila světlé oči
plné slz, a já ji objal kolem ramen a prvně v životě jsem strnul
v něžném chladu dívčích úst ... Neuplynul pak ani den bez
našich jakoby náhodných, každou hodinu se opakujících setkání
v přijímacím pokoji, v salónu či na chodbě, ba dokonce i v
otcově pracovně, poněvadž otec jezdil domů až k večeru - těch
krátkých setkání a zoufale dlouhých nenasytných polibků, které
byly svou nerozhodností dál už k nesnesení. A otec, jako kdyby
něco tušil, přestal zas chodit večer do jídelny na čaj a znovu
upadl do své zamlklosti a nevlídnosti. Nevěnovali jsme mu však už
pozornost a ona teď začala být při obědech klidnější a
vážnější.
Počátkem
července Lila onemocněla, poněvadž se přejedla malin; ležela ve
svém pokoji, pomalu se zotavovala, pořád malovala pastelkami na
velké archy papíru, přišpendlené k prknu, nějaká pohádková
města, a Jelena se chtě nechtě nemohla od jejího lůžka ani
hnout, seděla tam a vyšívala si maloruskou košilku - odejít se
nedalo, poněvadž Lila od ní každou chvilku něco chtěla. A já
jsem se v prázdném, tichém domě smrti trápil ustavičnou
trýznivou touhou vidět ji, líbat a tisknout k sobě; seděl jsem v
otcově pracovně, vytahoval z přihrádek knihovny, co mi pod ruku
přišlo, a pokoušel se číst. Tak jsem seděl i tehdy, v podvečer.
A tu se náhle ozvaly její lehké a rychlé kroky. Odhodil jsem
knihu a vyskočil:
"Co,
usnula?"
Mávla
rukou:
"Ale
kde! Co ty víš - ta dokáže nespat dva dny a dvě noci a vydrží
to, jako všichni blázni! Žene mě, abych jí šla do otcovy
pracovny najít nějaké žluté a oranžové pastelky ..."
Dala
se do pláče, přistoupila ke mně a sklonila mi hlavu na prsa:
"Můj
bože, kdy tohle vezme konec! Řekni mu přece už jednou, že mě
máš rád, že nás stejně nic na světě nedonutí, abychom se
rozešli!"
Pozvedla
tvář vlhkou slzami, křečovitě mě objala a ztratila dech při
polibku. Celou jsem ji k sobě přitiskl a odtáhl k pohovce - což
jsem v té chvíli mohl o něčem uvažovat, na něco pamatovat? Na
prahu pracovny se však už ozvalo lehké pokašlávání: vzhlédl
jsem jí přes rameno - stál tam otec a díval se na nás. Pak se
obrátil a celý shrbený se vzdálil.
K
obědu nikdo z nás nešel. Večer na mne zaťukal Gurij: "Tatínek
vás prosí, abyste k němu ráčil přijít." Vešel jsem do
pracovny. Seděl v křesle u psacího stolu a spustil na mne, ani se
neotočil:
"Zítra
odjedeš na celé léto do mé samarské vesnice. Na podzim plav do
Moskvy nebo do Petěrburgu a hledej si místo. Jestli se opovážíš
a neposlechneš, navždycky tě vydědím. To není všechno: zítra
požádám gubernátora, aby tě dal bez meškání poslat do vesnice
postrkem. Teď zmiz a víc mi nechoď na oči. Peníze na cestu a
nějaké kapesné ti pošlu zítra ráno po sluhovi. K podzimu napíšu
do své vesnické kanceláře, aby ti vyplatili nějakou částku pro
první čas v hlavním městě. Nedoufej, že ji před odjezdem ještě
uvidíš. To je všechno, miláčku. Můžeš jít."
Téže
noci jsem odjel do Jaroslavské gubernie, na vesnici k jednomu
spolužákovi z lycea a žil jsem u něho až do podzimu. Na podzim
jsem se protekcí jeho otce dostal na ministerstvo zahraničních
věcí v Petěrburgu a napsal jsem otci, že se nejen navždy zříkám
dědictví, ale že odmítám i jakoukoli pomoc. V zimě jsem se
dověděl, že nechal služby a také se přestěhoval do Petěrburgu
- "s rozkošnou mladičkou ženou", jak mi řekli. A když
jsem jednou vcházel do parteru Mariinského divadla, několik minut
před tím, než se zdvihla opona, spatřil jsem náhle jeho i ji.
Seděli v lóži vedle scény, hned u opěradla, na němž leželo
malé perleťové kukátko. Byl ve fraku, hrbil se jako krkavec,
pozorně pročítal program a mhouřil při tom jedno oko. Ona seděla
zpříma a nenuceně, se světlými vlasy vyčesanými do vysokého
účesu, a se zájmem se rozhlížela kolem sebe po teplém, zvolna
se naplňujícím parteru, kde zářily lustry a zněl tlumený šum,
po večerních toaletách, fracích a uniformách návštěvníků
vstupujících do lóží. Na hrdle jí planul temným ohněm
rubínový křížek, štíhlé ruce, které se však už zaoblovaly,
měla nahé, šaty z nachového sametu, na způsob řeckého peplosu,
na levém rameni přichyceny rubínovou agrafou.
Vlci (Temné
aleje)
Tma
teplé srpnové noci, stěží je vidět matné hvězdy, blikající
tu a tam na oblačném nebi. Hluboký prach, pohlcující každý
zvuk, pokrývá měkkou polní cestu, po níž ujíždí bryčka s
mladou dvojicí - slečnou z malého statku a studentem gymnázia. Co
chvíli ozáří pochmurné blýskavice pár tažných koní s
rozcuchanými hřívami, stejnoměrně uhánějících v obyčejné
zápřeži, a čepici a ramena čeledína, sedícího v konopné
košili na kozlíku; na okamžik se vpředu objevují pole, po práci
už liduprázdná, a v dálce smutný lesík. Včera večer byl ve
vsi velký poprask a křik, psi zbaběle štěkali a kničeli: s
udivující drzostí, v době, kdy se v chalupách už večeřelo,
zadávil vlk v jednom dvoře ovci a div že ji neodnesl - v poslední
chvíli se vyřítili chlapi s holemi, zburcovaní psím štěkotem,
a vyrvali mu ji, už zdechlou, s rozsápaným bokem. Teď se slečna
nervózně a hlučně směje, rozškrtává zápalky, hází je do
tmy a vesele křičí:
"Mám
strach z vlků!"
Zápalky
osvětlují mladíkův podlouhlý, trocho hrubý obličej a její
vzrušenou, širokolící tvářičku. Slečna má na hlavě červený
šátek, uvázaný kolem dokola, jak je to zvykem na Ukrajině, volný
výstřih šatů z červeného kartounu jí odhaluje silný oblý
krk. Pohupuje se do rytmu uhánějící bryčky, vypaluje zápalky a
hází je do tmy, jako by nepozorovala, že ji gymnazista objímá a
líbá hned na krk, hned na tvář, že hledá její rty. Odstrkuje
ho loktem a on, aby si nezadal před čeledínem na kozlíku, říká
jí naschvál nahlas a nenuceně:
"Dejte
sem ty sirky. Nebudu si mít čím zapálit."
"Moment,
moment!" volá ona a znovu se rozzáří zápalka, po ní
blýskavice, a tma ještě zhoustne a oslepuje teplou černí, ve
které se pořád zdá, že bryčka ujíždí dozadu. Nakonec mu
dovoluje, aby jí dlouze políbil na rty; vtom ale oba nadskočí,
jako když bryčka na něco narazila - a čeledín rázně strhává
koně.
"Vlci!"
vykřikne gymnazista.
Do
očí bije záře požáru vpravo v dálce. Bryčka stojí naproti
lesíku, který se objevoval za svitu blýskavic. Lesík v té záři
zčernal a celý se rozkomíhaně chvěje, stejně jako se chvěje i
celé pole před ním v ponuře rudém mihotání plamene hltavě
letícího po nebi, plamene, jímž běží stíny dýmu a který,
přestože je daleko, plápolá zdánlivě jen asi verstu od bryčky,
rozběsňuje se stále žhavěji a hrozivěji, zachvacuje obzor pořád
výš a víc do šířky - zdá se, že jeho žár už olizuje tvář
i ruce; nad černočernou zemí je dokonce vidět rudou kostru nějaké
shořelé střechy. A u zdi lesa stojí tři velcí, nachově šedí
vlci a v očích jim řeřaví hned pichlavý zelený třpyt, hned
zas rudý - průzračný a jasný jak vřelá, ještě tekutá
zavařenina z červeného rybízu. Koně hlučně odfrknou a divokým
cvalem pojednou vyrazí do strany, doleva po oranici; čeledín
držící opratě se kácí dozadu a rozkymácená bryčka se s
rachotivým hrkotem natřásá po zoraných polích...
Kdesi
nad roklí se koně ještě jednou vzepjali, ale ona vyskočila a
stačila vyškubnout zkoprnělému čeledínovi opratě z rukou. Vtom
ale ztratila rovnováhu, prudce spadla na kozlík a rozsekla si tvář
o nějaké železo. Na celý život jí pak zůstala v koutku úst
nepatrná jizvička, a když se jí někdo vyptával, kde k ní
přišla, blaženě se usmívala.
"To
snad už ani není pravda!" říkala při vzpomínce na to dávné
léto, na suché srpnové dny a temné noci, na mlácení obilí na
humnech, na stohy voňavé nové slámy a neoholeného gymnazistu, se
kterým v nich po večerech lehávala, oči upřené na oslnivé,
rychle pomíjející oblouky padajících hvězd. "Vyděsili nás
vlci, koně se splašili," říkala. "A já byla tenkrát
horkokrevná, bláznivá, pokoušela jsem se je zastavit..."
Ti,
které v životě ještě nejednou milovala, říkali, že neznají
nic roztomilejšího nad tu jizvičku: vypadá s ní, jako když se
pořád maličko usmívá.
* V