|
<<
Únor
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | | | | |
1 |
| 2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
| 9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
| 16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
| 23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
|
|
Stránku si právě čtou 2 lidé.
|
|
Komentáře
ke článku: Jan Jeník rytíř z Bratřic
(ze dne 26.11.2008, autor článku: Jakub Raida)
************** * **************
Jan Jeník rytíř z Bratřic
 O dalším z českých velikánů, tentokrát formou kombinující text informativního charakteru s povídkou.
BITVA U ALDENHOVENU
Na temném obzoru se blýskalo a v ztlumených ozvěnách přicházelo dunění, dálkou obráno o všechen běs, přec zlověstné. Muž útlé postavy s aristokratickým držením těla, ale dobrotivě těkavými očky v tváři jemných rysů, stál mírně rozkročen před oknem, ruce složené za zády, z prstů podklouzávající hedvábný kapesník. Klidně, jako by jen hodnotil počasí venku, otočil se zas do místnosti. Stará služka usnula nad pletením v hřejivé žluti sálající z krbu, vojáci trhaně probírali se kartami v dlaních, hospodář si jako by zamyšleně mnul dýmku stále rychleji a buclatá žena s doutnajícím hrncem drženým přes utěrky sledovala jeho ruce, jako by zapomněla, co nese a jen čekala, kdy muž dýmku upustí, rozmačká, rozčílí se nebo…
„Voní to úžasně,“ řekl Jeník skoro vesele a prolomil tím ticho. Kráčel stále s dlaněmi vloženými do sebe za zády, v uhlazeném bílém kabátu a s nevyzpytatelným pohledem. Selka sebou trhla, vyšla ze strnulosti, usmála se, obešla jej a lila do talířů. Granátníci skládali karty, dívali se chvíli na Jeníka, chvíli na hospodyni, pak zas na své nehty a konečně jen do talířů, hltaje, jako by nemělo být rána. Pán domu odložil dýmku, povzdechl si, kdo ví nad čím a hotovil se také jíst, uvolňuje místo Jeníkovi. Služka v teple se jen neklidně ošila ze spaní a její rty bezhlasně cosi zamumlaly.
„Slyšel jsem,“ mluvil Colloredo, granátník a přítel Jeníkův, „že Francouzi mají dočista nové pušky – s dlouhou hlavní a nabíjením zezadu. Pobili celý pluk, než stihl nabít…“ V dálce zadunělo dělo, snad urazilo roh nějaké budovy. Colloredo při řeči vzrušeně gestikuloval lžící, bodal s ní do vzduchu a pak se zas vracel k horké vonící hmotě, jako by pro inspiraci k dalším slovům. Jeník poslouchal jeho slova a snad je i kdesi v hlavě ukládal, jako by však o nic nešlo, bloudil pohledem po pokoji, pak skrz škvíru ve dveřích, do pološera chodby a schodiště, kde mezi sloupky dřevěného zábradlí svítila bledá kulatá tvářička.¨
Jeník škrábl lžící o dno talíře a zdvořilým gestem ruky se skoro omluvným úsměvem odmítl další porce z již naplněné naběračky. Vstal a židle trochu skřípla. „Co myslíte, pane?“ zeptal se granátník, sedící Colloredovi po boku, čímž jako by chtěl Jeníka přitáhnout z lehkomyslného bloudění do jejich tíživého hovoru. „Nevím,“ pokrčil Jeník rameny, aniž na něj pohlédl. „Nebojoval jsem ještě s Francouzi.“ Místo na tazatele obrátil se pak ke Colloredovi, zaštěrchal jakousi plechovou krabičkou a i když tím vlastně řekl vše potřebné, dodal ještě: „Co po jídle trochu tabáku?“
Na ve stíny vnořených schodech se s ní míjeli a Colloredo si jí snad ani nevšiml, natolik byl zahalen v zádumčivosti. Jeník jí prstem pohladil hřbet dlaně a usmál se. Zacukalo jí v koutcích, mrkla a vzdálila se. Nepovedlo se jí usmát.
Vzduch venku byl uklidňujícím způsobem mrazivý, odháněl z myslí zatuchlinu a občerstvoval rozpálené tváře. Jeník podal krabičku, zadíval se přes obzor, za černě zrcadlovou plochu jezera, kde pableskovaly výstřely, otočil se pomalu a všiml si, že Colloredo nemůže přes třas prstů škrtnout. Nejprve se dívali oba na jeho ruce, pak do svých tváří a uhýbavými pohledy řekli si vše. Jsou věci v mužském světě, o kterých se dál nemluví. Jeník škrtl a do tmy zažhnuly řeřavé konce doutníků. Zaklonil hlavu a vydechoval obláček, který se kroutil před klidnými hvězdami.
„Vzpomínáš si,“ řekl Colloredo a jazyk mu trochu vázl, „jak jsme byli naposledy v Gmundu?“ Jeník kývl hlavou. Očividně myslel na něco jiného, ale toho jako by si Colloredo nevšímal nebo všímat nechtěl. „Připadá mi to úplně cizí, dávno…“ Jeník se na něj podíval. „Bojoval jsem s Turky, zatraceně, Pánbůh ví, že jsem jich spoustu poslal na onen svět a že jsem nebýval nikdy zbabělý…“ Povzdechl si. Jeník si jej začal všímat, mohl jen hádat, kam přítel míří. „Ale já jsem se bál, bál jsem se Jeníku…“ řekl pak prostě a už neřekl nic, jenže ani nemusel, Jeník věděl, co mu říká. Ten strach a hrůza, to tam někde bylo, temné v koutě mysli, zahnané vřavou a potlačené, ale pak, tváří v tvář krásným děvčatům, dobrým jídlům, rudému vínu a slunci ve větvích se to rozpletlo a vykvetlo v křeč. Musel se zapřísahat, že mu hrůza nedovolí nic takového opakovat… …možná v životě každého chlapa přijde taková chvíle.
„Jeníku, tváříš se vždy, jako by se tě to netýkalo… …neříkej, že ne, viděl jsem tě u Bělehradu, zem se houpala, jak po nás stříleli, cákalo bláto a šlapali jsme po sobě…“ Colloredo zakroutil hlavou. „Ani jsi nevykřikl, nezachvěl se a zabíjel Turky…“ Jeník dokouřil a uhasínaje oharek, pronesl: „Nevím, co na to říct, prostě to tak beru. Jsou to věci, přicházejí, odcházejí, můžu je jenom sledovat a myslet si o nich něco.“ Pokrčil ještě jednou rameny. „Jeníku,“ ušklíbl se Colloredo. „Jak byla ta vaše písnička, co jsi ji zpíval?“ Jeník se usmál, nejdřív trochu a pak v upřímném plném úsměvu, odhaluje drobných perleťových zubů, zatímco v dáli, za jezerem černým jak zimní saské nebe, padali muži v ohni a kouři.
Přistoupil k ní zezadu, ovšem pomalu a spíše zdvořile než plíživě. Její silueta v otevřeném okně jako by chtěla vylétnout ke kulatému měsíci, přes který pluly černé roztřepené mraky a pod nímž dohasínaly hlasy děl a pušek. Na dva kroky, snad na půl druhého, zastavil se a ona v ladném pohybu, pokrčujíc lehce kolena pod nadýchanými šaty se otočila k němu. „Dýchala jste čerstvý vzduch? Dnes je plný prachu…“ řekl. „A krve. A potu.“ Její ňadra leskla se v měsíčním světle a zdvihala při promluvě i dechu hlubším o vzrušení z Jeníkovy blízkosti. „Taková slova na dámu?“ usmál se jako dítě. Neodpověděla, i když snad si v hlavě odpověď formovala. Jeden pramínek vlasů, ne tak dokonale stažen jako ostatní, zatřepotal se jí vedle oka. Jeník se usmál a pomalým gestem pozdvihl krátkou dřevěnou důstojnickou hůlku. Sledovala ji s rostoucím napětím, ale také s naivní důvěrou, tou vzrušující oddaností submise. Pomaloučku, aniž by se hrot dotkl její tváře, odhrnul pramen na stranu. Teprve pak pomalu dotkl se konec hůlky její kůže a ona se zachvěla.
Šibalský úsměv hrál teď v tváři Jeníkovi a zrovna tak, jako by byl nakažlivý, i v obličeji jejím. Přistoupil blíž a cosi neurčitého z něj vyzařovalo. Cítila, jak jí buší srdce a nejradši by se mu vrhla k nohám, objala ty vysoké vojenské botky a přečkala u něj všechny nadcházející časy, u něj, který šel válkou s klidem, s jakými jiní chodívali mírným létem, ne snad proto, že by miloval války, naopak, protože tolik miloval klidu, že nikdy nedovolil, aby v jeho malém světě cokoliv nad ním zvítězilo. Položil jí dlaň k líci, ke krku, k uchu a prsty do vlasů, hladil ji a přitom se tak lehce dotýkal. Chtěla ruku obouruč chytit, přisát se k ní rty a pustit všechny ty slzy ven, ale neudělala to.
Jeník se ve dveřích ještě jednou zastavil a otočil, jen na krátkou chvíli. Když odcházel, stála stále ještě mezi otevřenými okenicemi, zrovna tak dokonalá, jako než přišel a když odejde, ale jiná, než když u ní byl. „Aldenhoven? Takže tam?“ slyšel tlumené hlasy zdola a slyšela je i ona. Sklopila oči. „Jeníku…“ řekl slabě. „Ano?“ Pohlédla bokem a pak z okna. „Myslíš někdy na smrt?“ Zakroutil hlavou: „Ne.“ „Musím i za tebe, nad rány i k večerům a pak když ještě dlouho ležím bdíc…“ Snad jen chvíli pouhou, ale jako věčnost se pozdávající, stál tam, dívaje se na ni a hlasy vojáků plynuly utišené schodišti kolem něj slaběji než ševel větru venku v korunách.
„Hnali jsme jejich hlídky podobny zajícům,“ připomínal Jeník vojákům. „Nebude to teď jiné, máme spoustu pluků a v našem tělesném samé krásné granátníky. Vaše strachy jsou jak tryzny bab na vsi.“ Colloredo kývl hlavou a zamručel, potěžkávaje šavli v koutu. „Však jsi nás provedl, Jeníku, nejednou řeží.“ „Provedl,“ kývl hlavou Jeník a sázel na stůl krejcary pro hospodáře. „To nám neplaťte, nejste dlužni…“ mrmlal slova hospodář, i když tónem jinak hovořil, totiž stísněně, s úzkostí za vojáky, kteří úzkost zapomněli či zatlačili nebo nikdy neznali. „Už jdete…“ opakovala paní domu ne jako otázku, ale neměnnou pravdu, jako slova, která mechanickým pronášením pozbyla smyslu.
Vojáci překročili hranic vsi, kde zdusanou hlína střídala ospalá tráva, spolu s prvními odrazy ranního slunce v rosném poprašku. Dlouhé pušky s těžišti těsně za místy, kde je obepínaly prsty v kožených rukavicích, se za chůze kolébaly nahoru a dolů, jako by se nemohly rozhodnout, zda zamířit k zemi či nedalekému lesu. Na kraji lesa se Jeník zastavil a i ostatní zpozorovali, že se něco děje, že je příliš dusivé ticho a nad stromy a kapradím visí hrozba. S bojovně vystrčenými bradami vcházeli mezi vysoké borovice, rozhlíželi se a překračovali spletitá chapadla kořenů.
„Znal jsem tam v Berlíně takovou holku, jako alabastr, pořád se po světnici otáčela a když na ni člověk, zvlášť od vojska, mluvil, červenala se jak višeň,“ vyprávěl granátník v zadní pozici formace. Hovořil polohlasem a házel pohledy tu na zašustící křoví, tu na rozeklanou skálu v mechovém svahu. „Přísahám Bohu, hodil bych flintu do žita hned, její pantáta, to byl ve vesnici někdo a já, jsem sice leda voják, co má hluboko do kapsy, jenže nějakou práci snad zastanu a ten mlýn…“
„Pst.“ Jeník zdvihl prst. Přikrčili se jako čenichající psi, v pažích jim cukalo, jen zacílit. „Nic.“ Napřímil se a podíval směrem ke končícímu lesu, cestě, teď už prosluněné, a lučině svažující se do údolí, z něhož stoupaly úzké provazce kouře. „To budou naši, pojďme rychleji, ať stihneme oběd. Aldenhoven je…“ Jeník se zamyslel a otočil, jako by snad z pozice v lese měl nějaký rozhled, „…Cáchy budou tam tím směrem, takže my půjdeme asi na sever…“ Vykročil dál.
„Jenže pak přišel zas rozkaz,“ pokrčil rameny voják, když se dal zase do pochodu a přehodil si řemínek od pušky pohodlněji přes rameno, vida, že teď už je nikdo nepřepadne. „Snad bych pro její oči i utekl, ale viďte, Jeníku, že byste mne za to pověsil?“ „Za dezerci jinak nemohu,“ pronesl ten. „Kdybych to byl udělal, pronásledoval by jste mne?“ „Já ne, velitelství a rozkazy skrze mne snad.“ „Ále, co je komu do jednoho vojáka…“ Jeník neodpovídal. Znal tyhle řeči a breptání. Vždy, když ve vzduchu visívalo nebezpečí, chlapi něco větřili. Netřásli se a nestěžovali si, to ne, jen v nich přibylo křeče, svázanosti, uvážlivosti. Co udělat s vteřinami, které mohou být jedny z posledních, to najednou běželo každému hlavou, čas, který předtím stál, náhle se rozběhl překotně a válka najednou nebyla o umírání druhých, ale o možnosti umírání vlastním. Bůh, zákony, císař a čest, to nic neumenšilo na té prázdnotě, která se zpoza smrti náhle šklebila. Kráčeli vstříc údolí, v němž sčítalo se již pluků jako se sčítá dobytka na farmách.
Napětí. Jeník dýchal zhluboka, ale granátnici kolem dech tajili. Zvláštní, pomyslel si, chci se vždy před bitvou co nejvíc ještě nadýchat a pokochat, hledím do větví stromů, kde poskakují ptáci, tolik chci žít a cítím, že žiji. Oni, mladí, svěží chlapíci, hledí v před, kde se mezi stromy v oparu plíží Francouz, tají dech, nechtějí ničeho již užít, jako by jen si přáli, ať už to mají vše za sebou, ať jsou již mrtví a nemusí déle vstoje umírat.
„Wallisův tělesný!“ Křik a trouby nesly se vzduchem, pušky přiloženy k líci. Táhlo se k soumraku, oblaka zrychlila a zbarvila se v šeď. „Na povel!“ Zjevili se prve jako tmavší démoni na tmavém pozadí. V granátcích hrklo, v tváře nalila se jim krev, pálili by, ale jsou vycvičeni. Jeník tasil šavli a pozvedl ji do vzduchu. Skrz rameno a temena svých mužů pohlédl na linii armády. Hejtman pluku klusal na koni od nich. Teď to bylo vše Jeníkovo. Hladil prsty jílec.
Okamžik na chvíli se zastavil. Jeník cítil, jak za ním stojí nejen jeho vojáci, ale kamarádi. Ač důstojník, sedával s nimi na taženích u ohně, mluvíval tu o českých tancích, tu o děvčatech a hned nad pivem či vínem řval s nimi radostí. Ale také jim svíral rány, když umírali, také tloukl pažbou lebky Turkům, kteří se na ně sápali a bodákem je chránil. Stalo se z nich jedno tělo, málem falanga, cítil že jsou s ním a dodalo mu to síly jako dítěti, které se chytá, protože má pocit, že padá. Nepadal.
Odněkud už se ozvala střelba. Francouzi klekají a otevřenými řadami jim probíhají další. Vojáci neví, na co Jeník čeká, ale věří mu. Věří mu silněji, než svému strachu. Přijdou blíž… Pojďte! „Pal!“ Švihne šavlí a kule v oblaku kouře vprší mezi útočníky. „Střelba dle uvážení!“ Pálí. A seká. Šavle má žně, točí se v kruzích, odsekává větévky, párá uniformy. Noří se v krvi, všichni, vyleštění a voňaví granátníci, výkvět c. k. armády pána Josefa, nedávno zesnulého, dej mu Pánbůh věčnou slávu. Postřelení útočníci, s tmavou skvrnkou na prsou, nejdřív zmateně na sebe a na střelce se dívají, pak protočí oči vzhůru, podlomí kolena a padnou jimi, bílou látkou, do bláta. Když padají pak ještě tváří vpřed, to už střelec láduje pušku nebo se s bodákem řítí do vřavy.
Shora, kdyby se snad odtamtud někdo díval, vypadá vše spořádaně, skoro jako baletní vystoupení. Támhle se důstojník prosekává na koni a ten se dlouze vzpíná, támhle voják pomáhá upadlému kamarádovi vstát a kousek opodál ladně v takřka piruetách tu odráží jakýsi šermíř útoky mnoha šavlí a tu smrtící rány zas rozděluje. Síla muže je v něm, ale také v jeho příteli a nejhorší je být najednou sám. Támhle, viz, někdo na Jeníka se dere s dýkou, nestačí se otáčet. Colloredo útočníkovi vráží bodák do zad, zaskřípe o páteř, křup a Francouz v křeči už jen sotva pálící jizvu Jeníkovi na kůži nechává. Škubne Jeník ramenem a setřese ze sebe v křeči chvějící se tělo umírajícího.
Dým pušek jako by pozbyl zdroje a ráno jako by se stydělo vstoupit v zakouřené bojiště. Granátník omývá si obličej vodou z řeky, druzí dva sedí o sebe opřeni a polohlasně se baví, ze vzdálenosti tak padesáti kroků, kam sotva jest dohlédnout, křičí kdosi v mlze a zarývá prsty zdravotníku do paže. Promiň, kamaráde – prásk do hlavy a shlížej na nás z nebe bezbolestného. Colloredo si zapaluje doutník a vůně tabáku se libě line okolo… Jeník stojí mírně rozkročen nad obrazem tragédie, ruce složené za zády, z prstů podklouzávající hedvábný kapesník. Klidně, jako by jen hodnotil ráz kraje, otočí se zas k vojákům. „Vrátí se, najdou si nás tady a dokonají své dílo…“ zaslechl odkudsi šepot a pak další, podobný. Rozhlíží se. Opodál opírá se o koně hejtman. Poručíci vyslýchají udýchaných zvědů. Tolikrát viděl tento obraz. Pokrčil rameny.
„Prosím,“ klaní se sluha a pokládá na malý stoleček lakované desky vonící kávu v malých šálcích z vídeňského porcelánu. Stoleček a pohodlná křesla působila by snad jindy na rozbrázděné půdě bojiště jako pěst na oko, zde však, ve vší hořkostí prohry a tichého dívání Jeníka i dalších velitelů po sobě a klopíc zraky, působí to žalostněji než sebevíc extatické nářky v blátě a sazích. Jeník nechává na dně sedlinu, připaluje doutník a když odchází zpět za svými muži, sedícími na kraji říčky v trávě, zaslechne útržky strojeného hovoru o alžírské kávě či blednoucích slov o příští naději.
Minuty plynou, šedo se trhá a střídá jej bílo, oblohou zazáří modř. Vojáci kráčejí už zase ve formaci, prořídlé, ale živé. Jeník a Colloredo se po sobě chvílemi dívají. Na tváři lehký smutek, hluboký v srdci smích, pomyslí si pak Jeník.
Kroky okovaných bot granátnických ozvaly se zezadu, ovšem pomalu a spíše zdvořile zněly nežli plíživě – znala ten rytmus, ten krok. Její silueta v otevřeném okně jako by chtěla vylétnout k bledému slunci, přes které míhaly se obrysy posledních ptáků odlétajících za teplem. Otočila se a Jeník se na ní smál. Položila mu své bílé prsty na tváře. Pocítil, že studí a uchopil je svými. Pocítila, že ty hřejí. Také se usmála a v alabastrovou tvář vlil se jí ruměnec jak první růže vonící zjara.
Z MÝCH PAMĚTÍ
Celým jménem Jan Nepomucký Vojtěch Baltazar Ignác se narodil do rodiny zchudlého šlechtice s kněžskou historií roku 1756 v malé vsi jménem Radvanov. V pouhých osmi letech byl pak zapsán na jezuitské gymnázium, následované filosofickou fakultou. Po dokončení studií zkoušel i studia právnická, nicméně se nakonec dal na vojenskou kariéru, v níž setrval takřka nepřetržitě od roku 1774 po celých pětadvacet let, tedy až do roku 1799, kdy požádal o zproštění služby.
Druhou půli svého požehnaně dlouhého života prožil pak v Praze, mezi učenci a probouzejícími se vlastenci, jakého choval také v sobě samém. Zde také provedl teprve upravil svých polních deníků, aby je mohl číst širší okruh zájemců. Stýkal se s předními z nich, s Čelakovským, Nejedlým či Palackým. Dětí po sobě nezanechaje, zemřel po vleklé chorobě roku 1845 ve věku nedožitých devadesáti let. Jeho jediným nekrologem tehdy byl tzv. „náhrobník“, veršovaná německá óda na Jeníka v hravém duchu, složena neznámo kým.
Později na něj vzpomněl mimo jiných Jirásek a před ním ještě Jeníkův blízký přítel Lukáš Burian, který jej popsal takto, cituji: „byl vzrůstu nad obyčejnost většího a ve tváři vzezření přísného, jehož obcování bylo přímé a k dámám kavalírské, nad míru protivna mu byla lež, nechť pocházela z jakýchkoli úst.“ Jirásek sám popisuje pak Jeníka těmito slovy, cituji: „urostlý pán, šedý plášť přes ruku, v třírohém klobouku zlatě premovaném, v bělostné paruce s copem, tváře svěže zardělé, v bělostné uniformně, všechen bílý, ve vysokých botách přes bílé úzké nohavice“.
Samo vydání knihy Z mých pamětí z roku 1947 započíná se stručným životopisem Jeníkovým z pera Miloslava Novotného a předmluvou Josefa Polišenského o obtížích spojených se získáváním zdrojů, kde rovněž také rozvádí, která část sbírky byla vyňata z kterého Jeníkova zápisku, kdy šlo pouze o krasopisná přepracování vojenských deníků a kdy o až později sepsaná vzpomínání. Deníky vojenské přitom, věrný své profesi, vyzdvihuje jakožto cenné historické prameny.
Uspořádání v knize pak je chronologicky paralelní s Jeníkovým životem a logicky se tedy počíná jeho vzpomínkami na dětství při jezuitských studiích ve svatováclavském semináři. Na to připamatovává si až ve vysokém věku na konci 40. let 19. století a zařazuje tyto vzpomínky do posledního svazku tzv. Bohemik aneb Sbírek našeho českého národu se týkajících případností, což byla rozsáhlá čtyřdílná sbírka nejen spisů dějepisných, ryze Jeníkových, ale obsahující také, cituji: „obsáhlou směs nejrozmanitějších historických zpráv, výpisků ze starých tištěných knih i rukopisů německých, latinských, českých veršovaných skládání, národních písní“ apod., kteréžto autorovo opus magnum vznikalo po celou dobu jeho penze, od 10. a 20. let, kdy nazýval spisy ještě Pamětihodno, až do svého pozdního stáří, než se, zranivše si ruky, znemohoucnil psát dále.
Již zde je markantní Jeníkův protokolární styl, prosté zapisování věcí v co nejtechničtější přesnosti a největší objektivní výpovědní hodnotě – hovoří o tom nejen kupříkladu časté užívání číslic i pro nízká čísla, ale především důkladné rozpisování se, jaká byla v semináři organizace, kdo s kým seděl u stolu, kolik jich kde bylo a čemu se učili. Tento věcný způsob psaní si osvojil právě při psaní vojenských deníků přímo v poli, často v časové tísni, které navíc neměly sloužit jen pro nostalgické vzpomínání, ale také praktickým požadavkům polním, kdy tedy ve svých denících zaznamenával i různá slyšení, ekonomické i jinak hmotné hospodaření setniny atd. A v neposlední řadě takovýto zápis koresponduje s celou klasicistní povahou Jeníkovou.
Ač se později s jezuity v poměrné rozepři potýká, zároveň také jedním dechem přiznává, že je jedním z mála v té době doposud žijících lidí vychovaných v jezuitském duchu, z čeho je krom podotknutí takto přímého, usvědčován i svým stylem a přístupem k zapisovanému. Často tedy i oněch pozdních jeho vzpomínkách vyskytují se místy latinská slova, byť zde povětšinou mají tu funkci, že označují reálie jezuitských gymnázií. I editor knihy k tomuto podotýká, cituji: „V Jeníkovi se nezapře odchovanec jezuitských škol, ovládající znamenitě latinu, zápasící však se zeměpisem a moderními jazyky.“.
Jádrem celé antologie pak jsou vojenské deníky z Jeníkovy pozůstalosti psané poměrně jednoduchou formou němčiny a zde přeložené i zkrácené o pasáže příliš formální. Ty jsou pak rozděleny na doby válečných tažení, jež se vyznačují opět formálním stylem, častou datací událostí s přesností na den a na doby meziválečného míru, jež jsou popisována již trochu volnějším stylem. Dále jsou děleny podle léta tažení a války, tedy především na tažení turecké a později francouzské. Deníky byly později bohatě prokládány rozličnými věcmi, které Jeník na svých poutích shromáždil, různými úředními dokumenty počínaje, přes vlastnoruční i sebrané malůvky, revoluční karty zabavené vojákům a korespondencí konče. Některé z těchto pozůstalostí se v knize nacházejí v obrazových pasážích s komentáři a datací.
Ani strohý styl nebrání zde Jeníkovi docházet místy k hodnotícím soudům, občas až skoro k miniaturním úvahám, které obvykle vycházejí z problémů, jež přímo jako voják zakoušel. Rovněž se nevyhýbá popisům vnitřních pocitů svých i vojáků kolem něj, psaní o okouzlení láskami, ale také kupříkladu smutky nad raněnými apod.
Sbírku uzavírají tzv. Příběhy rozličné, které mají opět memoárového charakteru, částečně se chronologicky překrývají i s deníky a byly převzaty z prvního svazku Bohemik. Tyto jsou psány již uvolněnějším stylem, orientujíc se však nyní mnohem více ze široka, ostatně, jak se od historické literatury čeká oproti kupříkladu právě deníkům. Řazeny jsou podle let, kdy se Jeník co nejpoctivěji snaží žádných nevynechat, vlastní vzpomínky kombinuje s vyprávěným či jinak zjišťovaným a dokládá ukázkami, nejčastěji z básnické lidové tvorby. V závěru nechybí ani již zmíněný Náhrobník, psaný v němčině s občasnými českými verši. Vznikl prý ještě rok před Jeníkovou smrtí a líčí jej jako nebojácného bojovníka i vzletného milovníka.
V jediné větě rekapituluje Jeníkův vývoj Josef Polišenský jakožto, cituji: „duchovní růst z ustrašeného odchovance protireformačního školství přes trochu domýšlivého mladého důstojníka až ke zralému, světa znalému muži, jenž se dobrovolně vrací ze světa vojen doprostřed knih, do Prahy, mezi svůj probouzející se národ“.
Osvícenské myšlení nepřijal Jeník nikterak hned v počátku, nýbrž se k němu postupně dopracovával skrz putování s armádou, získávání zkušeností a dialogy s osvícensky smýšlejícími důstojníky. Není zcela jisté, kdy proběhla z největší části ona proměna z nejistého člověka vychovaného v jezuitském duchu, skoro vyučeného právničině a na vojně snad hledajícího zařazení v jistého osvícence, nicméně vojenské deníky nám jasně dokládají, že již počátkem 80. let 18. století se často vyjadřoval o josefínských reformách, potažmo o císaři samotném, velmi kladně. V Jeníkově názorovém vývoji je také znát velká kritičnost a odolnost vůči ovlivnění – vždyť, ač vychován jezuity, dostává se později do polohy ostře proti klerikalismu, ač z povolání voják, posteskává si nad nekonečností válek a ač po většinu své armádní kariéry bojovník ve službách habsburských, neskrytě obdivuje později Napoleona, či ještě za služby uznává v denících, jak stateční a zanícení pro věc francouzští revolucionáři byli. Jeník musel být člověkem přísně rozumovým a své vášně, stejně tak jako strachy, držel pevně v rukou. Málokdy v jeho denících dochází k popisům samotných bitev, většinou je přes ně překlenuto stoickým konstatováním, že byly vybojovány a jak.
Již od dětství inklinoval k rodnému kraji, především k jeho folklórnímu bohatství a tato záliba vydržela mu i po dobu celých válečných let, kdy se často ve svých denících velmi kladně vyjadřuje o návratech v rodný kraj. Už tehdy si zapisoval písničky či pořekadla na něž narazil, či jaké znal který voják. Jeník byl vždy blízko prostému lidu a byť voják a šlechtic, cítil se být jeho součástí, čerpal z něj určitým způsobem sílu, pracoval pro něj a rád se v jeho řady vracíval, jak ostatně sám o sobě přiznává ve svých spisech.
Jako vlastenec již pokročilejšího věku byl poplatný své klasicistní době a tím pádem poměrně kontrastní s rozvíjejícím se patetickým romantickým chápáním obrození jako historického a posvátného práva. I zde argumentoval Jeník vždy velmi pragmaticky – kupříkladu, cituji: „vychází ze skutečnosti, že v rakouské armádě většina vojáků německy neumí a že je tudíž nezbytné, aby se česky naučili jejich velitelé“ , ale argumentoval například také významností politickou českých zemí v rámci rakouského soustátí. S mnohými členy mladé generace se Jeník, bližší názorově spíše osvícencům Dobrovskému či Pelclovi, neshodl, kritizoval i Jungmanna, ale na druhou stranu byl pražskými buditeli vesměs pozitivně přijímán, pro mnohé byl oporou a inspirací, kupříkladu velký vliv měl i na Palackého. Ač tedy nedosáhl nikdy věhlasu slavnějších souputníků a zbylo nám po něm poměrně málo pozůstalosti, jeho význam v dobách úsvitu národní hrdosti je nepopiratelný a vzpomínka mu věnovaná více než místná.
|
Zobrazit článek Jan Jeník rytíř z Bratřic
|
|
