Možná jsou staré tétrojky ve spoustě věcech lepší, ale tahle nová škodovácká tramvaj přináší daleko více příležitosti kouknout se někomu do očí. Sedadla jsou naproti sobě, jako ve vlaku – jenomže okno máte buď za zády nebo před sebou, kde zase sedí lidi. Ve vlaku si člověk může vybrat, jestli koukat z okna na rumiště, nebo v odlesku nenápadně koukat na hezkou holku, na kterou se zdráhá pohlédnout přímo. Ale tramvaj 14T je v tomhle úplně jiná.

Měl jsem na ni štěstí, když jsem se vracel z kina socialistických rozměrů, brněnské Lucerny. Hráli v něm film západního živla, Woodyho Allena, Vicky Cristina Barcelona. Už vím, proč všichni chtěj do nejvyšší řady – není tam taková zima, jako v páté řadě, kde jsem seděl promrzlý ve svetru a zimní bundě. Unešený filmem jsem se ztratil na prvním krajním sedadle tramvaje 14T. Má ještě tu zvláštnost, že v kouřovém skle kabiny řidiče vidíte úplně vše.

Na další zastávce nastoupila předními dveřmi drobná černovlasá holka. Nesvedl jsem nic jiného, než na ni tupě zírat. Měl jsem úzkostlivý pocit, že je to ta osoba, se kterou mám zajít na čaj, na pivo, na večeři, na noční kolej. Ale nedokázal říct jediné slovo. Upřeně se na mě koukala a já chápal, že mi naznačuje: tak se posuň o jedno místo vlevo, sednu si k tobě. Už jsem se možná i odhodlal k tomu se posunout, ale mezitím se zašklebila, obešla mě a sedla si z druhé strany. Po mé levici. Ale holky maj sedět po pravici. Koukal jsem se na ni skrz kouřové sklo řidiče, v odlesku protějšího okna a občas si troufl na půl sekundy pohlédnou přímo, otočit hlavu do leva. Když jsem zjistil, že se na mě taky koukala, vyděšeně jsem vrátil  nos do neutrální pozice a předstíral, že jsem ji neočuchoval.

***

„Jsi zvláštní,“ konstatoval jsem.

„Jsem.“

„Máš hezkou šálu.“

„Mám.“

„Neproletíme se spolu někam?“

„Proletíme.“

***

„Máš ráda poušť, mraky, trávu, sníh nebo moře?“

„Mám všechno.“

„Všechno ráda, nebo nic nechceš?“

„To je jedno. Chci si odpočinout, než vyrazíme.“

„Tak jo. Vzal jsem pár dek navíc. Půjdeš spát se mnou, nebo si chceš najít nějaké soukromé hnízdo?“

„Nejsem krkavec. Lehnu si k tobě.“

„Vážně?“

„Neraduj se, tak lehký to nebude, vážím skoro stejně, jako ty.“

„Chudáku.“

„Spi, neprovokuj.“

***

„Dáš si vánočku?“

„Jsou jich mraky a vypadají jako mraky. Asi dám. Budete pršet, vánočky.“

„Mě taky vždycky vánočky prší. Nikdy je nesním všechny.“

„Jo, naprší a zplesniví, potvory.“

„Nebo seschnou. Co je lepší, zplesnivět, nebo uschnout?“

„Když uschneš, zůstane skořápka. Když zplesnivíš, tak zůstaneš uvnitř. Asi zplesnivět.“

„No jo. Ale proč jíme Vánočky s uschlým vínem? To bychom si měli dát hermelín a opékané brambory, ne?“

„Máš pravdu. Dáme si.“

„Jo, dáme!“

***

„Hele, nudíš mě.“

„Co si počnem?“

„Měli bychom někam vyrazit.“

„Měli.“

***

„Hele, jsi v pohodě?“

„Proč bych nebyla?“

„Já jsem ještě holku po 10-ti pivech neviděl.“

„Ale jo. V tramvaji. Jinak bych nebyla tak bláznivá a neodešla s tebou.“

„Vážně?“

„Lehce.“

„A nebude ti lehce špatně?“

„Jen lehoučko. Je mi lehoučko. A nebuď nervózní, nebo na sebe vyliješ druhé kafe.“

„No jo. Teď mě napadlo. Nechtěla by sis trochu zahrát?“

„To jako v čem? Na co?“

„V mých klipech. Chci vyrobit klipy ke svým skladbám. A s tebou. Už dlouho jsem nebyl tak nadšený. Já jinak neumím být hloupý a upřímný, pokud mě nějaká holka nenadchne.“

„Nenadchne nebo nepláchne?“

„No, asi obojí.“

„Tak jo, budu hrát tu hloupoučkou, nevšední, vyzývavou a trošku drzou holku z tramvaje, jo?“

„A koho bys ještě uměla hrát?“

„Třeba tramvajovou milenku. K pohledání na jednodenní jízdenku.“

„A bude ta jízda stát za to?“

„Pokud pojedeš na černo, tak snad jo.“

„Asi raději ne. Když jsem byl mladší, v Brně jsem jinak, než načerno nejezdil. Ale tebe jsem potkal zcela legálně.“

„No jasně, užijem si zcela legální vztah. Nuda, ne?“

„Asi jsem čím dál víc nudnější. Už dlouho jsem třeba nic pořádného nenapsal. A když, tak je to nějaká holka z tramvaje. Víš, o kolika tramvajenkách už jsem snil? Náhodou jsem do nich narazil a pak šly dokonce do stejné budovy. A já si říkal, tak u vchodu jí řeknu, že je hezká. Nebo snad najdu odvahu ve výtahu. V tom pro tři lidi. Kdy, abychom se tam vlezli, jsme od sebe sotva 15 centimetrů. A já se koukám těma svýma tvůrčíma očima. Pak řekne díky, když ji zmáčknu tlačítko sedmého tlačítka a já se nezmůžu na nic víc, než zvolat JASNĚ, NENÍ ZÁČ.“

„Jsi hypochodec a kukuč nemáš tvůrčí, ale opičí. Stejně klukovský, jako od jiného tramvajáka.“

„Klukovský, to je hezké slovo. Byla jsi víc s kluky? Jako malá?“

„Bohudík jo. Házela jsem petardy důchodcům pod nohy, na cyklostezce. Dobré, co?“

„Asi jo. Až mě budou házet petardy pod nohy, tak si řeknu, pokud se leknu, ještě to není takový děs. Slyším. A někdo vnímá, že tu jsem, že žiju. Jinak by mi přeci petardu pod nohy neházel.“

„No jasně. I za 50 let po tvém prďohlinění si vzpomenou, jak toho dědka vylekali a jací to byli rošťáci.“

„No víš, asi budu za tohle rád. Jestli se toho dočkám, budu si moc říct, že ti mladí mají nějakou budoucnost před sebou. Ale pokud budou házet granáty pod nohy vojákům z počítačové hry a nebudou přitom schopni ani vylekat starého páprdu, řeknu si, kam se to ten svět řítí.“

„Do řiti.“

„Do řiti, rozvařil jsem asi ty brambory. Musím běžet, kouknout se na ně.“

„A nezapomeň při tom na mě.“

„Neboj.“

***

Je to ona, pomyslím si při zoufalém pohledu do kouřového zpětného zrcátka. No tak, odvaž se. Přibliž se k ní. Usměj se na ni. Pokud je to ona, nic hrozného se ti nestane. Jen se na tebe 100 zoufalců z tramvaje podívá jako na blázna. Tahle tramvaj je tak pitomě dlouhá a propojená. Sakra!

Má přeci 10 piv. Tak co. A já jsem nadšen z filmu Woodyho Allena.

***

Koukám se na ni přímo, bez pomoci odlesků. A vážím svá pro a proti. Nakolik si chci zachovat normálnost jedince normální společnosti. Jenže, když hledám nevšední holku, nemůžu být všední šedivec. Usmívám se. Ustrašeně za pousmála a trochu zčervenala. Zrychlila dech. A já. Ze sebe udělal to pako. A dal jí cukatou pusu. To když se člověk sám sebe vyděsí, ale má děsnou radost.

„Nezajdem na hermelín a opékané brambory?“

„No hablo checo. Hablas espaňol?.“

„Un poco, seňorita.“