Soutěžní povídka pro "Nejkrásnější dárek" od autora George Luyfreeda.
RADKOVI
.
.
Ráno jsem slíbil Zlaté prasátko
když
budeš držet půst
Večer tam nebylo
Zato
hvězd byly tisíce
a
každá se chtěla přiblížit
.
.
.
.
Zlaté prasátko
„Tak se podívej," tvářil se
vážně otec téměř dospělého syna. „Ty ho
nevidíš?" Zlaté prasátko mu
sliboval každý rok. Ještě když byl kluk malý, pozorovali oblohu, ale nikdy nic
nespatřili. Otec měl pokaždé nějakou výmluvu. Že je
třeba zataženo, nebo že si musel tajně uždíbnout kousíček
z uzeného masa zavěšeného na balkóně. V posledních létech
se již syn nachytat nedal, avšak řeč na to přišla
pokaždé. Jenže tentokrát si táta vymyslel, že Zlaté prasátko lze určitě
spatřit na severní straně domu.
Museli vyjít ven. Vůbec nepřipustil, že by se mohl mýlit.
Syn byl zmaten. Přece, proč by se táta sázel o stovku ? Taková hloupost,
ale když tak naléhal ... Otec
sice přemýšlel, že by na střechu zavěsil nějakou
nafukovací hračku, kterou by nastříkal zlatou barvou, ale ukázalo se, že žádné
takové prasátko není k sehnání.
Otce prohraná sázka
nemrzela. Ani se nesnažil vymlouvat. A ačkoliv měl zpočátku plán, jak
vyzrát, důležitější bylo hrát si až do konce. Díval se na hvězdy, a
zdálo se mu, že si ho předchází. I dům byl jiný. Všude se svítilo, jen
paní Hassová odjela k dceři. Pomyslel na sousedku z vedlejšího vchodu. Na
jaře jí zemřel muž a napadlo ho, jak jí asi musí být. Dopoledne však přijely děti i
s vnoučaty. Přišla si půjčit židle. Taková slušná romská rodina. Najednou
ho přepadl pocit studu, stejně jako nedávno v tramvaji.
Černooký mladík nabídl stařence, že vynese nákupní tašku. Byl připraven
vyběhnout, kdyby se pokusil utéct, ale mladík postavil tašku na ostrůvek, usmál se a nastoupil zpět. Cítil se trapně. Ani
nevěděl, proč se mu v hlavě rojí jedna vzpomínka za druhou. Určitě si nic
takového neplánoval, ale Vánoce ho
pokaždé nutily k jakémusi zpytování. Třeba, jak kdysi, to ještě dělal políra,
ukradl pár pytlů cementu. Tehdy nikoho ani nenapadlo, že by s tím
měl něco společného.
.
Vrátili se domů. Přece jen byl trochu zklamán. Čekal alespoň
nějakou vítězoslavnou poznámku, ale kluk se jen potutelně usmíval. Až když mezi
dárky našel obálku se stokorunou, pochopil. „ Za Tvé bláznovství,"
četl několikrát. Měl radost. Stejně jako pouliční lampy. Neměly mnoho na
práci a tak zvědavě nahlížely.