Italský básník, kritik a překladatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1959.

Salvatore Quasimodo se narodil 20. srpna 1901 v malé obci s názvem Modice na Sicílii v rodině železničního zaměstnance.

Studoval na technickém institutu v Mesině a v Palermu, později na polytechnice v Římě. Studia však nedokončil a začal pracovat jako geometr stavebního úřadu na různých místech Itálie.

V roce 1930 vydal ve Florencii svou první básnickou sbírku „Vody a země". Během třicátých let byl považován, vedle G. Ungarettiho a E. Montala, za čelního představitele hermetické poezie. Za druhé světové války překládal antickou poezii, například Homéra, Catulla či Vergilia. To se již přestěhoval do Milána, kde mu místní konzervatoř nabídla katedru italské literatury.

Právě v Miláně se setkal s italským odbojem, prožíval tu válečné události, prodělával drastickou zkušenost města ničeného válkou.

Sbírka básní z nejtěžších období války „Den po dni" (1947) se stala symbolem antifašismu a odboje.

Po válce se Quasimodo angažoval v politickém dění, psal kritické stati a eseje o literatuře a divadle.

Roku 1959 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Ke sklonku svého života hodně cestoval po Evropě a USA. Věnoval se přednáškám a recitacím svých básní. Při posledním proslovu v roce 1968 jej ranila mozková mrtvice, na jejíž následky zamřel 14. 6. 1968 v italské Neapoli.

DÍLO:

První jeho sbírky zařazujeme do literárního stylu, který je označován jako hermetismus.

Jsou v něm patrné malé známky symbolismu, zároveň se však jedná o verše orientované proti fašistickému režimu.

Jeho forma poetismu usiluje o hudebnost a čistotu slov. Opírá se o motivy smrti a rozporuplného životního pocitu.

Od jeho čtvrté sbírky s původním názvem Erato a Apollion (v překladu jako E. a A.) se v jeho tvorbě objevuje nová inspirace,

hlavně řecká kulturní tradice rodné Sicílie. Později čerpá ze zkušenosti z druhé světové války, kdy se snaží postihnout

tyto tragické události dotýkající se všech bez jakéhokoli rozdílu.

Básnictví Salvatora Quasimoda:

Quasimodův styl lze rozdělit na dvě hlavní etapy, a to před a po 2. světové válce. Před válkou byl mladý básník plný optimizmu a využíval pevně uzavřených motivů (obrazy ze Sicílie, smrt, náboženství,...), které ve svých básních periodicky opakoval (v obměnách samozřejmě). Po válce se Quasimodi radikálně přeformoval do pózy starého básníka, který přemýšlí o minulosti a o aktuláním světě kolem něj. 

Básnické sbírky

Voda a země (1930)

Potopený hoboj (1932)

Vůně eukalyptu (1932)

E. a A. (1936)

A náhle je večer (1942) - soubor dosavadních básnických sbírek

Den za dnem (1947)

Život není sen (1949)

Falešná a pravá zeleň (1956)

Nesrovnatelná země (1958)

Má dáti a dal (1966)

CITÁTY:

„Každý má prostě srdce na Zemi a je dnes večer."

„Pořád ještě držíš v ruce kámen a prak, člověče mé doby."

Ukázky z poezie

Mento na jihu

Červený měsíc, barevný vítr

(jsem žena severu a hustého sněhu)

Mé srdce teď padá na tyto trávníky,

do těchto vod, do oblaků mlhy.

Zapomněla jsem na moře,

hrob ulit,

na písně sicilských pastýřů

(Kantiléna pouličních vozů,

chvění teplého vzduchu

nad strništi).

Zapomněla jsem na chůzi volavek

a jeřábů

v zeleni vysočin, luk a řek

Lombardie.

Já,žena - člověk

vykřičím všude

osud své vlasti.

Jih unavený taháním mrtvých

z močálů malárie,

Unavený samotou,

unavený řetězy.

A já unavená v jeho ústech

(z rouhání všech ras

co nosí echo smrti ve svých studních)

tu budu pro ty,

jež se napili krve z jižního srdce.

A naše děti budou zpět na horách

nutit koně do cvalu,

opět budou mít

přikrývku z hvězd,

budou jíst akáciové květy,

rostoucí podél kolejí

a měsíc bude opět červený, 

rudější než livrej

vrátného Pi.

A zase budeme mít

zimní večer zdarma -

absurdní kontrapunkt

sladkostí a vzteku,

hořekování lásky

nad neláskou.        (Den za dnem)

Barva deště a železa

Řekl: smrt, ticho, samota;

stejně jako láska, radost,život.

Jen slova - naše prozatímní obrázky.

A vítr mírně zvyšuje každé ráno

barvou dešti a železu

Past na skalách,

Zavřeno.

Zlořečené hučení.

Kde je pravda?

Rozdělena na kříži,

krev vytéká jí z velkých žil

to je reakce na naše otázky

co vystupují z našich očí

jak slzy za větru,

jak rez,

jíž se zadařilo.  (Život není sen)

Dopis pro matku

Drahá maminko,

jakmile padne mlha,

stromy se nadmou vodou

nepopálí se sněhem;

jako na Severu,

nejsou smutné jako já.

Jste V pokoji se mnou,

neočekávám odpuštění, 

prolila jste mnoho slz

po mém odchodu

Podobně jako všechny maminky básníků,

dobrá i špatná

a stejně jako všechny -  milující.

Dětství je pryč.

Jsem dospělý

a často vzpomínám

na chlapce, běží nocí,

má krátký kabát

a v jedné z kapes verše.

Chudáku,

byla jste v srdci připravena

na to,že mne jednou

někdo někde zabije.

Jasně si pamatuji

vaše volání z místa,

odkud pomalé vlaky

přepravují

bedny mandlí a pomerančů.

Měl bych poděkovat.

Ta ironie,

že právě vy jste

tak mírná.

Váš úsměv na rtech mě nezachránil

od slz a bolesti.

Nezáleží na tom,

jestli i já nyní mám pro vás

pár slz

(jako pro všechny,

co mě mají rádi).

Dalo by se očekávat -

Ah, jemná smrti,

nedotýkejte se hodin v kuchyni,

ty letí přes zeď

mého dětství

poslaly na stěny i obrazy květin.

Nedotýkejte se ó smrti, rukou srdce

je plné zbožnosti, lásky...

Sbohem, milá, sladká..

Maminko!

Váš dobrý - bye, bye! Syn.  (Má dáti a dal)

* Saint - John Perse byl francouzský diplomat a básník, ale také držitel Nobelovy ceny za literaturu v roce 1960. V následujícím díle tohoto serálu pro Vás zpracujeme jeho životopis a dílo. *