Bosenský
básník srbského původu, prozaik a esejista, nositel Nobelovy ceny za literaturu
pro rok 1961.
Narozen: 9. října 1892 -
Travnik
Zemřel: 13. března 1975 -
Bělehrad
Dětství a rané
mládí prožil v Bosně - ve Višegradu a v
Sarajevě. V době studia na gymnáziu (1902-1912)
se sblížil se členy nacionalistického hnutí Mladá Bosna a byl horlivým bojovníkem za osvobození slovanských
národů z jihu Evropy z područí Rakouska-Uherska. Filozofii, slavistiku a historii nejprve
studoval v Záhřebu, poté ve Vídni, Krakově a ve Štýrském Hradci, kde získal
doktorát na základě předložené práce o duchovním životě v Bosně v době turecké
nadvlády. Po zavraždění arcivévody Ferdinanda
se narychlo sbalil a odjel do Krakowa,
ale nevydržel tam dlouho a vracel se zpět do střediska dění. Jakmile dorazil do
Splitu, rakouská policie jej
zadržela a byl uvězněn, nejprve v
Šibeniku a pak v Mariboru, kde zůstal mezi politickými vězni do března 1915. Ve stěnách tohoto vězení, v
temnotě samovazby, ponížen, ale nezlomen, Andrić intenzivně psal své básně a
prózu. Od roku 1919 i v meziválečných
letech působil v diplomatických
službách v Rumunsku, Rakousku, Francii, Španělsku, Belgii a Švýcarsku. Od roku 1939 byl velvyslancem v Berlíně. Dorazil do Berlína dne 12. dubna a předal své pověřovací
listiny kancléři Říše - Adolfu Hitlerovi. Na podzim, po obsazení Polska se
k němu dostal seznam vědců a spisovatelů, kteří by měli být internováni do
koncentračních táborů, Andrić díky svému postavení a uznání i v Německu, ušetřil
mnoho z nich vězení. Ne všichni politici v Bělehradu, se chovali podobně.
Někteří udržovali velmi četné styky s německými úřady, ale jen z obav o
svou osobu. Brzy na jaře 1941,
Andrić podal demisi. Jeho žádosti nebylo vyhověno a dne 25. března byl přítomen
při podpisu Trojstranné smlouvy ve Vídni jako oficiální
zástupce Jugoslávie. Den po
bombardování Bělehradu (6. dubna 1941)
byl v Německu. Jelikož jen jemu bylo umožněno odejít přes Švýcarsko do
bezpečí a ostatním velvyslancům a jejich rodinám ne, vrátil se do okupovaného
Bělehradu. V listopadu odešel z diplomatických služeb, ale odmítl převzít
důchod. Žil samotářskm životem na ulici Prizrenska, v podnájmu u právníka Brana Milenkoviće.
V samotě pronajaté místnosti začal psát Travničku
hroniku (Travnická kronika) a Drini
ćuprija (Most přes Drinu). Oba romány byly zveřejněny v Bělehradu několik
měsíců po skončení války, a jeho román Gospođica
(Žena ze Sarajeva) byl vydán na konci roku 1945 v Sarajevu. Během
prvních poválečných let se Ivo Andrić stal prezidentem jugoslávského Sdružení
spisovatelů, viceprezidentem Společnosti pro kulturní spolupráci se
Sovětským svazem, a rádcem zasedání ZAVNOBIH (protifašistická osvobozenecká rada Bosny a Hercegoviny).
V roce 1946 žil v Bělehradě a
Sarajevu a stal se plnohodnotným členem srbské akademie věd a umění. Ten rok
byly zveřejněny, kromě jiného, krátké příběhy Zlostavljanje (Týrání) a Pismo
iz 1920 (Dopis z roku 1920). V příštím roce se stal členem předsednictva
lidového shromáždění NR Bosny a Hercegoviny a zveřejnil Priča o vezirovom slonu
(Příběh o vezíru slonu), několik textů o Vuku
Karadžići a Njegoši, a během roku 1948
vyšla jeho Priča o kmetu Simanu
(Příběh Simana nevolníka). Během několika příštích let se angažoval v mnoha veřejných
záležitostech, přednášel na různých zasedáních a cestoval jako člen různých
delegací do Sovětského svazu, Bulharska, Polska, Francie a Číny. Publikoval
především kratší texty, výňatky z povídek a příběhů Bife Titanik (Bar Titanik, 1950), Znakovi (Značky, 1951), Na
sunčanoj strani (Na slunečné straně), Na
obali (Na břehu), Pod grabićem (Pod
lesem), Zeko (1952) a
Aska i Vuk (Aska a Vlk) Nemirna
godina (Neklidný rok) a Lica (Tváře,
1953). V roce 1954 se stal členem
Jugoslávské komunistické strany. Byl prvním, kdo podepsal V Novem Sadu Dohodu o Srbo-chorvatském jazyce. V tomto roce publikovala Matice srbská
jeho dílo Prokleta avlija (Ztracený
dvůr) a povídku Igra (Tanec). Ta byla
vydána v roce 1956.
V roce 1958 ve
věku šestašedesáti let se Andrić oženil
se svou celoživotní láskou Milicou Babic,
- kostýmní výtvarnicí v Národním divadle v Bělehradě a vdovou po Jovanoviči
Nenadovi. Přestěhovali se do svého prvního bytu - na ulici Proletářské brigády
2a. V tomto roce vyšla jeho další díla - povídky Panorama, U zavadi sa svetom
(Boj se světem) a předmluva ke knize Nekrolog
jednoj čaršiji.
Pro epickou
sílu, se kterou formoval motivy osudů z dějin své země, Ivo Andrić obdržel Nobelovu cenu za literaturu v roce 1961.
Vyjádřil vděčnost za toto uznání dne 10. prosince 1961 ve svém projevu.
Přestože značná část jeho díla byla již přeložena do mnoha jazyků, poté, co
obdržel tuto, pro literáta nejvyšší cenu, nastal enormní zájem ve světě o jeho díla a jeho romány a povídky byly vytištěny ve více než
třiceti jazycích. Všechny peníze, které díky NC získal, daroval do fondu
knihovny v Bosně a Hercegovině. Kromě toho se často podílel na pomoci malým
knihovnám a mnoho peněz věnoval na charitu. V roce 1963 Publishers' Association
(sestávající z nakladatelství Prosveta, Mladost, Svjetlost Vnitrostátní a
založba Slovenije) vydala soubor všech jeho děl v deseti svazcích. V
příštím roce odešel do Polska, kde mu byl udělen čestný doktorát na univerzitě
v Jagellonské v Krakově. Psal velmi málo, ale jeho knihy byly stále znovu a
znovu vydávány doma i v zahraničí. V
březnu 1968 mu žena Milica zemřela.
Po té Andrić snížil své společenské
aktivity na minimum. Četl hodně a psal velmi málo. Jeho zdraví se pomalu
zhoršovalo. Většinu času trávil v nemocnicích a lázních a podstupoval nutnou
léčbu. Zemřel v Bělehradě 13. března
1975.
Po roce byla založena Nadace
Iva Andriče. První zasedání správní rady bylo 12. Března 1976. Nadace je
navíc jediným majitelem autorských práv, týkajících se veškerého pracovního
odkazu Ivo Andriće.
Literární
činnost:
Do literatury vstoupil verši a články v časopisech a ve sborníku Hrvatska mlada lirika (1914, Chorvatská
mladá lyrika). Knižně debutoval sbírkou básní Ex ponto (1918, Ex ponto, česky 1919), obsahující lyrické meditace
vězně v rakouských věznicích. Po ní následovala sbírka reflexivních
lyrizovaných próz Nemiri (1912,
Neklid). Kritika záhy upozornila na melancholii jeho textů. Proslul však
především jako prozaik. Rodná Bosna, její porobení Turky, okupace
Rakouskem-Uherskem a obě světové války se mu staly nevyčerpatelným zdrojem
tvůrčí inspirace. Po novele Put Alije Djerzeleza (1920, Cesta
Aliji Djerzeleza, česky 1962) vydal
tři sbírky povídek Pripovetke (1924,
1931, 1936, Povídky).
Tři Andrićovy romány vznikly v letech fašistické okupace, vydány však byly
teprve v prvním poválečném roce.
- Travnička kronika
(1941 až 1942, Travnická kronika,
česky 1958, 1964, 1987) obrací pozornost k době napoleonských válek, které
zasáhly i do historie zapadlého bosenského městečka, sídla tureckých
vezírů.
- Na Drini ćuprija
(1942 až 1943, Most přes Drinu,
česky 1948, Most na Drině, česky
1987) zachycuje v průběhu několika staletí vznik a další osudy
višegradského mostu na hranicích Bosny a Srbska.
- Gospodjica
(1943 až 1944, Slečna, česky s
názvem Slečna dělá peníze 1947).
Andrić se ve své tvorbě nespokojuje s
věrnou evokací historického prostředí a dávných osudů, ale snaží se proniknout
jejich dobovou a sociální podmíněností k obecně lidskému základu a nadčasové
platnosti.
DALŠÍ DÍLA:
-
Aničiny časy/Z
časů Aniky
-
Bosnian Story,
1945
-
Cesta Aliji
Djerzeleza
-
Chorvatská mladá
lyrika (Hrvatska mlada lirika)
-
Ex ponto
-
Mara milostnice
-
Most přes
Drinu/Most na Drině (The Bridge On The Drina), 1945
-
Neklid (Nemiri)
-
Omerpaša Latas
(Omer-Pascha)
-
Povídky
-
Prokletý dvůr
(Der verdammte Hof), 1954
-
Slečna dělá
peníze, 1945
-
Travnická
kronika
-
Vezírův slon
(Audienz beim Wesir), 1945
-
Zavřené dveře
-
Zeko
-
Žena, která není
Citáty:
Je absurdní chtít prodloužit život vždy a za každou cenu.
Mládí je třeba prodloužit, mládí nebo alespoň sílu zralých let.
Běda člověku,
jenž nerozumí žertu i společnosti, která se neumí, netroufne si, anebo se
nemůže bezelstně smát.
Velká, opravdová láska ukáže svou plnou sílu jen tehdy,
podaří-li se jí z dvou milenců, slabých lidí, udělat tvory nebojící se ani
změn, ani neštěstí, ani rozloučení, ani nemoci, ani života a smrti.
Snad polovina
odporných škodlivých věcí otravujících život člověka a hyzdících tvář světa
byla zosnována v manželské posteli nebo kolem ní.
Viděl jsem, v čem spočívá takzvaná bojovnost některých
bojových lidí. Vymyslí si svůj boj, vydupou si ze země důvody, dají mu jméno a
bojují bez rizika a bezvýsledně. Bojují - jenom aby nemuseli myslet a pracovat.
V základě
toužíme jen po jednom: po pravdě. Vymanit se z hukotu slov, probít se schématem
obrazů a proniknout k pravdě, nahé, prosté, třeba i smrtelné. Po všech nebohých
příbězích, se samým mlčením spočinout na tvrdé a temné půdě, nevidět, nedýchat,
nežít, ale posledním zábleskem vědomí obsáhnout pravdu, jedinou důstojnost.
Zhasněte příběh a fantazii jako čadivou lampu. Svítá.
...cítím čas jako živel, tu vlídný a užitečný, tu škodlivý a
ničivý, tak jako člověk cítí vzduch, oheň a vodu. Dusím se nedostatkem času a
nebo cítím, jak mě pálí a deptá, anebo v něm pluji s pocitem božské lehkosti. A
přitom v každém okamžiku vím, že čas je jen bolestná iluze, že je to ve
skutečnosti pouze počet souzených nám tepů a že jinak ani neexistuje.
Zklamat se v
nějaké velké naději není žádná hanba. Už sám fakt, že taková naděje mohla
existovat je tak cenný, že není příliš draze zaplacen zklamáním, i kdyby bylo
nevím jak těžké.
V přísnosti, již někdejší zhýralci projevují vůči mládeži,
bývá cosi obzvláště ošklivého. Trestají mládež i za své někdejší přestupky a
snad se mstí i za svou nynější nemohoucnost.
Kdo dokáže
prohrát a oživit samotu, získal celý svět.
Otec
si stěžuje na líného, zkaženého syna, který se dal na špatnou cestu, rozhazuje
jmění, trápí ostatní členy rodiny i otce samého: Kdybych zplodil kámen, měl
bych si na co sednout. Takhle nic.
Socha Iva Andriće v Bělehradu vztyčená roku 1991
Že mlčení je
síla a mluvení slabost, to je vidět i z toho, že starci a děti rádi mluví.
Srdce produkuje myšlenky, jež jsou rozumu nepochopitelné.
Z toho, co
nebylo a nikdy nebude, vytvoří zruční spisovatelé nejkrásnější romány o tom, co
je.
Ukázka textu:
Most na Drině
Kapitola I
Pro větší představu - řeka
Drina, tok, co proudí přes úzké soutěsky, mezi strmými horami nebo hlubokými
roklemi se srázy. V několika místech kolem řeky jsou rozprostřena neposkvrněná zelená údolí,jinde
rovné úseky úrodné půdy vhodné pro pěstování s obydlenou osadou na obou stranách. Takové
krásné místo existuje zde ve Višegradu, kde Drina vykoukne v náhlé křivce z
hluboké a úzké rokle s obzvláště ostrými vrcholky hor na obou stranách. Jsou tak strmé, a tak blízko sebe, že
vypadají jako pevné kužele, z nichž řeka vytéká přímo jako ze skály. Pak se údolí náhle rozšiřuje do nepravidelného amfiteátru, jehož
nejširší strana není větší než asi deset mil vzdušnou čarou.
Tady, kde Drina teče s
veškerou silou své zelené a pěnotvorné vody, zdánlivě skončila velikost strmých
hor, a zcela je zastiňuje - kamenný most s jedenácti rozsáhlými oblouky. Z
tohoto mostu je vidět krása orientálního města Visegrádu a jeho okolí,
tvořeného osadami hnízdícími v záhybech pahorků, pokrytých loukami, pastvinami a
sady a křížem krážem vedenými zdmi a ploty a posetými nádherou barev, jež
vytváří příroda uprostřed zeleně. Pohlížet na široké oblouky bílého mostu
znamená, vidět splývání barev - vší zeleně, jiskřivé Driny, úrodné a
kultivované krajiny a jižní oblohy výše.
Most na řece Drina, jenž byl inspirací pro knihu
* V roce 1962 udělila Švédská akademie Nobelovu cenu za literaturu americkému spisovateli, který svoje témata věnoval sociálním dopadům hospodářské krize ve 30. letech minulého století, Johnu Steinbeckovi. V příštím dílu naleznete na hlavní stránce článek právě o něm. *