.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Červen  >>
PoÚtStČtSoNe
 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30     

 .: Online
Stránku si právě čtou 4 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Michail Alexandrovič Šolochov
(ze dne 26.05.2009, autor článku: Harr)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Michail Alexandrovič Šolochov
solochov_anotace.jpgNejvíce překládaný ruský spisovatel, publicista, novinář, učitel a veřejný činitel (poslanec Nejvyššího sovětu) nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1965.
* 24. 5. 1905 - Kružilino na Donu (Vjošenskaja), Rusko
+ 21. 2. 1984  - Vjošenskaja, Rusko


 

solochov_portret.jpgNarodil se a vyrostl na samotě u kozácké stanice Vjošenská. (Kozákem však nebyl; otec byl Rus, živil se různě - hospodařil, obchodoval s dobytkem, pracoval jako mlynář; matka byla Ukrajinka, negramotná vdova po kozákovi - číst a psát se učila, aby si mohla dopisovat se synem.) Potom začal studovat na gymnáziu, kde napsal své prvé verše. Pod vlivem nových idejí přestal chodit do školy, vstoupil do Rudé armády pln mladického entuziasmu a účastnil se na potlačování protibolševických povstání, která v oblasti řeky Donu bránila soukromé majetky. Bolševikům se podařilo zvítězit a nastolit komunistickou diktaturu. Tyto zážitky z mládí ovlivnily velmi silně celou jeho tvorbu. V roce 1922 odešel do Moskvy - chtěl se stát novinářem, byl členem literární skupiny Molodaja gvardija (Mladá garda). Živil se jako nádeník a  kameník, později jako účetní a ve volných chvílích navštěvoval kurzy psaní; ale tento život vydržel jen dva roky a vrátil se  domů - do Vjošenské.

V roce 1932 vstoupil do komunistické strany a od tohoto momentu se datuje nejen jeho spisovatelský, ale i politický vzestup.

Byl přesvědčeným komunistou, nebál se však vystoupit v době nejkrutější Stalinovy svévole; v době hladomoru v 1932-1933 zachránil tisíce životů - napsal dopis Stalinovi o nelidském zacházení se sedláky a přesvědčil ho, aby do oblasti poslal obilí; v roce 1938 v dopise kritizoval masové věznění - byl obviněn z vlastizrady;  ale nepochopitelně došlo k pravému opaku - byl povýšen a stal se vedoucí osobností uměleckého vedení v Sovětském svazu. Je velmi pravděpodobné, že ho zachránilo jeho dílo, nebo lépe řečeno, mravní čistota jím vytvořených postav, ta totiž jednoznačně vyhovovala Stalinově představě o ideálu „sovětského člověka". V roce 1937 byl zvolen do sovětského parlamentu - Nejvyššího sovětu o dva roky později se stal akademikem a po té podpředsedou Svazu spisovatelů.

V době druhé světové války působil jako válečný dopisovatel Pravdy.

Z této doby jsou črty vydané v roce 1942 pod názvem Škola nenávisti a román Bojovali za vlast (někdy uváděn název Bránili svou zem) z roku 1943.

Můj názor:

Nikdy nebylo jeho dílo „na indexu", nikdy nebyl disidentem. Spíše naopak - ve svých dílech se snažil vytvořit (a podle mne i vytvořil) prototyp sovětského občana - hrdiny,  čestného a věrně sloužícího své sovětské vlasti. Jeho hrdinou nikdy nebyl žádný intelektuál, ale vždycky člověk jednoduchý, který je stejně jako ostatní, svázán půdou, svým rodištěm, svými kořeny a věří v ideál komunismu.


Spisovatel věřil v nevyhnutelnost změn. Jeho Donské povídky, Azurová step a posléze epopej Tichý Don, dílo, které začal psát už jako dvacetiletý - o nemilosrdnosti třídního boje, o nenávisti, o vášni ve vztahu muže a ženy, ale i s nádhernými obrazy přírody, popsané s dokonalou znalostí poměrů., to dokazují.

Můj názor:

Jednotlivec, sice trpící,  je pro autora jen součástí revoluční masy a ta je určujícím stimulem veškerého života. Rozvraty rodin, ničení přírody, vraždy a hluboká ponížení jakoby najednou měly své historické opodstatnění a ospravedlnění. Jde vlastně o daň, kterou je nutno zaplatit  ve jménu každého (= sovětského) ideálu.


V dvoudílném románu Rozrušená země se Šolochov věnuje nejdramatičtějšímu a zároveň nejtragičtějšímu období, které vesnice v Rusku a na Ukrajině zažily - kolektivizaci. Zatímco v prvém díle věrně popisuje společenský a historický vývoj života za první světové války, ve druhém díle líčí to, co se od něj s ohledem na politické funkce čekalo - schematické vylíčení kolektivizace zemědělství a s ním i tragický osud hlavních hrdinů: Davydova a Nagulnova. Literární kritici  druhý díl Rozrušené země nazývali "agitačním románem". Za toto dílo dostal autor Leninovu cenu v roce 1960.

Můj názor:

Šlo o vznik sovětských kolchozů na příkaz nejvyššího politického vedení, kterému byl absolutně cizí vesnický naturel. Dominuje tu autorův pohled na celou záležitost. Je přesvědčen o nutnosti  kolektivizace, věří v  její prospěch a její dokonalost.Nařízená kolektivizace zanechala milióny mrtvých, milióny zlomených duší a v lidech obrovskou nenávist. Na druhé straně je tak vyčerpala, že se z nich staly poslušné ovce.

 

Spisovatel sice žil celý život na venkově, ale nebyl obyčejným venkovanem, byl členem ÚV KSSS a nositelem různých ocenění. Nejvyšším byla Nobelova cena, která mu byla udělena v r. 1965.

Velikou zásluhu na tom měli především francouzští levicoví intelektuálové v čele s J. P. Sarterem, kteří byli přesvědčeni, že nově se budující společnost vyžaduje určité oběti a že diktatura J. V. Stalina je sice nesmírně krutá, ale ospravedlnitelná vzhledem k tomu, že nová společnost bude dozajista lepší než „zahnívající" kapitalismus. 

 

Všechna autorova významná díla byla zfilmována. Byla povinnou školní četbou v celém východním bloku.

 

Tichý Don: - trojí filmové zpracování:

SSSR: 1931  - režie Ivan Pravov a Olga Preobraženskaja 

Hrají:  Andrej Abrikosov, Jelena Maximova, Alexandr Gromov, Emma Cesarskaja, Raisa Pužnaja

SSSR: 1957

Režie: Sergej Gerasimov

Hrají: Pjotr Glebov, Jelena Bystrickaja , Zinaida Kirijenko, Daniel IIčenko, Ludmila Čitjajeva

SSSR / Velká Británie / Itálie: 1992

Režie: Sergej Bondarčuk

Hrají: Rupert Everett, Alena Bondarčuk, Murray F.Abraham, Delphina Forest, Ben Gazzara

Poznámka: Tento filmový přepis se potýkal s mnoha problémy. Jedním z nich bylo, že produkční firma International Cinema Company náhle zkrachovala a soudní vykonavatelé film zkonfiskovali. Celé roky ležel kdesi v nedobytném trezoru italské banky.
Bondarčuk mezitím zemřel (
20. 10. 1994), nestihl film ani sestříhat. Jeho syn Fedor však před pěti lety filmový pás nechal vypátrat, dokončil a s pomocí ruského ministerstva kultury přivezl do Ruska.

Rozrušená země:

SSSR: 1959

Režie. Alexandr Ivanov

Hrají: Jevgenij Matvejev, Pjotr Glebov, Igor Dimitrjev, Vladimír Dorofejev, Pjotr Černov

Osud člověka:

SSSR:1959

Režie:Sergej Bondarčuk

Hrají: Sergej Bondarčuk, Zinaida Kirijenko, Pavel Volkov, Anatolij Čemodurov, Anatolij Kuzněcov, Pjotr Savin

Bojovali za vlast

SSSR: 1975

Režie: Sergej Bondarčuk

Hrají: Vasilij Šukšin, Vjačeslav Tichonov, Sergej Bondarčuk, Jevgenij Samojlov, Nonna Mordjukova, Lidija Fedosejeva - Šukšina, Innokentij Smoktunovskij

Spisovatel nikdy nezměnil svůj názor na diktaturu proletariátu a svoji víru v novou společnost. Jako významná politická i umělecká osobnost provázel v r. 1959 Nikitu Sergejeviče Chruščova na jeho politické misi „Smíření"  v Evropě a USA."

Zemřel v roce 1984 v rodné vísce. Po jeho smrti, především zásluhou Solženicyna - úhlavního odpůrce všeho, co se stalo v Rusku od revoluce - začalo kritické přehodnocování "sovětské literatury". Solženicyn  Šolochova obvinil z plagiátorství -  uveřejnil článek, kterým chtěl dokázat, že podstatné části z Tichého Donu napsal kozácký spisovateľ, antiboľševik Fjodor D. Krjukov , (Šolochovovy  rukopisy údajně shořely za 2.sv.války při bombardování Vjošenské ),

až v r. 1984 norský profesor Geir Kjetsaa se spolupracovníky  publikoval studii, ve které počítačovou analýzou dokazoval, že autorem je Šolochov.

 

Dílo:

  • Donskije rasskazy (1925 - Donské povídky)
  • Azurovaja stěpja (1926 - Azurová step)
  • Tichij Don 1928 ( 1940 - Tichý Don)  čtyřdílná epopej
  • Podňataja celina (1932 - Rozrušená země)  román
  • Škola nenávisti (1942) - črty z . války
  • Oni sražalis za rodinu (Bojovali za vlast) - nedokončený román - od roku 1943 časopisecky
  • Slovo o vlasti
  • Suďba čelověka (1957; Osud člověka) - psychologická novela
solochov_tichy_don1.jpg solochov_tichy_don2.jpg


Osud člověka:   povídka -  novela - označována jako jedno z nejzávažnějších děl poválečné sovětské literatury.

Kniha je vystavena jako rozhovor autora s hrdinou, bývalým vojákem, nyní řidičem Andrejem Sokolovem. Ten se dostal v květnu 1942 do německého zajetí. Po nekonečných útrapách, nelidském týrání a těžkých pracích v Německu, které musel snášet celé dva roky, se znovu probil ke svým. Ve válce však ztratil celou rodinu (ženu Irinu, dcerky Nastěnku a Olušku a v poslední den války přichází i o syna  Anatolije - velitele) a zůstal zcela sám s nezodpovězenou otázkou, čím si zavinil tak těžký osud. Zničený těžkými zážitky se Sokolov snaží najít novou vůli k životu, najít smysl další existence. Tento najde v malém cizím chlapci Váňovi, kterého válka také připravila o všechny  blízké.


Hlavní postavy
Šolochov - vojenský korespondent Pravdy
Andrej Sokolov - bývalý voják, nyní řidič

Je to povídka o válce a v mnohém se liší od ostatních válečných povídek. Autor se v díle nesnaží vnutit čtenáři svůj postoj k válce, ale nechává mu volný výběr. Čtenář by si měl vytvořit vlastní názor. Autor zdůraznil osud prostého sovětského člověka ve válce a jeho chápání základních hodnot života v nesmiřitelném boji proti fašismu.  

Dílo je z větší části vyprávěním hlavní postavy Andreje Sokolova, povoláním řidiče, který vzpomíná na roky, které mu ukradla válka. Přibližuje válku, jak ji viděli lidé, jejichž životní cesta prudce změnila směr začátkem války: "Za deset let jsme si našetřili malé úspory a před válkou jsme si postavili domek o dvou místnostech s komorou a předsíňkou. Irina koupila dvě kozy. 
"A tu, hle, válka.  Druhý den jsem dostal z vojenské zprávy povolávací rozkaz a třetí den, k mé nelibosti, transport. "
Autor prostřednictvím Andreje Sokolova podává příběh v řeči prostého člověka, který si pomocí své bezprostřednosti a upřímnosti najde cestu k pocitům a myšlenkám čtenáře.

Autor v povídky vystupuje jako pasivní posluchač, který podává vnější popis vypravěče. Díky těmto větám si můžeme vypravěče lépe představit: "Viděli jste někdy oči jakoby posypané popelem a plné takového nekonečného bolavé smutku, že se do nich ani nedá hledět?"

V novele jsou použity termíny, které jsou pro lidi, co válkou neprošli jako vojáci a kterým je problematika války naprosto vzdálena, prakticky neznámé: "Dali mu ZIS - 5."
"...A jedna naše stodvacetdvamilimetrová houfnicová baterie zůstala téměř bez nábojů".


Těmito válečnými termíny a přesnými daty se vyprávění stává důvěryhodnější a vyvolává dojem pravdivého příběhu, který se někdy během války opravdu stal. Rovněž setkání autora se Sokolovem je přiblíženo jako skutečnost.

Povídka se dá rozdělit na tři části. První část obsahuje pasáž, v níž se autor (Šolochov) schází s Andrejem Sokolovem a jeho malým "synkem". Sokolov pošle synka hrát si k vodě a začne vyprávět. Tímto mluvením si krátí 2 hodiny čekání na loďku.

Druhá část obsahuje Andrejův životopis. Vypravěč podrobněji vzpomíná na období války. Po válce jej ve městě, kde žil už nic nedrží. Odchází ke kamarádovi do Urjupinska, kde si najde práci.Denně vídává malého chlapečka, kterého si oblíbí a rozhodne se mu být otcem. A tento malý chlapeček je právě tím "synáčkem", který doprovází Sokolova na jeho cestě.

Třetí část začíná, když se Sokolov zvedne a odchází, zavolá na svého "synka" a jdou dále svou cestou. Je to nejkrásnější část ale také nejdůležitější, protože vypovídá o dojmu, jakým krátké vyprávění působí na posluchače, pro něhož byl "hrdina" tohoto vyprávění před dvěma hodinami jen neznámým člověkem.

Z celého vyprávění je cítit smutek, který vyvolávají neveselé vzpomínky Sokolova.
ze zajetí:

"Bili nás za to, že jsme Rusové, že ještě vidíme bílý svět. Bili i za to, že se člověk nepodíval, nepostavil, nepohnul tak, jak si usmysleli."
"... Bili jednoduše proto, aby nás někdy přece jen utýrali k smrti, abychom se zadusili svou vlastní krví a zemřeli pod jejich ranami."
" Ne, měl jsem štěstí. Smrt prošla vedle mne i nyní, pouze mě studeným dechem ovanula..."


Osud člověka není jediná povídka, v níž je vykreslená válka, její důsledky a dopad na lidi. Je však v určitém smyslu jedinečná. Je zajímavá a přitažlivá pro čtenáře.
V závěru vidíme obraz života zkušeného starce a s ním kráčejícího bezstarostného chlapečka a  neubráníme se myšlence, co si osud pro ně dále připravil. Kontrast bezstarostného chování chlapce a krutého světa plného útrap dojímá až k slzám, které by však dítě nemělo zpozorovat aby si zachovalo právě tu svou dětskost,  k níž slzy smutku nepatří:
"Ne, nejen ve snu pláčou dospělí a z válečných let  prošedivělí chlapi. Pláčou i když bdí, a tehdy je nejdůležitější - obrátit se v pravé chvíli. Tehdy je nejdůležitější - neranit srdce dítěte, ať neuvidí, jak se po tvém líci kutálí horká, chlapská slza ... "

Kratičké novela, či spíše povídka, která o hrůzách války vypovídá mnohem více, než sebedelší válečný román. Je to knížka o tom, kolik hrůzy a neštěstí dokáže válečné běsnění přinést člověku. Příběh vyprávěný prostým způsobem je protkaný smutkem, ale i nadějí a vírou v sílu člověka.

Ukázka z díla:

V noci přišel takový liják, že jsme všichni promokli skrznaskrz. Báň smetl buď těžký granát, nebo přímý zásah z letadla, a celá střecha byla napadrť rozbitá střepinami, ani v presbytáři se nenašlo suché místečko. Tak jsme se celou noc v tom kostele motali jak ovce v tmavém chlívku. Vprostřed noci jsem ucítil, jak mě někdo tahá za ruku a ptá se: "Soudruhu, nejsi raněn?" Odpovídám mu: "A co bys rád, chlapče?" On na to: "Jsem vojenský lékař, nemohu ti něčím pomoct?" Postěžoval jsem si mu, že mi levé rameno lupe a otéká a že mě děsně bolí. Povídá tak nějak zostra: "Sundej si blůzu a košili." Stáhnul jsem to všechno ze sebe a on mi začal ruku v rameni prohmatávat svými jemnými prsty, ale tak, že se mi dělaly mžitky před očima. Skřípu zuby a povídám mu: "Ty jsi zřejmě zvěrolékař a ne doktor pro lidi. Proč mi tak mačkáš to bolavé místo ty mordýři?" Ale on prohmatává dál a hudruje: "Ty máš největší právo křičet. Mě budeš něco vykládat! Drž se, teď tě to bude bolet ještě víc." A tak mi škubne rukou, že se mi v očích až rudě zajiskřilo.

Když mi otrnulo, ptám se: "Co to děláš, ty fašisto nešťastná? Mám ruku rozbitou na hadry, a ty mě za ni tak rafneš." Slyším, jak se potichu zasmál, a povídá: "Já myslel, že mě pravačkou bacíš, ale ty jsi zřejmě kliďas. A ruku nemáš rozbitou, byla vykloubená, tak jsem ti ji napravil. No, co to teď dělá, ulevilo se ti?" A opravdu, cítil jsem, jak bolest polevuje. Poděkoval jsem mu upřímně a on šel dál v té tmě a potichoučku se ptal: "Jsou tu ranění?" To je tedy opravdu doktor, jak má být! I v zajetí, i potmě koná své velké dílo.

Byla to neklidná noc. Ven nás nepouštěli, na to nás velitel eskorty upozornil, hned když nás po dvou zaháněli do kostela. A jako naschvál musel z našich jeden tuze pobožný za svou potřebou. Držel se, držel, ale pak se rozbrečel: "Nemůžu poskvrnit chrám Páně! Jsem přece věřící, jsem křesťan! Co mám dělat, kluci?" Ale znáš naše, to je cháska. Jedni se řehtají, druzí nadávají, třetí mu udělují všelijaké vtipné rady. Všechny nás rozveselil, ale celá ta šlamastika skončila tuze špatně, začal bouchat na dveře a prosit, aby ho pustili ven. No a vyprosil si - fašista ho pokropil ze samopalu přes celou šíři dveří, zastřelil toho pobožnůstkáře a ještě tři naše a jednoho těžce zranil, ten k ránu umřel.


Tichý Don:

Toto dílo bývalo nazýváno sovětskou Vojnou a mírem. Rozhodně patří mezi velké světové válečné romány. Literární obraz první světové války by byl bez této epopeje necelý. Vedle Haška, Barbusse, Hemmingwaye, Remarqua  je to hlas velmi originální.Originalita tohoto díla je podmíněna samotnou látkou - jak vnějším koloritem vyprávěných fakt, tak vnitřním historickým smyslem, který z nich promlouvá. Kolorit je dán kozáckým prostředím, odlišným nejen od venkova evropského, ale i od ruské vesnice.

Stepní příroda, viděná v panoramatických záběrech i v nejdrobnějších projevech, obklopuje a prostupuje zde lidský osud jako všudypřítomné prostředí každodenních starostí, jako předmět rolníkovy práce, jako bojiště, jako poetický obzor, který se člověku otevře, když z běžné existenční praxe zatouží po kráse, po obecně lidské perspektivě. A člověk je tu podán se zalíbením skoro národopisným, dílo oplývá údaji o typických věcech a zvycích kozáků - od rodinného života přes práci na poli, přes patriarchální regule společných shromáždění mužů až po pravidla jejich vojenské organizace v míru a ve válce.Krajová lokalizace tématu je dotvrzena  nářečními jazykovými prvky( tak často Šolochovi vytýkanými) a motivy lidové slovesnosti, které se ohlašují už názvem a mottem románu a v průběhu vyprávění pak vyvěrají znovu a znovu - tu jako stará píseň, tu jako žertovné rozprávění , tu jako ustálené poetické pojmenování, vpletené do přísné řeči prózy. Připojme k tomu ještě problematiku zvláštní „kozácké ideologie", totiž myšlenkový zápas hrdinů,o vymezení vztahu vlastní společenské lokality k nekozáckému okolí, k Rusku, k revoluci - a máme před sebou skutečně exotiku, která bije do očí tím víc, čím větší je geografická vzdálenost čtenáře od míst Šolochovových dějů.

„ Tatíčku, náš slavný tichý Done,

živiteli, Done Ivanyči,

o tobě to zpívá píseň slavná

slavná píseň dobrá zpívá slova"

jako kdysi bystře, Done, běžíš,

bystře běží čisté vlnky tvoje -

ale proč tak zakalil ses dneska,

zakalil tak od hladiny ke dnu?

takto mluví tatíček Don tichý:

„Jak bych já své nezakalil vlny,

sokoly když jasné rozpustil jsem,

sokoly mě - kozáky své donské.

trhají se bez nich břehy příkré,

zanáší mě bez nich písek žlutý."

(stará kozácká píseň)

Ale látková originalita tohoto díla v kontextu světového válečného románu je dána i tím, že kozácká lokalita není jen vržena do zkoušky všeobecné absurdity, jakou byla světová válka, ale že je navíc rozevřena do historického procesu, který nezažili hrdinové západní literatury, totiž do ruské socialistické revoluce. Válka je tu ale souzena stejně rozhořčeně jako v humanistické literatuře západní, Šolochov je stejně vášnivě zaujat pro práva člověka na štěstí, na smysluplnou aktivitu jako třeba Hemmingway, ale nemůže přestat na demonstraci rozporu mezi touto základní potřebou jednotlivce a  jejím milionkrát opakovaným zmarněním. Potřeba smysluplné aktivity se mu promítá do přímého pokračování světové války - do revoluce a války občanské.

Hrdinové všech autorových děl jsou hrdinové tragičtí. Ani Tichý Don není v tomto jiný. Ve vírech

Občanské války je zdecimována rodina Melechovových a nejkrásnější a nejslibnější její člen končí jako spálený člověk. Jako by celou epopejí spisovatel říkal:" Zde je Frigorii, hrdina schopný lásky na celý život, s citem pro krásu, toužící po pluhu, čestný muž, statečný voják a nadaný velitel, milující otec, člověk jakoby zrozený pro záviděníhodný osud - a zde je jeho zákonitý smutný konec, který nastává právě tehdy, kdy občanská válka ústí do občanského míru, když obecný pohyb historie otevírá cestu k naplnění dobrých možností, s nimiž hrdina vyšel do světa a ztroskotal."

Hlavním hrdinou této knihy je Grigorij Melechov. Je to střední rolník. Po revoluci nějaký čas bojuje v řadách Rudé armády. Je však přemluven a po slibu, že mu bude nechán statek, přechází k bílým. Stále hledá nějakou střední cestu mezi rudými a bílými, tak odchází od bílých a vrací se domů, kde na něj čeká žena a dvě děti. Jenže žádná zlatá střední cesta neexistuje. Doma žije svými každodenními starostmi.

Blízko jeho statku je další statek, kde bydlí se svým mužem Axiňja. Zamilují se do sebe. Utečou společně jinam, do vesnice, kde Axiňja zůstane  u jednoho šlechtice a Melechov jde k bílým. Je však upozorněn šafářem, aby přijížděl do vsi za Axiňjou častěji, hlavně v noci. Grigorij  jej poslechne a vidí šlechtice v Axinjině v pokoji. Rozzloben odjíždí, ale druhý den se vrací a vyzývá šlechtice k projížďce na koni. Ten rád přijímá. Když dojedou do lesa, Melechov vezme bič a šlechtice zpráská. Pak se vrací do vesnice, kde zbije i Axiňju. Když se to všechno doví jeho žena, pokusí se  sebevraždu. Zůstává s ochrnutým krkem. A Grigorij se opět vrací tam, kde by měl být, ale na  Axiňju nezapomíná. Vydává se znovu za ní. Ta má však už dítě se šlechticem. Neodmítne jeho pobyt, ale společně se rozhodnou, že půjdou k bílým do lesa. Dítě nechávají ve vesnici a sami odjíždějí.

Ukázka:

Nedaleko můstku se Grigorij zastavil. Ve vsi vládla půlnoční tišina. Grigorij pobídl koně podpatky a odbočil stranou. Jet přes most se neodvážil. Nevěřil tichu, bál se ho. Na kraji vsi říčku přebrodili, avšak jakmile zabočili do úzké uličky, zvedl se kdosi z příkopu a za ním další tři.

„Stůj! Kdo jede?"

Grigorii se zachvěl, jakoby dostal ránu, a přitáhl uzdu. Okamžitě se však ovládl a nahlas vykřikl:"Naši!" a prudce obraceje koně, šeptal Axiňje:"Zpátky! Za mnou!"

         Čtyři muži z hlídky nedávno ve vsi ubytovaného rekvizičního oddílu mlčky a váhavě šli směrem k nim. Jeden z nich se zastavil, aby si zapálil cigaretu, rozškrtl sirku. Grigorij prudce přetáhl bičem koně, na kterém seděla Axiňja. Kůň sebou trhl a tryskem vyrazil. Schýlen k šíji koně, cválal Grigorij těsně za ním. Několik mučivých vteřin trvalo ticho a pak zahřměla dunivá přerývavá salv, ohníčky výstřelů probodly tmu. Grigorij zaslechl palčivý svist kulí a táhlý křik"
" Do zbraně-ě-ě...!"

Sto sáhů od říčky Grigorij dohonil šedého koně, cválajícího dlouhými skoky a vyrovnávaje se s ním, vykřikl:

„Sehni se Ksjušo! Sehni se níž!"

Axiňja přitahovala uzdu a naklánějíc se dozadu, klesala na stranu, Grigorij ji musel podepřít, aby se nezřítila s koně.

„Jsi raněna? Kam tě zasáhli?! Mluv přece...!"chraptivě vykřikl Grigorij.

Mlčela a stále s větší tíhou naléhala na jeho rámě. Grigorij ji zády tiskl k sobě a lapaje po dechu šeptal:"
"Propánaboha! Aspoň slůvko! Co je s tebou?"

Ani slůvko ani sten však neuslyšel z úst mlčící Axiňji.

Dvě versty za vsí Frigorii  prudce odbočil z cesty, zajel ke strži, seskočil s koně, vzal Axiňju do náruče a opatrně ji položil na zem.

Svlékl jí teplou kazajku, roztrhl na prsou lehkou kartounovou blůzku a košili, nahmatal ránu. Střela zasáhla Axiňju do levé lopatky, rozdrtila kost, šikmo prolétla hrudníkem a vyšla pod pravou klíční kostí. Zkrvavenýma, třesoucíma se rukama vytáhl Grigorij z torny u sedla svou čistou košili s obvazem. Nadzdvihl Axiňju, opřel jí záda o své koleno a začal obvazovat ránu, marně se pokoušeje zastavit tryskající krev na prsou. Útržky košile a obvaz rychle černaly a promokaly.

Krev vytékala i z Axiňjiných otevřených úst, klokotala a bublala jí v hrdle. A najednou si Grigorij, ztuhlý zděšením, uvědomil, že je všemu konec, že to nejstrašnější, co ho mohlo potkat v životě, se již stalo...

Melechov ztrácí smysl života. Dlouho chodí po lese roztrhaný, hladový. Nakonec se znovu setkává s bílými. Zůstává u nich, myslí na svou rodinu, děti, Axinju. Pak už tam nemůže vydržet a chce se vrátit zpátky domů. Je zrazován, aby počkal na amnestii, ale on je už rozhodnut. Vrací se domů. Když chce přejít Don, háže do něj všechno, co mu připomíná válku. Před statkem vidí svého syna. Popadne ho do náruče. Je nesmírně šťasten, že už je konečně doma.

 

Tedy přece jen se splnilo to skromné přání, po kterém Grigorij v bezesných nocích toužil: stát u vrat rodného domu a držet v náručí syna...

To bylo všechno, co mu z života zbylo, co ho dosud poutalo k zemi a k tomuto ohromnému, pod chladným sluncem zářícímu světu.

 

Použité materiály: Deník SMENA - 100 leté výročí narození Michaila Šolochova (D.Sýkorová 25.05.2005), www.sme.sk/sergej.bondarcuk/, Vlastní výpisy

Díla: Tichý Don - vydalo Naše vojsko r.1967                      

      a Osud člověka - vydal Svět Sovětů 1959

 

* Rok 1966 přinesl světu dva autory, kteří byli poctěni Nobelovou cenou za literaturu - německou básnířku a prozaičku Nelly Sachsovou a novohebrejskéso spisovatele Šmuela Josefa Agnona. Příští týden vyjdou články o nich na hlavní stránce Postřehu. *

 




 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz