.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Září  >>
PoÚtStČtSoNe
  1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30    

 .: Online
Stránku si právě čtou 3 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Bodnutí
(ze dne 10.08.2009, autor článku: Hana Šustková)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Bodnutí



Objevovaly se zleva i zprava a nebylo před nimi úniku. Včely. Měla jsem na hlavě klobouk ze síťoviny, který mi jakž takž chránil obličej, ale proti malým bzučícím stvořením zalézajícím až pod rukavice a do nohavic kalhot pomáhal jen částečně. Nedbala jsem na přibývající žihadla v zápěstí; práce byla práce, musela jsem pokračovat.

„Proč točíš tak rychle?! - Dělej, vyndávej rámky! - Snad jsi tam už nenastříkala vodu?!"
„Jo, nastříkala," odpověděla jsem nevrle a popadla rámek do ruky, abych ho mohla vrátit do medníku.
„Vždyť je tam ještě plno medu," metal blesky Luboš na všechny strany, „copak to nevidíš?"
Naštvaně vrazil rozpěrák mezi rámky.
„Už to nešlo víc vytočit - "
„Ty mě taky dokážeš vytočit," kašlal na rozohněné včelstvo kolem své hlavy, „ne jako Kateřina!"
Neodpověděla jsem. Kosinkou jsem ometla včely z plástu, opřela ho na mřížku a začala jsem odvíčkovávat. Náš starý ruční medomet čekal na poslední rámek, a tak jsem ho tam vložila. Luboš mezitím rovnal další odvíčkované rámky kousek od medometu, přičemž naoko klidně snášel další a další žihadla rozohněných včel.

Med se valil z hubičky jako černotmavá tekutina, která v tom šeru působila jako ropa, pro nás dva stejně významná, nebo ještě víc.
„Řekla mi, že čeká dítě."
Luboš obratně otáčel rámky v medníku, jako kdyby mluvil ke včelám.
„Asi ji miluju."
Nasucho jsem polkla a začala znovu točit klikou.
Prší...
Točila jsem a točila, všechno nabývalo obrátek, včely hučely až někde v mé hlavě.. - ale Luboš jen stál nade mnou s hlavou nahnutou a čekal. Jestli jsem žárlivá, jestli mi vadí, že miluje Kateřinu, jestli mi ta představa jeho s mladou slečnou z autobusové zastávky pod jednou peřinou nedělá dobře, jestli mi vadí po tolika... JASNĚ ŽE MI TO VADÍ!!!
„Zatracený včely!" řekla jsem.
Medomet se s klidem točil dál a med vytékal pryč. A můj muž místo aby seškrabával vosk, stojí u mne jako kdysi s pohledem zvědavým, ale tvrdým jako ocel. Zvědavá ocel... v šeru hučení tak hloupé! Zdálo se mi to, že se teď na vteřinu usmál?

Přidala jsem na síle a medomet začal hučet prázdnou silou, při níž oblaka zuřivých včel ztrácela dech. Dýchala jsem přerývavě a doufala, že se Luboš otočí a dá mi pokoj. Nebudu křičet. Jsou tu včely.
„A já jsem jí slíbil, že -", konečně se odvrátil, rukavicemi plnými včelí interpunkce chytil nádobku medu a vylil ji do baňky, „Prostě už mám doma papíry."
Bzz bzzzzzz...
 „Výborně," odvětila jsem bez známek vnitřního pohnutí.
Medomet se zastavil, když šero zabilo plameny naděje.
„Dano, rozvod.."

„Tohle není nic pro mě," zašeptala mi Včela, „Každej dneska kouká jenom po penězích. Já mám jenom jedno žihadlo, nic víc."
Pokrčila rameny. A já se pohnula z místa, když mi po nohách lezla maličká stvoření se zapnutými ventilátory.
„Rozvod by bylo nejlepší řešení!" vykřikl šedooký Luboš téměř jako ke svému obrazu v začmouděném skle.
Rychle prsty stiskl kuřačku a rozdmýchal plamen, jímž odehnal nálet včel. Přispěchala jsem mu na pomoc s vytočenými rámky a společně jsem je vrátili do medníku. Když jsme ho zavřeli, manžel už rovnal medonosné plásty do velkého modrého bubnu a já se zase prodrala mračnem ke klice.
„Tohle je poslední včelstvo," prohodil jakoby nic směrem k patnáctce v nízké budově včelína a rozevřel hubičku medometu.
„Co myslíš, stihneme do bouřky ještě přivízt ten cukr?"
Setřela jsem si neodbytný pot na čele v dnešní výhni a nepříjemně chladivém dohledu šedých zkalených očí. Luboš byl maskován kuklou vlastní výroby jako za pancířem, zatímco já v klobouku těžko snášela palčivé pohledy.

„Asi tě budu chtít za ženu."
„Tak to si dobře rozmysli!" opáčila jsem se smíchem, ale..
„Nebudu čekat, až se mi podvolíš - chci tě a vezmu si tě!"
Sopka vybuchla.

Prší, ach Bože, tak vysoko prší a já tam nedosáhnu...

A pak přistála včela na mém rameni a sledovala, jak med vytéká z hubičky jako před několika minutami, týdny a roky, ale to asi tahle včelička nepamatovala. Nemohla pamatovat naše včelí hádky a roztržky, kdy křičí jenom on a já vytáčím med, rozdýchávám žihadla a mlčím.

„Ne, to nestihneme," kousla jsem se do jazyku v odpověď  na otázku o cukru.
Překvapeně na mě mrkl, když vyléval další nádobku medu a sledoval utopené včely na sítu. Bylo jich tam zase několik desítek jako vždy.
„Tak toč rychleji, nevidíš?!" utrhl se na mě najednou bez příčiny, ale bylo to další žihadlo do zrudlého zápěstí.
Pouze malý impulz odolnému tělu napříč hrůze.
„Nemůžu! Copak ještě můžu? Patnáct včelstev! Jak mám teď točit rychle..?"
„Takhle!" odstrčil mě s hbitostí sobě vlastní a zatočil klikou.
Hučelo a hučelo, když se mě Luboš držel za rameno a pravou rukou vedl medomet do nejvyšších obrátek... Proklínal bouřku za oknem a hlasitě pil. Ne, to bylo včera. Nikdy jsem se doma nehádali, on ani nezvýšil hlas.

Chodil jenom na zastávku za Kateřinou Spáralovou od nás z ulice.

Kolik včel ještě zemře, než skončíme tohle boží dopuštění?
„Kolik je vlastně baněk..?" vyrazil ze sebe mezi několika vzdechy únavou.
„Jako vždycky."

„Souhlasíš tedy," pustil ruku z kliky a celou vahou se opřel o mně.
Peklo včel mi přestávalo lézt do mysli a zůstával tam pouze jeden krátký pohled ze staré kukly mého muže.
„Chtěla bych tu vidět stát Kateřinu, jak by hned utíkala," zaútočila jsem nečekaně bez úsilí a o krok ustoupila, že až spadl na podlahu.
Zapružil v kolenou, hlavu zmateně povislou, než se konečně odhodlal otočit rámky. Nevím proč jsem zase začala točit já.
„Kateřina mě miluje. A miluje i svoje dítě," prohlásil, zaklapl hubičku a vylil med do poslední baňky.
„Ještě ho nemá!" zašeptala jsem zoufale k jedné ze včel umírající na mé ruce se žihadlem vytrženým, a  ta zběsile zamávala křidélky a spadla na zem.
Luboš na ni šlápl, aniž by to věděl.
„Takže budu konečně otec, chápeš?!"
Rozpěrák a kosinku rychle zastrčil do regálu, rámky postavil podél zdi a zakryl medomet. Chtěla jsem odejít z toho pekelného horka, ale nohy mi zdřevěněly několika žihadly.
„Já vím, že tys mě nikdy skutečně nemilovala," zahýbal rty jako had rozeklaným jazykem, stiskl mi ruku v zápěstí, jako by mě chtěl políbit, a odešel.

Pruh světla se prohnal až k mým očím. Včely hučely, včely hučely, včely hučely... a já měla hotovo. Utekla jsem ze včelína před běsnícími tvory téměř hned s Lubošem. Ale světlo mi spálilo všechno, čemu jsem v hádce rozuměla. Nevím, proč ji miluje, když miluje mě. Bude za ní chodit a platit jí alimenty, ale se mnou se nikdy nerozvede. Nebo ne dřív než při dalším vytáčení medu.

Poslední kroky k domu. Luboš se na mě krátce ohlédl a v jeho očích bylo zase něco ze slunečních odlesků. Temná mračna bouřky už však nahlodávala jeho sílu, stejně jako...

„Zvykneš si na všechno."

Luboš bude zase klidně spát, zatímco já budu ležet tiše pod peřinou a všude po stěnách popluje Kateřinin obličej ve své pětadvacetileté nevinnosti.

A tohle byla špína přece, tohle byla špína.

 

A pak včera s díky upadlo všechno do šera. Byl to nesmysl sladkého světa medovice, která nešla za boha vytočit.
Vyměnila bych svého boha za kapku...?
 „Nespěchej!"
„Nespěchám," nechtěla jsem zpomalit, (Kateřina si vydobyla místo v mé mysli někde v nadočnicovém oblouku), „ale.."
„Ukaž!"  přihnal se jako velká voda s rozpěrákem v pravé ruce, jež mě vzalo mezi žebra.
Vyměnila bych ho za Luboše?
 Stála jsem odstrčená bez práce, manžel zase všechno odvíčkoval sám. Bylo pozdě. Celé odpoledne jsem trávila zase tady a venku se stmívalo jako v bolestných křečích. Horko k zalknutí. Rozpěrákem mezi žebra. Kateřina.
„Nemusím tady být."
„Tak jdi pryč," zadusil se včelí vůní ve své zčernalé kukle (a já viděla, jak se mu ruce zachvěly).

copyright (r) deshow.net

„Stejně jsem... - "
„Prosímtě jednou už nic neříkej!" vykřikla jsem, ale medomet jsem nepřekřičela.
Ani se neotočil.
„Otoč mi rámky."
Na oplátku nic. Jen tisíce, stovky, desítky žihadel do rukou.
„DĚLEJ!"
„Jano, udělej, CO TI ŘÍKÁM!"
Stál tam proti mně a já nevěděla, proč jsem byla zase taky připoutaná. Odpor řekl mi.

„Nechápu lidi," řekla mi Včela, „jdou jen za penězma. Já mám jenom jedno žihadlo..."
„JANINO!"
Nic. A z posledních sil uhýbnutí před letícím kusem železa.
„Máš svoji Kateřinu," plakala jsem a otáčela rámky, „proč tu není tvoje...Kateřina...?"

Kamarádka se nikdy nevrátila, jen dopis na rozloučenou se mnou a na seznámenou s mým mužem. Potkali se v obchodě, ten večer jsem přece ohřívala hovězí konzervu a nudle od oběda, ale Luboš neměl hlad, vůbec neměl hlad. Týden nato nás čekala práce ve včelíně. Pak začal pít spoustu limonády, nebo to bylo jindy? Kdy jsem si všimla...

Co má, co já nemám?

„Okamžitě necháš Kateřinu na pokoji!"
„A-ano..."
Včely se rozhučely hrůzou a afektem. Můj pláč je jen přiostřoval, a do toho několik mrtvolek pod hozeným rozpěrákem za mými zády.
„Nechám se s tebou rozvést. Hned, jak tohle dodělám, rozumíš?!"
„N-ne.."
Medovina ne a ne, a stejně mi Luboš nevěřil, že je to ona. Že to prostě nevytočí.

Že se se mnou nikdy nerozvede.

Na papíry jsem psala její jméno.
Kateřina.
Pak jsem je pálila v krbu (co mi koupil Luboš k výročí naší nedávné svatby). Olizovaly se listy jako papírovými jazyky a mně bylo krutě na zmírání. Ano, máš pravdu, nikdy jsem tě nemilovala. Ale zvykneš si na všechno.

(Jen na Kateřinu ne)

Mluvíš o ní ze spaní. A já nedokážu ani žárlit, snad se to naučím, jak moc jiné to je než nenávist?

„Tak, proboha, dělej něco! Ty rámky..!"
Přestal točit, ale včely se nepřestaly zlobit. Stejně jsem tu zbytečná. Včely se zorganizovaly do obličeje Kateřiny.
„Tys je úplně rozlámala!"
„Kdy?!"
„Teď!"
„Teď jsi točil ty!"
Nadechl se pro něco hlubokého, ale včely ho umlčely.
„Podej mi rozpěrák."
A ne a ne a ne!

Naučil jsi mě žárlivosti. Naučil jsi mě tedy i milovat?
„Jano, prosím tě!"
„Ty mě nikdy neprosíš! Odejdi za svou...(Kateřinou!)..."
„Ale..!"
Sklonila jsem se, mrskla jím po něm a bouchla dveřmi.

Ty dveře byly tak staré, že se téměř rozdělily na dvě poloviny. Levá strana měla obrys Kateřinina dokonalého těla.

Noc znovu vyšla zabíjet. Ve mně, kde daleko a nízko, neznámo, nepojmenováno, leželo druhé srdce, já zapomněla oči otevřít. Když jsem se to dozvěděla, neuvěřila jsem. Vždyť jsme spolu skoro nespali! Miloval mě, chtěl mě, vzal si mě. Ale já se mu nikdy nedala. Nehádal se se mnou ani nenaléhal. Pak odešel za Kateřinou (a mně to tiše řekl).

Pravděpodobně; včelín byl tichý a prázdný, jen u stěny stálo několik starých rámků , kosinka zůstala na kraji medníku přikrytého plachtou a baňky ještě neodkutálené. Tisíce včel prolézaly mezi svými plásty mezi svými královnami a tady, vně jejich úly, bylo k vymření. Nebylo ticho, to jako kroky Kateřiny, která právě teď vstupuje do našeho domu, krade se kolem kuchyňské linky a chutná můj koláč, co jsem upekla. Bere do ruky vzkaz pro Luboše se zprávou gynekologa, směje se té naivitě, s níž jsem plakala, a mačká ho do koše. Luboš ho tam určitě nechal! Chtěl snad něco znovu zkusit, avšak hned na začátku jsem mu řekla, ať mlčí, jenže Luboš raději koláč rozkrájel na prkýnku a po kouskách jím ládoval psa, zatímco já se nenápadně vytratila z ložnice. A teď přesně u toho stolu, kde si mě stáhl na klín a chytil majetnicky přes prsa, nasává do nozder vzduch a čichá, jestli tam zbylo ještě něco z mé vůně. Jestli bude Luboš jenom pro ni a já ji nebudu ani trochu rozptylovat.

Popošla jsem nejistě k patnáctce. Když jsem se dotkla konečky prstů dřevěného medníku a spodního plodiště, vybavila jsem si svou otrockou práci pro něho, zatímco Kateřina sedává na svém balkoně a obnažuje neexistující ňadra. Kateřina. Rozpěrákem mezi žebra.
„Nevím, proč lidé jdou jen po penězích," zašeptala Včela, „já mám jen jedno žihadlo..."
A já mám... VYMĚNILA BYCH TĚ ZA SVÉHO BOHA, ZA VŠECHNO NA SVĚTĚ!

Moje ruka sklouzla na ledabyle ležící rukavice. Nevěděla jsem, kolik sekund uplynulo, když jsem najednou stála nad patnáctkou v ochranném obleku s kloboukem.
Ne, klobouk ne! zabzučelo něco mezi hrudníkem a pánví, přičemž jsem přes sebe pro jistotu přetáhla místo něj manželovu kuklu.
Rychle jsem obešla ležící rozbité rámky a špinavou hadru na vytírání. Vůně vosku a včelích slin se mi vypalovala do paměti jako razítko z rozžhavené oceli. Kateřina si teď lehá do mé postele a přikrývá se mojí dekou...

Prokousávala jsem se nervózně do medníku, až se mi ruce chvěly nervozitou a včely vystřelovaly ven jako malá torpéda. Moje premiéra? Rozsviťte reflektory, nastavte mikrofony! Pravá ruka nečekaně vylétla ze skrytu zad a nečekanou silou udeřila do křehkého dřeva držící plásty. Všechno zapraskalo. Pak ještě jednou. Ještě jednou. Střepy. Kateřina. Milování.

Padající hvězda.

Teď si to pojď vytáčet, s tou svojí Kateřinou! Já už... já už ti posluhovače dělat nebudu, nebudu, NEBUDU!!
Nebylo to tak těžké. Zhluboka jsem se nadechla, ale srdce mi poskakovalo jako zběsilé. Dokonce i srdíčko mého miláčka někde uvnitř tančilo rozčilením. Dobrá. Už jich jen čtrnáct.

Luboš se zrovna teď určitě přitáčí k ní, jak si lehá a boří se do polštáře. Psovi už koláč nechutnal, a tak si šel jednoduše lehnout, jenže najednou je tu Kateřina... Včely hučely ještě hrozivěji než jindy. Žihadla štípala, avšak pro mne to byla jen pumpa adrenalinu; stoupal mi tlak jako v papiňáku. Kateřina se ještě předtím prohlížela v zrcadle, na němž visí moje jediné milované šaty, to vím určitě. Odstrčila je rukou, aby dobře viděla svoji krvelačnou tvářičku, a teď si je jistá, že je naprosto dokonalá. Rámky křupaly jako z perníku. To stačí. Včelám to tak neuškodí, jako těm, kdo tohle budou chtít vytáčet. A i kdyby! Luboš sahá pod peřinou k ní, přičemž téměř ihned naráží na její hebkou a dokonalou pokožku. A Kateřina se křiví a kroutí a svíjí, v očích tu spokojenou zář postu manželky, postu její postele a jediného místa v chladném bytě. Naposled jsem udeřila do útrob úlu, do té zatracené patnáctky na konci včelína. Kdyby nebyla moje zlost a bezmocnost tak silná, asi bych se zděsila té síly černých mračen zdivočelých včel nad svými zničenými úly po celé délce budovy. Všechna včelstva měla pohotovost a já zahodila kladívko na zatloukání hřebíčků do rámků. Úplně mi vypadlo z ruky. Kateřina sahá Lubošovi po hrudi.

To je hrůza! Vyběhla jsem ven, strhávajíc ze sebe kabát i rukavice, všechno v takové rychlosti, jaké jsem byla jen schopná, zatímco přímo za mnou se chystala nízká budova k explozi. To je šílenost, takhle se mstí snad zhrzené milenky, ne manželky! A já nechám Kateřinu... - právě teď natahuje ruku po mém budíku na nočním stolku a vypíná alarm na ráno, načež ji můj muž chytá za zápěstí a ona vzdychne něco jako nenecháme se rušit, miláčku, já utíkám kolem domu a v ložnici se svítí. Odkdy manželky prchají před milenkami ve vlastním bytě? U nás bylo vždycky všechno jinak. Chci tě a vezmu si tě. Zvykneš si. Jenže Kateřina... vždyť mi to má být jedno, vždyť ho nemiluju! Kuklu jsem odhodila kamsi pod okna.

Zlomená kolena, zabité včely. Jako jediné bodnutí. A Kateřina vstane, nechá na svém nahém těle viset pohled Luboše alespoň pár vteřin a zhasne.



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz