Francouzský
romanopisec, představitel "nouveau roman", nositel NC za literaturu v
r.1985
Datum
narození: 10.10. 1913 Tananarive
(Madagaskar) - Malgašská republika
Datum
úmrtí: 12.06.2005 Paříž - Francie
Eugene
Simon Claude Henri
se narodil v Tananarive (dnešní
Antananarivo) na ostrově Madagaskar, který byl tehdy francouzskou kolonií. Jeho otec, důstojník ve
francouzské armádě, byl zabit v roce 1914 na začátku první světové války. Jeho
matka zemřela, když bylo Claudovi 11
let..
Vzděláván
byl v jihofrancouzském Perpignanu a
na College Stanislas, katolické internátní škole v Paříži, dále studoval i v
Oxfordu a v Cambridgi. Po studiích
procestoval celou Evropu. V letech,
1934-35 sloužil ve francouzské armádě u
31. Drakova jezdeckého pluku. Před odchodem do Barcelony v roce 1936, bojoval ve
španělské občanské válce za republikánskou stranu. Později však byl přístupem této strany velmi rozčarován.
Po vypuknutí II. sv.války byl Simon
povolán zpět ke svému jezdeckému
pluku..
"Poslali
celý jezdecký pluk proti německé obrněné jednotce," řekl v roce 1985.
"Příšerné řeznictví." Tak popsal později válečnou podívanou,
kdy se koně postavili proti tankům .
"Absurdnější než by mohl jakýkoliv romanopisec vymyslet".
Simonův sňatek s Yvonne kterou si vzal v roce 1951 skončil rozvodem. V roce 1978 se
oženil znovu s Rheou Karavas. Od dětství rád pozoroval okolí a maloval. Později studoval ve Francii
a Anglii (Oxfordu a Cambridge).Koncem
30. let se aktivně účastnil španělské občanské války na straně republikánů. Po
druhé světové válce maloval a zabýval se vinařstvím. Od roku 1963 se věnoval
výhradně literatuře.
Do
literárního světa vstoupil Simon roku 1946 románovým debutem Švindléř,
ve kterém se ještě jako v následujících dílech Gulliver a Na
napjatém laně drží tradiční formy. Ale už ve Svěcení jara (1954),
příběhu mladíka Bernarda, který se ze vzdoru proti nevlastnímu otci odstěhuje
od rodiny, se u Simona začal projevovat vliv díla Williama Faulknera. Naplno
se nová orientace projevila v románech Vítr, Tráva a Flanderská cesta.
Romány Vítr,
ve kterém je text plný závorek a interpunkčních znamének a mnohé věty
nejsou dokončeny, což vede k jisté "rozmazanosti"
celého textu, a Příběh, za který obdržel v roce 1967 francouzskou
literární cenu Médicis, jsou jediné dva Simonovy romány, které vyšly v
80. letech v českém překladu.
Posledními
Simonovými romány byly autobiografická Botanická zahrada (1997) a
Tramvaj (2001). O ní napsal Le Monde: "Proud paměti, ztráta,
smazávání. Psaní o čase, tedy o chátrání: Claude Simon v malbě strašně
dojímavé, jednoduché, téměř obnažené, tiché, pomalu se pohybující a jakoby
pokryté jemnou patinou..."
Dílo:
Z
hlediska techniky psaní bývá Simon považován za představitele takzvaného nového
románu, což byl pokus některých francouzských spisovatelů z 50. let 20. století
vytvořit opak klasického románu. Tito představitelé - vedle Simona - Alain Robbe-Grillet, Nathalie Sarrautová či
Michel Butor - se domnívali, že klasický román se přežil a již nemůže
postihnout novou skutečnost.
Odmítali
románový děj i postavy a zabývali se popisem věcí a jevů bez souvislosti a
časové následnosti. To znamenalo, že příběh se neodvíjel chronologicky ani
logicky a že byl pro většinu čtenářů těžko srozumitelný. Jean-Paul Sartre
označil nový román s despektem za "antiromán".
V první fázi své tvorby koncipoval tradiční romány:
Švindléř
- 1945
Na
napjatém laně - 1947
Gulliver
- 1952
Ve druhé fázi již jeho prózy směřují k novému románu. Příběh je
oslaben, vlastní děj je nahrazen souhrnem vjemů, pocitů a vzpomínek, přítomnost
a minulost se navzájem prolínají:
Vítr -
1957 - hlavní
hrdina přijíždí do jihofrancouzského městečka převzít dědictví po nepoznaném
otci a snaží se proniknout do tamního života
Tráva
- 1958
Flanderská
silnice - 1960
Mezinárodní
hotel - 1962
V experimentujících dílech v sedmdesátých letech se snaží
postihnout složité vztahy mezi vědomím a skutečností:
Vodivá
tělesa - 1971
Triptych
- 1973
Naučení
věcí - 1975
Romány s autobiografickými prvky:
Botanická
zahrada - 1997
Tramvaj
- 2001
Většina
z jeho knih byla ovlivněna jeho účastí v bitvě u Meuse (1940), během německé
invaze do Francie, jako jezdec obrany francouzských hranic, Simon unikl jisté
smrti, když byla většina jeho kamarádů vyvražděna - palbou tanku. Byl zajat, ale později uprchl z tábora válečných zajatců a strávil zbytek
války tím, že pracoval pro francouzský odboj v Perpignanu v jižní Francii.
Bibliografie:
* Švindléř - (Le Tricheur/The Cheat ) -
1945
* Na
napjatém laně - (La Corde
Raide/The Tightrope) - 1947
*
Guliver - (Gulliver) - 1952
*
Svěcení jara - Le Sacre du printemps/The Anointment of Spring 1954
*
Vítr - (Le vent.) - 1957
* Tráva (L'Herbe) - 1958
* Flanderská cesta - (La Route des Flanders) 1960
* Příběh - 1967 - (L'Histoire)
* Mezinárodní hotel - (Le Palace) - (1962)
* Separace - La Separation (Play adapted from the novel L'Herbe) -
(1963) - Volná adaptace románu Tráva
* Bitva u Farsalu - (La Bataille de Pharsale( - (1969)
* Slepý Orion - (Orion aveugle: Essai) - (1970)
* Vodivá tělesa - (Les Corps conducteurs) - (1971)
* Tryptych - (Triptyque) - (1973)
* Lekce věcí - ( Leçon de choses, ) -
(1975)
* Georgika - (Les Géorgiques) - (1981)
* Vlasy Bereniky - (La Chevelure de Bérénice) -
(1984)
* Pozvánka - (L'Invitation/The Invitation)
- (1987)
* Akácie -
(L'Acacia ) - (1989)
* Botanická zahrada - (Le jardin des
plantes) - (1997)
* Tramvaj - (Le tramway) - (2001) - z každodenní cesty Perpignanem tvoří alegorii
životní cesty každého člověka od porodnice po márnici
Citáty:
Průmyslový řád se jeví jako společnost pracujících tj..
Přímých výrobců, intelektuálních tvůrčích pracovníků, průmyslových podnikatelů,
obchodníků, finančníků, slovem všech těch jejichž produktivní práce je pro
společnost nezbytná.
Společenský řád se nemůže změnit bez změny vlastnického
systému.
Hlavním prostředkem vytvoření nového řádu je přijetí nové
morálky, nového křesťanství

Rozbor díla:
Triptych
Jde
zdánlivě o tři povídky. V první se mladá dívka topí, v druhé jsme svědky
nešťastného manželství, ve třetí se autor zabývá jinou ženou.
Všichni výše uvedení se nějakým způsobem podílejí na událostech v letním přímořském letovisku. Nicméně, i
když je dílo rozděleno do tří částí, nelze je označovat za samostatné příběhy
nebo sekvence, je to rozdělení jako by to byl triptych, jak je uvedeno v titulu - se zaměřením na různé části tři
příběhů prolínajících se do pokračujícího příběhu.
Simon se především zabývá životem a smrtí. Triptych
má mnoho odkazů na sex, smrtí se rozpadá
i vysoce erotický příběh, plný sexuálních metafor. Děti si hrají u řeky, špehují
kradmo sexuální hrátky ve stodole,
holčička zabloudí příliš blízko k vodě a my později vidíme rozrušenou
služku, která se měla o ni starat. Manželství začíná selháním nedlouho poté, co
začalo, starší žena, už nemá na manžela
takový vliv jako kdysi, přesvědčuje proto bývalého známého, aby jí
pomohl. Jako prostředek používá svádění.
Různé části příběhy jsou vzájemně propojeny, přesun z
jednoho výjevu na další je non-lineární. Příběh s holčičkou vyplývá z jednání
několika postav na různých místech v jednom prostředí, jako by šlo o detailní krajinomalbu nebo rytinu; další
situace - kostra příběhu se zobrazuje
téměř výhradně na ženě - leží nahá na
posteli – velmi podrobný, intimní portrét, jako kdyby šlo o fotografii; nebo -
ženichovo loučení se svobodou, či svatební noc, obojí je vnímáno jako série mimo pořadí natáčených
scén. Simonova metafora tkví v tom, že
představí scény, jako kdyby byly zmrazeny, jako celuloidové obrázky. Záměrně je
stírána hranice mezi obrazem a realitou, cirkus scén plný zvýšené divadelnosti a
směšnosti, jako kdyby se sledoval smích publika ve tmě, a pak jeho odchodu
z kina, když skončil film.
Celý Triptych je zpracován jako film,
tedy přesně ve stylu „Nouveau romancier“ - události jsou viděny jako naprosto
podrobný obraz uvnitř projektoru. (http://www.bloggerel.com/2009/09/claude-simon-triptych.html)
Zdroj:wikipedie