.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Září  >>
PoÚtStČtSoNe
  1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30    

 .: Online
Stránku si právě čte 1 člověk.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Neklidné roky [3] Hodina Slovanů
(ze dne 27.01.2013, autor článku: Jakub Raida)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Neklidné roky [3] Hodina Slovanů
Odehrává se stále roku 631 n. l.

Rorýs se hnal pláněmi a lesy, jako by mu nějaká neznámá síla pumpovala stále novou a novou energii do žil. Na hradiště Wogastisburg doputoval, když už se obzor černal Dagobertovou armádou.

„Dejte mu vodu a víno!“ kázal Sámo, sotva jej spatřil.

V krátkosti vyslechl hlášení z bitvy, a byť na sobě nedal nic znát, Rorýs viděl, jak jím zmítá neklid a pochyby.

„Všichni ven,“ řekl a došel k oknu.

Síň se vyprázdnila.

„Byl jsem jen kupcem,“ otočil se. „Mince… to bylo to, o co mi šlo. A ženské, chlast, dříví… Uznání. Nenadál bych se tohohle a ani jsem to vlastně nechtěl. Ale stalo se. Zamiloval jsem se do těchto krajů, můj příteli.“

Znovu otočil hlavu k oknu. Kam dohlédl, byly lesy a kopce. Pocházely z nich jeho ženy, lovili v nich jeho lidé, muži v nich zacházeli s jeho zbraněmi.

„Nejdřív jsem si říkal: co si to namlouváš? Ty jsi snad nějaký král? Na co si to hraješ? Ale pak jsem viděl, že jste na někoho jako já čekali. Že vám hoří v srdcích odvaha a že mne budete následovat i do pekel…“

„Budeme! Já tedy určitě,“ vydechl Rorýs.

„Ano,“ kývl Sámo. „Nyní máš příležitost, neboť legie pekelné nám klepou na vrata. Z tvého tažení jsi zbyl jen ty. Svarogův voj byl rovněž rozprášen. To jsou dvě vítězství pro Franky a zatím žádné pro nás. Jejich muži jsou již na našem území, nepochybně znásilňují naše ženy a rabují náš majetek. Tady… tady se nám šikuje ta největší ze všech armád. A v jejím čele: Dagobert, potomek slavné linie Merovejců. Syn králů, kteří hodovali v síních z kamene, za kterým táhnou Austrasijci, Langobardi a Bavoři! Není to nějaký obchodník v čele divochů, jako já…“

„Síně z kamenů!“ zvolal Rorýs. „Viděl jsem obzor a je plný pouhých mužů!“

„Dokážeme jim ukázat, že jsme stejně dobří, jako oni?“

„Jaká je naše situace?“

„Dagobertových mužů je hodně, ale my máme hradby,“ uvažoval Sámo.

„Nechají nás vyhladovět?“

„Nemyslím si. Dagobert mne bude chtít dostat přímo, aby ukázal, jaký jsem červ. Chce prostě přijít a vyrvat mi to tuhle zemi přímo z rukou!“

„Pak tedy také potáhne v čele. To je výhoda!“ praštil se Rorýs do dlaně. „Uřežeme mu hlavu a ukážeme ji jeho vojákům!“

„Málo víš o strategii,“ usmál se pochmurně Sámo. „Bude stát tam na obzoru, u těch skal. Až jeho vojska vyrazí naše brány a pobijí naše muže, tak přikráčí jako sám Cézar.“

„Chm.“

Rorýs pohlédl přes okno na zapadající slunce.

„Zaútočí v noci?“

„Je to možné.“

„Ale my můžeme také využít tmy… Vezmu své nejlepší válečníky a pod rouškou tmy se vyplížíme. Až ho opustí armáda a dá se do obléhání, vpadneme Dagobertovi do zad!“

„To zní jako riskantní podnik… I bez jeho armády bude stále mít svou družinu a pokud si vezmeš jen své muže, budete přečísleni.“

„Je to příležitost! Nebojím se jeho mužů; mí bojovníci jimi projdou jako oheň suchou trávou!“

„Dobrá. Vezmi své muže přes les a ze skal vpadněte Dagobertovi do zad. Však znáte zdejší terén nejlépe… Až prolomí naše brány, vyrazíme vpřed a tobě vstříc. Staneme pak se svými meči bok po boku, jako tolikrát proti Avarům. Snad ne naposledy.“

 

Dagobertovi do zad vpadli Rorýsovi muži spolu s úsvitem; jako by samotný sluneční bůh udeřil svou pěstí. Přes hlavy nepřátel viděl hlavní část franské armády, jak se sápe na zdi hradiště a tluče do jeho brány kmenem stromu.

„Vinidští válečníci!“ křičel Rorýs, který již stál na hromadě mrtvol. „Oni si myslí, že jsou víc, než vy! Mají vás za psy, co kňučí, když se do nich kopne!“

Přerušil svá slova, aby mohl odrazit útok dotírajícího Franka.

„Dejte jim poznat, že nejste takoví čoklové; že jste vlci!“

Proťal soupeři krční tepnu a zkrvavenou čepelí zamával divoce ve vzduchu. Zvedla se vlna jásotu a Slované se pustili do Franků s obnovenou urputností. Prosekávali se svými meči i sekerami skrz nepřátelské oddíly, jako by žali pole. Dagobert seděl na koni a byl obklopen nejlepšími ze svých stráží. Řval po nich své rozkazy, ale jeho hlas zanikal v řinčení mečů a jekotu umírajících.

Jeho pohled se střetl s Rorýsovým a franský král náhle jako by strnul, tak jej vyděsilo nahlédnutí do očí samotnému běsu. Rorýs divoce zatoužil mu setnout hlavu a vrhl se docela sám mezi nepřátele. Čím dál se však prosekával, tím to bylo těžší a tím byly šiky nepřátel semknutější. Na pouhých pět kroků od Dagoberta se zastavil docela a jen odrážel útoky dotírající ze všech stran.

Když mu z očí sestoupila krvavá mlha a dostali se k němu někteří z jeho mužů, měl chvíli na to, aby setřel krev z čela a obrátil pohled nazpátek. Jeho Slované i napříč své zuřivosti začínali ztrácet na převaze. Znovu pohlédl na Dagoberta a zavrčel jako zvíře chycené v pasti. Na třikrát pobil muže kolem franského krále a na třikrát na jejich místa nastoupili noví a čerství. Mohl by tu tak stát do zemdlení, ničeho by nedosáhl a ještě by přitom přišel o všechny své muže.

„Zpátky do skal!“ zařval a sám se dal na ústup.

Frankové zavyli triumfem, neboť si mysleli, že Rorýsův oddíl obrátili na útěk. Jeho Vinidové však sotva dosáhli soutěsky, vrhli se hbitě jak horské kozy na vyvýšené terasy a skalní převisy. Jen nepřítel vkročil do kamenné průrvy, začalo mu na hlavu dopadat kamení. Dobrou půlku celého oddílu pobili Vinidové kamením a oštěpy, pak zas Rorýs zavelel k útoku a jak lavina se vrhli dobít zbyvší a zmatené muže.

„Kupředu!“

Rorýs však spatřil v prořídlých řadách svých chlapů strach.

„Přátelé mí! Kolikrát jsme spolu stáli proti Avarům a neustoupili ni o píď? Teď tu jsem zas, abych s vámi zemřel či zvítězil! Zbavte se pochyb a pojďte se mnou vydobýt si slávy!“

Nahnal unavené slovanské válečníky zpět do prostranství před hradištěm. Dagobert zmizel kamsi dál do pole, zato Sámo byl nyní jasně vidět. Stál v čele svých zuřivých mužů na palisádách a rozmachoval se svým širokým mečem. Frankové již prolomily brány a zaplnili celý Wogastisburg, jejich ztráty byly však obrovské a jejich morálka nalomena.

„Pohleďte! Tam stojí váš král, skoro osamocen!“

Slovanští muži divoce vzpláli touhou dostat se ke králi a obavy z nich již docela opadly.

 

Blížilo se poledne, když se konečně Sámo s Rorýsem setkali a vyčerpaně se opřeli jeden druhému o bok, rozšafnými seky rozhánějíce se na všechny strany.

„Frankové začínají slábnout!“ smál se Sámo. „Příliš dlouho leštili línými zadky své kamenné lavice! Nemají ani bojechtivost Avarů, je jich jen mnoho!“

„Co je mnoho komárů pro jednoho medvěda!“ zvolal Rorýs a přeťal blízkému vojákovi ruku až u ramene.

„Ha!“ vykřikl král o chvíli později. „Obracejí se na útěk!“

A vskutku: Dagobert stál na kopci a mával mečem směrem k západu.

„Žádný slavný Merovejec,“ utrousil Sámo. „Vidím muže, co nechce ztratit úplně vše. Jen je žeňte, mí válečníci! Žeňte je pryč ze své země!“

Rorýs konečně ustal v boji, neboť již nikdo na něj nedorážel: nepřátelé byli buď mrtví nebo v dáli. Někteří muži jim běželi v patách a doráželi ty pomalé, Rorýs však zůstal stát.

„Toto je památný den,“ řekl Sámo, stojící vedle něj.

Rorýs neodpověděl, ale mysl mu sevřela trpká předtucha, že toto byl pouze začátek a že pravé zkoušky teprve přijdou.

 

Dalších třicet let Sámovy vlády bylo poměrně klidných. Frankové na tyto kraje zanevřeli, Avaři se rovněž začali více bát sílících Slovanů. Když Sámo zemřel, jako vládce připadal v úvahu buď jeden z jeho četných synů, či Rorýs. O novém vladaři měl rozhodnout souboj.

„Nebojím se tě a věřím, že bych tě srazil k zemi mocnou ranou,“ řekl Rorýs. „Ale přesto z boje ustupuji a trůn ti přenechávám. Mé místo nemá být na výslunní slávy, nýbrž ve stínech, ze kterých budu přihlížet a přicházet se svou čepelí na pomoc, bude-li to třeba.“

Smluvili se tedy v dobrém a na Sámově pohřbu stanuli vedle sebe již jako král a jeho dobrý přítel. Když se Sámem, kdysi kupcem s kraje senonského, vzplála hranice, na okamžik na Rorýsově bronzovém meči zazářila runa značící Hrdost.



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz