.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Září  >>
PoÚtStČtSoNe
  1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30    

 .: Online
Stránku si právě čte 1 člověk.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Neklidné roky [5] Moravští válečníci
(ze dne 10.02.2013, autor článku: Jakub Raida)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Neklidné roky [5] Moravští válečníci
Roku 872 n. l.

„Tahle hlídka stojí za hovno,“ zamručel Vlad, přitáhl kožešinový plášť víc k tělu, obrátil se na svého druha a pak na muže přicházejícího po schodech. „Hostivíte, a co si ty vlastně myslíš o tom novém jazyce u bohoslužeb?“

Záboj s Vladem měli hlídku na ochozu, rozhrabovali uhlíky v železném koši a zívali. Oslovený si nesl mísu s polévkou.

„Lepší než latina,“ zamumlal a pohlédl na úsvit, který se ztěžka prodíral skrz ranní oblaka.

„Aspoň tomu rozumíme,“ přikývl Záboj. „Ale teď, když je prý Rastislav oslepen a uvězněn, kdo ví, co z toho všeho bude…“

Hostivít přisedl k nim. Už to věděli skoro všichni. Rastislav, který toho udělal tolik a na jehož prosby přišli dokonce oni učenci z Byzance, je teď jako mrzák v jakémsi německém klášteře. A Svatopluk slovanské liturgii příliš nepřeje… Sice byl později rovněž uvězněn, teď už je ale podle všeho s východofranským králem zase jedna ruka a je to snad dokonce on, kdo táhne v čele trestné výpravy proti Moravě. Proti Moravě, která se vzbouřila právě krátce po uvěznění Svatopluka… Byla to dost paradoxní situace.

„Armáda! Blíží se franská armáda!“ ozvalo se volání a muži zřeli, že po poli běží k pevnosti průzkumník.

„Už bylo na čase…“ zamumlal Hostivít a i když muži zůstali na pohled klidní, po zádech jim přeběhl mráz a ucítili nejistotu v kloubech.

Trojice dala znamení k otevření brány a pak stále z hradeb sledovala, kterak udýchaný běžec zastavuje uprostřed nádvoří. Během chvíle u něj byl Jan, který momentálně měl v pevnosti známé jako Rastislavova, velení. A hned za ním, nenápadně mezi přihlížejícími vojáky, stál Rorýs, onen podivín v kukle.

„Rozumíte jim?“ zeptal se Hostivít.

Na nádvoří byl docela hluk, takže ze zvědovy zprávy zaslechli sotva pár útržků. Zřetelně však slyšeli jméno Svatopluk.

„Tak přeci…“

„Táhne na vlastní lidi, aby se zalíbil králi, který ho nechal uvěznit,“ zakroutil Vlad hlavou.

„Chlapi! Podívejte se!“ vykřikl náhle Záboj a znovu se chytil poplachového zvonce.

Obzor se plnil nepřátelskými šiky.

Obránci zavřeli bránu a zkusmo vypálili pár šípů, nepřítel se však zastavil mimo dostřel. Trojice z hlídky se chopila zbraní a podobných mužů za chvíli bylo na hradbách plno.

„Jezdec!“ vydechl po chvíli Hostivít, když spatřil osamělého muže, který se na koni hnal k pevnosti.

„Založit šípy,“ zavrčel Ivar, který velel lučištníkům, vylekal se však vzápětí, když se za ním zjevil Rorýs a položil mu přátelsky ruku na rameno.

„Je to jeden jezdec, určitě chce vyjednávat,“ řekl mu.

„Dobře…“ řekl Ivar a zavolal: „Nestřílet!“

„To je kníže Svatopluk!“ zvolal kdosi a velitel Jan zrovna vylezl na ochoz.

„Tak otevřete bránu, ale rychle!“

Když kníže vjel do hradiště a brána se za ním zavřela, sesypala se na něj hromada mužů. Nedbali ani na Janovy výkřiky, strhli jej z koně a jeden mu už už chtěl rozbít lebku jílcem. Teprve až dotyčného horlivce poslal Rorýs ránou do brady o tři kroky dál, trochu se uklidnili.

„Neútočte na knížete!“ volal Jan a sám začal svých mužů odhánět.

Svatopluk se zvedl, odplivl krvavou slinu a rozhlédl se.

„Znám rozložení franské armády,“ zvolal. „Znám jejich taktiku. Vyšel jsem sem pod záminkou, že s vámi po dobrém vyjednám kapitulaci, ale přitom se chci jen pomstít svým věznitelům! Chci stanout v čele této armády! Moravské armády!“

Sklonil hlavu.

„Pak přijmu trest za svou zradu!“

Muži mlčeli a na pevnost padlo ticho. Klopili oči k zemi, neboť nikdo se neodvážil soudit svého knížete tváří v tvář takové smělosti a pokoře. Rorýs úkradmo pozoroval jejich tváře. Čekali všichni jen na první signál…

„Ať žije náš kníže!“ zvolal náhle Hostivít. „Já mu věřím! S ním zvítězíme!“

„Franků je víc, potřebujeme výhodu…“ řekl polohlasem Jan a otočil se k Rorýsovi.

„Ať nás vede, nebo ho setni a veď nás sám,“ zašeptal Rorýs. „Hlavně musíme vyrazit, než nadejde další den, Frankové si uvědomí Svatoplukovu lest, stáhnou k sobě posily a přijdeme o moment překvapení!“

„Zdvihni hlavu kníže,“ řekl ostře Jan, a když se tak stalo, dodal už docela poslušnějším tónem: „Předávám ti totiž správu nad touto pevností i armádou.“

 

Uplynulo sotva pár chvil a z bran vyjížděla většina mužů na zteč; se Svatoplukem v čele.

„Celou noc jsi nespal, Záboji, mám výhodu!“ křičel Hostivít.

„Uvidíme!“ zasmál se Záboj, pustil jednou rukou otěže a tasil meč.

„Zradil nás! Svatopluk zradil!“ ječeli franští vojáci a začali se ve zmatku tlačit do všech stran.

Záboj dostál své pověsti a sotva se pod kopyty jeho oře začaly tříštit kosti, všichni od něj prchali v hrůze. Bil je mečem do zad a když jeho kůň padl, skočil mezi ně jako posedlý ďáblem.

„Třetí!“ křikl po na Hostivíta, když vyrazil nejbližšímu muži oko z hlavy.

„No, počkej,“ sykl Hostivít, kopl soupeře do kolena a když ten padl na kolena, prosekl mu krk. „Už mám taky tři!“

„Rorýsi!“ zvolal Záboj a otočil se směrem, kde tajemného bojovníka tušil. „Co ty?! Počítáš si taky mrtvé jako my?“

Z vřavy, kde se blýskala bronzová čepel, se ozval Rorýsův hlas: „Rovněž tři! Počítáte celé tucty, že ano?“

„Tuc… cože?“ zbledl Záboj a zuřivě odrazil ostří, jež mu mířilo na hlavu.

 

„Svatopluku! Za zradu zaplatíš!“ křičel Bavor jako hora a roztáčel nad hlavou svou sekeru.

Ráně, která by jinak knížete zabila, se postavil do dráhy Záboj. Proťala mu žebra až k srdci.

„Záboji!“ zařval Hostivít, rozkročil se nad padlým přítelem a začal kolem něj vršit mohylu z mrtvých.

Svatopluk sám odrážel mocné rány bavorského bijce i dvou dalších mužů. Bylo skoro po boji a Slované už spíše jen doráželi raněné či utíkající. Bavor však neustával. Konečně jedna z jeho hrozivých ran zbavila Svatopluka meče a ochromila mu ruku až k rameni. Kníže pohlédl do očí samotné smrti, tu se mu však před očima přehnal jako stín jeden z jeho mužů.

Byl to Hostivít, kterému v jeho vsi říkali Postrach vlků, neboť zabil jednu z těchto šelem holýma rukama ještě jako dítě. Přesekl Bavorovi topůrko, sám však dostal ránu do hlavy a upustil meč. Skoro ve stejnou chvíli tasili oba nože, navzájem se probodli a klesli takto na kolena. Bavorův skon urychlil Rorýs, který zrovna přiběhl, useknuv mu hlavu.

„Zachránil jsi mne již podruhé, muži, jednou jako vládce, podruhé i mou smrtelnou schránu. Nechť za své skutky dlíš Kristovi po boku,“ řekl Svatopluk nad Hostivítem. „Jen mi před smrtí odpusť mou zradu!“

„Není čeho odpouštět. Bylo mi ctí, kníže. Chraň tuto zemi a nedej jí se rozpadnout!“

Svatopluk se pokřižoval a vložil umírajícímu do dlaně meč.

„Zabil jsem jich pětadvacet, Rorýsi,“ otočil se Hostivít a s těmi slovy na rtech zemřel.

„Bojovals dobře,“ kývl hlavou Rorýs a zavřel mu oči.

 

Vlad seděl na zemi s rozbitou hlavou a radši se nezvedal, aby se mu zase nezačala točit. Viděl Svatopluka, jak se zvedá od nějaké mrtvoly, překračuje ji a mluví s Janem. Vyklepal si krev z uší a zaslechl útržek hovoru; zřejmě konec delší věty.

„…ale tohle vítězství nás přijde draho,“ říkal kníže.

Přestal poslouchat, když k němu došel Rorýs.

„Jsi ze stejné vsi, jako Hostivít, že?“

Vlad kývl hlavou a v dlani mu přistál přívěšek na krk.

„Je to cenná věc, dej ji jeho rodině.“

Tahle hlídka opravdu stála za hovno, pomyslel si Vlad a sevřel šperk v dlani.



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz