.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Říjen  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

 .: Online
Stránku si právě čte 7 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Neklidné roky [10] Sníh a zvony
(ze dne 23.03.2013, autor článku: Jakub Raida)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Neklidné roky [10] Sníh a zvony
Roku 1126 n. l.

Ráno začalo chumelit. Pozvolna, ale hustě. Bílé vločky se snášely na jehličnany, cesty, pokrývky koní a přilby mužů. Kaplan Vít stiskl jednu z vloček v rukavici a ta se rozpustila. Hned však na její místo spadly dvě další. Vzhlédl vzhůru a pohled mu padl na příkré hřbety Krušných hor, nyní docela zasypané sněhem. Přišly mu ty nehostinné hory najednou tolik milé. Vzpomněl si, s jakou zálibou během posledních dnů shlížel na práci družiníků a pacholků, kteří v lese káceli stromy a vytvářeli záseky.

Ze zamyšlení jej vytrhl známý hlas. Otřepal se od vloček a vydal mu vstříc.

„Bohuslave,“ pravil Vít a oslovený farář se pozvolna otočil.

„Nech toho, Víte,“ řekl rázně. „Jen proto, že se blíží bitva, tě na milost brát nebudu. Přátelství bylo dávno přetrženo a tvé hříchy ať už soudí jen sám Bůh.“

„Dobře. Chtěl jsem jen znovu říct, jak moc je mi to líto a…“

„Líto?“ zašklebil se Bohuslav. „Nech si dojímavé řeči pro ty vaše bijce.“

Bohuslav se odvrátil a Vít rozmáčkl bezděky rukavicí dalších pár vloček.

 

Jaroslav se plížil lesem. Překračoval kořeny, spadlé větve i husté mlází s takovou jistotou, jako by mu sám les uhýbal z cesty a nechával ho procházet. Zastavil skoro až na kraji stromoví, kde se skrčil za borovici a vyhlédl přes závěj k blízkému brodu. Ota Moravský, zhrzený pán, velel přednímu voji říšské armády a zřejmě neměl ani potuchy, že by Soběslavova armáda mohla být tak daleko od Prahy. V tvářích německých vojáků viděl Jaroslav vyčerpání a nejistotu.

A sotva se začali Otovi muži drápat zase do kopce, oblohou se začala stahovat těžká mračna. Těžký a zlověstný baldachýn hrál všemi možnými odstíny od ocelově šedé po modrobílou a jako by chtěl vojákům pohrozit zkázou. Také že se mnozí na chvíli zastavili a vzhlédli bázlivě vzhůru.

 

Jaroslav se vynořil z lesa jak stín, který putoval záhrobím. Sběhl z kopce, pozdravil se s hlídkou a již byl v táboře. Teprve tehdy z něj spadlo trochu napětí, povolil rysy v tváři a sňal z hlavy koženou čepku. V rychlosti podal hlášení knížeti a pak vedl kroky k vroucímu kotli s polévkou, u nějž kuchař rozděloval vojákům dávky.

„Jaroslave,“ ozval se kaplan Vít, který se objevil zpoza blízkého stanu. „Kníže říkal, že bude brzy svolávat do zbraně...“

Jaroslav kývl hlavou.

„Nepřátelé jsou již blízko. Co to máš za kopí?“

„Ještě jsi to neslyšel? Nalezli jsme kopí svatého Václava! Jeho duch nám bude v bitvě stát po boku.“

 

Když Jaroslav od Víta odcházel, zazněly zrovna trubky. Tábor se hnul a muži začali přesouvat k zátarasům.

„Jak Němci vypadají?“ volal Slavan.

„Unaveně.“

„Tak to je dobře,“ zasmál se a plácl Jaroslava přes rameno.

Oba se chopili zbraní, natáhli prošívané košile a přidali k davům bojovníků.

„Vidíš ho,“ kývl Slavan bradou k Rorýsovi, který šel vedle Soběslava a o čemsi spolu tiše rozmlouvali. „Jak je klidný. Ani brvou nehne a tváří se, jako by šel z pohřbu. Samotnému se mi před bitvou vždycky trochu třesou nohy a moc mluvím... Ale když řež začne, to už zas vnímám všechno jasně.“

„Hm,“ odvětil jen Jaroslav a to už se zastavili na svých místech. „Hle, Vít jde řečnit.“

Kaplan vystoupal na ježící se zátarasy a vedle něj stanul Soběslav, hrdý a s vlajícím pláštěm. Nejprve mluvil kníže. Řekl málo vzletných slov, spíš jen instrukce k bitvě samotné a pak ještě nabádal k slitování nad nepřítelem.

„Nikdo nechť se nedotkne římského krále!“

Tu ho přerušil Vít.

„Podívejte!“ zvolal a ukazoval kamsi k obloze. „Nebesa se na chvíli roztrhla a já spatřil svatého Václava, jak jede na bujném koni. Bude s námi bojovat, neboť tu nám Bůh seslal slavníkovskou standardu a tu zas kopí samotného Václava!“

„Jak vypadá hrdinně,“ řekl Slavan. „I v tom kněžském rouchu se tak vydouvá a je jak anděl plný spravedlivé zloby.“

 

O pár chvil později nebe potemnělo ještě víc a začala bouře. Sníh v divokých nárazech bičoval úpatí kopce a chvílemi měli vojáci co dělat, aby se ve vánici udrželi na svých pozicích. Trubky a křik útočících mužů však přece jen ve smršti nezanikly.

 

Chlumecký kněz Bohuslav se brodil hlubokým sněhem, kutnu celou zmáčenou a vous zavátý. Přeci jen to jeho neklidné srdce nevydrželo a musel se jít podívat na bitvu. I vstříc riziku, které to mohlo obnášet. Stanul na vrcholku, přikrčil se v závěji a sledoval voje, jak do sebe narážejí. Skoro bezvědomky se pousmál, když rozpoznal, že čeští bijci stojí pevně jak útes v bouři, zatímco německé šiky se mění v krvavý koberec.

Pak jej však z podívané vytrhl pohled jiným směrem. Zmatená skupinka prchajících Němců se dostala příliš daleko od bitvy a příliš blízko k němu. Už bylo pozdě na změnu pozice, nepochybně si ho všimli. Strhl ze sebe kutnu a hůl, o níž se dříve opíral, sevřel pevně a odhodlaně. Teď už si ho nemohli nevšimnout a jak vyjící smečka vyrazili k němu.

Byli čtyři, ale prvního hned z kraje složil k zemi, když mu koncem hole rozrazil čelist. Na všech třech mužích viděl únavu i povrchové rány, přeci jen však byli v přesile a navíc šlo o vojáky, zatímco on byl jen knězem a vesnickým rváčem.

Mrštil po mužích svou hůl a shýbl se k umírajícímu pro meč. Nikdy jej v ruce neměl, ale nač také – ani jeho nepřátelé nebyli zrovna technickými šermíři. Zařval a vrhl se na ně. Prudká síla vedla jeho meč skrz jejich krky a břicha, nedokázal se však už krýt. Posekán, pobit a probodnut dopadl na zem vedle čtyř mrtvých soků.

Vítr se zas utišil, jako by bouře odtáhla běsnit zas na jiná bojiště. Sníh přestal bičovat úpatí kopců a zas jen tiše chumelil, jako by na chladnoucí Bohuslavovo tělo chtěl navršit bělostnou mohylu.

Kněz se však zvedl a postavil. Šat měl roztrhaný, jedno oko vyražené a sotva pár zubů mu zbývalo v ústech. Pohlédl zas k linii bitvy.

„Jen je drťte,“ zamumlaly tiše jeho rty a výzvu odvály vločky.

Pak sklopil hlavu a po tváři mu skápla slza.

„Víte...“ zašeptal ještě tišším hlasem.

Pak se obrátil nazpátek a šel zas k Chlumci. Jak se blížil ke vsi, představoval si ty domečky planoucí, představoval si, jak kolem nich jezdí němečtí rytíři. Oh, jaký prostý spor dvou smrtelníků o hloupou věc to vedli... Kolik pro něj znamenala stará křivda tváří v tvář bitvě o osud domoviny. A Vít tam někde jistě stále bojuje...

Opřel se slábnoucím tělem do vrat kostela a jak procházel hlavní lodí, zůstávala za ním stopa krve. Z posledních sil vystoupal schodiště a zavěsil se do zvonového lana.

A o pár set sáhů dál zaslechli čeští bojovníci, jak se sněhovou clonou nese tiché cinkání vesnického zvonu. Kaplan Vít na chvíli pohlédl tím směrem a hned rozbil palcátem další hlavu.

Zvony dozvonily a s nimi odešel i Bohuslavův život. Zůstal tam tak ležet v kostelní věžičce, na rtech záhadný úsměv.

„Slyším zvony!“ zvolal kdosi v Rorýsově blízkosti.

„Svatý Václav táhne s námi!“

Sám Rorýs se probíjel masou německých vojáků s Vítem po boku. Několikrát již zahlédli římského krále, ale říšští štítonoši se vždy zas semkli v pevnou zeď, o kterou se zastavoval i příboj Rorýsových drtivých ran. V jednu chvíli se Němci dokonce dostali českým válečníkům až na kůži, obklopili je jak hromada těl a nedávali jim prostoru k jejich mocným rozmachům.

Podcenili Rorýsovu prastarou zuřivost. Se zběsilým výkřikem lovícího tygra rozhodil vojáky na obě strany a stanul tam před nimi s halenou v cárech, potrhanou kroužkovkou a výrazem ďábla; stál tam tak hrozivý, že muži stanuli zchromení děsem z toho nelidského výjevu. Sám Vít, jenž mu stál po boku, se na chvíli zarazil, neboť Rorýse znal jako mlčenlivého kumpána, jehož oči pouze bledě planuly ze stínů, a nyní si teprve uvědomil, kolik zloby a běsu se v onom podivném Vinidovi ukrývá.

Chmurný výjev prolomil Ota Moravský, který vyskočil zpoza mužů a s mečem v pěsti se jak sebevražedný blázen vrhl proti Čechům. Kaplan srazil jeho ránu stranou a kopnutím Otu poslal o pár kroků nazpátek.

„O něj se postarám já!“ pravil.

Rorýs kývl. „Já si vezmu těch zbývajících dvacet, třicet...“

Z počítání jej vyrušila smršť ran. Bronzový meč zaplál proti zimnímu nebi a krev začala zase stříkat. Vít bušil do Otovy obrany, co úder horoucího srdce, to jedna dunivá rána. Co však měl v urputnosti, to mu scházelo na technice, kterou zas, coby aristokrat, vládl útlejší Ota.

Rorýs stál proti přesile jen pár chvil, naskládal si však pod nohy dobrý tucet zmrzačených těl. Pak už se jak řeka do Němců opřel zbytek české armády. Těla králových vojáků přibývala na chrustavém sněhu jak hrozivý koberec. Zbývající jednotky se stahovaly do stále sevřenějšího útvaru a byť neustupovaly ani o krok, z tváří jim byl čitelný strach.

„Pokoj s tebou, synu,“ řekl Vít, když se pod jeho palcátem rozskočila Otova lebka.

Tři němečtí vojáci se odtrhli od ostatních a kníže Soběslav jimi prošel jak kosa obilím.

„Ota je mrtvý!“ vydechl Rorýs, ke kterému se knížecí družina probila.

„Pak není o co dál bojovat!“ řekl kníže a jeho jasný hlas zazněl nad hlavami vojáků. „Ota je mrtev a jeho nároky s ním! Nemusíme dál pokračovat v této řeži! Kdo se teď vzdá, bude na životu ušetřen!“

Těžké mraky rozfoukal vítr a chumelení konečně ustalo. Ostří se přestala zasekávat do těl a chladné zimní paprsky osvítily tváře mužů. Nikomu se najednou už nechtělo umírat.

 

„Slavane?“ zavolal zemdlelý Jaroslav.

„Tady jsem.“

Oslovený byl pokrytý bahnem a krví, v obličeji mu však hrálo vítězství.

„Nevěřil jsem, že to oba přežijeme...“

„Vypadá to, že kaplan nám to vyhrál všem. A hele!“

Obrátili se směrem, kde stále vlály zástavy římského krále Lothara. Tím směrem kráčel kníže Soběslav a nepřátelské šiky se před ním rozestupovaly takřka s bázlivou úctou. Jen ti, co stáli nejblíže u krále, se stále chvěli bojovat a bránit svého panovníka do posledního dechu. Soběslav si jich ani nevšímal, jen došel ke králi. Trvalo to sotva chvíli, co se navzájem mužové dívali do očí a odhadovali myšlenky toho druhého. Pak český kníže poklekl.

 

„Dolij mi vodu a běž už spát,“ řekla kněžna Adléta služebné a zahleděla se do krbu.

Poskakující plameny byly během chvíle jejím jediným společníkem. Mhouřila u nich oči a stíny zatím skákaly po tichých zdech z kamene. Snažila se být vzhůru, přesto jí víčka klesala stále častěji, s větší tíží a čas běžel rychleji a rychleji.

Pak zavřela oči docela a když je opět otevřela, svíral Soběslav její dlaň. Podívala se na něj a zkoumala rysy jeho tváře. Zdál se jí náhle nějaký jiný... Přitiskla své čelo k jeho paži a zase oči zavřela.

 

Když jejich pouto po letech roztrhala smrt, Rorýsovi na meči zaplála runa značící Triumf.



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz