.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Červenec  >>
PoÚtStČtSoNe
   1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 31  

 .: Online
Stránku si právě čtou 3 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Lorem ipsum, Lenko [1] Plakát s Éowyn
(ze dne 26.09.2013, autor článku: Jakub Raida)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Lorem ipsum, Lenko [1] Plakát s Éowyn
Prvních pět kapitol vzniklo spontánně v červnu a to skoro výhradně během jízd vlakem (všechna čest expresům s jejich stolky a zásuvkami). Uzavřu to jak jsem chtěl, ale výsledný rozsah bude nakonec o dost menší, než jaký jsem plánoval.

Adléta Arpádovna je krásná žena.

Touto větou to vše začne. Ta věta se zformuluje Lence v hlavě jednoho květnového dne, zrovna v týdnu, kdy kvetou brukvovité. Nosí ji od rána v hlavě. Je to jakési východisko celé práce, ta nejdůležitější informace, od které se odpíchne.

Otevírá okno, čímž vpouští do místnosti pokřikování dětí, co se vrací ze základky. Vaří kávu, čímž zas do ulice na oplátku pouští něco vonné páry. A píše… Adléta Arpádovna je krásná žena. Ta věta je v úplně novém dokumentu napsána a bliká za ní kurzor, jako by se ptal: a co dál? Lenka si ani neuvědomí, že si zamyšleně okusuje kloub ukazováčku. Dívá se z okna, ze všeho toho světla se jí mží před očima, chtěla by přemýšlet, ale myšlenky jsou náhle jaksi rozprsklé do všech stran.

Podstatné je, že Adléta není sexy. Není ani roztomilá. To je to! Lenka zas dává prsty na klávesnici, na lesklém monitoru chvíli nic nevidí, jak je oslněná, ale pak už zase píše… Adléta je zvláštním způsobem krásná. Nemá přímo rysy, po nichž by muži prahli, když jimi zmítá fyzický chtíč. Nemá jemných tváří a hlubokých očí, že by se do ní jakýsi romantik od pohledu zamiloval. Kdybychom si vypsali různých rysů toho, co se obvykle nazývá ženskou krásou, v každém jednotlivém bodě by se jistě našlo dívky, která by Adlétu porazila. Nebyla krásná v tomto smyslu.

Ale jak? Lenka míchá kávu a užívá si teplo vydařeného jarního dne. Jednoho z mála; tohle je zase studený rok. Jak je tedy krásná? To je přeci to, co Lenka skutečně nosí od rána v hlavě, to nejpodstatnější, k odvyprávění čehož chce napsat celou tu knihu. Nejlépe začít zeširoka…

Píše o vojákovi, který kdysi běžel Adlétě na pomoc. Její vůz přepadli chlapi Oty Moravského, nebo to snad byli jen obyčejní lapkové, to nemohl nikdo vědět. Každopádně byli mrtví. Většina Adlétiny ochranky padla. Ona sama byla ohrožena na životě. Jiné ženy by snad padly na kolena a ochromeny hrůzou jen naříkaly. Lenka se pousmála: ona by byla asi jednou z nich. Ale Adléta není jako jiné ženy, není jako Lenka, popadne meč a, ačkoliv je bojového umění neznalá, přidá se k bitce. Tak chce žít, tak chce bojovat, takové má planoucí srdce; nechce být jen vláčena osudem.

Ten voják ji zastihne s ostatními nad mrtvými těly. Je po boji a Adléta, uherská princezna a česká kněžna, zhluboka oddechuje, unavená, ale vyrovnaná, zakrvácená a od bláta, ale přesto neskutečně vznešená, s důstojenstvím v tváři, které žádný strach nemohl strhnout. Voják si uvědomí, že všechny ty ženy, které by v dílčích aspektech nadřadil této, jsou oproti této ženě pouze třpytivými kamínky oproti drahokamu, pouze lucerničkami oproti slunci, že jejich krása visí na vlásku a je křehká, ale že tu Adlétinu nezlomí ani nejhorší pád. Vojáku se chce náhle pokleknout, neboť si uvědomil, že toto je vskutku jeho kněžna, nejvznešenější z žen, ušlechtilá vyvolená knížete Soběslava.

Lenka si protáhne ruce. Zatím je toho tak na á čtyřku. To není špatné. Doslova to ze sebe vychrlila. Dlouhé věty, spousta spojek a myšlenka za myšlenkou. Ani se nestihla dotknout toho kafe, které jí plíživě utíkalo otevřeným oknem. Je čas na pauzu, je čas se zvednout, ostatně je tak krásný den a všechno je krásné a budoucnost se zdá krásná a Lenka se sobě zdá najednou krásná a nejkrásnější je Adléta, o které napíše tu knížku.

Zdi Lenčina bytu jsou vymalovány béžovou a ta si teď podává ruku se slunečním svitem. Lenka si náhle připadá velmi aktivní, běhá po bytě, reorganizuje věci, připravuje se na Markův příchod. Dokument je pořád na obrazovce, čeká, jestli si k němu zase sedne, ale jí teď víří moc věcí najednou hlavou.

Dneska se k ní Marek nastěhuje. Bude to změna, ale bude to fajn. A získala zas chuť do psaní. Bude bydlet s Markem, bude psát novou knížku, bude vlastně žít nový život. Před půl rokem se stala odbornou asistentkou katedry astrofyziky a od té doby se vše jen zlepšovalo. A zlepšuje nadále.

V běhání se zastaví na chvilku. Napije se rychle kávy, je už jen vlažná, takže si dá snad až moc velký hlt, koutkem oka zavadí zas o dokument, o ty odstavce oslavující Adlétu, pak se otočí a na béžové zdi vidí dva ze svých nejmilejších plakátů, oba ještě z času, kdy byla náctiletá a premiéru měl Návrat krále. Na jednom z nich je Miranda Otto jako Éowyn a na druhém Viggo Mortensen jako Aragorn, ach, to je tak dětinské, to tady už nemůže mít, sundává ty plakáty, ten s Aragornem schovává rychle a bez váhání, pak se chvíli dívá na Éowyn a schovává ji též. Po tolika letech… Ale co…

Za chvilku je zas u psaní. První scéna. Malá družina Adléty je nedaleko od Prahy, na své cestě do Krušných hor. Adléta mluví s Hubertem, s jejím krajanem a válečníkem, který nyní též patří k Soběslavovu dvoru. Je to právě Hubert, který si v duchu vysloví onu myšlenku, kterou Lenka knihu otevřela, totiž že je Adléta krásná žena. Hubert je muž cti a nemyslí to ve chtíči, vnímá jen, jak je svět plný chmur a jí vidí jako ojedinělou světlinu, jako něco, co stojí za to chránit. Jeho myšlenku si pak přebírá vypravěč a vrací se k vojákovi, který kdysi Adlétu zastihl nad mrtvolami nepřátel.

Lenka si ráda hraje s časem. Přijde jí zajímavé vyprávět jednu dějovou linii a z té se podle potřeby vracet do minulosti. Chce to jen vhodnou asociaci, nějaké pošťouchnutí a po této linii může sklouznout k jinému vyprávění. Zatímco v Lenčině pracovně je stále větší horko, píše o Adlétě, kterak se pár dní před hlavním dějem brodila únorovým sněhem. Hlavou jí stále běžely horečné myšlenky na vizi z předchozí noci, na podivnou předtuchu a proroctví o pádu svého manžela pod Krušnými horami… Zmrzlá a zabraná do svých myšlenek, náhle to na obzoru spatří…

Kafe došlo. Lenka se zarazí a s pohledem na dno hrnku uvažuje, jestli si dát další. Dívá se na obrazovku a přemýšlí. Napsat to tam? Zakomponovat nadpřirozeno a dát hned jasně najevo, že se jedná o symbolickou knihu, že hlavní je atmosféra? Nebo si nekazit potenciál historické prózy? Ano a ano; ano ještě kafe, ano nadpřirozené prvky.

Adléta sestupuje do podivné rokle, ve které, jako by kolem nezuřila vánice, je jaro, ve které se tráva zelená, ve které se plíží jemný vánek a stromy dýchají životem. Lenka se pousměje. Jaký má krásný básnivý jazyk! I když… není to trochu patetické? Nenazvou to čtenáři kýčem? Ale co, kdyby se měl autor pořád podvolovat diktátu čtenářů, buď by nepsal, nebo psal s nechutí, nebo byl jen řemeslníkem…

Adléta jde po strmém srázu, kořeny jako by jí samy uhýbaly, kamenité podlaží jako by se schválně zpevňovalo, jako by ji všechno vedlo dolů, kde je skalka, tvarem připomínající prastarou mohylu, na níž raší hebký mech a které dominuje veliké a jasně se blyštící kopí a na něm se třepotá… Voda cvakla, za chvíli je v hrnku, Lenka přemýšlí, jestli si kafe nedělá příliš slabé, taky přemýšlí, zda je „třepotá“ vhodné slovo, pak však píše dál: třepotá se purpurová stužka. Neboť čím víc látek vlajících ve větru, tím víc patosu, to je známá věc.

Den předtím, snad aby napůl zapila konec staré Lenky a začátek nové, byla na pivu s dávným kamarádem. Chudák Jakub si asi potřeboval s někým pokecat, asi na tom nebyl ten den zrovna dobře. Asi proto se ozval jí, se kterou se už dlouho neviděl.

„A co jinak, co teď děláš?“ ptala se ho, když chtěla po nějaké době změnit téma a odvést pozornost k jiným věcem.

„Asi zas něco napíšu,“ řekl ten alkáč z fildy, o kterém si vždycky Lenka myslela, že vypadá tak trochu jako Drákula nebo Willy Wonka. „Bude to asi smutné, i když to tak ze začátku nebude vypadat.“

„O čem?“

„Hrdinkou bude holka, docela obyčejná a já bych řekl, že sympatická. Už teď je mi to líto, když vím, co se jí v té knize musí stát, co jí jako autor musím udělat.“

„To já znám,“ usmála se Lenka, která věděla, že Jakub z nich dvou považuje ji za lepšího spisovatele.

A možná to je i tím setkáním, možná proto dneska od rána nosí v hlavě příběh o Adlétě, o ženě, která je nejen sympatická, ale navíc velmi silná, rozhodně není obyčejná a díky jejímu boji to s ní nedopadne špatně, ale naopak se věci obrátí k lepšímu.

„Jen se trochu bojím,“ říkal Jakub, „že to bude taková červená knihovna.“

A ona mu včera řekla, že to je jedno, ať klidně červenou knihovnu napíše, však conanovky a akční sci-fi, to je taky brak, takže žádná velká změna. Asi ho toto její požehnání překvapilo.

Adléta kopí vytáhla, jasně, proč ne, artušovská aluze pro posílení slovanského mýtu… Vypadá s ním jako valkýra, jako dávná vikingská štítonoška, žena vhodná pro největší z králů. Bezpečně ví, že toto kopí, v němž dřímá záhadná síla, musí dopravit svému muži, jinak ten zajisté padne. Proto je teď na cestě a s Hubertem, vojáky a dalšími společníky jde únorovou krajinou a míří k začernalým obrysům Krušných hor, pod nimiž se má rozhodnout o osudu země.

Lenka si vzala do hlavy, že kniha se bude odehrávat v rámci jediného dne, počínajíc prvého dne večer a končíc druhého v tu samou dobu. Proto první kapitolu nadepisuje „Za soumraku“.

„Nejprve jsem chtěl pořád psát o vznešené ženě,“ říkal ten večer Jakub. „Ani nevím proč, ale nakonec jsem jí dal prostě docela obyčejnější jméno a přišla mi náhle mnohem krásnější, mnohem méně umělá, mnohem víc zabředlá do bahna všednodennosti a tudíž s mnohem větším potenciálem růstu.“

Možná si prostě jen vzala ráno do hlavy tu myšlenku právě díky tomu spojení „vznešená žena“, které večer slyšela. Když se přepne do internetového prohlížeče, vidí, že jí přišel mail. Píše Aleš, její diplomant z bakalářského studia. Píše u ní diplomku o měsíci Dysnomia, o věrném souputníkovi Eris, trpasličí planety, kterou se Lenka zabývá. Má se svým diplomantem dobrý vztah, tykají si a nejsou pro sebe „pan kolega“ a „paní doktorka“, ale prostě Aleš a Lenka. Do velké míry tu blízkost umožňuje relativní mládí Lenky… A to je to, relativní. Když se před pár dny s Alešem bavila, poté, co už dokonzultovali technické věci, zauvažovala nahlas na to téma.

„Řekni, připadám ti stará?“

„Co?“ usmál se Aleš. „Rozhodně ne. Proč?“

„Dělí nás jen osm let, že,“ řekla Lenka. „A přece… Když uvážíme průměrné dožití v České republice, tak ty se spíš dožiješ Sedny v perihelu a Eris v afelu, já spíš ne. Není to zvláštní?“

„Průměrné dožití nic neznamená, ne? Mají ještě ženy vyšší dožití, ne?“

„Mají, ale osm let to není. Tak vidíš. Takové jsou prognózy, co nám dává statistika.“

Lenka má třicet let. Aleš jí při každých konzultacích kouká na prsa. Nevadí jí to, snad si naopak schválně bere těsná trička. Přijde jí skoro až roztomilé, jak si Aleš myslí, že je nenápadný.

Je jí třicet… Adlétě je něco přes dvacet. A přece je jakousi dospělejší Lenkou.

Bohuslav je Adlétin osobní zpovědník a další postava, kterou text odhalí. Řeší s Adlétou věci skoro až filozofické, řeší je vznešeným jazykem a se zdáním osudové významnosti každé vyřčené věty. Takové je kouzlo filmu či psaného slova, ta vybroušenost a velikost každé repliky, v tom je ten rozdíl oproti ústům, která chrlí vodopády slov do nezaujatých uší. Co záleží na tom, co se řeklo, však se toho řekne ještě spousta, včera se řeklo á, zítra bé, pak se zas vrátíme k á.

Je jí třicet a ještě nenapsala tu knihu. Je jí třicet a nemá děti. Je jí třicet a včera seděla v Ponorce s filozofem. Je jí třicet a všichni ti muži, co za poslední dekádu poznala, byli jen otroky vlastní samoty, každý z nich chtěl holku, ženu, chtěl ji, aby si nemusel tahat ocásek u porna, aby měl na koho dělat dojem a kým se chlubit, aby si okolí nemyslelo, že na to nemá; žádný nebyl nikdy skutečně zaujat tím, jaká je, co chce, žádný nepřemýšlel o budoucnosti a každý začínal úvahou „Já bych chtěl…“.

A Marek… Marek zrovna chrastí klíči ve dveřích.



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz