.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Červenec  >>
PoÚtStČtSoNe
   1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 31  

 .: Online
Stránku si právě čtou 2 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Lorem ipsum, Lenko [10] Bílá tma
(ze dne 28.11.2013, autor článku: Jakub Raida)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Lorem ipsum, Lenko [10] Bílá tma
Zima toho roku byla obzvlášť tvrdá a na mrtvolách vojáků prý hodovali krušnohorští mrchožrouti.

Z německých průzkumníků zbyli už jen tři. Běží zasněženým lesem, překotně dýchají, zakopávají o každý kořen. Strach z lesního démona, z hrozného muže v kožené vestě a hrubé kytlici, je vybičovává k nadlidské výdrži. Mají v živé paměti své dva kamarády, jednoho, jak padá do koryta bystřiny s šípem v krku, druhého s podříznutým hrdlem, kterého pohltil hvozd. Ten hvozd! Ta proklatá divočina na úpatích Krušných hor! Jako by stromy, jejich větve, trnité křoví a samotné závěje pomáhaly Čechům v boji, jako by ukrývaly toho démona, dovolily mu pohybovat se tajnými stezkami a jim naopak kladly překážky i na rovných pěšinách.

Jaromír jim nadběhl a čeká nyní o pár sáhu výš, kde jej skrývá sněhem pokryté ostružiní. Zná v tom svahu každý kámen a hrbolek. V klidu oddechuje, aby po spěšném přesunu zase nabral rovnováhu. Bude mu jí zapotřebí pro přesnou mušku, neboť Němci už jsou blízko. Dupou, ohlíží se, vrávorají a hekají. Sekery a oštěpy, které nesou, je vyvádějí z rovnováhy. Jaromír udělá krok vedle, napne tětivu a vypustí šíp. Jako přízrak se mihne mezi stromy a zase je v úkrytu. Slyší hrozný křik umírajícího muže. Odhodí luk a v ruce mu blýskne dlouhý tesák. Ani nemusí vyhlížet, jen podle sluchu tuší, kudy zbývající muži běží.

Spustí se ze svahu jak lavina smrti. Jako by byl rysem, který jde na jistotu po krku, prořízne elegantním sekem další hrdlo. Narovná se, pozvedne zakrvácenou zbraň a vrhne ji mezi stromy. Poslední z vojáků se skácí do měkké sněžné podestýlky. Jaromír udělá pár svižných kroků, vytrhne mu ostří ze zad a jedinou ranou umlčí děsivý křik agónie.

„Slyšeli jste to?“

U vyhaslého ohniště, na malém kopečku v lese, stojí šest mužů z předsunuté hlídky.

„Češi?“ sykne jeden z nich.

Ještě chvíli naslouchají děsivému tichu a výkřiky, co před chvílí zaslechli, jim stále zní v uších. Trvá to jen chvíli. Pak všichni pohlédnou jedním směrem, překvapení v očích a dlaně na jílcích. Po stezce běží muž mohutné postavy, široký meč pozdvihnutý k úderu.

Slavan prvnímu muži přesekne pravou paži ještě v běhu; dříve, než voják stihne tasit. Druhého srazí ramenem. Zasypává nepřátele hrozivými ranami a brzy další dva Němce pošle do návi. Sražený k zemi se zvedá a útočí sekerou. Slavan mu levačkou chytne zápěstí a ostří sekery se zastaví dva palce od jeho tváře. Mečem otevře muži útroby a hodí tělo pod nohy zbývajícím dvěma. Pozvedne svůj meč i získanou sekeru a roztočí zbraně v zběsilém tanci oceli a umírání.

Jaromír se vynoří z lesa a Slavana zastihne nad šesti těly, v každé ruce zbraň, z obou crčí krev a od krve má též zčernalé vousy.

„To budou poslední průzkumníci,“ řekne Jaromír, zatímco po okolí hledá šípy.

Slavan pohlédne mezi stromy, kde někde v zamlženém údolí, do něhož je sotva vidět, pochodují německé formace.

„Ota už jde,“ řekne. „Naše jednotky na něj brzy zaútočí…“

„Tak abychom to neprošvihli,“ ušklíbne se Jaromír.

„Bude tam dost vojáků,“ pohlédne na něj Slavan. „Dnes budeš mít zas příležitost mě na počet hlav překonat.“

„Překonal jsem tě minule. Nemůžu za to, že zabité v jámě s kůly nepočítáš jako zářezy.“

Muži se ztratí v houští a během chvíle se ozvou zvuky boje, to jak běsnící Češi vpadávají do řad vojáků Oty Moravského. Mezitím vojsko vedené Lotharem zastaví a hledí s úděsem před sebe. Přes mlhu hustou jako mléko nevidí vůbec nic, jen slyší zvuky hrozného masakru a chvějí se jim ruce. Náhle hluk utichne a jen kvílející vítr zpívá svůj hrozný žalozpěv. Když se i ten pohrouží do mlčení, z nedaleké vsi dolehne tiché cinkání zvonů, během něhož se z mlhy vypotácí první přeživší. Jsou to němečtí vojáci, zbroje a haleny potrhané, tváře zakrvácené, kulhající a padající vysílením do sněhu.

„Pomozte nám…“ ozývá se sténání.

Lotharova armáda stojí jak zamražená. Žádný z ubožáků nedošel až k ní, všichni padli a navály na ně vločky sněhu, které jsou každá jiná, jedinečná. Cinkání skončilo. Z mlhy vystupují Češi, v předních řadách Soběslav, hrdý kníže, pak Vít, v rukou kopí s pochmurně vlajícím praporem, Stanislav, v očích zvláštní odhodlání, a Slavan s Jaromírem, vlčí úšklebky zase na rtech. Němečtí vojáci v prvních řadách bezděčně couvnou o krok, ale pak se zas napřímí. Tak tedy poslední boj pro tyto Germány, potomky hrozivých synů Wotanových!

Nejdéle ze všech bojují štítonoši okolo Lothara. Stáhli se na blízký kopec a ten teď drží s urputností hodnou dávných lakedaimónských hoplítů. Když jeden z neprostupné hradby štítů padne, hned na jeho místě stojí další a urputně odráží útoky, jako by neznal únavu.

Ale je to jen poslední vzedmutí před pádem. Linie se lámou a Soběslav je až u Lothara, vévody saského a císaře Svaté říše římské. Soběslav vyhrál bitvu.

Přistoupí k Lotharovi. Zbylí němečtí vojáci jsou zajati a odzbrojeni. Lothar se dívá českému knížeti do očí. Stát se může cokoliv. Soběslav udělá dva kroky, poklekne a nabídne říši svých služeb.

Soběslav vyhrál i svou duši a Lenka náhle otevře oči a uvědomí si, že se stále nic nestalo, pootočí se, nejprve jen trochu a pak úplně, a vidí, že ten chlap ji nemůže znásilnit, že nemá erekci. Nastane mrazivá chvilka, v níž zřejmě nikdo netuší, co bude dál. Lenka tiskne k sobě zuby; je k smrti zesláblá strachem, ale náhle přece se zábleskem naděje ve vší té černotě strašné noci.

Po první ráně pěstí padne Lenka na kolena a po druhé ráně na zem, kde se schoulí do klubíčka. Pár kopanců. Ani se jim nemá sílu bránit. Jen ať už to skončí!

Skončilo. Chlap utíká pryč. Nezabil ji. Ani nezmrzačil. Lenka se schoulí ještě víc; je ponížená a roztřesená a chvíli si přeje, aby ji přeci jen zabil, ale pak se posadí, vyplivne krev, která jí teče z jazyka, do nějž se kousla, a vytáhne mobil. Jedna, jedna, dva.

Zase ty sirény. Proč musí být tak zběsilé? Lence se chce spát.

V dalších dnech hodně spí. Nebo leží a chtěla by spát. Skoro nemluví. Až na pár výjimek…

„Proč jsi tak smutná?“ ptá se Malá.

„Nejsem.“

„Ale jsi. Celý den jsi smutná…“

„Ale, to jen… Něco se mi stalo, víš. To neřeš.“

„Jak by se ti mohlo něco stát? Jsi přece Velká.“

„Zas tak velká nejsem,“ zakroutí hlavou Lenka.

„Ty brečíš?“

„Eh,“ Lenka si sáhne na tvář a utře tu jednu slzu.

„To bude dobrý,“ řekne Malá tou svou obecnou češtinou a vypadá najednou taky smutně a obejme zas Lenku a ta ji zmáčkne a opět brečí, jako tehdy, když ji držela za ruku v sanitce.

„Kéž bych něco mohl…“ říká jí pak ve dveřích Petr a tváří se rozpačitě a neví kam s očima, jako tehdy Aleš, když ji přišel vzít na procházku.

„To nic. Budu zas v pohodě,“ řekne Lenka smutně a vyjde na ulici.

Později je znovu v novinách, tentokrát beze jména.

Na katedře potká Aleše s Eliškou. Drží se za ruce a ten pohled na ně, to, že vidí štěstí, na němž se jistou měrou přičinila, to Lence trochu zvedne náladu. Ti dva nic nevědí, ale Aleš se na Lenku déle zadívá, cosi se mu nezdá, asi tuší, že se něco děje. Na konzultaci mu to řekne a on nemá slov a za to se cítí sám jaksi provinile a vlastně nic neprokonzultují.

Lenka doma označí soubor „unorovy-den.docx“ a stiskne shift a přiloží ukazováček na delete a stačí jen malé cuknutí prstu a celá ta nezálohovaná práce může zmizet, jako by nikdy nebyla. Takhle snadno se tě zbavím, Adléto!

Zazvoní zvonek a málem by to v leknutí zmáčkla, ale pak prst zvedne a soubor pořád existuje.

Je to Agáta a nese pizzu. Jako jediná rozpačitě nekouká a mluví, někdy dost naštvaně, jindy lítostivě, pak zas mimo téma, a Lenka je ráda, že mluví, je ráda za ten upřímný lidský hlas a jí spolu pizzu a pijí čaj. Už bylo dost brečení, pomyslí si Lenka.

„Takový ubožák tě přece nezlomí,“ řekne Agáta a má pravdu a Lenka je o tom náhle vskutku přesvědčená a cítí se trochu jako Adléta, která byla schopna sama pozvednout meč a udivit toho přiběhnuvšího vojáka svou vůlí a to i přesto, že Lenka v tamtu chvíli nijak nebojovala a sotva by pomyslný Adlétin meč byť jen uzvedla.

„Ne, nezlomí,“ řekne Lenka. „Byla jsem zlomená hodněkrát a už to stačilo.“

Baví se dál, za oknem mezitím sprchne a Lenka si vzpomene na opalizují pomníčky zašlého deště. Vzpomene si, jak šla od Justýny s Agátou a říkala si, že se k sobě ty dvě snad ani nehodí. A uvědomí si, že už jí je jasné, proč se milovaly. Nerozhodná nacházela u druhé rozhodnost a neklidná u té prvé klid. A to je taky důvod, proč jsou teď Agáta s Lenkou nejlepší kamarádky.

Před večerem Lenka sedí doma a píše o tom, jak se Adléta shledala se Soběslavem, který jí najednou přišel jaksi jiný, Ida se setkala se Stanislavem a pro Andreje se nic nezměnilo, jen měl spoustu dalších raněných k zašívání a ošetřování. Občas se podívá na zeď, kde visí Neptunian Frostbeetle.

Venku je mlha hustá jako mléko, ale ta přes zavřená okna neprojde. A vítr už skoro vůbec nefouká a jen jedna malá vločka sněhu spadne Andrejovi na tvář, kde se rozpustí. Otevře okno dokořán a otočí se zase k raněným. Na druhém konci místnosti vidí kněze Bohuslava, jak dává poslední rozhřešení umírajícím. Vybaví si podobné výjevy ze Svaté země. Je to už třicet let a přece jako by odtamtud nikdy neodešel.

„Prý jste křižák,“ řekne popraskanými rty raněný, jako by mu četl myšlenky.

„Byl jsem,“ kývne Andrej a posadí se k němu. „Je to už dávno.“

„Dnes jsem taky bojoval ve jménu Krista!“

„Nepochybuji, že tví nepřátelé byli přesvědčeni o tomtéž,“ řekne Andrej chmurně.

Voják se nasupeně nadzdvihne na loktech.

„Viděli jsme znamení! Sám svatý Václav jel na koni v nebeské záři a vedl naše vojska!“

„Musíš se teď uklidnit,“ přiloží mu Andrej ruku na čelo a pak se zas zvedne, když uvidí, že k němu jde jeden ze Soběslavových mužů.

„Andreji, pojď za knížetem. Když sundal kroužkovou košili, všimli jsme si, že je na jednom místě proseknutá a pod ní zeje rána. Bradýř to zatím obvázal, ale nejlepší bude, když se na to rychle podíváš ty.“

„Hm. Veď mne.“

Andrej jde za mužem, jemuž se u pasu houpe široký meč.

„Jsi Slavan, nemám pravdu?“

„Jsem,“ kývne on nezúčastněně.

„Zabíjení tě prý dost baví…“

„Ovšem, koho ne,“ blýskne po něm Slavan očima. „Mezi námi, náš kníže je tu snad jediný, kdo myslel na politické záležitosti. Ostatní si jen chtěli zabít pár chlapů. V tom jsem ovšem nejlepší já.“

„Proč tě tedy kníže nikdy nepasoval rytířem?“

„Co bych dělal s pevností a služebnictvem. Stačí mi ložnice, kde se vyspím, občas korbel piva nebo vína a děvka na klíně a hlavně tenhle drobek a pár krků k utišení jeho žízně,“ poplácá spokojeně po jílci meče. „A proč ty jsi šel do Svaté země? Snad ne opravdu chránit boží hrob?“

To už došli až ke knížecím komnatám.

„Utíkal jsem tam před svou minulostí,“ řekne Andrej a pak se podívá na Slavana: „Když tvůj meč a zbraně tobě podobných utěšují svou žízeň, já to pak musím dávat dohromady. Nemám rád lidi jako jsi ty, protože mi připomínají mě. Kvůli lidem jako ty nemohu spát.“

„Hej!“ Slavan ho zkusí chytit pod krkem, ale je překvapen rychlostí, s jakou mu Andrej srazí ruku stranou. „Hm, na svůj věk máš sílu. Ale urážku nemůžu jen tak přejít.“

„Pak to tedy pojďme rozhodnout soubojem.“

Slavan se rozesměje, ale když pohlédne do Andrejových chladných očí, zas mu výraz zkamení.

„Dobře, ty a já, ještě dnes.“

Andrej kývne hlavou, vstoupí do knížecích komnat a Slavan zatím pokračuje jiným směrem. Jaromíra zastihne na hradbách, kterak shlíží na nedaleké hvozdy.

„Zase jsi mě dnes nepřekonal,“ řekne mu.

„To ne, příteli,“ odvětí Jaromír. „Ale vedli jsme dobrý boj a zvítězili.“

Na ochoz vystoupá Adléta a oba muži se před ní ukloní. Kněžna pohlédne na lesy v dáli.

„Tam se tedy odehrála bitva?“ zeptá se.

„O kousek dál, má paní, ale ano, tím směrem,“ odpoví Slavan.

Kněžna už s muži dál nemluví, jen se dívá do dálky, ale oba válečnici si náhle připadají bezvýznamní, když vidí tu jasnou tvář a oči vidící do dálky přesahující obyčejným světlem zalitý svět. Jako by tu stála samotná mýtická Libuše a viděla všechny jsoucí věci a zavátou minulost podávající ruku neklidné budoucnosti. Slavan si pomyslí, že Adléta má prsty jemné, ale přeci dobře stavěné a s pevným zápěstím, že by se snadno mohla chopit meče a vést do útoku. Jaromír si zas říká, že má Adléta tělo dospělé krásné ženy a přece by mohla snadno běžet lesem a přeskakovat prolákliny s hbitostí divoké dryády. Oba se jakoby proberou ze snu, když se Adléta zas pohne. Mlha se začíná trhat.

„Můj muž udělal dobře, že Lothara neponížil či dokonce nezabil,“ řekne.

„Nejspíš ano, má paní,“ řekne Jaromír.

„Má paní,“ promluví náhle Slavan. „Vyzval jsem dnes Andreje na souboj za urážku. Ten křižák je už starý, ale pověsti o tom, jak kdysi pobil stovky Saracénů, jsou stále živé. Stane-li se dle boží prozřetelnosti ta náhoda a on mi dopřeje dobrou smrt válečníka, pak jen věz, že nemohlo být pro muže, jako jsem já, větší cti v tomto slzavém údolí, než bojovat ve jménu tvého muže, velikého Soběslava, a ve jménu této země, které patří mé srdce, a také ve tvém jménu, krásná Adléto Arpádovno, uherská princezno a česká valkýro!“

Poklekne a Adléta mu přiloží dlaň na čelo. Kněžna potom míří do svých komnat, kde se setká s Idou.

„No tak, běž za Stanislavem,“ usměje se na služebnou. „Já to tady zvládnu chvíli sama.“

Adléta si sedne k oknu, vyšívá a mysl jí bloudí nepopsatelnými zákoutími širých krajin ducha. Slunce, bílé jako ten sníh, klesá zakryto pozůstatky bílé mlhy, té bílé tmy, a den je zas pohlcován šerem. Z vyšívání Adlétu odvede povyk. Opustí komnaty a po schodišti sejde až na malý ochoz nad spodním dvorcem, kde Slavan s Andrejem právě započali svůj boj.

Andrejův meč je delší a štíhlejší a on s ním vládne pomaleji, avšak s neuvěřitelným mistrovstvím. Slavan svou zbraní útočí zběsile, vášnivě a rychle, jako by mu žilami kolovala krev divokého zvířete. Okolo nich stojí mnoho vojáků i prostých panošů a sluhů, všichni chtějí vidět ten veliký souboj. Adléta vzhlédne a všimne si, že i sám Soběslav stojí na balkóně a shlíží na to klání.

Zabijí se navzájem. Slavan hyne s Andrejovým mečem v útrobách a Andrej na mnohá četná zranění, z nichž ztratil příliš krve. První k jejich tělům dojde Adléta. Všichni ji mlčky pozorují. Skloní se ke Slavanovi i Andrejovi a oba políbí na chladnoucí čela.

„Běžte, stateční a hrdí mužové, běžte v míru do zásvětí. Nechť tvé planoucí srdce, Slavane, najde klidu, a stejně tak srdce tvoje, Andreji, které je plné jizev, smutků a zklamání z lidského plemena.“

Oba muži jsou neseni ke svým pohřbům vojáky. Slavana zakopou do země na poli bitvy a Jaromír nad ním říká jakási dávná zaklínadla, která pozůstala jako dědictví zapomenutých časů, kdy Slované mýtící husté lesy vzývali Svantovíta a jiné staré bohy. Andreje pohřbí později, až v Praze, vedle hrobů rytířů a sám kaplan Vít nad ním slouží mši.

Tak Slavan našel smrt z rukou válečníka a Andrej v posledním tažení zabil to, co na lidech nesnášel nejvíce, zabil snad i sám sebe jako mladého muže, kterého nenáviděl ze všech lidí nejvíce. Odebral se na věčnost, avšak pro ostatní čas jde dál a v pátek jdou spolu Lenka s Agátou do odpoledního kroužku pro malou Lenku.

„A vám se to neplete, že se jmenujete stejně?“ škádlí Agáta malou Lenku a obě Lenky se jen chichotají a dívají se na sebe a ta velká si pomyslí, že ještě asi nikdy nedala do své knihy dvěma postavám stejné jméno, protože to se prostě v literatuře nedělá.

Jdou parkem za Dómem, kopou do listí, houpou se na prolézačkách a smějí se.

„Asi vám vymyslím vlastní jména,“ uvažuje Agáta v legraci a ukáže na malou Lenku: „Tak ty budeš třeba… Třeštidlo!“

„Cóže? Ty jsi leštidlo!“ durdí se ona a honí Agátu mezi stromy a po louce.

„Tu nedoběhneš, je to policajtka,“ směje se velká Lenka z lavičky.

Jsou pak v kavárně a všechny tři si dávají horkou čokoládu.

„Taky budu policajtka,“ říká malá Lenka. „A budu ostřelovač!“

„Hele, ty ostřelovači, pokapala sis tričko,“ řekne velká Lenka a šmudlá jí to kapesníkem.

Když jdou pak z kavárny, míjí muže s velkým psem a malá Lenka se skoro nevědomky přitiskne té velké k ruce.

„Neboj, ten je na vodítku,“ řekne Lenka a pak se podívá na toho muže, který má docela svalnatou postavu a najednou si připadá zrovna tak ustrašeně a docela chápe tu malou holku.

Dojdou až k domu, kde malá Lenka bydlí. Ta už jde napřed a odemyká si dveře, její dospělé kamarádky ještě stojí u branky.

„Fakt jsi v pohodě?“ zeptá se náhle Agáta.

„Jsem,“ řekne Lenka. „Vlastně… ne, nejsem. Kecala bych, kdybych tvrdila, že je všechno v pořádku. Něco takového z hlavy jen tak nedostaneš. Ale bude to dobré, myslím.“

„Tak se drž,“ plácne ji Agáta po rameni, povzbudivě se usměje a jde dál ulicí.

„Tak pojď…“ volá Malá od dveří.

Obě Lenky jdou domů a hrají si, protože je pátek a to se nemusí dělat domácí úkoly, a pak přijde i Petr a když je Lenka na odchodu, tak se s ním zas na chvíli zapovídá.

„Jsi opravdu silná,“ řekne Lence Petr během rozhovoru.

„Ne tak úplně,“ řekne Lenka, vytáhne z kapsy malou krabičku s antidepresivy a zaštěrchá s ní.

„Ale i tak,“ řekne Petr a zalije dvě kávy.

„Pomohlo mi mluvit s lidmi,“ pokrčí ona rameny.

„Myslíš mluvit o… tom?“

Lenka zakroutí hlavou.

„Prostě jen mluvit. Hlavně mluvit, hlavně něco dělat, hlavně jít dál. Snad by stačilo jen lorem ipsum…“

Petr nadzdvihne nechápavě obočí. No, ovšem, každý muž není ajťák.

„Lorem ipsum je výplňový text. Nic neznamená, ale je to text,“ vysvětlí mu.

A „lorem“ je z „dolorem“ a „dolor“ je „bolest“, ale to je jedno, dořekne si Lenka v duchu, napije se kávy a pomyslí si, že tímhle ji asi oficiálně zase začala pít.

Ve dveřích místnosti se objeví malá Lenka, muchlá jakýsi papír v ruce, hlavu plnou myšlenek, asi se chce na něco zeptat, vzhlédne k velké Lence a bez rozmyslu začne: „Mami…“

Zmlkne a celá zrudne a Petr zrudne taky a ticho, do kterého tikají hodiny, jako by ručičky sváděly boj, zdánlivě nemá konce. Malá Lenka zamrká a zmizí zas ve svém pokoji. Petr si nervózně odkašle.

„Ona se mě už včera ptala, proč si tě prý nevezmu,“ řekne s omluvným úsměvem Petr a teď je zas Lenka celá červená. „No, to víš. Má tě fakt ráda.“

Lence dojdou slova. Náhle má chuť utéct. Je toho moc najednou. Rychle upije kávy, jenže ta jí ještě víc vysuší rty.

„Snad tě to neurazilo…“ zajímá se Petr.

„Ne, to určitě ne,“ zakroutí Lenka hlavou.

Petr se odmlčí.

„Byly jí tři roky, když se to stalo. Chybí jí máma.“

„To chápu.“

Lenka bezděčně pohlédne na poličku, kde je fotka Alžběty. Směje se, jako by jí někdo zrovna řekl dobrý vtip.

„Já za ní zajdu,“ řekne pak Lenka, zvedne se, dojde k dětskému pokoji a zaklepe na dveře.

„Můžu dál?“

„Jo,“ řekne Malá, která sedí v rožku místnosti a po tvářích jí tečou slzy.

„Chybí ti mamka, že?“ řekne Velká a posadí se vedle ní.

Malá kývne hlavou a podívá se na Velkou.

„Nechceš si vzít mého taťku? Mohla bys teď být ty moje mamka!“

„Pojď sem, ty trdlo,“ pousměje se Velká a jemně si k sobě přitiskne dětskou hlavu. „To není jen tak, víš? Musí v tom být něco víc, aby dva lidi takhle byli spolu.“

„Já vím, láska,“ řekne poučeným tónem Malá. „A neříkej mi, že jsem rozumbrada.“

„Proč?“ zasměje se Velká.

„To mi včera řekl taťka. Nemám to slovo ráda.“

„Tak moudrobrada?“

„Nejsem žádná brada,“ zkřiví Malá rtíky, ale oči už se jí usmívají.

„Tak jo, nejsi brada. Hele, já nebudu tvoje mamka. Jsme prostě kámošky, jo?“

„Ach jo,“ řekne Malá, odtrhne se od Velké, otočí se a trucuje.

„Nepovíš mi ani, cos to předtím chtěla?“

Malá jen zavrtí hlavou a trochu pomuchlaný papír si přimáčkne k hrudi.

„Ukaž…“ tahá jí ho jemně Velká, až Malá, napůl dobrovolně, povolí.

Velká se dívá na papír a nic neříká.

„No… Chceš ho zpátky?“

„Ne, už si ho můžeš nechat,“ řekne Malá a založí si ruce.

„Tak co?“ ptá se po chvilce Petr, když je zase u něj. „Mám s ní taky promluvit?“

Lenka pokrčí rameny a ukáže mu výkres. Petr se pousměje a pak zase zastydí.

„Musí to být pro tebe trochu nepříjemné,“ řekne Lence.

Ta jen stojí, má v ruce ten papír a tváří se vážně. Přemýšlí.

„Vše v pohodě?“

Lenka se mu náhle upřeně zadívá do očí a on ten pohled chytne a nikam očima neuhne. Je to tak čtyři vteřiny, kdy Lenka zamrká a položí papír na stůl. Neví, co si má myslet.

„Tak…“ začne Lenka, „nechceš mě někam večer pozvat?“

A je to venku.

„No, já něco mám,“ ošije se Petr.

„Aha. Promiň.“

„Hm.“

„Tak já půjdu,“ řekne Lenka a v duchu si nadává, že je hloupá a že musela znít arogantně.

„Ne, počkej,“ zase se on zastydí. „Vlastně… nic nemám.“

„Chápu, taktně mě chceš od…“

„Ne, to ne,“ skočí jí do řeči. „Máš čas třeba v sedm?“

Lence se rozbuší srdce. Takže chudá husopaska má prince? Teď? Po tom všem? Takhle? Nebude z toho další zrada? Zklamání? Ponížení?

„Jo, to mám čas,“ kývne hlavou a pomyslí si, že by měla čas, kdyby řekl jakoukoliv hodinu.

„Eh, tak dobře. Tak v sedm,“ řekne Petr.

„Jo, v sedm.“

Doma si Lenka uvědomí, že všechny její sukně už Petr viděl a připadá si jak chudá příbuzná. Najde i šaty, které na sobě neměla určitě pár let, ale uvědomí si, že by se v nich asi stěží dokázala uvolnit. Dokáže-li se vůbec uvolnit… Vezme si sukni, která jí přijde nejlepší. Fakt chudá husopaska, pomyslí si a pohlédne do zrcadla. Chudá husopaska, která pomalu začíná přibírat. A má ze všeho toho pasení hus tak trochu kruhy pod očima a pobledlou tvář. Ale ne, jen se už nezkoumat.

Večer je rozpačitý asi přesně tak tři minuty, pak zapadnou do jednoho sklípku, objednají si víno a Petr šťastně položenou otázkou přiměje Lenku mluvit o své práci, což je pro ni vždy vděčné téma. Petrovi s Lenkou nalévá víno číšník a Adlétě se Soběslavem, v knížecí ložnici, sluha.

„Nech tady džbán a můžeš jít,“ řekne Soběslav sluhovi.

Když za ním zaklapnou dveře, vezme kníže ruku své ženy do dlaní.

„Adléto…“ začne. „Nikdy jsem se tě nezeptal na jednu věc. Víš, ani sis nemohla vybrat, zda si mne vezmeš. Mně nabízeli řadu jiných, ale já chtěl celou dobu jen tebe. Nebyl to pouhý politický čin. Viděl jsem v tobě něco, co všechny ty jihoněmecké šlechtičny neměly. Vzala sis mě, když jsem ještě nebyl knížetem. Tak mi řekni. Lituješ někdy, že jsi za mě vdaná?“

„Soběslave,“ řekne Adléta. „Jak tě to může napadnout? Celým srdcem tě miluji. Nejprve proto, že jsem se tak rozhodla, potom proto, že jsem v tom viděla jakýsi vyšší účel a pak proto, že jsem poznala, jaký jsi muž.“

„Měl jsem dříve pocit, že se mne snad bojíš. Neuměl jsem k tobě najít cestu. Bylo mi snazším ulovit jelena přesným oštěpem, rozpoltit hlavu zbrojnoše mečem či vyrvat trůn svým příbuzným, než porozumět tvému srdci a přiblížit se ti.“

„Bála jsem se tě, protože jsem viděla jen válečníka. Ale teď myslím, že se stalo něco, co tě změnilo, co tě vyvýšilo i nad Břetislava, českého Achillea, a to něco ušetřilo život krále Lothara, ale také tě to udělalo jiným mužem. To něco v tobě vždy bylo a já to vždy milovala, ale teď, když to je na povrchu, jsem teprve úplně šťastná.“

„Ach, Adléto,“ řekne Soběslav takřka dojatě, vezme svou ženu do náruče a odnese na lože.

Svíčka, která odměřuje čas, na stole pozvolna dohořívá a zahaluje něžnosti knížete s kněžnou do šera, jež přechází v tmu. Pak plamen zhasne docela a to už je půl dvanácté a o půl dvanácté se Petr pořád častěji dívá na hodinky.

„Slíbil jsem mámě, že budu doma kolem půlnoci,“ řekne pak. „Hlídá mi tam Lenku, víš.“

„Tak půjdeme,“ řekne ona.

Venku je chladno. Lenka si nepřipadá ani moc opilá, snad jen trochu v náladě. Jdou vedle sebe mlčky kolem konviktu a teologické fakulty. Oba dva postupně zpomalují krok, ale zastavit se neodváží. Petr si odkašle a nervózně se zasměje.

„Můžeš mě podepřít,“ navrhne Lenka a nechá se obejmout a sotva se tak stane, na nic nečeká, zastaví, přetočí se a přitiskne k němu své rty a on to opětuje a Lenka zase jednou po dlouhé době cítí, co myslela, že už je dávno mrtvé a čeho byly chvíle s Alešem jen mdlým stínem.

Líbají se dlouho, snad několik minut. Petrova ruka trochu studí a Lenčino břicho, po kterém ji hladí, zase hřeje. A Lence je to příjemné a připadá si jak kočka na plechové střeše, která není rozpálená, ale jen tak akorát rozehřátá. Pak si uvědomí, že jeho prsty už jsou zpola za opaskem její sukně a po páteři jí náhle přejede studený mráz a u srdce ji bodne.

„Ne,“ odtlačí ho rychle.

„Promiň,“ povzdechne Petr. „To jsem asi přehnal.“

„Ale nepřehnal,“ řekne Lenka smutně. „To jen já… víš… tohle teď nemůžu. Mám z toho záchvat úzkosti. Trochu se mi to teď hnusí. Myslíš… že to dokážeš se mnou chvilku vydržet… jen tak?“

Petr se na ni podívá a vidí, že ona to myslí vážně, že by opravdu chtěla, aby stál při ní a on si náhle uvědomí, že to je něco, co by mohl a co bych chtěl udělat a vidí, že ona by mu chtěla vše dát, ale nemůže, protože prošla nejednou hroznou zkouškou a že pořád bojuje a chtěla by aspoň jeden jistý bod v životě, a pak se Petr trochu zasměje a řekne: „Samozřejmě. Pojď sem.“

Přitiskne si Lenku k hrudi, zaboří jí tvář do vlasů a teprve teď si uvědomí, jak omamně mu ta zvláštní astrofyzička voní.

„Víš… to, jak jsem předtím nejdřív řekl, že nemám čas,“ začne pak. „Já se bál, že zas pocítím ten divný pocit hrozné provinilosti, když si s někým začnu. Měl jsem ho od Alžbětiny smrti vždycky a tak jsem nikdy nic nezačal. Nebo tedy začal, ale tím to taky končívalo…“

„Teď ten pocit máš?“ zeptá se ona a uvědomí si, že to proto asi dříve vnímala z jeho strany tu rezervovanost.

„Teď dvojnásob, když uvážím, co se ti nedávno stalo a já, no…“

„To nech plavat,“ řekne Lenka. „Za tamto přece nemůžeš. Jen mi dej s tímhle chvilku, jo?“

Zvláštní, kolik někdy sdělí zájmena a jak obrušují a závojem zastírají tvrdou skutečnost.

„Jak jen dlouho budeš chtít,“ odpoví Petr skoro dojatě.

Když jsou u něj doma, míjí se s Petrovou matkou a ta se s Lenkou zdraví a říká, jak je ráda, že tu hrdinku poznává a podle jejích výrazů má Lenka tušení, že moc dobře ví, co se tu děje.

Jdou se podívat na malou Lenku. Tiše oddechuje ze spánku, plyšového Charizarda pod paží.

„Tak…“ řekne nerozhodně Petr, když jsou v obýváku. „Už půjdeš? Možná bych tě měl doprovodit domů.“

„A nemůžu přespat tady?“ zeptá se Lenka nesměle a pak rychle dodá: „Samozřejmě jenom přespat.“

„Určitě. Já si ustelu tady na gauči…“

Lenka na chvíli ulehne v ložnici. Je v široké manželské posteli a místo vedle ní je očividně děsivě dlouho odestlané. Nevydrží tam ani pět minut. Jde potichu do obýváku a vklouzne k usínajícímu Petrovi na gauč.

„Měla jsem z té pusté postele strach,“ řekne mu. „Hele… jakože jsem ten Charizard, jo?“

A slyší jen, jak se Petr potichu zasměje a pak přes ni přehodí jednu ruku a takhle usnou.

Adléta se ráno probudí dříve než Soběslav a jde prohrábnout popel v krbu. Mimo postel jí je chladno. Vrátí se tedy za ním a vidí, že její muž už také nespí a že se na ni dívá.

„Kdybys mi umřel, asi bych musela hned zahynout samým žalem,“ řekne mu Adléta a Lenka, kterou takhle při ránu probudily sluneční paprsky, si vzpomene na to, co o Soběslavovi s Adlétou napsal Palacký a pak si všimne, že Petrova ruka ji pořád objímá a tiskne k sobě a vůbec, že to je všechno skutečné, aspoň tedy prozatím, a je za to ráda.

To už Petr taky nespí a ve dveřích stojí malá Lenka v noční košili, plyšáka v levé ruce.

„Tak teď už ti můžu říkat ‚mami‘?“ zeptá se nevinně.



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz