.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Červen  >>
PoÚtStČtSoNe
 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30     

 .: Online
Stránku si právě čte 6 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Lorem ipsum, Lenko [11] Mornië alantië
(ze dne 05.12.2013, autor článku: Jakub Raida)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Lorem ipsum, Lenko [11] Mornië alantië
Dnes se bude zase trochu péct.

„A přede mnou se otevřely propasti, kterým se říká nebe,“ říká Lenka hlasem, který je pomalý a tichý.

Stojí zády opřená o zeď, hlavu narovnanou a temeno i lopatky přitisknuté k stěně; je jak skautka stojící v pozoru či odsouzenec před popravčí četou. Stojí vyrovnaná a dívá se přímo před sebe, kde po protější zdi běhají bledé pruhy světla procházejícího žaluziemi.

„Věže katedrály dole na obzoru byly jako vystřižené z matného staniolu, ale vysoko nad nimi se potápěly hvězdy.“

Recituje výrazným a jasným hlasem, zřetelně slovo za slovem. Pořád je klidná, ale při důsledném pozorování by šlo vidět, že těká očima, že občas krátce zamrká, že dýchá trochu rychleji.

„V chomáčcích jisker, které nehasly, hvězda se nenávratně ztrácela.“

Tu větu řekne skoro na jeden nádech a pak se musí zas zhluboka nadechnout. Otočí hlavu a přitiskne tvář ke stěně. Cítí hrbolky omítky na spánku, cítí je na lícní kosti a na boku tváře. Už nestojí tak rovně, občas se prohne v zádech, občas trochu pokrčí kolena, jako by na nich už jen stěží nesla závaží svého těla. Tiskne do dlaně k chladivé zdi, prsty od sebe jak v širokém vějíři.

„Byla sladká jarní noc po půli května, vlahý vzduch se vzedmul vůněmi…“

Lenka už mluví spíše se zavřenýma očima. Dorecituje do konce a zavře je docela na chvíli, která se zdá dlouhou dobou. Pak je pomalu otevírá. Pohlédne konečně dolů a pomalu vpluje Petrovi rukama do vlasů. V hlavě se jí přelévá oceán pocitů obohacený o ruchy ulice, které přicházejí oknem, o tikání hodin a o představu Halleyovy komety, naší věrné návštěvnice, jak mrtvě padá meziplanetárním prázdnem.

Sveze se za Petrem k zemi; je rozechvělá a slabá.

„A to byl teda Seifert?“ zeptá se on po chvilce.

„Jo, Seifert,“ kývne Lenka hlavou a odfoukne si z tváře pramen vlasů.

A pak, ve středu, Lenka jde čerstvě nasněženým sněhem z práce. Odemkne byt a rozhlédne se po něm. Přijde jí už skoro cizí, tolik času tráví u Petra a u malé Lenky. Má v úmyslu tam zase brzy jít. Cestou vezme Malou z družiny a něco spolu upečou; tak se domluvily už o víkendu. Jen se trochu upravit a vzpamatovat… V zrcadle už si ani nepřijde tak bledá. Je jí trochu chladno, jde si obléct svůj tmavě modrý svetr a sotva se její dlaně vynoří z rukávů, tak někdo klepe na dveře.

„Um, ahoj, Aleši,“ řekne Lenka. „Tebe jsem nečekala…“

„Promiň, nezastihl jsem tě ve škole.“

„A o co jde? Nepočká to? Taky jsi mi mohl napsat mail…“

„Teoreticky to počká,“ poškrábe se on ve vlasech, ale ona zavrtí hlavou: „No co, když už jsi tu, tak pojď dál. Sice jsem chtěla někam jít, ale ještě mám čas.“

Zavře za ním a celkem zbytečně naznačí rukou směr k obývacímu pokoji. Pak jde vařit kafe. Přesně ví, jaké Aleš pije.

„Díky. Tak co, jak to jde s tím… hm, Petrem?“ zeptá se on, když před něj postaví hrnek.

Lenka se posadí a zamyslí.

„Těžko říct. Je to fajn…“ řekne, pak se odmlčí a uvědomí si, že Aleš z tónu jejího hlasu rozpoznal ty pochyby. „Dobře. Fakt nevím. Možná bych si jen moc přála, aby to bylo fajn. Už jsme začali a já se tak nějak podvědomě bojím, že když si připustím, že to není to pravé, tak to skončíme a že pak přijdu nejen o něj a o tu šanci, ale ve výsledku třeba i o malou Lenku. Jak bych tam přece potom mohla ještě takhle chodit?“

Podepře si hlavu dlaněmi.

„Je to obtížné,“ pokračuje. „Vůbec jsem ho neznala, byl to prostě jen Lenčin otec. A teď mám často takový pocit, že se nějak míjíme. Ne ve všem, to ne… Sex s ním…“ Lenka se trochu začervená, protože si uvědomí, o kom s tím mluví. „No, ten sex je dobrý. Snad vůbec nejlepší.“ Ještě víc zčervená. „Chm. Promiň…“

„V pohodě,“ pousměje se Aleš smutně. „A v čem se míjíte?“

„To je těžké,“ rozhodí Lenka rukama. „On je… takový… hm… přízemní. Ale ne, to není správné slovo. Je… Takový moc spořádaný. Ze všeho vystrašený, při všem opatrný. Nevím, jak to popsat. Je bez fantazie. Ale co já vím? Možná je už i pro mě čas skončit s fantazírováním. A třeba to je prostě příliš krátká doba, třeba si k sobě najdeme cestu.“

Zarazí se. „Najít si cestu“… Nevkládala něco takového Soběslavovi do úst? Nežije teď konečně příběh své literární hrdinky, které nerozumí její muž a ona nerozumí svému muži, ale rozumí sama sobě a rozumí světu a proto je šťastná a miluje knížete, který miluje ji?

„A myslíš, že i on má pocit, že to neklape?“

„Co já vím,“ zakaboní se ona. „Asi ne, řekla bych. Zatím ne. Ale já jsem neřekla, že to neklape.“

A znovu si ve své hlavě představí sebe jako Adlétu. Náhle jí to zapadne. To vskutku jen ona je sama pro sebe pramenem toho kouzla. Ve vnitřním světě Adléty je Soběslav poetickým rytířem. Ve vnitřním světě Soběslava je Adléta dobrou ženou, tou nejlepší, jež si mohl přát; ženou, kterou by chtěl ctít. Oba vnitřní světy mají máloco společného, ale oba jsou naplněné a poskytují uspokojení či útěchu v dobách pochybností. Dva vnitřní světy v jednom vnějším žijí vedle sebe a jsou si docela nepodobné, ale přitom jeden díky druhému svým způsobem radostné.

Když Lenka stála u té zdi a říkala ty verše a propadala se do slastného polovědomí, tak cítila cosi, co Petr nikdy cítit nebude. Nejprve myslela, že to znamená odloučení, že jsou si na míle vzdálení, ale nyní vidí, že on jí tyhle pocity může dopřát a ona zas může vyjít vstříc jeho prožívání a že o tomhle to asi celé je. Tehdy mluvila o Seifertovi a řekla, že nemá lyriku ani tak ráda, že jí moc nerozumí a je spíš na věci s dějem, ale že je cosi zvláštního na jejím přednesu a na tom, když se včlení do života a do vztahu a do lásky a on, který neholdoval epice ani lyrice, ani nevěřil v kouzlo nějaké chvíle či lépe řečeno ho nevyhledával, ji náhle vybídl, aby mu zarecitovala první báseň, co ji napadne a řekl také, aby stála rovně jako voják a ona už tehdy cítila vzrušení z toho vykročení do neznáma a nevěděla, co se Petr chystá udělat a líbil se jí tón jeho hlasu, který rozkazoval, ale ne tím jaksi zlým způsobem, kdy je člověk co nejvíc agresivní, protože se vnitřně bojí malé odezvy, ale takovým tím mírným způsobem, z kterého je znát sebevědomí a kdy přikazující ví, že bude uposlechnut, kdy jde vlastně spíš o návrh.

Cítila se trochu vystrašená a cítila se podivně a nebyla vůbec citově vyprahlá a prázdná, jako po dlouhé měsíce předtím, ale plná různých myšlenek, které jí běžely hlavou beze slov a v jejím mozku to mezi neurony hučelo jak v úle žlutočerných včel a jejími nervovými zakončeními se přelévaly sladce chaotické vlny. Cítila stud a napětí a souznění a o to všechno víc si nakazovala se ani nepohnout a stát rovně, jak jí poručil, a doříct tu báseň až do konce a dívat se před sebe na všechny ty drobné detaily a na stínohru na protější zdi. A to, co se dělo, bylo něco, o čem se v mnoha kruzích nemluví a co kdyby pojmenovala nahlas, připadala by si stejně vulgárně, jako tehdy, když použila lidový výraz pro něco podobného před Alešem. Ale tohle bylo všechno, jenom ne vulgární, bylo to poetické a Petr to jako poetické asi vůbec necítil, ale bylo zjevné, že má Lenku rád a že chce, aby to poeticky cítila.

To se ví, že se bála. Bála se vůbec svléknout a cítila se zase jak před výpraskem a věděla, že tohle je špatně a bylo jí líto sebe samotné, že je takhle poznamenaná a změněná, ale pak jí náhle přišlo, že ten pocit odchází a že je náhle za ní. A teď, jak sedí u sebe doma a dívá se na Aleše, který pije kafe, náhle ví, že by Petrovi chtěla vrátit ten dar, že se zas o něco víc vytrhla svým strašákům, že by chtěla poznat jeho myšlení a že temnota, která ji kdysi v tomhle jejím obýváku obestřela a která se docela prohloubila při představě nože v zádech u toho činžáku, se začala konečně a definitivně v Petrově obýváku rozpouštět a trhat, že to bylo jako by náhle vítr rozfoukával dým, protože teprve tehdy nám úplně dojde, že nešlo o tmu, ale jen o dým, o prchavý černý oblak.

„Aleši… Víš co… Beru to zpět. Já ho mám fakt ráda,“ řekne Lenka. „Myslím, že to půjde. Tedy… skoro bych řekla, že vím, že to půjde. A když to nebude někdy stoprocentní, tak no co, jsme jen lidi a potom, tohle je riziko, které si musí každý podstoupit.“

„Hm,“ řekne Aleš a vypadá to, že jí moc nevěří.

„Ale proč jsi vlastně přišel ty?“

„Rozešel jsem se s Eliškou,“ konstatuje skoro suše, ale v tváři mu zacuká.

Lenka je překvapená, ale nic neřekne, přisedne si na gauč a obejme jej.

„Vždycky jsem měl rád tenhle svetr,“ řekne Aleš náhle a zaboří nos do husté vlny na Lenčině rameni, která voní těžce jak padající duchna dlouhé a černé zimní noci prozvučené ukolébavkou šumící řeky spánku, nevědomí a ticha.

„Však ho nejvíc nosím, je můj oblíbený,“ řekne Lenka a uvědomí si, že v jeho objetí, v tom, jak jí jezdí dlaněmi po zádech, je zas něco jiného, než jen touha po konejšení. „Aleši, vím, na co myslíš, ale říkám ti, že už ne. Já teď patřím někam jinam, to přece víš.“

To něco jiného se zvolna vytratí.

„Všechno se zdálo být dobré, ale pak jsme se najednou tak hádali… Nelíbilo se jí některé mé chování. Říkala, že pořád myslím na tebe… a to snad měla i pravdu… Promiň, nemůžu si pomoct. No… A já si taky přisadil, co mi na ní nesedí. Poslední hádka byla dost tvrdá. A je konec… nechala mě.“

„Je asi lepší, že se to stalo teď,“ řekne Lenka. „Později by to bolelo víc.“

„A jak ti jde ta knížka? Únorový den?“ změní Aleš náhle téma.

„Už ji skoro mám. Hodně tam teď dělám opravy, přepisuji některé věci a tak.“

Lenka si vzpomene, jak se o tom bavila před třemi dny s Kubou, kterého potkala v tramvaji. Ten byl zrovna taky u jedenácté kapitoly.

„Co prokletí každé první z pěti kapitol?“ zeptala se ho v žertu. „Jestli si vzpomínáš…“

„Někdo si tu kletbu určitě odnese,“ odvětil krypticky. „Možná nějaká literární postava.“

„Chudák postava,“ řekla zvesela.

„O čem teď píšeš v Únorovém dni?“

„No,“ zamyslela se Lenka a zahleděla na žlutou tyčku s tlačítkem pro otevření dveří. „Připsala jsem tam nějaké pasáže o Adlétě a její malé dceři Marii. A taky… trochu romanticky jsem nastínila, že Soběslav s Adlétou hned tu noc po bitvě počali Soběslava druhého. Ty už vystupuješ tady?“

„Hm,“ řekl on. „Hele, Lenko, nemyslím, že se ještě někdy uvidíme. Jdu teď do části města, ve které je všechno jakoby desaturované, ale přece je v základu barvitější, ač ti to může znít divně.“

„Vůbec nechápu, o čem mluvíš,“ řekla.

„Já vím, že ne,“ pousmál se, vystoupil na chodník, dveře se zavřely a tramvaj zas rozjela.

Aleš Lenku pomalu pustí a vypadá náhle o něco klidnější, i když smutek v jeho tváři je náhle docela zřetelný.

„V pohodě?“ zeptá se ho ona.

„Je to lepší,“ kývne hlavou a vezme si zas hrnek. „Jsem rád, že tě znám.“

„To mě těší. Vážně.“

Lenka se odmlčí a pohlédne stranou.

„Podívej,“ kývne náhle k oknu. „Tomu říkám chumelenice.“

„Ty jo,“ nadzvedne se Aleš.

„A já do té chumelenice musím… Vyzvedávám Lenku z družiny a pak budeme péct.“

Obouvají se a jdou mlčky po schodech. Zastaví se před dveřmi do ulice, za kterými fičí vichr. Lenka se náhle přitáhne k Alešovi a políbí ho na rty.

„Ta byla poslední,“ řekne mu. „Můžeš to brát jako rozloučení s přáním hodně zdaru. A teď už chci být jenom jeho. Může to být nakonec chybná volba, ale už jsem ji udělala.“

„Rozumím,“ řekne Aleš a pochmurnou tváří na okamžik proběhne úsměv. „Tak tobě taky hodně zdaru. Ahoj.“

Otevřou dveře, každý se vydá jiným směrem a navzájem se sobě ztratí v husté cloně sněhu. Za chvíli je Lenka, celá bílá od sněhu, u zvonků na družinu. Dívá se pak na Malou, jak se obouvá, poslouchá, co ten den v družině a ve škole dělali, pomáhá jí nasadit aktovku.

„Tak, a kdy mi uděláte ségru? Nebo bráchu?“ zeptá se zničehonic Malá doma, když přihlíží tomu, jak Velká dává na pánev rozpustit margarín na pečení.

Velká Lenka sebou trhne.

„Cože?“ vydechne.

„Holky říkaly, že když jste teď spolu, tak to bude hned.“

Velké se trochu rozbuší srdce. Děti dovedou hned téma vyložit bez obalu na stůl.

„Taky nemusíš hned všechno řešit s holkama,“ zamračí se Velká a ukáže směrem ke spíži. „Najdeš tam prášek do pečiva?“

Malá jde do spíže a Velká je jak opařená a nemůže se té myšlenky zbavit. Je to bizarní, vždyť s Petrem nechodí ani tři týdny. A na co ty druhačky nemyslí…

„Tohle?“

„Jo, to je ten prášek. Teď ho smíchej tady s moukou, jo? Ták, ještě trochu, ještě trochu, stačí…“

„No, ale proč ne? Však se spolu milujete a tak, ne,“ rozumuje pořád Malá.

„A ty bys to všechno chtěla řídit podle sebe, viď?“ usměje se Velká.

„Já bych chtěla sestřičku…“

„To ale není jen tak,“ řekne Velká a má pocit, že se opakuje. „Zvládneš utřít vajíčka s cukrem?“

„Jako utěrkou?“

„Ne-e… Ukaž, takhle se to dělá. Tak, neboj se toho…“

Velká Lenka se dívá na Malou, jak zápolí s ponorným mixérem, a přemýšlí o dětech. Je sice úsměvné, že s tím teď přišla Malá, ale vlastně to je myšlenka, kterou sama kdysi utěsnila někde v koutě své mysli. Třicet let. To by možná mohlo být dost… Jak dlouho ještě čekat? Adlétě je dvacet.

„Teď přidáme mouku, tak, a ještě trochu roztaveného másla…“

„Štvu tě těma otázkama?“ zeptá se Malá najednou.

„Ale ne…“ usměje se Velká. „Já se jenom, víš, stydím. A taky, jsi na to ještě trochu malá, abys to úplně chápala…“

„Aha.“

„Teď to rozdělíme do dvou misek. Najdeš mi kakao a mlíko?“

„Hned,“ odběhne nadšeně Malá, div se nepřerazí.

Zatímco hledá kakao, velká Lenka se zamyslí a vzpomene si na předminulou noc, jak se mazlila s Petrem a jak se poprvé spolu vyspali.

„Kdo je Eris?“ zeptal se Petr.

„Neboj, žádný chlap,“ rozesmála se tehdy, ale ráno se styděla, že byla zase tak mimo a mluvila u toho nesmysly a že je pořád v tom svém podivném malém světě se svými pojmy a že by z té ulity mohla víc vycházet a hrát i hru ostatních, ne jen tu svou.

„Tady to je,“ podává jí Malá kakao.

„Teď vymažeme formu. No, vidíš, jak ti to jde, na co já tu vůbec jsem,“ směje se Velká, pak se podívá na hodinky a sáhne do kapsy.

„Co to máš?“ zajímá se Malá.

„Ale, jen takové léky,“ řekne Velká, vezme si antidepresiva a povzdechne si. „Ještě to vysypeme moukou… A teď tam dáme světlé těsto takhle a to tmavé zase takhle…“

„To jsem zvědavá, co z toho bude,“ mumlá si Malá sama pro sebe.

„Teď jdem loupat a krájet jablka, abychom to ozdobili. A dáme předehřát troubu.“

„Já chci zdobit!“

„Však jasně,“ řekne Velká a vezme první jablko. „Dělej to jako já. A nezabij se tím nožem! Je ostrý.“

A při těch slovech si zas na něco vzpomene, odmlčí se a ani si nevšimne, že se na chvíli chytí okraje kuchyňské linky jako novorozenec, co má pocit, že pořád padá.

„Tak, teď máme asi půl hodiny čas.“

„Já se chci dívat, jak se to peče.“

Malá Lenka sedí před troubou a dívá se přes její tmavé sklo.

„Trochu si na mamku vzpomínám,“ řekne pak najednou, aniž by od trouby odhlédla. „Ale chtěla bych si vzpomínat víc. Chtěla bych s ní ještě aspoň… aspoň jedno takovéhle pečení. Nebo něco… Já nevím.“

Velká Lenka se posadí za ní a dá Malé zlehka ruce kolem pasu. Malá Lenka se zakloní dozadu a doslova si na Velkou lehne.

„Že ty mi nezmizíš?“ řekne najednou polohlasně a zazní v tom snad i jakási prosba.

„To já nevím, život je někdy divný a s člověkem se dějí věci, jaké nečekal ani ve snu,“ řekne Velká. „Ale… Budu se snažit tu s tebou vždycky být. To mi věř.“

„Ono to je jedno, jak ti budu říkat. Nemusí to být ‚mami‘, jestli tě to štve.“

„Ale prosím tě, nic mě neštve,“ usměje se velká Lenka a její pohled také utkví na tmavě zlatavé záři z vnitřku trouby. „Klidně mi tak říkej. Tvoji skutečnou mamku ti nikdy nenahradím, ani tvému tátovi ne, a ani bych něco takového nechtěla. Byla jenom jedna. Ať už máš vzpomínek na ni moc nebo málo, tak si je dobře zapamatuj, uzamkni si je ve své hlavě a važ si jich. A já tu budu s tebou teď. A víš co? Musíme uvařit pudink a ještě polevu, ale tu až potom.“

Vstanou a dělají pudink a potom polevu a v troubě se zatím peče těsto.

Večer, nikoliv poprvé, spí velká Lenka u nich, leží s Petrem v posteli, a malá Lenka si k nim vleze, měla prý zlé sny, a to už si je velká Lenka docela jistá, že patří tam a nikam jinam. A opravdu chce? Ale před kým se to tu pořád ospravedlňuje? Komu se to pořád snaží snášet obhajoby svých rozhodnutí? Kdo posuzuje správnost jejího jednání? Nikdo, už nikdo; tak je to, pomyslí si před usnutím.

Na druhý den jde po chodníku a potká Agátu, která vedle ní náhle zastaví s policejním autem.

„Ahoj, kam jdeš?“

„Ahoj. Teď? Domů,“ nakloní se Lenka k okýnku.

„Já už skoro končím službu. Pojď, svezu tě.“

„To se může?“

„Ale neboj,“ zasměje se Agáta a odemkne jí dveře na místě spolujezdce. „Však je to kousek.“

Lenka se posadí a zapne si pásy.

„Tak co, jak to jde?“ zeptá se Agáta, když se zařadí do pruhu.

„Jo, v pohodě. Co ty a… hm, Věra?“

Lenka chvíli tápala, než se jí vybavilo jméno holky, se kterou teď Agáta chodí.

„Jo, super,“ praští zvesela Agáta dlaní do volantu. „Je to super. Včera to bylo super a tak…“

„Prostě super, rozumím,“ zasměje se Lenka. „Takže…“

„Všem jednotkám…“ ozve se náhle zkresleným hlasem z vysílačky.

„Co to…“

„Pst,“ naznačí Agáta a poslouchá operátora, který upozorňuje, že po třídě Svobody prchá podezřelý v kradeném šedém renaultu.

„Sakra!“ zakleje Agáta. „To je skoro u ná…“

Kolem prosviští šedé auto kličkující mezi troubícími vozy a tramvajovými zastávkami.

„Drž se,“ řekne Agáta Lence a zapne houkačky. „Bohužel není čas na vysednutí.“

Lenka křečovitě sevře madlo ve dveřích. Při rychlé jízdě to s ní hází doprava a doleva. V hlavě si představuje jejich auto napasované do každého zábradlí či trafiky, ale Agáta očividně ví, co dělá, a drží se rychle jedoucímu podezřelému v patách. Za chvíli se k nim připojí další policejní auto. Jedou po Legionářské a kolem stadionu. Řidič renaultu pokračuje rovně po úzké cestě mezi areály dětského domova a vysokoškolských kolejí.

„To je blázen,“ procedí Agáta a chtě nechtě musí trochu zpomalit.

Honička pokračuje Hejčínem kolem Mlýnského potoku a po ulici Jarmily Glazarové. Turisté a lidi se psy zmateně uskakují k plotům na jedné či pod úroveň břehu na straně druhé. Když renault zatáčí na malý most, Agáta jej málem dostihne, ale pak zas nabere na úzké cestě rychlost.

„Kam to jede? To chce utéct do polí?“ nadává Agáta.

Blíží se konec vyasfaltované cesty a za chvíli auto jede po sotva viditelných stopách polní cesty. Do předního skla buší vločky sněhu a Lenka má pocit, že Agáta musí už víc řídit instinktem a slepou vírou, než smysly a zkušeností. Z bíla se vynoří stěna stromů.

Lenka se zhluboka nadechne. 



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz