V táboře panuje chmurná atmosféra. Všudypřítomnému zápachu smrti, který jako by z mrtvol přešel i na živé, přidává k hrůznosti náhlé sucho a horko. Vojáky sužují komáři, a aby byl pocit božího trestu dokonalý, dny jsou tmavé a noci dlouhé.

Johann Koldrus sedí za stanem a čistí pušku. Nikdy nebyl mužem mnoha myšlenek, ale teď pro úvahy takřka nevidí svět kolem sebe. Trápí jej Leopold, starý přítel, kterého potkal v závěru bitvy v lese. Nic si tehdy neřekli, ale Leopold měl překvapený a provinilý výraz někoho, kdo je přistižen při hanebném činu, takže Johannovi ihned všechno došlo. Leopold mu zalhal, že se mezi stromy a křovisky začal ztrácet. Nalezli pak spolu jednotku a už o tom nemluvili, ale nevyřčená věc visela ve vzduchu, kdykoliv na sebe pohlédli.

Bál se snad Leopold Johanna, že by jej dostihl a zajal? Či dokonce zabil? Leopold mohl zaútočit první. Ale byl by jej schopen zabít? Utekl by s vraždou nejlepšího přítele jak s nožem vraženým do svědomí? Nebo prostě ztratil odhodlání, když náhodou potkal Johanna?

Voják zakroutí hlavou a odloží vyčištěnou pušku. Sleduje velkého komára, který mu pouští žilou z předloktí. Zamyšleně jej rozmáčkne mezi prsty a dívá se pak na vlastní krev, jež po hmyzu zbyla. Johann vstane a pohlédne směrem, kterým se už dívat nechtěl.

Dvacet vojáků tam hází mrtvoly, rakouské i turecké, do masového hrobu. Johanna ještě bolí ruce, jak tu jámu pomáhal kopat. Vápna je málo, sypou jej takřka symbolicky. Na házení hlíny a uzavírání hrobu už se Johann nedívá a jde se najíst.

U proviantního stanu je nezvyklé ticho. Muži jí kaši i brambory a nouze čpí z jejich pohledů. Granáty už došly. Jídla a munice je málo.

„Díky,“ houkne Johann, když dostane porci.

Usedá na holou zem, zrovna vedle Wilhelma.

„Bojovals dobře,“ pronese po chvilce.

„Hm,“ zamručí jen Wilhelm a nedá na sobě nic znát.

Johann je velké, doslova rváčské postavy. Krom rozložitých ramen takovou představu potvrzuje též široká brada, silné lícní kosti a věčně zachmuřený výraz. Dokonce i pěsti má velké jako dva buchary. Wilhelm sám byl už v hodně soubojích a z většiny vyšel vítězně, ale s Johannem by se nechtěl potýkat.

„Máš dost vojenských zkušeností, to se nedá popřít. Abych pravdu řekl, když jsem tě viděl prvně, ani jsem moc nevěřil, že jsi opravdu voják. Konec konců, lhal jsi o tom Josefovi, ne?“

Wilhelm nemluví a mlčky jí.

„No, to je vcelku jedno,“ mávne Johann rukou, v níž drží lžíci. „Myslel jsem, že jsi nějaký zloděj, ale spletl jsem se. Ten dril v sobě voják nezapře. Probudí se vždycky v bitvě.“

„Asi,“ řekne Wilhelm vyhýbavě.

„Víš o tom, že Brentanovu pluku jdeme vstříc severozápadním směrem?“

Wilhelm vzhlédne.

„Tuším, že poblíž té vesnice budeme mít ležení, snad již příští týden. Musíš mít radost.“

„Proč bych měl mít?“ zeptá se Wilhelm.

„To přece bylo hned vidět, že s tou dívkou něco máš,“ odvětí Johann. „To se špatně skrývá.“

„Mám radost,“ uzná Wilhelm prostě a pokrčí rameny.

Rozhovor přeruší příchod důstojníků. Vojáci se chtějí vymrštit do pozoru, ale Jeník s Colloredem je gestem zarazí.

„Pane Grammere,“ osloví Jeník Wilhelma. „Jestli se nepletu, začíná vám touhle dobou hlídka na severním postu.“

„Omlouvám se, pane, už tam jdu,“ zvedá se Wilhelm, jen krátce kývne na Johanna a již spěchá s mírně provinilým pocitem ke strážnímu bodu.

Na vyvýšenině střídá Michaela. Ten s Wilhelmem skoro nemluví, jen lačně pije z polní lahve, jako by byl na troud vyprahlý, načež jako ve snách odchází. Wilhelm se za ním dívá, hned je mu jasné, jak se věci mají a na okamžik zaváhá. Důstojnost mu velí celou kauzu jen přejít, ovšem je si vědom, jak podivné vztahy si mezi vojáky hned od prvního dne buduje. Leopold jej kvůli minulým hříchům zatahuje do vlastních plánů na dezerci a dělá z něj málem komplice. Johann jej naopak neustále poměřuje, kontroluje a zkouší, protože mu nevěří.

A teď je tu Michael, který se nejspíš bojí, že bude Wilhelm mluvit o jeho slabé chvilce a zostudí jej tak před ostatními. Za těch pár dní si už všiml, že Michael si na pověsti tvrdého muže zakládá a proto snad teď tolik řeší něco, co Wilhelm prakticky okamžitě jako marginální pustil z hlavy.

„Počkej,“ řekne Wilhelm a vykročí za Michaelem, který se otočí a upře na něj ledově skelné oči. „Byl bych nerad, kdyby mezi námi bylo něco nevyřčeno.“

„A co by mělo být vyřčeno?“ takřka vyštěkne Michael.

„Chtěl bych ti jen říct, že nemám potřebu tě nikde nijak hanit.“

„Dobře,“ zavrčí Michael a zní to skoro jako výhružka, takže když se pak na patě zas otočí a odchází, má Wilhelm pocit, že svým pokusem o usmíření to spíš ještě zhoršil, protože o tom nahlas mluvil a tím celý přízrak ze vzpomínek vyvolal.

Zbytek hlídky přemýšlí Michael o těchto vztazích v jednotce, ale též o svém osudu. Je částečně překvapen splínem, který na něj dolehl, neboť očekával, že po vyhrané bitvě přijde euforie. Ta se ale objevila jen před koncem bitvy, ve zvratu, který znamenal, že výhra je jasná. Když bylo dobojováno, vrátil se tupý pocit prázdnoty spojený s nejistotou.

Leopold tomu jen nasadil korunu. Wilhelma napadne, že se jistě vrátil kvůli Johannovi. Ten musí něco tušit a snad z něj má Leopold i strach. Anebo mu Johann dává pocítit osten výčitek svědomí již před útěkem. To je něco, čeho Wilhelmovi nebylo dopřáno. Utekl bezmyšlenkovitě a pochyby jej dostihly až potom.

Uplyne několik dní a Wilhelm k pozdnímu odpoledni najde Leopolda za jedním z vozů, jak sedí v trávě a otírá si krev z natrženého obočí.

„Byla to rvačka. Ale nikomu nic neříkej, za to se trestá holí,“ řekne Wilhelmovi.

„S kým ses porval? S Johannem?“

Leopold kývne hlavou.

„Byl jsem hloupý a on mě má prokouknutého naskrz. Jedině naše přátelství, které už visí na vlásku, ho zadrželo, jinak bych byl nejspíš dávno nahlášen.“

„Takový je Johann?“

„Je to dobrý chlap,“ mávne Leopold rukou. „A dobrý kamarád. Věrný jako ohař a spolehlivý k tomu. Ale armáda je pro něj vším. Je to místo, kde dají lidem, jako je on, smysl života. Každopádně, už to nebudu zkoušet.“

„Ani já,“ řekne Wilhelm odevzdaně a posadí se vedle něj. „Všechno, co děláme, a pokaždé, když se rozhodujeme; vždy to je, jako bychom si do kůže vypalovali cejchy. Mám pocit, že za sebou vleču celou tu výseč světa a jeho dějin, do nichž jsem se nějak zapsal, které jsem k lepšímu nebo k horšímu pozměnil.“

Leopold na něj pohlédne a zjevně mu moc nerozumí.

„Hlavně k horšímu,“ dodá Wilhelm. „Tím ovšem chci říct, ať neuděláš tu samou chybu, jako já, protože by sis ji vlekl s sebou jak utržené okovy.“

Leopold nic neříká, až po chvíli nadhodí: „A přece… Dovedeš si představit, že jsi náhle někde úplně jinde? Daleko od zabíjení i od pronásledování?“

Wilhelm si vybaví rozhovory s Rossi a všechno to snění o Švýcarsku. Připadne mu jako nesmírně dávný okamžik, kdy dokonce vykročili tím směrem.

„Už ne,“ zakroutí pak hlavou. „Uvědomil jsem si, že jsem v tom doma.“

Teprve teď mu dojde, že to znamená konec v krátkém vztahu s Rossi. Náhle mu jí přijde líto a dokonce se mu po ní zasteskne. Je si jist, že by se rád vrátil mezi její stehna, ale naivnímu snění je konec. Proč to neříct naplno: chce zabíjet nepřátele. Chce si vydobýt čest a též uznání. Jako by tu zas platilo to dělení na vojáka a chlapa, ovšem z toho chlapa zbyla jen maličká část někde v hloubi mysli a to je ta část, která cítí náklonnost k mladé dívce, jež je stejně ztracená a neukotvená, jako byl ještě nedávno on.

„Kolují o tobě taky zvěsti,“ řekne Leopold. „Mluvil o nich Johann.“

Tím Wilhelmovi přetrhne myšlenkovou nit. Vzpomene si, jak Leopold předtím v zápalu zmínil zatykač, jako by to byla všeobecně známá věc.

„Vždyť jsem o tom mluvil jen s tebou,“ řekne. „A s Jeníkem.“

„Ano, ale zjevně přišly nové rozkazy a s nimi zase zatykač. A teď, od pana Colloreda se to šíří mezi vojáky. Wilhelme, důstojníci dělají, jako by se nic nedělo, ale víš snad, že dřív, nebo později, to budou muset řešit? Ke všemu, když někdo poslal anonymní dopis Brentanovi, že jsi u jednotky…“

„Cože?!“ vyprskne Wilhelm.

„To mi řekl Johann a pak ještě pár věcí a nakonec jsme se poprali, protože mi bylo jasné, že ve skutečnosti nemluví o tobě, ale o mně.“

Wilhelm zatne zuby, až se mu zkřiví skráně. Musel to být Michael. Jistě se celý týden užíral a nakonec, když mu přišla do ruky taková trumfová karta, tak poslal dopis. Náhle všechno začne do sebe zapadat. Michael, který se mu v posledních dnech vyhýbal, ostatní muži, kteří se na něj dívali často až příliš úkosem. A nikdo mu neřekl, co se u jednotky šeptá. Ve Wilhelmovi se vzkypí žluč. Vždyť nakonec se zde cítil téměř doma!

Uplyne několik hodin a padne soumrak, než se mu konečně podaří zastihnout Jana Jeníka, u kterého cítí možnost ochrany.

„Nuže, povídejte, pane Grammere,“ řekne Jeník.

Wilhelm se nervózně podívá na Colloreda, který sedí vedle Jeníka. Přerušil je takhle v jejich rozhovoru o hvězdném nebi, který vedli s pohledy upřenými na všechna ta souhvězdí noční oblohy.

„Nechce mluvit přede mnou,“ podotkne Colloredo k Jeníkovi a pak se podívá na Wilhelma. „Ale to je v pořádku, pane Grammere, ten zatykač zná už skoro celá jednotka. Není třeba nic tajit.“

„Co mě tedy čeká?“ zeptá se narovinu Wilhelm a málem by se v duchu pochválil za to, jak odvážně a silně jeho hlas zazněl. „Oprátka? Tucet ulic?“

„Doufám, že ne,“ řekne rychle Jeník. „Generálmajorovi Brentano-Cimarolimu jsem zaslal návrh trestu holí a dva měsíce vojenského žaláře. A císaři zas list o vaší chrabrosti, něco takového nemůže ignorovat ani Brentano.“

Wilhelm se zachvěje. Ještě nedávno utečenec a příležitostný loupežník, teď jeho příběh řeší sám císařpán.

„Děkuji, pane,“ ukloní se pokorně a odchází.

„Je to dobrý voják. Semlela ho kola osudu, řekl bych,“ pronese pak Jeník.

„Dobrý voják se nenechá semlít sebehorším kolem,“ zakroutí hlavou Colloredo. „Vy byste snad, pane Jeníku, pro nějakou, nepochybně navíc malichernou křivdu, napadl nadřízeného, postřelil strážného a prchl od jednotky? Fatalismus je často vhodnou omluvou, nebo mám alespoň takový pocit.“

„Ano, to je pravda,“ řekne Jeník. „Připomíná mi to stoického otroka, který se pána ptá, proč jej bije za krádež, když byl osudem k činu determinován. A pán mu odpoví, že to chápe, ale že ovšem on je též determinován jej zbít.“

„Tak, tak,“ pousměje se Colloredo. „A podívejte se na nás, Jeníku. Jsme tu a dýcháme vzduch, zatímco vždy dva ze tří našich chlapů se rozkládají v zemi. A my, jako Immanuel Kant, se tu nejprve rozplýváme nad hvězdným nebem, abychom pak rozebírali mravní zákon v nás. Fatalistickou a stoickou oddaností, se kterou vnímáme všechno dění, se zbavujeme tíže ze ztrát i myšlenek na budoucnost. Co má přijít, přijde, a my, jak groteskně vyparádění divadelníci, sehrajeme v kulisách ty své party. Když budeme pevné vůle, tak je sehrajeme dobře.“

„A lidé budou aplaudovat, až budeme odcházet,“ řekne Jeník. „Máte ovšem pravdu, pane Colloredo. Jsme jak profesor Kant, nicméně, podobně jako u něj, i u nás mě mrzí ta změna tématu. Nebeská tělesa jsou krásná a věčná a stejně taková je věda o nich. Lidé za stovky let budou číst Všeobecné dějiny přírody a budou uchváceni prostou dokonalostí myšlenky, že všechny ty harmonické věci ve vesmíru, obřími žhavými slunci počínaje a u nejmenších částeček látky, z níž jsme i my, konče, vznikly z prapůvodní mlhoviny. Budou, podle mého soudu, nadšeni tímto novým smyslem vdechnutým brunovské představě vesmíru. Snad se jednou budou i chtít k těm nesčetným dalším slunečním soustavám a hvězdokupám vydat. Ale naše mravní zákony; to, jací jsme byli lidé, co jsme dělali dobře, co špatně, to uhnije rychleji, než ty růže, které nám budou házet na rakve.“

„Pane Jeníku,“ řekne Colloredo pobaveně. „Vás ta Teorie nebes profesora Kanta vskutku uchvacuje a nutí mluvit málem ve verších. Nechcete nakonec být filozofem či básníkem?“

„Pane Colloredo, má filozofie končí u nadšení nad myšlenkami jiných a mé básnictví končí u mých soukromých postřehů.“

„Avšak sběratelem jste, nemám pravdu?“

„Ano,“ kývne Jeník hlavou. „To je úkol, který dokážu zvládnout. Zapsat pár písniček. Nač si troufat na něco, z čeho by ve výsledku nebylo nic? Lepší je udělat s jistotou to, co udělat dokážeme. To ostatní můžeme přenechat jiným a až jejich práce ponese plody, pořád je můžeme s radostí sklízet a můžeme je dokonce šířit.“

„A takový jste i jako velitel,“ odvětí Colloredo. „Děláte s nejvyšší pozorností práci, kterou je možné udělat.“

Rozhovor o hvězdách i o válce se nese nocí a ta potom ustupuje ránu, hvězdy se vpíjejí v blednoucí nebe a tak jdou dny dál, až je konečně čas vyrazit.

Brzy začne Wilhelm kraj, kterým pochodují, poznávat. Všímá si prohlubní a cest, po kterých před několika týdny spěchal na rychtářově koni jako sýček s proroctvím bitvy. Zdá se, že se pěšáci šinou krajem nebývale pomalu. Nebe pozvolna tmavne.

Poslední ležení před cílovou pozicí je prodchnuto mlčením. Wilhelm se obírá těžkými myšlenkami na sebe a Rossi, z nichž nakonec převáží ty o jeho vlastním životě. Umí si jej představit s ní, ale také bez ní. Odcházet do Švýcarska je nyní hloupost, ale jako reformovaný voják by se snad mohl usadit v rodném Štýrsku.

Wilhelm tyto myšlenky nechává být, a dokud se mu ještě neklíží oči potřebou spánku, tak dokončuje svůj sešit s hindskými bohy. Stahuje listy provázkem a se zvláštním pocitem schovává do vnitřní kapsy uniformy.

„Turci!“ ozve se křik jednotkou.

„Zastavit! Připravit k střelbě!“ velí důstojníci.

Od vzdáleného lesa duní děla. Už tak zdevastované setniny začínají ještě víc řídnout.

„Pane Colloredo, vezměte to s jägery z levého křídla, nadejděte jim a zničte děla!“ rozkazuje Jeník. „Pane Svarthjarte, vy se mnou přímo proti nim. Zaměstnáme je.“

„Jejich průzkumníci nás museli sledovat už od bitvy. Nachystali na nás past,“ řekne Ingmar, když se objeví vedle Jeníka.

„Ale nemůže jich být mnoho,“ odvětí Jeník a mávne šavlí. „Kupředu!“

„Útočíme zleva!“ křičí Tobias Mittelmeier, zatímco Wilhelm běží poklusem ve formaci granátníků a nevidí nic, jen záda muže před sebou, ovšem pak náhle slyší hvízdání kulek a drtivé dopady projektilů z děl.

Když jednotky dorazí k lesu, je již temná noc. Pušky blýskají jak ohnivé biče a děla chrlí oheň podobny drakům. Bitva se táhne tak dlouho, až rakouským vojákům začne docházet munice. S šavlemi v rukou pak bojují s Turky; zabíjejí i umírají. Granátnická jednotka je v boji s šavlí nejlépe vycvičená a prosekává se řádovou pěchotou Osmanů jak ženci obilím.

„K ohňům!“ křičí odkudsi Jeník a Wilhelm si povšimne, že mezi stromy pobleskují strážní plameny tábora, v němž se nyní opevňují zatlačení Turci.

Cestou rozpárá jednoho nepřítele a již je na okraji tábořiště. Odchýlil se přitom v lese od formace a je na jiné straně plotu, než zbytek jednotky. Wilhelm si uvědomí, že to není příliš dobrá situace, protože by se snadno mohl dostat do boje s přesilou. Přitiskne se tedy mezi kapradiny k zemi a pozvedne pušku s poslední kulí v hlavni. Míří dopředu, tají dech a naslouchá zvukům bitvy. Teprve po době, která se mu zdá nekonečnou, se mu v zorném poli objeví turecký voják. Skoro už vystřelí, když v tom se objeví další dva nepřátelé. Wilhelm skloní pušku a odplazí se pozpátku hlouběji do lesa. Turci se vydávají k němu.

Teprve, když nepřátelé začnou křičet a běží jeho směrem, je mu jasné, že je prozrazen. Puška zaburácí a jeden z Turků padne k zemi. Wilhelm nechá předovku ležet a vyrazí proti nim s šavlí. Zeširoka se rozmachuje a využívá toho, že je na okraji tmy a tudíž hůř vidět. I tak se mu ale proti dvěma soupeřům bojuje těžko a cítí, že jej brzy obejdou.

Turecké ostří jej zraní na stehně. Wilhelm zatne zuby a bolest ho přiměje shromáždit všechnu sílu, s níž prudce odrazí útočníky.

O čem Wilhelm nemá tušení, je přítomnost Michaela Fleischmanna ve svých zádech. Michael je jako přízrak vrostlý do hluboké tmy, s očima plnýma nenávisti. Dívá se na Wilhelmova široká záda a na pravou paži, která odráží dotírající šavle Turků.

Michael pozvedne pušku. Míří Wilhelmovi tam, kde se krk setkává se zády. Dobře ví, že kule z takové blízkosti mu přetne míchu a je konec. Zbloudilá kule ze tmy. Taková už je válka. A Wilhelm je lhář. Jak to říkal? Že jej nebude hanit? Proč se na něj tedy muži celý týden dívali tak opovržlivě? Musel jim to barvitě líčit a dobře se přitom bavit. Nováček. Pár dní u setniny a už ničí všechno, co je Michaelovi drahé…

Michaelova paže se zachvěje. Celý týden přemýšlel, jestli si to jen nenalhává. Jestli do chování ostatních nepromítá své obavy. Jestli v něm nehledá něco, co tam není. Ale, co na tom sejde! I kdyby Wilhelm ještě nikomu nic neřekl. Myšlenka, že ten muž nosí v hlavě jeho jediné selhání za celou vojenskou kariéru, ta je nesnesitelná. Bude jej jistě chybně vykládat. Slzy bezmocného hněvu si vyloží za nářky a strach. Nebo to skutečně byly nářky? Cítil strach? Michael sám už neví, jeho vzpomínky jsou v mlze a jediné, co je v tom oparu jasné, je touha zabíjet.

Náhle však Michael zamrká a jako by se probral. Zamíří stranou a zastřelí jednoho z Turků. Tasí pak šavli a s Wilhelmem bok po boku dorazí toho zbývajícího.

Bitva utichá. Wilhelm a Michael tu stojí sami, zatímco jim po obličejích poskakují světla z ohňů. Pak se Michael prudce otočí a ztratí ve tmě. Wilhelm oddechuje a dívá se skrz koruny borovic k nebi, kde je nezvykle velký a jaksi narudlý Měsíc, přes nějž pluje černý mrak připomínající vlčí hlavu. Wilhelm se dlouho na Měsíc dívá, až vlčí hlava odejde. Potom se vydá k táboru plnému mrtvol, aby se spojil zase s granátníky.

Poprvé Wilhelm potom Michaela spatří ráno, když jednotka, nyní skoro bez munice i bez vojáků, počítá ztráty. Wilhelm si teprve ráno vzpomene na svou ránu na stehně. Vypadá jako povrchové škrábnutí, tak neobtěžuje medika, který má na starosti hůře zraněné vojáky, pouze si krvavou část převáže čistým obvazem.

Leopold není nikde k nalezení a Johannovi sálá z očí takový hněv, že se na něj nikdo neodváží promluvit. Wilhelm se na něj dívá z dálky a přemítá, zda Leopold v noci utekl a co jej k tomu vedlo. Zvrátilo se v něm opět z chvíle na chvíli přesvědčení vytrvat? Nebo Wilhelmovi jen lhal, když říkal, že tyto tendence nechává za hlavou? Myslel celou dobu na útěk a pouze se osobně zklamal ve Wilhelmovi, jehož dříve počítal mezi spojence, později v něm však uviděl druhého Johanna?

Wilhelm si před odchodem bolestně uvědomuje, že nemá svůj sešit. Celé dílo musel ztratit někdy v průběhu minulé noci při bitvě. Není divu: knoflíky na kabátci má z větší části vytrhané a uniforma je samý šrám. Je mu, jako by ztratil část vlastního těla, a co hůř, nechal ji ležet v rumišti tureckého tábora. Teď je pozdě jej hledat. Řadu se již formují a brzy mosazná trubka oznámí pochod. Wilhelm se mlčky ohlédne ke stromům, mezi nimiž část jeho duše převedená na papír skončila svou pouť, a postihne jej jakási temná předtucha, kterou však rychle zažene a zbývajících chvil využije k vyčištění pušky.

Jednotka se vydává na cestu. Už nikdo nemluví, ani Jeník s Colloredem už nedokážou řešit teorii nebes. Všichni bez výjimky mají do tváří vepsáno vyčerpání fyzické i duševní. Jako by pak skončila noční můra, když ty otrhané bytosti dojdou na kraj vesnice, ve které zvon kostelíku odbíjí na mši.

Wilhelm odhodí vojenský batoh a pušku ihned, jakmile Jeník zavelí pohov. Vojáci mlčky skládají stany, on se však prvně vydává ke kostelu, kde vedle faráře stojí Rossi a dívá se na něj. Dojdou k sobě a jako by nemohli po pouhých pěti týdnech tvář toho druhého ani poznat. Potom se pozvolna, skoro jako by mechanicky a z donucení, obejmou.

Farář vchází do kostela. Zvon utichá.

Wilhelm bere Rossi kolem pasu a jdou spolu na mši.