Lidské hříchy vtělené v olovo, prach a ocel všude kolem. 

„Vzpomínáte, pane Svarthjarte, na rozhovor o fatalismu?“

Je pět hodin ráno, vzduch je vyschlý jak troud a visí v něm hrozba.

„Před týdnem,“ přikývne Ingmar. „Vedli jsme řeč o Diderotovi.“

Jeník sleduje obzor zakrytý ranním šerem, v němž se hemží nepřátelé. Musí jich být alespoň dvě setniny. Chystají se na sebevražednou zteč, v čemž je jistá děsivost.

„A vzpomenete si též, jak jste nám před bitvou říkal, že vaši předkové, kdysi v temném středověku, z fatalismu získávali odvahu?“

„Ano,“ řekne Ingmar a začne ládovat pušku. „Už před bitvou je bohy a osudem rozhodnuto, jestli zemřeme, nebo ne.“

„Utkvělo mi to v hlavě,“ řekne Jeník a přikrčí se za palisádou. „Je to zajímavý přístup. A měl jste to zmínit tehdy v diskuzi o Diderotovi.“

„Co by nám pak zbylo pro tyto malé zvláštní rozhovory před bojem?“

„Nevím, něco jiného,“ pokrčí Jeník rameny a zachmuří se, neboť Turci se dají do běhu. „Většinou je vedu s Colloredem. Člověk jako by chtěl sám na sebe zahrát divadlo o stoickém klidu a nenucené odvaze. Snad to i funguje.“

„Slyšel jsem váš rozhovor o kávě,“ ušklíbne se Ingmar.

Brentano i Brechainville daleko vzadu udílí rozkazy, trubky jasně zní a Rakušané v prvních liniích obrany spouští střelbu. Turci běží do kopce proti svištícím kulím, padají přes mrtvoly svých kamarádů a z krytých míst sporadicky oplácí střelbu.

„To už jsou dva měsíce,“ řekne Jeník mezi salvami, ale Ingmar má zalehlo v uších a neslyší to, tak odpoví podle svého: „Přežili jsme tenkrát a přežijeme zas.“

Ingmar se otočí, všimne si, že Jeník něco říkal a povzbudivě se usměje s krátkou myšlenkou, že je to většinou Jeník, který všem dodává naději, toho však teď cosi tíží, tak to musí převzít on a musí též za sebou nechat nedopsaný dopis v zásuvce a touhu být přeložen a výčitky svědomí z udílených rozkazů a místo toho spustit zase ten lidský stroj, který hledá cestu skrz kule a šavle ke světlu a na nic víc nemyslí.

Křesadla vzplanou a muže zahalí dým. Začíná řež.

Johann potřetí zuřivě láduje. Konečně boj. Odkryje se, riskuje vlastní smrt, vystřelí a běžící janičář se svalí bokem. Ani se neskrývá a začne rovnou ládovat.

„Koldrus, Bürge, stáhnout!“ křičí Jeníkův pobočník.

Johann se přikrčí, zagestikuluje na tři blízké granátníky a pod palbou se vrací k linii palisád, za nimiž je smíšená pěchota s granátníky.

„Pane,“ vydechne a založí novou kuli.

„Musíme se stáhnout k Brentanovi, před chvílí se ozvaly trubky a rozkaz přišel i ústně,“ řekne Jeník a ukáže na udýchaného průzkumníka přímo od Brentana.

Johann kývne hlavou, otočí se na podpatku, vykoukne a vypálí do nejbližšího hloučku Turků. Ingmar pálí vedle něj.

„Pane Svarthjarte, vezměte pěchotu tam vpravo, my půjdem blíž řeky.“

Ingmar se otočí.

„Ústup! Pěchota! Stáhnout z pozic!“

„Jdeme,“ řekne Jeník.

„Ústup! Granátníci!“ volá pobočník.

„Jdeme, jdeme!“ strká do vojáků Johann.

Jeník i Johann se naposled ohlédnou na sávský ostroh, který je takřka ztracen. Granátníci ztratí pěchotu z dohledu a sami běží na jih podél řeky Sávy.

„Brentano!“

Generálmajor sedí na koni obklopen gardou a udílí rozkazy.

„Jeníku,“ zavolá z výšky. „Pojďte sem.“

„Pane.“

„Janičáři útočí středem a brání pěchotě v ústupu. Vraťte se s granátníky nazpátek, napadněte je ze strany a pak se zas stáhněte.“

„Ano, pane.“

„Manfred se svou jízdou vás podpoří.“

Zmíněný šlechtic stojící opodál kývne hlavou a popožene koně.

„Jdeme,“ gestikuluje Jeník a s šedesáti dalšími vojáky se vydává zas podél břehu nazpátek.

„Granáty, pane?“ ptá se za běhu Johann.

„Ještě ne.“

Chvíli později už pálí salvu do nepřátel. Jedna řada láduje, druhá pálí. Po třech salvách pobočník mávne praporem a vojáci už jen ládují. Do překvapených Turků vráží halekající jízda. Jeník tasí pistoli a zastřelí krví zbroceného Turka, který omámen šokem zbloudil daleko od svých. Rychle láduje pušku i pistoli.

„Ústup!“

Granátníci se vrací, zatímco jízda si kousek nadjede a dělá ještě jeden nájezd z jiného úhlu. To už má těžké ztráty. Janičáři se rozptýlili a střílí po jezdcích, kteří padají na zem, zatímco koně jak posedlí uhání dál.

Z tureckých lodí zvaných čajky vystupuje na ostroh oddíl za oddílem. Manfreda srazili z koně a zbytek jízdy se otáčí pro třetí neplánovaný nájezd.

„Šílenci,“ uleví si Johann. „Musíme jim pomoct!“

„Zamítá se,“ zakroutí Jeník hlavou.

Dobíhají zase k Brentanovi a za nimi se naposled ozve jezdecká trubka ohlašující smrt v boji. Ingmarova pěchota je vidět uřícená opodál.

„Mají tam sedm čajek,“ hlásí Ingmar mužům kolem Brentana. „A možná nějaké za Válečným ostrovem, to je těžko říct, pane.“

„Ustupujeme k Breichanvilleho pluku,“ zavelí Brentano a sám se propne v třmenech, jak otáčí koně směrem k mostu přes Sávu. „Jeník a Svarthjart s Minutiliem.“

Granátníci a Ingmarova pěchota se pospíchají spojit pod praporem Minutilia, nadporučíka z Brechainvilleho pluku a hrdiny zemlinského.

„Pane Jeníku,“ řekne Minutilius. „Pane Svarthjarte. My pojedeme na pravém křídle. Budeme generálmajora krýt.“

„Brentanův tělesný!“ zavolá kdosi a brzy to po opakují další.

„Brentanův tělesný,“ ucedí Johann tiše a uvědomí si, jak je plný nevýslovné zlosti.

„Jsme Brentanův tělesný!“ opakuje voláním poddůstojník a dává rozkaz, po kterém se všechny pěší oddíly vydávají na jih, kde poručík Christiani brání most.

„Brentanův tělesný!“ ozvou se dva nové hlasy ze strany bledého Georga s Viktorem, kteří po pouhém týdnu u vojska, jen se vstupní instruktáží, jsou prvně v ohni.

„Brentanův tělesný!“ křičí skoro všichni.

Georg s Viktorem, oba přátelé, znající se z dlouhých let sloužení, běží snad až příliš usilovně, čímž ztrácí energii a vrážejí do ostatních. Spěchají v pěchotě za Ingmarem, který volný útvar vede stranou od sevřených šiků granátníků.

Christianiho střelci jsou po celém mostě i na zátarasech před ním.

„Přes most nikdo neprojde,“ říká Christiani a muži před ním znovu ládují pušky.

„Turci jsou všude,“ řekne Jeník a těká očima z levé strany Sávy na pravou.

„Kde je Colloredo?“ ptá se Minutilius.

„Jestli se nepletu, je pořád na severu. Divím se, že jste jeho setninu neviděli.“

„Snad tam pořád je,“ otočí se Minutilius a pak zas pohlédne na Jeníka. „Dobře. Musíme pro Colloreda a jeho jägery. Půjdeme po západní straně Zemlina, tam by měl být klid. Nadejdeme jim, a když si pohneme, tak možná vysekáme Colloreda z oka bouře.“

Jeník se několikrát zhluboka nadechne a vytřepe ztuhlé nohy. Tak tedy znovu oběhnout dobrou čtvrtku z obvodu města. Představa Colloreda stojícího proti přesile by mu však stejně nedala odpočinku.

Brentano rozkazy potvrdí a granátníci zase spěchají k Dunaji. Na sávském ostrohu, k němuž se granátníci přiblíží během něco málo přes hodinu, se na zemlinských šancích stále brání Colloredo se svými jägery a ještě s jednou setninou proti janičářům a spahiům i dělostřelbě z čajek. Zvlášť ošklivé škody a k nepoznání roztrhaná těla zanechávají v ulicích i na travnatých svazích kartáčové střely.

V jednu chvíli se formace dostane pod intenzivní palbu a na deset granátníků padá k zemi. Zbytek se kryje za ruinami domů a zdí či za kopci zeminy.

„Kupředu!“ volá Jeníkův poddůstojník.

„Granáty!“ zavolá Jeník.

Vzduchem se obloukem snese mrak granátů a nadělá chaos mezi postupujícími Turky.

„Pal!“ mávne Jeník šavlí a granátníci spustí salvu.

Zbývající janičáře dorážejí šavlí a poklusem se dostávají k jägerům. Ti jsou otočeni k sávskému ostrohu a pálí do neubývajících nepřátel. Colloredo zavelí k poslední salvě, pak si všimne, že se spahiové už zformovali k útoku.

„Tady nás jízda doslova zničí,“ řekne tiše a pak zavolá: „Ústup!“

Všichni jägeři opouštějí pozice a vracejí se k Christianiho linii po boku granátníků. Některé domy po bocích ulic se bortí prostřílené koulemi, lampa, pod níž nedávno stál Colloredo se slečnou Adrianne, leží v prachu na zemi, v zeleném parku jsou stromy děravé a roztrhané od kartáčových střel.

Tobias, který běží skoro poslední, se otáčí, kleká a pálí do zvednutého prachu, v němž vidí siluety janičářů. Z dálky, za vším tím pokřikem, střelbou z pušek a burácením děl, buší kopyta o dláždění. Tobias vyběhne za ostatními, ale koule zasáhne dům vedle něj a padající suť jej strhne sebou do příkopu. Vyhrabe se zpod cihel a kamení a rychle vytře z očí hustý prach. Utře si rukávem zpocené čelo, opře pažbu o kotníky a rychle láduje.

Do prachu vedle něj spadne Turek podříznutý šavlí a za ním seskočí Johann.

„Pojď,“ zachraptí a pomůže Tobiasovi vstát. „Můžeš chodit?“

Tobias kývne, chytí se Johannova ramena a spolu se vydrápou z prohlubně. Jak znovu narozený se Tobias rozhlíží a snaží prohlédnout zvířeným prachem.

„Rychle!“ mávne Johann šavlí.

Oba se ztratí v tom hustém bělmu, v němž se nedá dýchat a stěží se jím prochází a Tobias se potácí neznaje směr, veden Johannem jak poutník Vergiliem, jdou z jednoho kruhu pekla do druhého, lidské hříchy vtělené v olovo, prach a ocel všude kolem nich.