Otevřela dveře a v nich uviděla celý svět. Sekmeth - kurzívou, Barbara - normálně.

Otevřela dveře a uviděla celý svět, který ji k sobě zval. Promlouval k ní nikdy neslyšeným jazykem, kterému přesto rozuměla. Věděla, že má odejít, že za prahem vládne jiný život, život dosud nepoznaný. Tělo zkoprnělo. Vstoupit či nevstoupit? Naděje či odvaha? Zůstat v jistotě nebo vstoupit do snu? Jistota ji sváže, sen uvrhne do prázdna. Jak se teď rozhodnout? Ta chvíle se nevrátí, dveře znovu neotevřou. Teď nebo nikdy má možnost změnit svůj osud. Ještě stále váhá. Co získá, co ztratí, když vstoupí? Opustit modrou houpačku skutečnosti? Co bude za osudným prahem, černá nebo bílá? Kým bude, když se odhodlá? Zůstane sama sebou nebo se stane někým jiným? Ale když zůstane, bude moct žít dál stejně? Vztáhla ruku k trámu dveří, ale záhadná síla ji odmrštila pryč. Podivila se, že ji to ve skrytu duše neudivilo. Ještě musí nalézt odpověď na to, aby vstoupila. Otázek v hlavě hýřilo plno, ale může snad na některou z nich odpovědět s jistotou? Na jednu může a to, že za prahem smí být svá, smí uskutečnit své sny, být silná a zapomenout na všechny trny v srdci, co zbyly po něm. Po jediném člověku, který byl neodmyslitelnou součástí jejího života, jejího srdce, těla i duše.
Kéž by tu tak mohl stát s ní a pomoci jí zbavit se nerozhodnosti. Podržel by ji, kdyby zakopla, otřel slzy z tváře, jenže je pryč, zrádný vítr ho odvál navždy do dalekých, předalekých neznámých krajů, z kterých se ještě nikdo nevrátil. Charón by mohl vyprávět...
Co když na ni čeká za dveřmi? Kam vlastně dveře vedou? Zase otázky, proč se stále znovu ptát? Otázky bez odpovědí, vyřknutá slova bez významu. Pevné hranice vojskem střežené se otevřeli, ale ještě schází projít hlavní branou. Cosi v ní křičí: „Nevzdávej boj, ještě jsi neprohrála! Mír není lék, mír pouze dočasně tlumí válku.“ Je to jako s životem. Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš.
Padá do tmy a ví, že už ji nic nezastaví.