Kdysi, je už to dávno, se mne kdosi zeptal: „Věříš?“
Řekl jsem, že ano.
„V koho?“
„V sebe.“ odpověděl jsem.

Je zajímavé, jak se lidé mění. Mění se obal a mění se, nebo alespoň měl by se měnit, i obsah – duše, mysl, vědomí, nazvěme to jak chcete.

Nedávno se mne kdosi zeptal: „Věříš?“
Řekl jsem, že ano.
„V koho?“
„V Něj“ odpověděl jsem.

Změna? Zdá se nepatrná, vždyť změněno jen jedno zájmeno… A přesto změna obrovská, pro mne životní.
„Jak se člověk může otočit o 180º během pár let?“ ptáte se?
Chyba. Neotočil jsem se. Šel jsem dál. Šel a hledal návod, jak žít, jak tu skládanku života poskládat. Poznal jsem, ne hned, nýbrž postupně, že mi v tom puzzle života něco chybí. Dílek? Nikoli.

Chodíme světem a je pro nás obyčejný. Je normální, že ráno nás vzbudí budík, nesnáším ten zvuk, vstaneme, někteří s velkým sebezapřením, uvaříme čaj či kávu a dál, dál, dál, každý podle svého gusta… A pořád někam spěcháme, něco vyžadujeme, chceme a vše kolem nás nám přijde normální, samozřejmé…
Pak nám jednou dojde, snad, že to není normální, obyčejné, samozřejmé… že je to dokonalé, až nepravděpodobně dokonalé. A najednou něco chybí.
Čtete tuto úvahu, předpokládám na PC, nějaké elektrony vytváří obraz na vašem monitoru, chcete posunout níž, mozek vydá signál, nervová síť jej přenese, reaguje skupina svalů, pohnete myší, signál se přenese do PC a kurzor se pohne… a nikdo z vás nad tím neuvažuje, ani já běžně ne… A teď se nad tím zamysleme ještě jednou. Kolik milionů procesů muselo proběhnout při tak obvyklé činnosti, jako je posun kurzoru. Je to normální… a dokonalé.

„Věříš?“
Ano věřím. Věřím, že člověk není schopen dokonalosti – sám ne. Vždyť pojem dokonalost ani nechápeme…
Dívám se z okna vlaku a všechno funguje, vše okolo mne funguje… Ne to by člověk vytvořit nedokázal. Evoluce? Možná… Ale na základě čeho? Kdo dal podklad, kdo to navrhl?

Věřil jsem jen v sebe… Jak naivní.
Věřím v Něj a věřím, že On věří mi. Věřím i v sebe, v jeden malý dílek obrovské živé a dokonalé mozaiky.

Nedávno se mne kdosi zeptal: „Proč věříš? Jsi tak slabý, že nedokážeš žít bez víry?“
Usmál jsem se a odpověděl mu: „Ne. Jsem dost silný na to, abych věřil.“
Nepochopil…

Co mi dává víra? Cestu… A není to ta z nejjednodušších, nejrovnějších, nejkratších… Ale je to ta pravá…

„Neomezuje, tě víra?“ položil mi otázku kamarád.
Často se setkávám s názorem, že desatero bere lidem svobodu. Odpovím myšlenkou z knihy Malý atlas víry:
    Tak tedy jel jsem jednou se známou autem a dostali jsem se v našem rozhovoru k otázce víry. Prohlásila, že by nemohla být věřící, že je přeci homo sapiens sapines – pán tvorstva, a že by se nemohla nechat omezovat nějakým desaterem. Neodpověděl jsem. Asi po minutě přijížděla ke křižovatce a zastavila na červenou.
„Zajímavé, pán tvorstva a nechá se omezovat jediným světýlkem.“ Pochopila.
    Desatero není omezující. Je to jako s dopravním značením, nedodržujte jej a bude chaos. Ohrozíte sebe i ostatní. Je to základní návod pro život, ale žít jen podle desatera nestačí. Je to jen základ. Máme další morální a etické normy, kterých bychom se měli držet, a neměli bychom je dodržovat, jen proto, že se to má, ale proto, že chceme, a tak by to mělo být se vším. Dělat něco z povinnosti, to umí skoro každý, ale dělat něco dobrovolně, to je umění…