|
<<
Květen
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | | | 1 |
2 |
3 |
| 4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
10 |
| 11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
16 |
17 |
| 18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
23 |
24 |
| 25 |
26 |
27 |
28 |
29 |
30 |
31 |
|
Stránku si právě čte 33 lidí.
|
|
Komentáře
ke článku: Zmrzlé Jaro a vypelichaný Samet
(ze dne 16.11.2006, autor článku: Ivo-Hary)
|
Komentář ze dne: 18.11.2006 23:55:39
Autor: Histes (@)
Titulek:
Když jsem viděl záběry z generální stávky, musel jsem se smát. Zaměstnanci ČKD vyšli protestovat, reportéři z celého světa si to přijeli natočit. Tušili tito zaměstnanci, že za deset let žádné ČKD nebude?
"Závody ČKD opouštějí lidé ze všech provozů, až na ty, které nelze zastavit. Například obsluha vysokých pecí."
Ale lze zastavit... A ptám se, kde byli oni reportéři při krachu tohoto strojírenského podniku, díky čemuž zanikl i společný projekt výroby nových moderních vlaků se společností Siemens.
Na druhou stranu mě dostal film vysílaný včera večer, kde hlavní roli ztvárnila paní Chramostová. Po jeho shlédnutí jsem poodhalil, že mi chybí šaškovská moc, jehož nesmyslné struktury by mě bavilo rozkládat, byť zabíjením hřebíku do ocelového stolu.
Jsem sice pravicově orientovaný, ovšem celá revoluce mi přijde jako jedna velká šaškárna plná naivních ideálů.
|
Reakce na komentář
""
************** * **************
Zmrzlé Jaro a vypelichaný Samet
… nějaké to zamyšlení nad pozoruhodnými datumy s číslicemi 68 - 89 v 20. století
Sice jsem na diskusním fóru napsal Histesovi, že na takovou úvahu nemám
čas ani energii, ale toto je jedna z nabídek, jaké se neodmítají. A tak
odkládám vše, co mám rozdělané, pokud nepřijde opravdová pohroma
(škoda, Pohroma Katka, ta by přijít mohla ...), a naťukám ryze
subjektivní a zcela naivní zamyšlení k řečenému.
Ano naivní, protože já stále věřím, že to co se jako dobré nabízí, dobré také je, dokud se neprokáže opak. Včetně politiky ...
Tzv.
rozum brát, jsem začal koncem 50. a začátkem 60. let. Slova "padesátá
léta" mají zlověstnou příchuť a i když se mne přímo nedotýkala (až na
to, že jeden můj příbuzný z otcovy rodiny měl navržený trest smrti za
studentský "protistátní" spolek - naštěstí se mu nějak podařilo
uprchnout a vedl spokojený život v Maroku, o tom se však mluvilo jen
pouze okrajově jako vůbec o všem takovém). Ve škole jsme poctivě žrali
krmni o vedoucí úloze SSSR, o budování komunismu a o zlém kapitalismu,
našimi hrdiny byli husité, rudí kozáci Čapajevovci a partyzáni z 2.
světové války.
O vedoucí úloze strany nikdo nepochyboval i když k
jejím představitelův vládla velká opatrnost a nevraživost jako k nové
šlechtě. Jistě, malinko jsme pamatovali otřes pádu Stalina a kultu
osobnosti, v praxi to však neznamenalo nic, jen jedna stranická klika
vyměnila druhou.
Do toho přišlo Jaro 68. Magické číslo, kdy za
mořem jeli naplno Hipies, v celé západní Evropě řádily levicové
studentské demonstrace a u nás naopak se nějak projevovala únava
materiálu tuhého levicového režimu.
Začínalo to postupně, téměř
nepozorovaně. Ale najednou se začali odvažovat humoristé a dotýkat se
předtím zapovězených témat, například v jednom skeči komik předvádějící
řečníka na schůzi použil místo "soudruzi a soudružky" výrazy "souzi a
soušky", což bylo typické pro tehdejšího nejvyššího straníka a
prezidenta Antonína Novotného - věc předtím neslýchaná. V kultuře se
rozjížděla nová vlna, knihy a filmy o tématech předtím řekněme
nepovolených a novináři a spisovatelé otevřeně mluvili o komunistických
přehmatech. Až potom jsem si všiml, že se začínají propagovat jacísi
"Muži ledna" - Dubček, Svoboda, Černík a Smrkovský - kteří to jako
začli - no dejme tomu, řekl jsem si a vzal to tak. (Malinko předběhnu -
Dubček a Svoboda podepsali po roce a půl pendrekový zákon, umožňující
zmasakrovat ty, kteří bláhově za ně ještě demonstrovali, Černík se stal
naprosto loajálním husákovským straníkem a Smrkovský myslím taky
všechno odvolal - to ale nevím, ale ani to hledat nebudu. Nakonec byl
Dubček uklizen do Turecka jako vyslanec a pokojně dožil penze, než jeho
mýtus oživil rok 89., Svoboda se stal poslušným přitakávačem a později
naším nejdéle umírajícím prezidentem. - Co to ovšem bylo proti
Brežněvovi, kterého vodili po konferencích a návštěvách jako
bezvládného panáka).
Do té doby mocné organizace ČSM a Pionýr
náhle skončily s monopolem a lidi si mohli zas založit, co chtěli -
Junáka, USU a kdoví co ještě ..
Doba to byla krásná - plná
otevřenosti diskusí a nadějí na život "s lidskou tváří" - ale i obav,
jestli nám to "na východě" projde. Jak víte, neprošlo. Mně bylo 16 let,
20. srpna jsem odjel se školou na chmelovou brigádu, večer jsme vesele
zpívali u ohýnku, dokonce i Kaťušu a jiné ruské písničky, jen tak pro
srandu, že už se to může zlehčovat, no a ráno bylo po srandě, probudili
jsme se do "spřátelené pomoci", kdy jsme poslouchali vysílání z Prahy
přepojené na obecní rozhlas, včetně závěrečné hymny podbarvené střelbou
... Po čtyřech dnech si nás odvezli k rodinám, po dalších 4 dnech jsme
jeli znova zachránit úrodu, když bylo jasné, že už k ničemu
nebezpečnému, nehledě na tisíce vojáku s ostrou municí, nedojde. Na
podzim jsme stihli navštívit Národní muzeum s rozstřílenou fasádou a
stropy a ještě v roce 1970 jsme měli v maturitních otázkách
Solženicyna. (Však náš učitel skončil zakrátko u lopaty a nakonec v něm
poměry zahubily vůli žít ...)
Pak to probíhalo jak známo. Po
dubnu roku 69 se budovaly pozice nového vedení, pak se přitáhly opratě,
udělaly čistky, vážení lidé a odborníci skončili jako pomocní dělníci a
popeláři, jiní si zase moc pomohli - byla to volba. "Zrádci národa" z
68. - Indra, Kolder a zvlášť očividně Biľak byli odměněni vysokými
funkcemi. Něco přetrvávalo jako dlouhá vlečka, např. dlouho se na
vysoké škole oslovovalo "pane profesore", než i tam vítězně vtáhli s
novou dravou generací soudruzi. To už jsem byl v praktickém životě a
snažil se žít, jak to šlo. Takové okýnko do světa v podobě rockové
muziky a občas povolených západních filmů zůstalo, zcela nesouměřitelné
přes všechnu novodobou cenzuru s neprodyšností 50. let., atd. ...
Tak
jsem samozřejmě listopad 89 uvítal jako spásu - najednou se zcela
otevřeně začalo mluvit o všem, národ - oba národy se opět zdály
jednotné jako v r. 68, zas byla radost chodit po ulicích a číst
samovyvřelé plakáty mapující společné mínění. Já, v té době uklizený do
malé slovenské vesničky poblíž Nitry jako čerstvý a ukázkově
podpantoflový manžel, jehož žena neskrývala nedůvěru ke všem těm
změnám, jsem se do ničeho nezapojoval. Až potom jsem zjistil, že
všichni moji nejbližší známí z bývalého bydliště zakládali Občanské
fórum, případně jezdili na demonstrace do Prahy - zůstat s nimi, možná
bych byl dnes v parlamentě - nebo spíše v průšvihu, jak se znám...
Dodnes
se lidé hádají, zda to byla revoluce vedená "hrdiny třetího odboje",
nebo prosté předání moci dohodou "koupeným figurkám". To prostě
neřeším. Jsem rád že to přišlo a přes všechny negativní politické a
společenské jevy věřím, že tento způsob řízení a rozvíjení státu,
jakkoliv se "zdá poněkud nešťastným", má podle mne budoucnost a věřím,
že to nakonec dopadne dobře (byť jsem nedávno napsal že "dobré konce
jsou jen pro pitomce" - to bylo v zápalu "tvůrčího nadšení" a ovšem k
jinému tématu)
Je tu v porovnání roku 68 a 89 (magie těchto
číslic otočením o 180 st. si všimli lidi hned) jeden velký rozdíl. V 68
roce byly změny možná iniciované i mimo KSČ, ale potom byly řízené
lidmi přímo z vysokého vedení strany a málokdo její vedoucí úlohu
zpochybňoval - nějak se to zdálo možné, že by to mohla vést dále v
novém duchu. Tenkrát slovo disident neexistovalo, byli pouze emigranti
venku (zakrátko měla přijít další mohutná vlna).
Kdežto v roce 89,
se s komunisty už nepočítalo. Že vývoj šel trochu jinak, to všichni
vidíme a odsouvám to mimo rámec této úvahy.
|
Zobrazit článek Zmrzlé Jaro a vypelichaný Samet
|
|
