|
<<
Duben
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | 1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
| 6 |
7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
12 |
| 13 |
14 |
15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
| 20 |
21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
| 27 |
28 |
29 |
30 |
| | |
|
Stránku si právě čte 16 lidí.
|
|
Komentáře
ke článku: Přepychem je i televize
(ze dne 13.01.2007, autor článku: Pavel Kotrba)
|
Komentář ze dne: 14.01.2007 11:00:04
Autor: GreenEyes (tkuncová@inbox.ru)
Titulek: Re:
Jeste k tomu prepychu. Nejak jsem nepochopila, proc se autor domniva, ze vesnicane povazuji svoje ctyri TV za prepych. Protoze jsou jen ctyri? Nebo protoze je spolecne sleduji? Ani jedno neni dostatecnym argumentem. Znam dost lidi, kteri jsou dnes na tom financne velmi dobre, ale vedome odmitaji mit doma TV, video, DVD. Cili je mozny, ze i v te vesnicce nekdo chtel po vecerech koukat na hvezdy a skladat basne, nikoliv "cumet do bedny"... A schazet se na namesti? - To je prece perfektni. Je to projev one rodinne nebo obcinne soudrznosti, ktery zavrhla teprve dnesni spolecnost. Staci si precist Turgenevovy knihy anebo podivat se na "Saturnina". Drive se lide (zejmena z vyssich vrstev) bezne schazeli vecer v jidelne a nahlas cetli knihy, hraly na klavir. Socialni izolace se stala modou az v druhe polovine minuleho (20.) stoleti. A pramenila prave nejdriv z dostatku, pak z obav o svuj dostatek, nechut ho s nikym sdilet a nakonec z prepychu ci jeho opaku - bidy...
Zaverem: nevim, proc se autor uchylil k tak nestastnemu popisu prepychu. Kozeny gauc? - Tato moda snad pominula spolu s nadsenim z ruznobarevnych revoluci. Dnes je kozeny gauc mnohdy znamkou spatneho vkusu (proto ho kazdy tzv. "novy Rus" musel mit u sebe doma spolu s kozenou bundou a fialovym sakem -). A kaviar? - Tak to jsme uz nekde uplne jinde... Pojidat denne u TV kaviar si muze dovolit leda tak Abramovic... A verim, ze se ho nikdy nepreji.
|
Reakce na komentář
"Re:"
************** * **************
Přepychem je i televize
tak, jak to vidím já
Nedávno jsem sledoval cestopisný pořad, který
namlouvali Jiří Bartoška s Miroslavem Donutilem. Byl o jedné vesnici,
na jejíž jméno si teď nevzpomenu, která byla vybudována nad vodou. Byla
zcela pokryta elektrickou sítí – neshledal jsem tedy jediný důvod,
který by bránil tomu, aby se ve vesnici mohly vyskytovat televizory.
Jistěže vesničané nemohou být pozadu, a už jsou obrazovkami vybaveni,
akorát s tím rozdílem, že na celou tuto chatrčovou osadu připadají
celkem čtyři tato zařízení. Počet mě nepřekvapil, ale co mě udivilo
bylo to, že se celá vesnice schází každý večer na něčem, čemu oni
říkají náměstí, a sleduje programy společně, a to bez hádek o ovladač.
Trochu mi to připomnělo pokrokovou ústní lidovou slovesnost v českých
zemích, a navíc mě to donutilo zamyslet se nad slovem „přepych“,
protože to, co se nám jeví jako přepych, jiným lidem přijde jako
standard a dalším jako nedosažitelný způsob života. Bazén na dvorku,
gauč z pravé kůže, vlastní solárium, kaviár v ledničce, mnoho dalších
prostředků, jak si udělat život snadnější a příjemnější. Naproti tomu
idylická pohoda před čtyřmi obrazovkami spolu se všemi sousedy. Hodně
kontrastní, ale s tím nic neuděláme. Jelikož jsem přesvědčen, že i
přepychu se každý jednou přejí, tak i muž na koženém gauči přestane
pojídat kaviár, protože mu přestane chutnat. A kdy si svůj přepych
uvědomí vesničané nad vodou? No přeci, až se všichni budou scházet u
televizorů a někdo cestou potká dítě brouzdající se ve vodě a sbírající
mušle a zeptá se ho, proč se nejde dívat s nimi, a ono s hrdostí
odpoví: „Nechce se mi.“
|
Zobrazit článek Přepychem je i televize
|
|
