„Vaši jízdenku, prosím,“ oslovil mě vysoký muž s knírem v modrém stejnokroji vlakových průvodčí. Jeho otázka mě vcelku zaskočila, protože není zvykem, aby průvodčí chodil po obývacím pokoji a kontroloval jízdenky. Co mi asi může chtít? A jak se vůbec dostal k nám domů? Tyto otázky se v dané chvíli jevily více než záhadné. Po chvilce váhání jsem si všiml, že s mojí pohovkou očividně není něco v pořádku. Klepala se ze strany na stranu a pravidelně nadskakovala. I výhled z okna se nějak změnil. Místo protějšího činžáku jsem spatřil lány polí, jak ubíhají za sklem rychlostí ne zrovna pomalou. A v tu chvíli se mi mozek dostal na provozní teplotu a uvědomil jsem si, že sedím v jedoucím vlaku. Zjištění to bylo opravdu šokující, poněvadž moje poslední vzpomínky směřovaly na sledování fotbalového zápasu doma v televizi a rozhodně nenaznačovaly nic o cestování vlakem.
 
Průvodčí už začínal být netrpělivý a pohupoval se z jedné nohy na druhou. Jak elegantně vybruslit z nastalé trapné situace by byl přetěžký úkol i pro zkušeného hráče na poli diplomacie. Zkusil jsem svoje osvědčené triky. Začal jsem se prohrabovat kapsami a nasadil jsem obličej, které měl panu průvodčímu naznačit, že jízdenku určitě mám, ale zrovna ji nemohu najít. Podle jeho odezvy však bylo patrné, že v oblasti psychologie černých pasažérů má navrch a z kabely si vytáhl blok na pokuty. Mnou hrané divadlo mělo ale nečekané druhé dějství. V levé náprsní kapse jsem nahmatal papír, tvarem vzdáleně připomínající vlakový lístek a svitla mi alespoň malá šance naděje. Zavřel jsem oči, prudkým pohybem jsem vytáhl papírek z kapsy, až to několik nití odneslo životem a doufal jsem v malý vlakový zázrak. Sekunda ticha, která nastala mi dala příležitost zhodnotit celý můj dosavadní život a musím přiznat, že několik věcí bych musel Svatému Petrovi zatajit. „Tak přeci jste ji našel,“ ozval se muž. Kámen, který mi spadl ze srdce by obrozenci mohli bez starostí použít na základy Národního divadla.
 
Suverenita, kterou jsem hýřil, opadla po tom, co průvodčí pokračoval: „Jste si vědom toho, že tato jízdenka je tři dny prošlá a platí na úplně jinou trasu, než jedete?“ „Opravdu? A kam vlastně jedu,“ byla moje nejsmysluplnější reakce. Suverenita byla už definitivně pryč a válela se na nástupišti, dva kilometry za mnou. „Jedete na trase z Prahy do Plzně. Vypíši vám pokutu a na příští zastávce si vystoupíte,“ postavil se nekompromisně vlakvedoucí k nastalé situaci. Z kabely opět vytáhl bloček na pokuty a začal jednu vypisovat. To mi připomnělo, že druhým krokem po vypsání pokuty je logicky její zaplacení. Opět jsem zasunul ruce do kapes s nadějí, že se zázrak bude opakovat. Když Papež říkal, že zázrak není každodenní záležitost, měl pravdu. Kromě posmrkaného kapesníku a klíčů od domu bylo v mých kapsách pusto a prázdno. „Takže to bude sto dvacet korun plus padesát korun pokuta, takže celkem sto sedmdesát korun, prosím.“ „Musím se vám omluvit, ale mám takový pikantní problém, pane průvodčí,“ zkouším navodit smutný a tragický výraz. Výmluva o zesnulé babičce by už asi byla moc, ale přeci si zkouším trochu přisadit. „Víte, pane, já se vracím domů z Prahy a na Václavském náměstí mi ukradli peněženku se všemi penězi a doklady, proto jsem si nemohl koupit lístek,“ zkouším osvědčený vysokoškolský trik. „Takže chcete říct, že nemáte ani občanský průkaz,“ podrážděně reaguje průvodčí. Zjišťuji, že od dob mých studií se přístup průvodčích stal značně profesionálnější a uspokojila by je pouze mnohem rafinovanější lest, než ta moje prvorepubliková. „Na další stanici si okamžitě vystoupíte a ještě si rozmyslím, zda na vás zavolám policii, pane,“ zakončil železničář náš strohý rozhovor dříve, než jsem ho stihl pozvat na kávu.
 
Jak mi bylo řečeno, tak se také stalo. V Plzni na nástupišti na mě čekal znuděný příslušník, evidentně odpočítávající každou minutu do konce služby. Jak mě spatřil, vše mu bylo jasné. Pouta se mu začala lehce chvět a prsty na obušku svrbět. Záškodnicky jsem si prohlédl okolí a usoudil, že utéct nesvedu. Střelba po policistovi také nepřipadala v úvahu, jelikož jsem nevlastnil žádné střelné zařízení. Jediná cesta z nádraží byla možná přistaveným taxíkem v podobě policejního antonu. Myšlenka, zda mě zmlátí obuškem tady venku, nebo až v autě, byla vzhledem k počtu okolostojících lidí bezpředmětná. Černé scénáře se naštěstí nevyplnily a policista se ke mě choval slušně. Nasadil mi želízka, posadil mě na zadní sedačku auta a pomalu se rozjel přes město do věznice na Borech.
 
Součástí vstupní kontroly do vazebního sektoru byla i nutnost předložit věci k prohlídce a svléci se donaha, kterou jsem vzhledem k přítomnosti sympatické bachařky prováděl velmi ostýchavě a pomalu. „Můžete mi říct, proč jste jel ve vlaku načerno? Copak nemáte těch pár korun na lístek,“ zeptala se mě dozorkyně. „No víte, slečno, já ani nevím, jak jsem se do toho vlaku dostal,“ zněla má nesmělá odpověď. Milá policistka prohledávala moje věci, s větším odporem než moje manželka. Neobjevila nic převratného. Klíče od domu zachovaly chladnou hlavu a zůstaly na stejném místě kapsy, na jakém jsem je naposledy nahmatal. Pro mě překvapivou novinkou byl lístek s pravé zadní kapse mých kalhot. Slečna si ho chvíli pročítala a poté se začala nenápadně smát. Ukázala ho kolegovi, který se také začal smát, už ne však nenápadně, ale přímo z plných plic. „Už jste si četl vzkaz od vaší paní,“ otázala se mě. „Vzkaz od mojí paní? Ne, nečetl. Já jsem ani netušil, že nějaký mám,“ překvapení z mého hlasu by vycítil i hluchý. Policistka mi podala malý složený papír, na kterém stálo: „Pepo, jestli budeš večer zase tak opilý, jako minule, tak, prosím tě, nejezdi domů vlakem. Ještě v něm usneš a přejedeš zastávku. A taky si určitě nekoupíš lístek, tak radši neriskuj a jdi pěšky. Alespoň vystřízlivíš. Peněženku jsem ti radši schovala. Řekni si o nějaké peníze těm tvým kumpánům. S láskou, tvoje Marie.“