Pokud jste až do teď žili v domnění, že cestování vlakem je nuda, čtěte dál, ať víte, čeho se vyvarovat, abyste po tomto dobrodružstí nezatoužili opět se nudou užírat...(autorem je můj spolužák V.Richtr)
„Vaši jízdenku, prosím,“ oslovil mě vysoký muž s knírem v modrém
stejnokroji vlakových průvodčí. Jeho otázka mě vcelku zaskočila,
protože není zvykem, aby průvodčí chodil po obývacím pokoji a
kontroloval jízdenky. Co mi asi může chtít? A jak se vůbec dostal k nám
domů? Tyto otázky se v dané chvíli jevily více než záhadné. Po chvilce
váhání jsem si všiml, že s mojí pohovkou očividně není něco v pořádku.
Klepala se ze strany na stranu a pravidelně nadskakovala. I výhled z
okna se nějak změnil. Místo protějšího činžáku jsem spatřil lány polí,
jak ubíhají za sklem rychlostí ne zrovna pomalou. A v tu chvíli se mi
mozek dostal na provozní teplotu a uvědomil jsem si, že sedím v
jedoucím vlaku. Zjištění to bylo opravdu šokující, poněvadž moje
poslední vzpomínky směřovaly na sledování fotbalového zápasu doma v
televizi a rozhodně nenaznačovaly nic o cestování vlakem.
Průvodčí
už začínal být netrpělivý a pohupoval se z jedné nohy na druhou. Jak
elegantně vybruslit z nastalé trapné situace by byl přetěžký úkol i pro
zkušeného hráče na poli diplomacie. Zkusil jsem svoje osvědčené triky.
Začal jsem se prohrabovat kapsami a nasadil jsem obličej, které měl
panu průvodčímu naznačit, že jízdenku určitě mám, ale zrovna ji nemohu
najít. Podle jeho odezvy však bylo patrné, že v oblasti psychologie
černých pasažérů má navrch a z kabely si vytáhl blok na pokuty. Mnou
hrané divadlo mělo ale nečekané druhé dějství. V levé náprsní kapse
jsem nahmatal papír, tvarem vzdáleně připomínající vlakový lístek a
svitla mi alespoň malá šance naděje. Zavřel jsem oči, prudkým pohybem
jsem vytáhl papírek z kapsy, až to několik nití odneslo životem a
doufal jsem v malý vlakový zázrak. Sekunda ticha, která nastala mi dala
příležitost zhodnotit celý můj dosavadní život a musím přiznat, že
několik věcí bych musel Svatému Petrovi zatajit. „Tak přeci jste ji
našel,“ ozval se muž. Kámen, který mi spadl ze srdce by obrozenci mohli
bez starostí použít na základy Národního divadla.
Suverenita,
kterou jsem hýřil, opadla po tom, co průvodčí pokračoval: „Jste si
vědom toho, že tato jízdenka je tři dny prošlá a platí na úplně jinou
trasu, než jedete?“ „Opravdu? A kam vlastně jedu,“ byla moje
nejsmysluplnější reakce. Suverenita byla už definitivně pryč a válela
se na nástupišti, dva kilometry za mnou. „Jedete na trase z Prahy do
Plzně. Vypíši vám pokutu a na příští zastávce si vystoupíte,“ postavil
se nekompromisně vlakvedoucí k nastalé situaci. Z kabely opět vytáhl
bloček na pokuty a začal jednu vypisovat. To mi připomnělo, že druhým
krokem po vypsání pokuty je logicky její zaplacení. Opět jsem zasunul
ruce do kapes s nadějí, že se zázrak bude opakovat. Když Papež říkal,
že zázrak není každodenní záležitost, měl pravdu. Kromě posmrkaného
kapesníku a klíčů od domu bylo v mých kapsách pusto a prázdno. „Takže
to bude sto dvacet korun plus padesát korun pokuta, takže celkem sto
sedmdesát korun, prosím.“ „Musím se vám omluvit, ale mám takový
pikantní problém, pane průvodčí,“ zkouším navodit smutný a tragický
výraz. Výmluva o zesnulé babičce by už asi byla moc, ale přeci si
zkouším trochu přisadit. „Víte, pane, já se vracím domů z Prahy a na
Václavském náměstí mi ukradli peněženku se všemi penězi a doklady,
proto jsem si nemohl koupit lístek,“ zkouším osvědčený vysokoškolský
trik. „Takže chcete říct, že nemáte ani občanský průkaz,“ podrážděně
reaguje průvodčí. Zjišťuji, že od dob mých studií se přístup průvodčích
stal značně profesionálnější a uspokojila by je pouze mnohem
rafinovanější lest, než ta moje prvorepubliková. „Na další stanici si
okamžitě vystoupíte a ještě si rozmyslím, zda na vás zavolám policii,
pane,“ zakončil železničář náš strohý rozhovor dříve, než jsem ho stihl
pozvat na kávu.
Jak mi bylo řečeno, tak se také stalo. V
Plzni na nástupišti na mě čekal znuděný příslušník, evidentně
odpočítávající každou minutu do konce služby. Jak mě spatřil, vše mu
bylo jasné. Pouta se mu začala lehce chvět a prsty na obušku svrbět.
Záškodnicky jsem si prohlédl okolí a usoudil, že utéct nesvedu. Střelba
po policistovi také nepřipadala v úvahu, jelikož jsem nevlastnil žádné
střelné zařízení. Jediná cesta z nádraží byla možná přistaveným taxíkem
v podobě policejního antonu. Myšlenka, zda mě zmlátí obuškem tady
venku, nebo až v autě, byla vzhledem k počtu okolostojících lidí
bezpředmětná. Černé scénáře se naštěstí nevyplnily a policista se ke mě
choval slušně. Nasadil mi želízka, posadil mě na zadní sedačku auta a
pomalu se rozjel přes město do věznice na Borech.
Součástí
vstupní kontroly do vazebního sektoru byla i nutnost předložit věci k
prohlídce a svléci se donaha, kterou jsem vzhledem k přítomnosti
sympatické bachařky prováděl velmi ostýchavě a pomalu. „Můžete mi říct,
proč jste jel ve vlaku načerno? Copak nemáte těch pár korun na lístek,“
zeptala se mě dozorkyně. „No víte, slečno, já ani nevím, jak jsem se do
toho vlaku dostal,“ zněla má nesmělá odpověď. Milá policistka
prohledávala moje věci, s větším odporem než moje manželka. Neobjevila
nic převratného. Klíče od domu zachovaly chladnou hlavu a zůstaly na
stejném místě kapsy, na jakém jsem je naposledy nahmatal. Pro mě
překvapivou novinkou byl lístek s pravé zadní kapse mých kalhot. Slečna
si ho chvíli pročítala a poté se začala nenápadně smát. Ukázala ho
kolegovi, který se také začal smát, už ne však nenápadně, ale přímo z
plných plic. „Už jste si četl vzkaz od vaší paní,“ otázala se mě.
„Vzkaz od mojí paní? Ne, nečetl. Já jsem ani netušil, že nějaký mám,“
překvapení z mého hlasu by vycítil i hluchý. Policistka mi podala malý
složený papír, na kterém stálo: „Pepo, jestli budeš večer zase tak
opilý, jako minule, tak, prosím tě, nejezdi domů vlakem. Ještě v něm
usneš a přejedeš zastávku. A taky si určitě nekoupíš lístek, tak radši
neriskuj a jdi pěšky. Alespoň vystřízlivíš. Peněženku jsem ti radši
schovala. Řekni si o nějaké peníze těm tvým kumpánům. S láskou, tvoje
Marie.“