|
<<
Září
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | 1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
| 7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
| 14 |
15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
| 21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
| 28 |
29 |
30 |
| | | |
|
Stránku si právě čtou 3 lidé.
|
|
Komentáře
ke článku: Metaforizovaný pocit
(ze dne 01.10.2007, autor článku: Jakub Raida)
|
Komentář ze dne: 01.10.2007 12:32:22
Autor: Pavel Kotrba (koziii@seznam.cz)
Titulek:
částečně souhlasím s Harym, pompéznost se mi zrovna nelíbí, ale aspoň to vystihlo důraz, spíše se mi zamlouvá druhá půlka, řeč jedné osoby, nijak jsem si nezalamoval hlavu tím, o jakou osobnost jde, prostě Národní obrození je pro mě celek bez osobnosti, přeci jako jeden člověk by nic nedokázali, ale jako kolektiv ano, rozhodně je to obraz jednoho kontra přesile
já jsem se sdělením celkem spokojen
|
Reakce na komentář
""
************** * **************
Metaforizovaný pocit
A také vzpomínka na jednu významnou osobnost Národního obrození.
Válečníci v rudých zbrojích; ty stroje na zabíjení; ty mlčenlivé sochy z kamene; z kamene, který je tvrdší než žula; z kamene vyztuženého vůlí a zlobou; chlupatá kůže o kterou se lámou všechny zbraně; ztvrdlá kůže plná mozolů značících tvrdý život; tvrdý život mužů, kteří nic nedostali a nikomu nedlužili; tvrdý život mužů, kteří jedli jen aby žili; mužů, jejichž svaly, napínající kůži plnou šrámů, hovořících o rocích bojů, po mnohých útocích ztvrdly v ocel; ty svaly v mocných pažích, kterými bojovníci roznášeli smrt po tuctech; kterými vládli zbraní – těžkým kladivem či pádným palcátem, břitkým mečem či lehkou šavlí, zubatou sekerou anebo dlouhou píkou; ti všichni, zakuti v nezničitelnou ocel, nastoupili proti jedinému muži, který skoval, ztesal a zostřil jehly, špičky, sochory a kůly a který s hloupostí a zlobou, nebojíce se ničeho, rozdrtil jejich kyrysy, zlámal jejich helmice, vyrazil jim mozky z lebek, lámal jejich vazy, trhal klouby a škrtil, až umírali bledí, bez kyslíku, ten všechny zničil, jen vlastní odvahou se udržel stát dél než ostatní, i když z něj krve vyteklo, co by vola umořilo; ležel a myslel, jak by mu ženy bílých paží v bílých šatech mu omývaly rány, kdyby nebyl tak osamocen na bojišti; myslel na to, jaká měla válka být a jaká byla; srovnával; hodnotil; vzpomínal, ale ani jednou nezalitoval a v posledních chvílích, než protočil oči vzad hlavy, díval se na oblohu, kde konečně svítalo slunce a říkalo „sice jsi dokázal bezvýznamnou věc, ale bylo to pořád víc, než dokázali ostatní a bylo to nejvíc, kolik člověk v této společnosti dokázat může, takže bych ti chtělo projevit vděk darem ze všech nejcennějším – novou šancí, udělat věci jinak, i když vím, že je jinak stejně neuděláš, takže tady to je, neděkuj, je to tady takže, neuděláš stejně jinak je že, vím, když i, jinak věci udělat, šancí novou – nejcennějším všech ze darem vděk projevit chtělo ti bych takže, může dokázat společnosti této v člověk kolik, nejvíc to bylo a ostatní dokázali než, víc pořád to bylo ale, věc bezvýznamnou dokázal jsi sice“ říkalo a slunce svítalo konečně kde, oblohu na se díval a tehdy řekl „více už času nevracej, umírám a umřu, neznám lepší šance pro odchod, neznám lepší možnosti, než být sám, ale s pohledem do dálek, kde se snad rodí někdo, kdo si mého boje všimne a bude pokračovat, protože nakonec to někam dotáhneme“.
|
Zobrazit článek Metaforizovaný pocit
|
|
