.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Srpen  >>
PoÚtStČtSoNe
       1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31      

 .: Online
Stránku si právě čtou 3 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Jeden den v Avebury
(ze dne 14.12.2007, autor článku: Branwen)

Komentář ze dne: 21.12.2007 15:52:59
Autor: Branwen (@)
Titulek: Díky všem

Děkuji Vám všem za milé komentáře. Avebury je skutečně zajímavé a zvláštní místo, i když mediálně nepříliš známé.Škoda, že i já jsem tam byla jen na jednodenním výletě, možná bych jinak neodolala pokušení přespat u Červeného lva a své (případné) noční můry pak zhodnotila v další povídce:-))
Pokud se Vám se mnou v Avebury líbilo, mohli bychom zase někde spolu pocourat - třeba po londýnských chodnících nebo Oxfordu.Takže po Novém roce nashle ve staré dobré Anglii.
 

Reakce na komentář
"Díky všem"

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Jeden den v Avebury
aneb Šutry by mohly vyprávět


Je známou skutečností, že v Anglii se dá zakopnout o historické památky takřka na každém kroku. Nejen hrady, ale i kdejaká venkovská hospoda je starší než většina pamětihodností u nás. A jsou i takové, při jejichž návštěvě se člověk vrátí v čase ne o stovky, ale dokonce o celá tisíciletí zpátky. Například Avebury.

Je krásný dubnový den, na Anglii až netypické jasno a teplo. Vyjíždím z Londýna směrem na severozápad po silnici M4. Mým cílem je vesnička Avebury v hrabství Wiltshire. Před Swindonem odbočuji na Malrborough a ocitám se na slušně udržované asfaltce A4. Ani se nechce věřit, že přesně tudy pochodovaly na úsvitu letopočtu římské legie po svojí zbrusu nové silnici. To, po čem sviští kola mé Felicie, je pouze její modernější verze ( mezi námi - pochybuji, že i trvanlivější). Avšak místo, kam mám namířeno, tu bylo dřív, než se sandál prvního Římana dotkl tohoto ostrova.
Avebury je největší megalitická památka v Británii. Mega lithos volně přeloženo znamená velký kámen, po česku prostě balvan. Jestli vám to připomnělo známé Stonehenge, pak víte, oč se jedná. A na Stonehenge hned zase rychle zapomeňte. Jediné , co mají tyto kamenné kruhy společné, je dosud nezodpovězená otázka, k čemu vlastně sloužily. Byly to svatyně, astronomické pozorovatelny, pradávné kalendáře? To nikdo s jistotou neví. Vědci se však přiklánějí k verzi svatyně. Aveburský kromlech (keltský název pro kamenný kruh) je skutečně impozantní svou rozlohou, vždyť v kruhu o průměru 1,5 km stojí ( s výjimkou kostela a panského sídla Avebury Manor) celá vesnice! Bohužel právě ona zástavba znemožňuje opěšalému návštěvníku vychutnat si majestátní dílo v plném rozsahu. Naštěstí je tu řešení.

Co stavitelé nikdy neviděli

Vedena ukazateli mířím kousek za vesnici, k osamělé farmě jménem Fox Hill. Po liškách tu sice není vidu ani slechu, ale zato zde „parkuje" dvoumotorová Cessna. Její majitel, John Mortimer- pilot a průvodce v jedné osobě- rád ukáže návštěvníkům kteroukoliv pamětihodnost Anglie ze vzduchu. Já, ani další dva letuchtiví zájemci, kteří dorazili chvíli přede mnou, však nestojíme ani o Windsdor, Oxford či Londýn. Chceme vidět seshora Avebury.
„Nádhera, nemám pravdu?" řekne pyšně John, když vytáčí neviditelný kruh nad kruhem pozemským a tváří se přitom, jako by ty kameny usazoval vlastníma rukama. Musím mu dát za pravdu. Preciznost, s jakou dávní stavitelé vytvořili tři soustředné kružnice - val, hluboký příkop a uvnitř víc než stovku vztyčených balvanů -, skutečně bere dech.
3 000 let před Kristem, s motykami z paroží a lopatami ze zvířecích lopatek, bez znalostí zeměměřičství a bez možnosti zkontrolovat svůj výtvor z výšky, jako to teď děláme my. Na jedné straně až neskutečná přesnost, na straně druhé nepředstavitelné množství vynaložené práce. Odkud sem například přivlekli ty balvany, když široko daleko ani stopy po nějakém lomu či aspoň malém skalisku? Ve chvílích jako je tato mám chuť dát zapravdu páně Dänikenovým teoriím o mimozemském původu takových staveb. Snažím se vtisknout si ten pohled do paměti, zatímco mí dva japonští spolucestující jej cpou do paměťové karty svých foťáků.
Často bývají obdobná díla chybně připisována Keltům. Ti je však zřejmě pouze využívali ke svým rituálům a proč také ne- postavené to bylo vskutku fortelně. Dnes bohužel kamenů, z nichž největší váží přes 100 tun, zbylo jako not na buben. Na vině je křesťanství, které se rázně snažilo vypořádat s každým podobným dílem, jehož účel byl dávno zapomenut. Kdo jiný to mohl stvořit než ďábel, řekli si ti dobří lidé, a tak mnoho kamenů odvlekli, jiné pomocí ohně a studené vody roztrhali na menší kusy a použili jako stavební materiál. A pak šli a založili vesnici přímo uprostřed tajemného kruhu. Že by pod svícnem byla největší tma?

Jak se žije uprostřed svatyně
S nohama zase pevně na zemi usedám ke sklenici minerálky v hospůdce uprostřed Avebury. Můžete se tu najíst, napít a dokonce i složit unavené kosti v jednom z těch malých pokojíků v podkroví. Jiná možnost ubytování ve vesnici není, snad proto, že turisté se tu většinou nezdrží na noc. Divné, že ano? Zajímalo mě, jak se vlastně žije uprostřed svatyně.
Pubu s romantickým názvem Red Lion šéfuje Glen Malory. Přívětivý a na Angličana nebývale upovídaný. Na mou otázku krčí rameny. „Jako všude jinde. Někdy líp, jindy hůř."
„Takže je tohle úplně normální místo? Nedějí se tu nevysvětlitelné věci? Necítíte zde nějakou zvláštní energii?"
Je přece známo, že pradávní předkové budovali podobné stavby na místech, kde se údajně koncentruje zemská energie, aby dodávala sílu jejich rituálům.
„Já tedy rozhodně ne," směje se Glen. „Ale je pravda, že u nás točený Guiness chutná líp než kdekoliv jinde v Anglii. Možná v tom nějaké kouzlo bude."
Bohužel si jeho tvrzení nemohu ověřit. Jsem tu autem a na shovívavost britské policie se raději spoléhat nebudu. Pokud se paranormálních jevů týká, Glen mi může nabídnout leda ducha jménem Florrie, který v hospodě straší. Byla to prý překrásná, ale nevěrná žena, již rozzuřený manžel shodil do studny. Ta studna na dvorku pubu skutečně je, pro jistotu přikrytá plexisklem, snad aby se něco podobného nemohlo opakovat. A krom toho je Florrie podle pověsti teprve 300 let. Dokonce i tajuplné kruhy v obilí, které se ve zdejším hrabství vyskytují poměrně hojně, se polím kolem Avebury jaksi vyhýbají.
Příjemně odpočatá opouštím Červeného lva a mířím do Henge Shopu, krámku přeplněného vším možným - keltskými amulety počínaje a konče bizarními figurkami z křídy - novodobými napodobeninami pravěkých britských Venuší. Je zajímavé, že co do velikosti vnad se od naší věstonické prakticky neliší. Že by všichni muži doby kamenné měli stejný vkus? Kdyby tak mohli cestovat v čase a shlédnout dnešní vyzáblé „ideály" krásy, asi by s ječením hezky rychle prchli zpět do své doby.
Mary Bishopové, která tu prodává a v Avebury žije přes padesát let, pokládám stejnou otázku jako Glenovi. Avšak ani ona za celé to půl století nezažila nic, co by se vymykalo normálu - tedy, když prý pomine fakt, že slunečnice na její zahrádce poblíž jednoho z těch zachovaných balvanů dorůstají skoro do třímetrové výšky. Že by v tom přece jen nějaká ta pozitivní energie byla?
Já sice nejsem žádný senzibil, ale čím déle se procházím kolem kamenů, tím podivnější pocit na mě padá a pozitivního v něm není pranic. Možná za to můžou ty vrány. Vysoké duby kolem kruhu osídlila neskutečně velká hejna šedivek.Tak početnou kolonii jsem zatím nikdy neviděla. Stromy, které se teprve začínají olisťovat, je jimi doslova černají. Stahují se vrány sem snad proto, že by cítily něco víc, než my lidé , dávno odtržení od přírody a jejích zákonů? To neustále krákání jde pěkně na nervy, ale jak mi potvrdilo pár místních, oni ho vnímají už jen jako zvukovou kulisu. Zda tyto opeřence uctívali už stavitelé megalitické svatyně , to opravdu netuším, ale Keltové považovali vrány za posly z onoho světa a bylo tedy dobře být s nimi zadobře. Jinak to s vámi po smrti mohlo dopadnout špatně.
Putování do hrobu
Na onen svět se teď vypravím i já, tedy alespoň symbolicky. Ne, že by se mi snad dvakrát chtělo, ale na konci menší procházky a pěšího výstupu mě čeká další pamětihodnost. West Kennet Barrow. Jde o hrob a já jen dodám, že to není hrob ledajaký. V prvé řadě je hodně, hodně starý, ale na to už jsme si jaksi zvykli, že? Kdybychom chtěli vidět, jak vznikal, museli bychom se vrátit o víc než 5 000 let zpátky. Jeho přesný název obsahuje ještě jedno slovo - Long. A long - tedy dlouhý - opravdu je, přesně 104 metrový tunel s množstvím pohřebních komor.
Prohlédnout se dá pouze malá část se šesti komorami, dnes pochopitelně prázdnými. Své mrtvé sem tehdejší obyvatelé ukládali v průběhu bezmála patnácti století. Pak byla tato obrovská hrobka zasypána a její vchod zavalen kameny.
Kosti, které zde archeologové objevili, nesly nejen stopy násilné smrti, ale také třeba známky tuberkulózy nebo nádorů. Vida, civilizace byla teprve v plenkách, ale choroby nazývané civilizační, už začínaly vesele řádit.
Dnes je hrobka zpřístupněná veřejnosti. Vchod byl částečně uvolněn a tak se mohu protáhnout dovnitř a nahlédnout do míst posledního odpočinku dávných lidí. Díky novodobému okénku ve stropě sem dopadá trochu světla, ale i tak - v komorách je vlhko a tma jako... inu jako v hrobě. Takže rychle ven a na sluníčko, které štědře zalévá celý pahorek svým teplem. Shora je vidět širokou pěšinu vyšlapanou tisícovkami nohou. V zažloutlé trávě se zřetelně vyjímají oválné trsy jeteliny - jediná stopa po kamenech, které tu kdysi stály a po kterých tu nezbylo nic, než narušené podloží s odlišným porostem. Je to prastará „avenue" (ano, skutečně se to tak jmenuje) - cesta lemovaná vztyčenými kameny, vedoucí z Avebury přes West Kennet Long Barrow na další pahorek zvaný Overton Hill. Zde stávala další , ovšem mnohem menší svatyně. Zdá se, jakoby posvátná byla celá tato oblast, celá tahle mírně zvlněná krajina.
Není třeba ani bujné fantazie, abyste si představili malý pohřební průvod, doprovázející nosítka z větví, na kterých spočívá nebožtík.
Nač ti lidé asi mysleli? Co cítili? Naříkali nebo nesli smrt jednoho ze svých klidně, s vědomím, že i ona je nedílnou součástí života?To se nikdy nedozvíme. Nezůstalo tu po nich nic, než tento hrob či kamenný kruh svatyně.
Řeklo by se - balvany...ale možná je to víc, než tady zbude za dalších pět tisíc let po nás.











 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz