Henryk
Adam Aleksander Pius Sienkiewicz - prozaik,
publicista, vlastník Nobelovy ceny za literaturu v roce 1905
Datum narození: / datum úmrtí:
05.05.
1846 /
15.11.1916
Místo narození: / místo úmrtí:
Wola
Okrzejska, Polsko / Vevey, Švýcarsko
Henryk
Adam Alexandr Pius Sienkiewicz se narodil roku 1846 ve Woli Okrzejowské (tato část
Polska byla okupována Ruskem). Vyrůstal na venkově, v zámožné šlechtické
rodině, a od svých dvanácti let bydlel ve Varšavě. V roce 1866
zahájil studia na vysoké škole, studoval na právnické, lékařské a filologické
fakultě. Už jako student působil jako žurnalista. Do roku 1871, kdy
opustil školu bez složení závěrečných zkoušek, už měl za sebou i další
pokusy. Nejprve psal literární a divadelní recenze, od roku 1874 mu pak
vycházely pod pseudonymem Litwos týdenní fejetony v novinách Gazeta
Polska. O dva roky později napsal své literární prvotiny - stručný obrázek Starý
sluha, který později rozvedl v románový příběh Haňa. V roce 1876
odjel do Severní Ameriky, kde poznal zcela jiný společenský a myšlenkový
okruh, značně odlišný od toho, který znal z mládí. Po pobytu v Americe se dal
do služeb idejí pozitivismu, zajímal se o problémy současného života, a
odklonil se od romantických příběhů šlechtických hrdinů. V Americe napsal
drastický obraz ze současné polské vesnice Črty uhlem, po návratu do
vlasti napsal v letech 1882 - 1883 řadu krátkých próz do novin a časopisů.
Postupně
pak ale začal pozitivismus opouštět a vrátil se k dávné minulosti. Začátkem
osmdesátých let se pod vlivem své ženy Maryny Szetkiewiczové a snad
ještě víc pod vlivem vlasteneckého tchána začal zajímat o polské dějiny.
Následně začal pracovat na rozsáhlé historickorománové skladbě. Za necelé čtyři
roky po návratu z Ameriky, v listopadu 1879, začaly v polském tisku
vycházet první stránky románu Ohněm a mečem, díla, které znamenalo
přelom v autorově vývoji. Následovaly další dvě části trilogie, Potopa a Pan
Wolodyjowski. 19.10.1885 mu zemřela jeho zbožňovaná žena Maryna. Když v květnu 1888 dokončil svou Trilogii
dostal poštou poukázku se sdělením Michal Wolodyjowski - Henryku
Sienkiewiczovi. Poukázka zněla na 15 000 rublů. (Za první vydání
Ohněm a mečem dostal osm set.) Dar nepřijal. Odesílatel se o peníze deponované
v bance nepřihlásil, a tak z nich Sienkiewicz založil nadaci pod Maryniným
jménem a roční důchod osm set rublů určil pro polské literáty, malíře,
hudebníky nebo členy jejich rodin, ohrožené plicní nemocí. V letech 1897 -
1900 vytvořil Henryk Sienkiewicz další román - Křižáci. Psal jej v
době, kdy v pruském záboru Polska zuřila ostrá protipolská germanizační kampaň.
Připomíná hrdinské války polských králů proti německým křižákům v patnáctém
století. Podobně jako předchozí prózy vycházel i tento román nejprve v časopise
Tygodnik Illustrowany, a to s častými přestávkami v tisku i v dodávání
autorského rukopisu. Sienkiewicz se totiž celý život velice často
stěhoval.Úvodní statě napsal autor ve Varšavě, potom putoval do Zakopaného, do
rakouských lázní Kaltenleutgebenu u Vídně, zpět do Varšavy, do lázní Ragaz ve
Švýcarsku, znovu do Zakopaného a nakonec do Francie. Román byl dopsán v Parc
St. Maur 10. 3. 1900. Pro svá díla Sienkiewicz prostudoval mnoho
historických materiálů, dokumentů a kronik z 14. a 15. století. Opíral se
především o latinský spis Historia Polonica. V letech 1894 - 1896 začal
časopisecky vycházet jeden z Sienkiewiczových nejznámějších románů - Quo
vadis. Takřka rázem za něj sklízel ohromný úspěch mezi čtenáři v u kritiků.
V roce 1905 dostal Nobelovu cenu, ovšem nejen za tento slavný
román, ale především jako ohodnocení celého jeho dosavadního díla. Při jejím
převzetí pronesl projev jako občan státu, který, přestože není na mapě světa,
žije. Celý svůj život totiž bojoval za samostatnost své vlasti. Sienkiewicz už
za sebou měl šedesátku a uznání a slávu po celém světě, když se rozhodl, že
napíše knihu pro mláděž - Pouští a pralesem. Děj umístil do Afriky,
kterou poznal na lovecké výpravě roku 1891.
Poslední
léta před první světovou válkou prožil Sienkiewicz většinou na venkově, jen na
zimu odjížděl do Varšavy. Když v roce 1914 válka vypukla, byl zrovna v Krakově.
17.9.1914 odjel přes Vídeň do Švýcarska, do malého městečka Vevey. Tam společně
s klavíristou Paderewskim vytvořil Výbor pro pomoc Polsku. Všechny své síly
věnoval organizování pomoci obětem války, posílal do rodné země léky, peníze,
šatstvo i potraviny. Konce války už se nedožil - jeho poslední slova zněla:
"Já už to svobodné Polsko nespatřím..."
(muzeum ve Wola
Okrzejska)
Myšlenky:
Milovat nestačí, je třeba také umět
milovat a umět naučit lásce.
Je lehké najít si milenku a udržet
si přítele. Těžší však je najít si přítele a udržet si milenku.
Čím je spisovatel lepší, tím méně
literárně píše.
Komu je život těžký, tomu bude země
lehká.
Politikové dělají vždy stejnou chybu
- říkají: To je hloupé, a proto nemožné. Měli by raději říkat: Je to hloupé, a
proto možné.
Ženy neodpouštějí mužům omyly,
kterých se sami dopustí.
Hudebník, který chce, aby jeho
nástroj byl nejvíc slyšet, je záhubou každého orchestru.
I největší tvůrčí génius plodí
bezvýznamnosti, totiž své epigony.
Kdo má své místo na vrcholu sopky,
je vždycky v nebezpečí.
Jsme národ od základu demoralizovaný
a zkrachovalý. Cizinci, který by něco takového tvrdil, bych vyrazil zuby, ale
mezi námi řečeno - tak tomu je.
Ukázka z díla: Pouští a pralesem:
Staš se
narodil, vyrostl a dožil se čtrnáctého roku života v Port Saidu, nad průplavem,
a proto mu inženýři, otcovi přátelé, říkali "dítě pouště". Později,
když už chodil do školy, doprovázel o prázdninách nebo o svátcích občas otce
nebo pana Rawlisona na cestách, které museli z úřední povinnosti podnikat mezi
Port Saidem a Suezem, aby dohlíželi nad pracemi na hrázi a při hloubení
průplavu. Znal všechny - jak inženýry a úředníky zdymadel, tak i dělníky, Araby
a černochy. Pletl a vloudil se všude, vyrostl, kde ho nezaseli, podnikal dlouhé
výlety po hrázi, jezdil loďkou po jezeře Manzale a pouštěl se nejednou dosti
daleko. Přeplouval na arabský břeh a tam chytal koně nebo aspoň velblouda, ba i
osla, aťsi patřili komukoli, a napodoboval beduíny v poušti, zkrátka, jak se
vyjadřoval pan Tarkovský - všude slídil "jako bobr" a každou volnou
chvíli, kdy se nemusel učit, trávil u vody.
Otec mu v
tom nebránil, protože věděl, že veslování, jízda na koni a stálý pohyb na
čerstvém vzduchu posiluje hochovo zdraví a rozvíjí jeho důvtip. Stašovým snem
byl lov na velká zvířata ve střední Africe; hltal proto vyprávění Súdánců
zaměstnaných při průplavu, kteří se ve své vlasti setkávali s velkými šelmami a
tlustokožci.
Suezský
průplav nestačilo jen prokopat, bylo nutné ho ještě i udržovat, protože jinak
by ho byl do roka zasypal písek z pouští, ležících na jeho obou březích. Velké
dílo Lessepsovo (Francouzský inženýr Ferdinand Lesseps (1805 - 1894) provedl
úspěšně stavbu Suezského průplavu. Když se pokoušel vybudovat takový průplav
Panamskou šíjí mezi Severní a Jižní Amerikou, nepodařilo se mu zdolat přírodní
překážky a podnik skončil finančním krachem, který jej přivedl do vězení. -
pozn.) si vyžaduje neustálé práce a bdělosti. Proto dodnes pracují na
prohlubování jeho koryta za dozoru zkušených inženýrů mohutné stroje a tisíce
dělníků. Při výkopu průplavu jich bylo zaměstnáno dvacet pět tisíc.
Nyní,
když dílo je hotovo a nové stroje zdokonaleny, je jich potřebí mnohem méně,
avšak přesto je jejich počet stále dosti značný. Většinou jsou to lidé místní,
nescházejí však mezi nimi ani Núbijci, Súdánci a Somálci, ani různí černoši
sídlící na Bílém nebo Modrém Nilu, to jest v místech, která před Mahdího
povstáním podléhala egyptské vládě. Staš byl se všemi zadobře, a protože - jak
to u Poláků bývá - měl neobyčejné jazykové nadání, naučil se mnoha jejich
nářečím, aniž věděl, kdy a jak. Narozen v Egyptě mluvil arabsky jako Arab. Od
Zanzibarců, kteří tu ve velkém počtu sloužili jako topiči u parních strojů,
naučil se svahilskému jazyku, velmi rozšířenému po celé střední Africe, ba
dovedl se domluvit i s černochy z kmene Dinků a Šilúků, kteří sídlili v okolí
Fášódy na Nilu. Kromě toho mluvil plynně anglicky, francouzsky a polsky, neboť
jeho otec, horlivý vlastenec, velice dbal na to, aby hoch znal jazyk svého
národa. Staš považoval tuto řeč za nejkrásnější na světě a učil ji, ne bez
úspěchu, malou Nelu. Často kvůli tomu mezi nimi docházelo k neshodám, které
však trvaly jen tak dlouho, dokud se v očích děvčátka nezaleskly slzičky. Pak
ji "Stes" odprošoval a zlobil se sám na sebe.
Romány:
Humoresky ze zápisků Voršily/Ze
zápisků Voršily, 1901 (Humoreski z teki Worszyły, 1872)
o Nikdo není doma prorokem (Nikt
nie jest prorokiem między swymi)
o Dvě cesty (Dwie drogi)
Selanka, 1901 (Sielanka, 1875)
Črty uhlem, 1901 (Szkice węglem,
1877)
Po stepích, 1879 (Przez stepy,
1879)
Bez dogmatu, 1899 (Bez dogmatu,
1891)
Listy z Afriky, 1901 (Listy z
Afryki, 1892)
Rodina Polanieckých, 1901 (Rodzina
Połanieckich, 1894)
Quo vadis, 1898 (Quo vadis, 1896, recenze a ukázky)
Křižáci, 1898 (Krzyżacy, 1900)
Trilogie (Trylogia)
1. Ohněm a mečem / Ohněm i mečem,
1900 (Ogniem i mieczem, 1884)
2. Potopa, 1899 (Potop, 1886)
3. Pan Wołodyjowski, 19 (Pan
Wołodyjowski, 1888)
Na poli slávy, 1906 (Na polu
chwaly, 1907)
Víry (Wiry, 1911)
Pouští a pralesem / V pustinách /
Temnou pevninou, 1928 (W pustyni i w puszczy, 1912) (ukázky)
Legie, 1918 (Legiony, 1914)
(nedokončen)
(rukopis Ohněm a mečem)
Novely
a povídky:
Komedie z omylů, 1901 (Komedia z
pomyłek, 1878)
Tatarské zajetí / V zajetí
tatarském, 1901 (Niewola tatarska, 1880)
Orso, 1915 (Orso, 1880)
Z pamětí poznaňského učitele / Z
památníku poznaňského učitele, 1901 (Z pamiętnika poznańskiego nauczyciela,
1880
Pro kousek chleba / Za chlebem,
1882 (Za chlebem, 1880)
Honzík muzikant / Janko muzikant,
1901 (Janko muzykant, 1881)
Bartek vítěz / Vítěz Bárta, 1901
(Bartek zwycięzca, 1882)
Jamioł (Jamioł, 1882)
Strážce majáku / Hlídač majáku,
1901 (Latarnik, 1882)
Výlet do Athén (Wycieczka do Aten,
1888)
Sachem, 1901 (Sachem, 1889)
Vzpomínky z Maripozy, 1901
(Wspomnienia z Maripozy , 1889)
Ta třetí, 1895 (Ta trzecia, 1889)
Salabova pohádka, 1901 (Salabowa
bajka, 1889)
U zřídla, 1901 (U zrodla, 1892)
Buď blahoslavena, 1901 (Badz
blogoslawiona, 1893)
Pojďme za Ním, 1895 (Pójdźmy za
Nim, 1893)
Varhaník z Ponikly, 1901
(Organista z Ponikły, 1894)
Lux in tenebris lucet, 1901 (Lux
in tenebris lucet, 1894)
Diův rozsudek, 1901 (Wyrok Zeusa,
1894)
Plavecká legenda, 1901 (Legenda
żeglarska, 1900)
Dvě loutky, 1908 (Dwie łški, 1903)
Na Olympu, 1908 (Na Olimpie, 1903)
Malá trilogie (Mala trylogia)
1. Starý sluha, 1901 (Stary
sługa, 1875)
2. Haňa, 1975 (Hania, 1876)
3. Selim Mirza, 1901 (Selim
Mirza, 1876)
V Bělověžském pralese, 1956
(Z puszczy Białowieskiej, 1905)
Na zmar, 1888 (Na marne, 1872)
Divadelní hry:
Čí vinou / Kdo to zavinil, 1881
(Czyja wina, 1883)
Na jednu kartu, 1881 (Na jedna
karte, 1880)
Sborníky:
Drobné spisy, 1901
Skizzy, 1901
Co se stalo v Sidoně, 1901
Na jasném břehu, 1901
Několik drobných prací, 1908
Svatba v Athénách, 1938
Selim Mirza a jiné povídky, 1928
Potulky Afrikou a jiné cestopisné črty, 1930
Za chlebem a jiné povídky, 1937
Strážce majáku a jiné povídky, 1956
Starý sluha a jiné povídky, 1975
(bydliště H. Sienkiewicze v Oblegorku)
Různé:
Zapomenuté a nevydané spisy, 1922
Filmy:
Quo
Vadis - 1951 USA, rež. Mervyn Leroy
- nominace 8 Oscarů
- 2002 Polsko, rež.Jerzy Kawalerowicz
Křižáci -
1960 Polsko, rež. Alexander Ford
Televizní seriály:
Pan
Wolodyjowski , Pouští a pralesem
Prameny:
http://www.spisovatele.cz
http://ld.johanesville.net/autori
www.google.cz/obrázky/