Snad s tímto článkem nepřicházím tuctově, protože v současné době, je Jan Kaplický nejvíce vyhledávaným článkem. Jméno tohoto významného českého architekta druhé poloviny 20. století není třeba dlouze představovat. Jeho „chobotnice“ na čas zachvátila celé Česko.

Narozen: 18. dubna 1937 v Praze

Zemřel: 14. ledna 2009 v Praze

Jan Kaplický se narodil do spřízněného prostředí pro výtvarné umění. Jeho matka, Jiřina, byla kreslířkou a otec, Josef, architektem, malířem a sochařem. V Praze vystudoval Kaplický Vysokou školu uměleckoprůmyslovou a poté měl v Praze i svou vlastní praxi, ale pro neshody s komunistickým režimem neměl možnost produkovat vlastní architektonické nápady v Československu a po srpnu 1968 využil částečného otevření hranic a emigroval do Velké Británie, kde se mu začalo dařit. Již v roce 1969 dokázal prorazit do britské architektury, kdy působil v kanceláři Denys Lasdum and Partners, ve které zůstal až do roku 1971. Skutečnou příležitost pro vlastní realizaci získal, když se dostal do ateliéru Renza Piana a Richarda Rogerse (poté ještě působí u Spencera a Webstera, Louis de Soissons Architects a Normana Fostera). Zde se podílel na projektování pařížského kulturního centra Centre Georges Pompidou, které bylo postaveno v letech 1972-77 a stálo kolem jedné miliardy franků a jsou v něm mimojiné vystavovaná díla světových malířů (Pablo Picasso, Vasily Kadinsky, Joan Miró, Marcel Duchamp,...). Tímto výtvarným pojetím kulturního centra Kaplický představil styl high-tech architektury, který po většinu svého života zastupoval. Nejvýraznějším prvkem tohoto kulturního centra v Paříži je barevné rozlišení potrubí, které připomíná zapomenuté lešení. Přitom všechny roury a tuby mají své praktické účely - je v nich rozvedena komunikační a rozvodná síť celé budovy. Cílem jeho projektů bylo vždy šokovat, protože podle Kaplického by stavby měly především vzrušovat a vytvářet emoce - negativní, či pozitivní.

Centre Georges Pompidou v Paříži

V roce 1979 se Kaplický rozhodl osamostatnit a společně s Davidem Nixonem založil vlastní architektonickou společnost Future Systems, ve které působil až do své smrti a se kterou vyhrál několik mezinárodních architektonických soutěží a zúčastnil se mnoha světových uměleckých výstav. Během práce ve Future Systems působil i v NASA, kde nalezl velkou inspiraci ve využití různých materiálů.  Kaplický byl též „ničitelem" šedivých míst (moje vlastní úvaha), když v roce 1996 přišel Londýna s projektem pontonového mostu pro chodce - Docklands, poté v roce 1999 s návrhem mediálního centra na kriketovém hřišti v Londýně - Nel Lord's, kterým oživil okolí panelových domů a Kaplickému a jeho ateliéru Future Systems přineslo nejprestižnější britskou cenu za architekturu Stirling Prize. V roce 2003 zapůsobil na koncepci tehdejšího Birminghamu (poválečná panelová výstavba pouze účelového charakteru tak typická pro průmyslová města) obchodním centrem Selfridges. Toto kontroverzní dílo vyvolalo bouřlivou diskuzi o tom, zda se jedná o krásu či ošklivost, ale přesto je dnes na

kriketové hřiště v Londýně a jeho Mediální tribuna Nel Lord's

birminghamských pohlednicích a na britských poštovních známkách. Jeho hlavní dominantou je několikatisícové (15-20 tisíc) hliníkových terčů, které mají imitovat kůži hada a při změně počasí mění i odstín budovy, a v interiéru zaujme hlavně atrium s eskalátory „hlavolamového" řešení. Další výběrové řízení, které bylo pro Kaplického vítězné, bude možné najít již v roce 2009 v Modeně. V roce 2004 bylo neprojektováno Muzeum Enza Ferrariho, jejíž náklady se vyšplhaly k sedmi miliardám liber.

Obchodní centrum Selfridges v Birminghamu

Touha po zanechání odkazu ve své rodné zemi přiměla Jana Kaplického, aby se zúčastnil i soutěže o budovu Národní knihovny v Praze. V porotě zasedla řada významných architektů - Zaha Hadidová, Dominik Perrault, José Ginberg a další česká architektka a bývalá žena Jana Kaplického Eva Jiřičná. Ale jak už to v českých zemích bývá, úspěch je věc nežádoucí a management pražského primariátu nebyl připraven na zásadní změnu rázu Letné a po dlouhých debatách se rozhodlo, že takzvaný Blob ve tvaru chobotnice (tentokráte se jednalo o styl organické architektury, kdy Kaplický čerpal z přírodních motivů) v Praze na Letenské pláni nebude, i když společnost Future Systems toto řízení vyhrála. Tomuto světoznámému architektovi se opět podařilo rozdělit jednu zemi na odpůrce a příznivce (domnívám se, že příznivců bylo více) této stavby. Je mi až líto, že se tato otázka znovu otevřela až po smrti Kaplického a že sám autor myšlenky nebude moci být u její realizace. To, co středočeští Pražané nedokázali přijmout jako vizi budoucnosti, v jižních Čechách přivítali jako zpestření města a Jan Kaplický vyprojektoval pro České Budějovice Koncertní a kongresové centrum Antonína Dvořáka, které tvarem připomínalo tvar rejnoka. Inu, snad jednou Češi dospějí a přestanou se bát světového umění.

Návrh Národní knihovny na Letenské pláni a Koncertní a kongresové centrum Antonína Dvořáka v Českých Budějovicích

Jan Kaplický se bezesporu zapsal do dějin světové architektury, která se vyznačovala nekonvenčním futuristickým pohledem na realitu. Netvořil jen pro současníky, ale snažil se, aby jeho díla byla moderní i pro několik budoucích generací architektů. Myslím, že své myšlení předal Kaplický dalším architektům - stávajícím i těm, kteří na svou absolventskou praxi čekají a kteří chodili na jeho přednášky na univerzitách ve Velké Británii, Německu a Francii. V Česku přednášel Kaplický pouze v Parlamentu České republiky a tam příliš posluchačů, hladových po umění, neměl.

Jan Kaplický zemřel 14. ledna 2009 na srdeční zástavu na Vítězném náměstí v Praze. Jedno srdce se zastavilo, druhé se rozeběhlo do otcova barevného světa budoucnosti. Určitě ještě o Johanně Kaplické uslyšíme.