.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Srpen  >>
PoÚtStČtSoNe
       1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31      

 .: Online
Stránku si právě čtou 2 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Den boje proti diskriminaci mužů
(ze dne 02.05.2009, autor článku: Tomáš Bříza)

Komentář ze dne: 30.04.2009 14:38:19
Autor: Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek: Den boje proti diskriminaci mužů

Tedy Raphaeli, tohle je fakt bomba. Opravila jsem Ti několik nesrovnalostí, ale na můj úsudek to nemá žádný negativní vliv.
Podařilo se Ti mě dokonale pobavit, líbí se mi experiment i jeho popis. Věřím, že tohle opět oživí stojaté vody našeho magazínu a nakopne pár dalších autorů k psaní. Pokud se tak opravdu stane - děkuji.

 

Reakce na komentář
"Den boje proti diskriminaci mužů"

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Den boje proti diskriminaci mužů
sukne1.jpgRozhodl jsem se otestovat výhody a nevýhody sukně na vlastní kůži a zároveň jsem tím chtěl bojovat za to, aby muži mohli svobodně sukně nositi. V sukni jsem strávil celý jeden den a o něm právě má tento článek pojednávati.

 

Co je v dnešní době vlastně symbolem ženy? Mnohé dámy by jistě jmenovaly některé charakterní vlastnosti jako třeba věrnost či citlivost. Páni pak…Myslím, že ty tři tečky řeknou víc, než ta dvě slova. Zkusme ale naši otázku omezit na oblečení. Podprsenka, kalhotky, tanga,minisukně. A právě poslední jmenované je pouze součást vyššího celku. Ano,sukně jako symbol ženy přetrvává i v jednadvacátém století, s vyjímkou  progresivních  států (např. Skotsko), kde muži nosí tzv. kilt.
Rozhodl jsem se tedy bojovat proti diskriminaci mužů a předat trochu osvěty obyvatelům jednoho nejmenovaného moravského města. Zároveň jsem prováděl sociální experiment, jak lidé reagují na extravagantní jevy. Na svůj pokus jsem měl však bohužel jen omezený rozpočet, který padl celý na jídlo a pití v průběhu dne. První problém tedy vyvstal již v předvečer akce samotné, ať jsem hledal jakkoliv, můj šatník žádnou sukni nebo jí podobnou věc neobsahoval.
Naštěstí se v poslední chvíli objevila Martina Š. Podle nového zákona nesmím nejspíš označovat osoby ani takto. Budiž mi tedy polehčující okolností, že nejsem novinář, ale sociální experimentátor a genderový bojovník. Výše zmíněná mi zcela nezištně pomohla a dala  k dispozici dokonce čtyři modely. Nejkrajší a zároveň nejkratší ze své sbírky mi bohužel půjčit nechtěla, ani po opakovaných prosbách a nasazených  psích očí. Budiž mi útěchou, že na ní se opravdu vyjímala lépe a přilákala možná víc očí, než model, který jsem si nakonec zvolil já. Jelikož jsem tradicionalista v pravém slova smyslu, vyrazil jsem do ulic nakonec v hnědé folklórní sukni, decentně lemované krajkou, která byla po obvodu zdobena přírodními motivy, a na boku jí ve větru vlály čtyři barevné pentličky, což působilo velmi dramaticky.

Cesta do školy

Stejně tak se i mně subjektivně jevila chvíle, kdy jsem opustil vakuum mé rezidence na koleji a vydal se na cestu do školy povzbuzen decentním smíchem mého spolubydlícího. Naštěstí jsem nebyl sám. Podstatou takovýchto těžkých životních chvíl je, nebýt sám. Mou společnicí na cestách do školy a zpět, s občasnou mezi-zastávkou v menze, byla Veronika M., která mně svým smíchem dodávala sebevědomí.

Cesta do školy proběhla překvapivě snadno. Všimnul jsem si jen dvou blondýnek v minisukních poblíž přechodu, které se za mnou se smíchem otáčely. To, že jsem  nikoho dalšího nezaregistroval, ale neznamená,že se nikdo další neposmíval, což vám vysvětlím později.

Škola

sukne2.jpg

Do školy jsem dorazil v očekávání, jak zareaguje vyučující Kaori H. Když jsem do učebny vstoupil, právě něco psala. Vzpomněl sem si na svou maminku, která mně pohlavky vtloukala do hlavy, že mám zdravit. Pozdravil jsem tedy, snažil se upoutat pozornost, abych zachytil reakci ženy, která vyrůstala v kulturně odlišné zemi - Japonsku. Na poslední chvíli mě však z jejího pohledu vyřadila tabule a já se tak žádné reakce nedočkal. Je ale též možné, že jí to pouze vůbec nepřekvapilo, protože v Japonsku se dějí různé věci.

Potěšila mě však podpora ze strany spolužáků. Spousta z nich mi sukni chválila, ale jak jsem již zmínil na začátku, chvála patří kostymérce, kterou ale nebudu znovu jmenovat, aby nezpychla. 

Park

Při přesunu ze školy do menzy jsme se rozhodli, že se na chvíli zastavíme v prosluněném parku. A právě tady se objevil první technický zádrhel sukně. Nemohl jsem si totiž sednout podle své vůle, nýbrž jsem se musel podřizovat sukni – kolena u sebe, nezvedat je příliš do výše, aby nebylo vidět to, co má zůstat skryto. Ženy si tak mohly pouze domýšlet, zdali mám pod svým spodkem spodky, trenýrky, či jsem -li  tzv. "na ostro".

Pobyt v přírodě mi dal celkově dost zabrat a vyvozuju z toho následující: „Pánové, pokud si chcete pobyt v parku užít na trávě (nemyslím tím konzumaci drog), sukni si neberte a pouze se kochejte sukněmi, (v ideálním případě ultra-minisukněmi), okolo se vyskytujících slečen a dam.“

Menza

Stravovací institut jsem společně se svou společnicí Veronikou zastihl těsně před špičkou. To znamená, že už byla plná lidí, ale fronta ještě nesahala až ke schodům. Když jsem po nich nahoru vystoupal, dotkla se mě spousta pohledů. Naneštěstí jsem se kvůli vlastnímu omylu musel vrátit zpátky do přízemí k přístroji na objednávání obědů. Zde jsem potkal Dianu Ch. a Martina, kytaristu skupiny TatroSKA. Martin mi sukni záviděl a společně mě donutili několikrát se zatočit dokola a alespoň trochu tak sukýnku nadzdvihnout. 

Akt obědu samotného byl velmi snadný, jelikož je naše menza vybavena židlemi a nejí se zde tzv. na stojáka jako v bufetu, sukni nebylo, po čas konzumace, prakticky vidět. Zatím co  jsem s porozuměním pozoroval sukně okolo, zvlášť mě zaujala  růžová minisukně slečny sedící u vedlejšího stolu. Zamýšlel jsem se nad tím, že minisukně s sebou přináší ještě daleko víc problémů a kolegyni jsem proto velmi respektoval. Mých uznalých pohledů si samozřejmě všimla a odměnila mě sladkým úsměvem. Čas byl však neúprosný a já musel menzu právě v tyto krásné okamžiky porozumění opustit. Když jsem vstal, dívka vyvalila nechápavě oči a naše souznění se roztříštilo na milión kousků, stejně jako sklenička, kterou opodál upustil šokovaný mladík.

Čas na přemýšlení

sukne1.jpg

Má společnice mě teď poprvé v tento den opustila a já se vydal na pokoj, který se nachází v nejzazších dveřích na nejvyšším patře. Po cestě jsem potkal skupinu tří „šampónů“ (pozn. autora: opravdu jsem neměl halucinace, pro ty, co to nevědí, tak šampóni jsou určitá sociální skupina, která má podobný životní styl a touží se oblékat krásně. V kurzu jsou teď růžová trička od značky Ed Hurdy a bílé kalhoty.). Pánové očividně neměli pochopení pro alternativní kulturu a já se začal stydět, že mě kdysi označovali za šampóna. Od tohoto setkání jsem přestal dokonce používat šampón jako výraz svého nesouhlasu a zároveň začal další experiment.

Dorazil jsem na pokoj. Zavřely se za mnou dveře a spolkla mě temnota. Poprvé se psychicky hroutím. Už mám za sebou víc jak půlku, ale v tomto bodě mám opravdu pocit, že dál už to nepůjde. V slzách se svěřuju svému plyšákovi a on ke mně po dlouhé době opět promluví a podpoří mě. Normálně ani nepozdraví, ale v těžkých okamžicích mě fakt dokáže podpořit. Jak se říká: „V nouzi poznáš přítele.“ Můj plyšový kamarád (pozn. autora: nepřál si, abych zde uvedl jeho jméno) se mi svěřil, že je rád, že bojuju za sukně pro muže, protože by jednoho dne také rád tento svršek oblékl, i když do společnosti skoro nechodí.

Škola again

Čekal mě vrchol dnešního dne a to  hodina s japonským učitelem Takayukim W. Těšil jsem se na jeho reakci, až mě spatří  a zároveň jsem tajně doufal, že by se k mému boji mohl přidat a na druhý den přijít do školy také v sukni. Abych ho nalákal, nasadil jsem si na hlavu stylový baretek, (skvěle ladil s mou sukní) a kolem krku jsem si omotal barevný šál.

Učitel mě ale zklamal. To je špatně napsané, vlastně mě velmi potěšilo, že na mou sukni moc nereagoval a nevyvedla ho z míry. Je to důkaz toho, že Japonsko je progresivní stát, kde suknice (hakama) nosili už samurajové a v dnešní době se zde mnozí hudebníci stávají na pohled prakticky nerozeznatelnými od žen.

sukne3.jpg 

Závěr

Genderový boj je běh na dlouhou vzdálenost a první vlaštovka jaro nedělá, tudíž se zde zamyslím spíš z pohledu sociálního experimentátora. Na první pohled se zdá, že Češi jsou docela tolerantní národ a nad chlápkem v sukni se většinou ani nepozastaví, pokud teda vůbec poznali, že jsem muž. Je to  dobře či špatně? Pokud budeme předpokládat, že většina lidí není až tak tolerantní, jak by se zdálo, je správné nedat upřímně najevo své pocity? Nebudu vás trápit dlouhým přemýšlením, většina lidí totiž emoce najevo dává, i když to dotyčný prakticky nemá šanci postřehnout.

Jak jsem zjistil ve svém předchozím experimentu, kdy jsem nechal dva dobrovolníky kráčet centrem Pardubic se špagetami visícími z nosu,většina lidí se tváří absolutně nezaujatě a reagovat začne až, když je mimo zorné pole objektu zájmu. Málokdo je totiž tak krutý, že by se vám vysmál přímo do obličeje. Toto se naopak děje, když potkáte skupinu. Ve skupině se člověk řídí jinými zákonitostmi a podvědomý soucit se vytrácí. Prakticky z toho vyplývá,že lidé jsou falešní a každý z nás žije v iluzivním světě a jeho pravou podobu prakticky nelze zahlédnout, protože byste museli vystoupit ze svého těla a pozorovat se z pohledu třetí osoby, jak je to běžné v počítačových hrách.

Po náročném dni nakonec zcela vyčerpán ulehám do postele. Přesto ještě chvíli přemýšlím -  o sukních, o ženách; o ženách, když si sukni sundají; i o tom, co se děje pak. A když usnu, zdá se mi o světě, kde muži i ženy nosí sukně, smějí se, tančí…

 

Děkuji Martině Štěpkové za zapůjčení sukně a vhodných módních doplňků, Veronice Meravé za to, že se mnou chodila a spolužákům a přátelům za komplimenty ;)



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz