.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Srpen  >>
PoÚtStČtSoNe
       1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31      

 .: Online
Stránku si právě čtou 4 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Svědectví o Letní filosofické škole
(ze dne 25.07.2009, autor článku: Jakub Raida)

Komentář ze dne: 29.07.2009 00:53:40
Autor: Jakub Raida (@)
Titulek: Re:

Správná připomínka a stejnou na pana docenta Kolmana vznáším já. Teoreticky je možné mít každý svou matematiku, otázka je, k čemu by to bylo dobré.
 

Reakce na komentář
"Re: "

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Svědectví o Letní filosofické škole
Sázava, centrum ProkopiosČtrnáct dní přemítání nad filosofickými a matematickými problémy na Sázavě bylo příjemným strávením prázdninového času. O tom, o vyvracení předsudků plynoucích už z názvu LFŠ a také snad trochu o přesvědčování, aby kdokoliv neváhal a příště také přijel by tenhle článek měl být.

Nápad napsat tento pokus o reportáž z Letní filosofické školy mě napadl poměrně pozdě po návratu z ní. Mezi dvanáctým červencem a dneškem skoro deset dní a vzpomínky tedy ztrácejí poněkud na bezprostřednosti, stejně tak, jako téma na aktuálnosti. A nebo je tomu naopak – deset dní mi dá lepší chladný odstup a téma nemůže být neaktuální, mluvíme-li o něčem, co se konalo již devatenáctým rokem a bude určitě konat dál? Nápad o této akci cosi krátkého napsat přišel vlastně až teď, když jsem vzal do ruky knihu Fyziologie mysli od pana docenta Marka Petrů, která mi připomenula jednu z nejzajímavějších přednášek z těch dnů. Jako si toto zajímavé dílo a potažmo tedy jeho autor zaslouží této zmínky, tak mi přišlo, že si ji zaslouží vlastně i ostatek, který, byť se jevil velmi různorodý, nakonec dokázal fungovat jako harmonický celek (Noví kritikové se svým „spojením protikladného materiálu v harmonické formě“ by uznale kývli nad mými slovy hlavou). Ale začněme od chronologického začátku.

O existenci této akce jsem se dozvěděl víceméně náhodou, skrze hromadný mail jedné spolužačky z Olomouce. Má první reakce při pohledu na přílohu byla zprvu velmi skeptická – na materiálu vévodí fotografie kostela, heslo je „ora et labora“ a lákadlem přednášky. Přednášky o prázdninách? Dělat zdarma? Hereze! Obávám se, že obdobným způsobem bohužel zapůsobil první pohled na tento materiál na většinu lidí – nu, což, alespoň se vyfiltrovali lidé s opravdovým zájmem oproti těm, kteří akorát neměli co s volným časem. Byl to koneckonců vposled právě seznam přednášek, jejichž názvy mne utvrdily v tom, že by jejich náplň nemusela být nezajímavou.

Jednu výtku vůči tomuto materiálu a informacím, které kolem akce kolovaly, bych však měl, jedná se ovšem spíše o drobnost – akce není pouze filosofická, ale také matematická a druhý týden patří již několikátým rokem silně matematikům. V materiálu je sice uvedeno, že bude tématem „Filosofie čísel“, to je ovšem sice správný, nicméně pro laiky zavádějící pojem. Málokdo si uvědomuje, jak mají moderní matematika s filosofií k sobě blízko a proto mají matematikové k čemukoliv s predikátem filosofické poměrné předsudky. Tak se na tu akci dostalo lidí z těchto oborů jen málo a část ještě spíše náhodou – přitom právě druhý týden se nesl v duchu analytické filosofie a tedy moderní teorie matematiky a to ve vedení předních českých matematiků, nikoliv filosofů (kdyby mě někdo chtěl nařknout z esencialismu). Problémem obdobného ražení byl onen závan teologických témat. Ano, především první tři dny patřily skutečně především křesťanským tématům, můžu však ujistit, že byly řešeny výhradně filosofy a ne teology (resp., abych byl přesný – mluvili zde i teologové a jeden dokonce stylově v sutaně, způsob argumentace však byl čistě filosofický, proto je budu nazývat filosofy), tudíž ti, kteří mají z „kostelní atmosféry“ vyrážku (a částečně se mezi ně také řadím), by zcela určitě vyšli z tematického bloku bez větší psychické újmy. Zde se dá tedy „ora“ z motta vyložit spíše jako obrazné pojmenování – nemodlíme se ke katolickým modlám, ale k moudrosti, tedy k tomu, k čemu abstraktním způsobem chvátají filosofové i matematikové.

Letní filosofická škola se již od svého prvního konání krátce po revoluci realizuje v malé obci Sázava na Benešovsku, nedaleko Prahy. Pro člověka z Moravskoslezského kraje to tedy znamená dobrý půlden strávený ve vlaku (zvlášť, musí-li si cestou „odskočit“ do Olomouce napsat písemku z latiny) a to pak především na úplném konci cesty, protože jak známo, drkotání se mezi malými městečky je vždy zdlouhavější než přímá cesta mezi velkými městy. Zatímco tedy do Kolína šlo o spíše rutinní jízdu, od něj začínal již pomalu působit onen duch „divnosti“ ve všech smyslech toho slova, tedy pro lidi hledající výjimečnost především v úsměvných až nadšených smyslech.

Ne, že bych byl nadšen z dvouhodinového zpoždění vlaku, ale po setkání s aplikovaným etikem z Košic, jenž putuje stejným směrem a po následném uchýlení do místní hospody se lehké rozmrzení změnilo spíše v pousmání. O to veselejší bylo překvapení nad tím, že s filosofováním se setkáme již před samotnou Sázavou – ve folklórem nasáklé kolínské putyce jsme totiž vyslechli nejednoho moudra místních štamgastů, jakými své okolí zřejmě častují při svých pravidelných sympóziích. Korunu všemu nasadil místní mudrc, který svůj rozhorlený projev o komunismu i současné politice, během nějž zuřivě chodil mezi záchodem a stolem, zakončil slovy „to vám povídám já (zdůraznění zájmena podtrhlo, že se nejspíš vskutku jedná o mudrce), kterýkoliv hospodář z vesnice by to tu vedl líp, než ta pakáž, co je v politice teď“. Toliko jsme tedy byli poučeni o politologických pravdách a již dál na cesty. Poslední veselou příhodou před doražením do cíle bylo hledání cíle, k němuž jsme chtěli užít staré taktiky „jití s davem“. Bohužel, to co jsme považovali nekriticky za dav filosofů, byli vodáci, pochodili jsme tedy celou Sázavu až do hluboké noci, než jsme jak ti poutníci u Emauz konečně stanuli na prahu pozemku organizátorů.

Pod jménem „Nadace Světový Étos - Centrum Prokopios“ je nadace vlastnící onen pozemek v rejstříku firem a popis její činnosti zní: „Podpora dovzdělávacích aktivit pro studenty se zaměřením na mezináboženský dialog a sociálně etické projevy.“ Nutno znovu poznamenat, že popis není docela přesný, neboť jednak netvořili „studenti“ v typickém slova smyslu (tj. ne-doktorandi, ne-zájemci z různých odvětví apod.) žádnou většinu a už vůbec tam asi nikdo nejel s očekáváním nějakého „doučování“. No, a co se „mezináboženského dialogu“ týče – těžko říct, já jsem tam nic takového neregistroval. „Interdisciplinární dialog“ by zde byl na místě spíš. Ale co už, já jsem neviděl moc agitace ani v Janu Žižkovi a naopak, kdo moc hledá, najde i fašismus v Broučcích, to je známý fakt.

Ale to jsem odbočil, zpět k pozemku – ten je jedním slovem velký. Stojí na bývalém hřbitovu, z nějž již zbylo odhadem na sedm obrostlých náhrobků a zřejmě také zčásti na území vedle stojícího dětského domova (takže jsem mohl regulérně mezi jedněmi ploty jak diskutovat o filosofii, tak si hrát s dětmi z domova na pískovišti [s hanbou přiznávám, že jsem byl v kopání jam poražen, ale nebylo to zcela fér, neboť jeden chlapeček do mé jámy neustále kopal písek zpátky…]). Krom zmíněného pískoviště na této ploše ležel také zmíněný dětský domov (dvě budovy), dvě budovy s místy ke spaní a sociálními zařízeními, jedna zřícenina kostelíka, v jejíž zdech bylo ohniště, no a samozřejmě onen hlavní kostel, zřejmě dávno nesloužící k svému účelu a takříkajíc zesvětštěný.

K ubytovacím budovám poznamenám toliko, že jedna by se dala nazvat ubytovnou hédonických filosofů (obsahovala topení, patra, poměrně obsáhlou knihovnu [zázrak sám pro sebe – daly se zde najít i německé, anglické, latinské a jiné knížky, hlavně filosofická, ale také umělecká literatura a překvapivě třeba i německé knihy o rentgenu, jaderném reaktoru či středověká učebnice počtů], kuchyni, postele a sprchy s teplou vodou) a druhá ubytovnou asketických filosofů (neobsahovala nic z předchozího vyjmenovaného). Dopadlo to, jak jinak, tak, že jsem se jako obyvatel druhé zmíněné cítil v té slušnější celý nesvůj, protože byla na návyky příliš luxusní.

Již jsem zmínil zesvětštění a to bylo ještě více dokonáno výstavou, která byla do kostelíku umístěna a navíc poměrně korespondovalo s tematikou prvních pár dnů, tedy sekularizací. Výstava trvala po celý první týden a jejím motivem byla První republika – byly zde fotografie, plakáty i uniformy, ale také zde velký prostor měli Werich s Voskovcem, dost možná také proto, že právě druhý z nich byl místním rodákem. Dalo by se říct, že to nebylo o nic víc, co by se nedalo najít v kterémkoliv městském archivu či dokonce zapadlých koutech sklepů, ovšem zde to dostávalo zvláštní nový rozměr. Na místě, kde visívá obvykle krucifix byl velký obraz Masarykův a i jiné materiály dostaly v přítmí a chladu, ve zbytcích oné sakrální piety podobných míst, nového rázu. Člověk si silněji uvědomoval atmosféru toho, jak nostalgicky vzpomínáme na něco, co jsme nezažili a ani to takové být nemuselo, i kdyby však nikdy nebylo, má to pro nás hodnotu jako archetyp a vzor, něco ne tehdy, ve dvacátých a třicátých letech, ale dnes. Co na pravdách, je to vzor a zamýšlíme se zde nad ním v skoro mystické auře klidu. Nakonec se tedy tenhle kostel co do účelu od jiných tedy až zas tolik nelišil. Navíc jsem mohl přehodnotit v souvislosti s výstavou svůj žebříček nejlepších brigád, když jsem na dvě hodinky zastoupil v „hlídání návštěvní knihy“ děvče, které to tam celý týden vykonávalo. Opilí mladíci nabízející z plastové flašky slivovici, klidní staří lidé, motorkáři i muž v prvorepublikové uniformě – věru pestré spektrum.

Prvního se nás na místě sešlo poměrně málo, sotva šest. Komorní atmosféra byla v dalších dnech sice rázně narušena, my jsme však zůstali jako „pevné jádro“, jedni z prvních, kdo přijeli a jedni z posledních, kdo odjížděli. O to lépe, že nemám jen „polovičatý dojem“, ale byl jsem přítomen na celý dvoutýdenní program. Od druhého do třetího července patřil rozvrh otázkám sekularismu. První, „čestnou“ přednášku si vzal na starosti pan docent Karel Floss, mám pocit, že v organizaci osoba nejzasloužilejší. Tento filosof již na penzi spolu se svým stále učícím (třeba i zrovna mě) bratrem, profesorem Pavlem Flossem, tvoří srdce veškerých těchto činností. Přednáška se jmenovala „Co znamená postsekularismus“ a měla skutečně spíše kategorizační a rekapitulační ráz, než že by sdělovala něco nového. Vytyčovala pojmy sekularizace (osvobozování světského od duchovního, někdy až zesvětšťování duchovního) a postsekularismu, v jehož éře bychom se tedy měli nacházet a s uvědoměním, že bez duchovna by zde cosi závažného chybělo („co?“ zodpovězeno nebylo, můžeme hádat, ale je nasnadě, že prostě vztah k posvátnu) a postsekulární přístup by tedy měl být skutečně spíše o hledání oné dvojitosti v harmonii, než o vytěsňování jednoho či druhého. Zde se samozřejmě mluvilo v intencích křesťanství, ale dá se představit, že by se tato slova dala vztáhnout na ledasjaké hodnoty s pseudotvrzeními (tj. bez pozitivních výsledků vyjma vlastního diskursu), jako je i poezie, no a v neposlední řadě i filosofii. Nemalá část přednášky pak představovala dílo Jürgena Habermase a dalších autorů z této kategorie. Byla zmínka také o chystaném překladu nového díla, na název si bohužel nevzpomenu, kteréžto by mělo vyjít na podzim.

S další přednáškou přišel pan docent P. Hošek. Prezentoval náhled na problematiku ze sociologického hlediska, mluvil o tom, že pozitivistické tažení moderní konzumní společnosti, v níž je prostoru jen pro vědy s vykazatelnými výsledky hlavně technického rázu, sice bortí staré hodnoty (zde ani tak nebyla řeč o sekularizaci, jako spíš o odchodu od tradičních vazeb k ryze kapitalistickému a efektivně produktivnímu způsobu života), ale že vzápětí zjišťuje, že je samo nedokáže nijak nahradit a že je potřebuje. Byl zde příklad s prarodiči hlídajícími děti pracujících lidí, spíše než jako příklad výskytu popisovaného jevu bych však tento obraz chápal metaforicky. Dalo by se asi jednoduše říct, že moderní vědy dávají člověku všechny možné recepty, jak přežít, ale ani jeden, jak a proč (resp. pro co) žít. Opět bych problém sekularizmu rozšířil na veškeré nepozitivistní věci, škoda pak jen, že přednášky věru vyzněly tak, jako by jedinou z nich bylo nutně křesťanství.

Na dalších dvou přednáškách, tedy od pana docenta Štampacha a pana doktora Machálka, jsem bohužel nebyl, nicméně prý hlavně ta od pana Machálka, která se zabývala psychoanalytickým pohledem na moderní konzumní společnost, byla velmi zajímavá a setkala se s kladným ohlasem. Jako každý den, večery (tedy doba zhruba od konce poslední přednášky do až pěti ráno) se nesly v duchu „idem do krčmy“, jak tuto památnou myšlenku zformuloval filosof ze Slovenska. Prý jsou větší alkoholici než filosofové jen regionální geografové. Těžko říct, co je na tom pravdy, každopádně i na malou rozlohu obce zde bylo hospod požehnaně a hlavně ta jedna, kde jsme trávili nejvíce času, dýchala docela domáckou atmosférou. Ještě dodám, že pivo Klášter není vůbec špatné.

Třetí den byl vyhrazen plně diskuzím na témata předchozího dne. Za průvodní myšlenku neustále pokládal pan docent Floss otázku, jak pochopit, že „nejsme z tohoto světa“, diskuze se ovšem stáčela převážně jiným směrem. K „nebytí z tohoto světa“ bych snad jen řekl tolik, že metafyzické položení osoby mimo svět pokládá i smysl a cíle osoby pryč z něj – že jsme jako u někoho na návštěvě – máme se tu cítit jako doma, je to podobné, jako u nás doma, ale nesmíme si tu vše dovolit, nesmíme poznat všechny kouty, musíme být tiší a konat, co nám hostitel dovolí a nabídne a neustále přitom pamatovat, že tam nebydlíme, že bydlíme jinde, kde je nám třeba lépe. Diskuze byla ovšem spíše sociologická a navazovala ponejvíc na přednášku pana docenta Hoška.

Co se teologických témat týče, podotknu ještě, že se na každého zdarma dostalo číslo Dingiru, religionistického časopisu, který se vždy zabývá nějakým zajímavým motivem (sekty, šamanismus apod.) a tento díl pojednával o ateismu. Vytvářel nejen typologii ateismu, ale některé články hovořily i o křesťanských, židovských a muslimských obdobách ateismu a ateistických výkladech Písma. Jak jinak, zmínka nemohla v takto zaměřeném plátku minout ani Friedricha Nietzscheho.

Dny čtvrtého a pátého července patřily spíše mladším filosofům, vesměs doktorandům. Tématem byla otázka Svobody a nutnosti, k čemuž se v zásadě šlo postavit dvěma způsoby – zabývat se svobodou vůle nebo se zabývat svobodou člověka ve společnosti. V rámci tohoto bloku právě proběhla zřejmě nejlepší přednáška vůbec celé Sázavy, kterou přednesl pan docent Marek Petrů (podotýkám, že i když je již docent, je mu teprve pětatřicet let – tento samotný fakt hovoří za mnohé) a nesla se ve stejném duchu, jako právě jeho kniha Fyziologie mysli či série přednášek na Univerzitě Palackého. Z hlediska kognitivních věd, především neurologie a matematizace myšlení, se zabývá vědomím, svobodnou vůlí (což bylo právě námětem přednášky) a vůbec vším okolo čití. Dlouhodobý a hluboký zájem je znát – hovořil spatra, lehce, jako by jen tak bez přípravy nad pivem vykládal své celoživotní bádání. Zdá se mi však na jeho práci jedna ještě důležitější věc, než je ono vysvětlování dosavadních kognitivních poznatků. Je to ten fakt, že i když se pohybuje v oblastech kybernetiky, neurologie apod., přistupuje k nim stále jako filosof, nehodlá se filosofie jen tak vzdát a ukazuje, že je možná koexistence, ba co koexistence, přímo synergie filosofie s těmito exaktními vědami. Vždyť již na přebalu Fyziologie mysli není řecké písmeno psí, nýbrž fí. Vyvstal zde i problém, později také hojně diskutovaný (a vyřešený) v hospodě (žel ne se samotným docentem Markem Petrů, byť ten večer seděl u stejného stolu, akorát se nenaskytla příležitost, přeci jen diskuze po přednášce nemůže nikdy být tak vyčerpávající, jako u piva [filosofská pravda]). Týkal se oscilace neuronů, z nichž podle korelace s fyzickým počitkem je vybrán obraz a můj dotaz tkvěl v tom, z čeho jsou vybírány neurony do této oscilace, s tím, že se nabízí dvě problematická řešení a to sice, že jsou nějak vybírána, ovšem potom z něčeho a toho něčeho musí být skoro nekonečno, no a druhý, obdobný, že oscilují všechny, ovšem to narážíme na ten problém, že je to fyzicky nemožné, protože při spočtení všech reálných počitků se dostáváme k naprosto astronomickému číslu, jak řekl k tomu sám přednášející – je jich víc, než prvků ve vesmíru a tudíž bychom v případě s neurony logicky narazili na fyzikální problém. Ovšem, řešení je nasnadě – z fyzikálních počitků se utváří oscilace a z té se vybírá nejsilnější kválium (jednotka kvality v čití) pomocí jakéhosi neuronálního darwinismu. O samotnému hledání svobodné vůle především jako schopnosti inhibiční bych mohl hovořit zde dál, ale je to zbytečné, toto má být reportáž ze Sázavy a ne rekapitulace celého neurologického pojetí vůle, která by byla jistě na delší článek (nebo lépe, na diskuzi nad pivánkem).

Další přednášku měl doktorand z Olomouce, magistr Evžen Stehura a týkala se pojetí svobody v pozdní antice. Jeho dikce mohla být sice pro nenavyklého člověka trochu oříškem, bylo však vidno, že toho v hlavě nosí spousty a má, takříkajíc, co k tématu říci. Na anticko-historickou problematiku navázal další olomoucký filosof, logik, doktor Karel Šebela. Ústředním problémem jeho přednášky byla situace, kdy se Aristoteles dostal do úzkých, neboť mu logika kázala determinismus, on jej však nechtěl připustit, no a ostatek tematiky přednášky se točil ohledně reflexe tohoto problému v průběhu věků, jak u pozdějších antických filosofů, tak v dílech středověkých myslitelů a hlavně pak z pohledu moderních analytiků jeho díla. Problém zde tkvěl v argumentu námořní bitvy – totiž, námořní bitva se zítra odehraje nebo neodehraje a protože již Aristoteles uznával logický zákon vyloučeného třetího, není nic mezi tím a musí se buď odehrát nebo neodehrát – čili už dnes je rozhodnuto o tom, zda se zítra odehraje či ne. Aneb více středověkými slovy – série příčin k zítřejší bitvě sahá do dneška. Z toho plynul determinismus, tedy že nemůžeme ovlivnit, co se s námi zítra stane. Aristoteles to řešil částečným potlačením pravidla a rozšířením pravdivosti na celou disjunkci, jeho kritici kritizovali jeho vyjádření a nejoriginálnější řešení přinesl jistý zmíněný středověký autor, který v jakémsi pseudomatematickém argumentu zamotal příčiny do skoro až zenónského paradoxu, kdy končily na půl cestě donekonečna k současnosti příčiny v otevřeném intervalu. Ať už to bylo jakkoli pavědecky odůvodněno, nemohlo to nepřipomenout právě proslulý neurologický experiment měřící intenci, svalový signál a mezi tím velmi krátkou fázi inhibice. Přinejmenším v chronologickém průběhu se tedy zdálo, že svobodnou vůli hledají všichni na jednom místě. K diskuzi po přednášce poznamenám, že se žel zvrhla do nevhodnosti a to z důvodů jednoho žurnalisty, který nás na dva dny poctil návštěvou a proč to neříct, neuměl se slušně chovat. Jeho námitka byla hlasitá, sebejistá, ale špatná, jak už to koneckonců bývá. Hodnotil z hlediska synchronity teze a nedokázal vzít v úvahu žádný užší diskurs, než je celé pole logiky – přitom v něm se přednášené nerealizovalo, to naopak bylo v diskursu přistoupení na Aristotelovy snahy a hledání řešení podle toho, jaké on chtěl najít, bez ohledu na to, co tomu říkáme dnes.

Pátý červenec patřil toliko dvěma přednáškám. Ta první, pana doktora (docenta? – omlouvám se, nenašel jsem titul přesně) J. Michalíka ještě doznívala sakrální tematikou. Název Adamův jazyk a Mojžíšova filosofie, vytyčoval analogii mezi původním dokonalým jazykem a původní dokonalou filosofií, jež byly pro lidskou domýšlivost a ctižádost spleteny a dnešní jazyky či dnešní filosofie jsou jen jejich chabými odrazy. Pracovalo se zde samozřejmě se „zjevenými pravdami“, kdo s tím však měl problém, mohl to celé chápat jako antropologickou metaforu k přirozenějšímu procesu proměny kultury (a je pravda, že „zjevené pravdy“ jsou dnes přinejmenším na poli sémiotiky překonány [kde kdo vám dnes bez problému vysleduje v biblických textech aluze na třeba Enumu Eliš či později orální a rituální tradice v Babylóně apod.]). Úsměvnější bylo vyprávění o hledání onoho univerzálního jazyka v průběhu středověku a renesance, kdy jedni jej hlásali být řečtinou, další čínštinou, kdosi se ozýval dokonce pro švédštinu. Nám dnes přijde skutečně postavené na hlavu přemítání o tom, jestli Bůh s Adamem mluvil hebrejsky nebo německy (asi stejnou starost nám dělá to, jestli Frodo Pytlík nasazoval Prsten na pravou nebo levou ruku), ovšem co už je pro nás asi podstatnější je to, že nakonec nad těmito divergentními snahami převládla konvergence a nešlo o to dokonalý jazyk najít, nýbrž stvořit – a to už tady máme karteziánce, první formální jazyky, no a konečně s Leibnizem počátky matematiky, jak ji známe dnes, umožňující do dneška mimo jiné vznik polovodičových logických systémů, jaké nazýváme počítače. A vedle tohoto matematického hlediska měl obrat i lingvistického dopadu, neboť se jazykověda a literární hermeneutika konečně mohla připravit na mnohem pozdějšího Schleiermachera či Grimmy a obrátit od klasické filologie k moderním jazykům. Aneb jak kdosi tou dobou řekl: „V esperantu bych si Fausta nečetl.“

Doktorand, magistr Jiří Motl, hovořil o vlastních zkušenostech ze stáže v psychiatrických ústavech, o moci psychiatrů, kteří mají filosofy (a i psychology) za jakési „esejisty“ a mají prý manipulativní moc v rozhodování toho, co je a co není normální. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že je filosofie klasifikována jako jedna ze schizofrenií (to už jen počkat, až se na vysokých školách otevře třeba obor Úvod do neurotiky). Nicméně, přednáška byla poměrně útočně postavena proti psychiatrické praxi a já se s ní nemohu ztotožnit, naopak se musím sektoru klinické psychologie zastat. Represe, jež byla tolikrát omílána, se mi nejeví jako tak tvrdá, naopak je velmi vzdálená od toho, co si pod pojmem „psychina“ představí divák amerických filmů – stačí vzít v úvahu už to, že drtivá většina nemocných přichází na léčení dobrovolně a může kdykoliv odejít a že ani u těch soudně do léčení umístěných nedochází k žádné těžké restrikci, dveře bez klik jsou tak poslední bariérou a utečou-li, ani se je nikdo nesnaží zastavit, maximálně se ten fakt ohlásí policii. A argument, že co se u nás považuje za neurózu, může být v primitivních národech naopak vyzdvihováno jako šamanství, mi přijde poněkud podivný, protože tady nejde ani tak o to dbát na starých kodexech normálnosti, jako spíš pomoct někomu, kdo se svou psychickou nemocí sám nemůže dost dobře žít, ba je možná dokonce nebezpečný okolí (tady by se dalo namítnout, že zabití bude v primitivním kulturách také třeba pozitivním činem, ale je očividné, že takový argument by už vůbec neustál, alespoň ne z dnešního typického hlediska).

Třetí, nejkratší blok o dvou přednáškách se ještě stihl téhož dne a byť byl krátký, ti z filosofů, kteří staví etiku na výsostné místo (k mému zklamání jsem se dozvěděl v hospodě, že většina filosofů nemá ráda metafyziku – zvláštní – připadá mi, jako by se v rámci filosofie dělo stejné opovržlivé nahlížení, jako v rámci věd vůbec na filosofii) si zde nejspíše „užili“ nejvíce. Tematikou byl komunismus. Magistr Jan Škabraha nazval svou přednášku jako Tři stezky ke komunismu (všiml jsem si právě, že psaná verze je k nalezení na Britských listech). Třemi stezkami zde byla myšlena konverze, inverze a kontroverze a „stezkou“ bylo pravděpodobně myšleno vyplývání komunismu z modernity, přičemž v souladu s klasiky této školy stavěl přednášející právě komunismus na pozici cílové a nejúplnější zastávky na cestě modernosti, kterou snad započali osvícenci a která nekončí dodnes (zde také vyplynul jeden z problémů přednášky, ono vysledovávání čehokoliv libovolně do hloubky, kterýmžto způsobem, jak jeden diskutér vtipně poznamenal, můžeme říct, že je Kant zodpovědný za holocaust). Nebudu se rozepisovat o jednotlivých stezkách, jak je přednášející vykládal, jen podotknu, že problémy vyvstanuly ještě dva (díkybohu, bez problémů bychom se přece nikam neposouvali a jak říkala naše dějepisářka na střední – „demokracie potřebuje kritiky“, to se dá vztáhnout i na vědy, ty interpretační obzvlášť), šlo však spíše o marginálie. Prvý byl v příkladu s oblíbeným filmem Jana Škabrahy (a vlastně i mě), Markétou Lazarovou, že dnes by se nic tak nákladného nenatočilo, kdežto tehdy se na to peníze prostě uvolnily a našly. Argument je velmi chabý ze dvou důvodů – jednak za dnešní ekonomickou skutečnost není ani tak zodpovědný státní systém nynější, jako ten předchozí, po němž jsme vyčerpaní, nebo ani ne tak vyčerpaní, jako spíše ne-vyvinutí. Ve stejné době, jako u nás Markéta, vznikly v USA filmy jako Planeta opic, Tenkrát na Západě nebo Vesmírná Odyssea, dá se tedy předpokládat, že mít zde stále fungující kapitalismus, točily by se nákladné filmy rovněž a dost možná ještě ve větší míře, navíc, pokud by je nefinancoval stát, ale soukromý producent, nemusely by splňovat tolik ideových norem (jakože tohle naštěstí není případ Markéty Lazarové). No, a druhak, to, že se v centrálně plánovaném systému najde dostatek prostředků na něco konkrétního, ještě neznamená, že ten systém nějak skvěle funguje, protože ono to dost možná bude chybět jinde. Druhý problém, a o tom se také strhla diskuze, byl ten, že přednášející celou dobu hovořil o komunismu po teoretické stránce, v diskuzi na dotaz, co si představuje pod tímto pojmem „komunismus“ však pod tuto škatulku zahrnul i jeho realizace v Sovětském svazu, Číně, na Kubě apod., s čímž měli pochopitelně většinově ostatní problém, neboť správně argumentovali, že toto přece komunismus nebyl. Zde se, ovšem, zdá, že obdobně jako u oscilací neuronů, došlo spíše k mýlce ve vyjadřování a komunikování, byť všichni mysleli to stejné. Týž den se realizovala ještě jedna přednáška, jíž jsem však přítomen nebyl a ani neslyšel příliš posudků na ni.

Pátého července přijeli také lidé okolo Letní školy vidění, která se sice realizovala ve výtvarném umění, nazývat ji školou výtvarnou by však mohlo být zavádějící. Přiznám se, že jsem přímo s panem Radoslavem Kutrou, jenž stál této akci v čele, sám nemluvil, maximálně jednomu rozhovoru naslouchal a že jsem se na jejich činnost byl podívat, jen párkrát. Troufal bych si však říct, že šlo spíš o školu čití, o školu těm, kteří malovat technicky již umí, ale chtěli by co nejlépe zachytit dojem a umět se na objekt dívat. Takhle to může znít zmateně, ale jeden příklad za všechny – naše vnímání není dokonalé, technicky se však obrazy dokonale snažíme malovat; i o vyrovnávání tohoto rozporu to nejspíš bylo. Samotná tato škola se však nekonala v našem centru, nýbrž blíže vodákům – u jezu, nedaleko nějž je malebný ostrov s mnohými zátišími, rybníčky a umělými lagunami u jezírek.

Šestý červenec, krom toho, že si lidé připomenuli jedno vzplanutí v roce 1415, patřil španělskému jezuitskému teologu Franciscu Suarézovi. Pan magistr Daniel Heider, mimo jiné autor knihy Kdo byl František Suaréz?, přednesl příspěvek s názvem Suaréz a jeho metafyzika – částečně se tak dotýkal i předmětů přednášky třetí od karmelitána, doktoranda z Karlovy univerzity, magistra Davida Peroutky Suarézovo pojetí esence a existence, v němž, jak zjevno, se Suaréz nějakým způsobem vyrovnával s Akvinským (kterýžto hlavně v svém proslulém spise O bytí a bytnosti tyto dva aspekty rozdělil). Suaréz je zajímavý především tím, že se nachází na přelomu dvou velkých epoch, mezi scholastikou a rodící se renesancí. Zatímco způsoby jeho vyjádření byly stále scholastické, myšlenky, s nimiž přicházel, byly již natolik nové, že předznamenávaly příchod filosofů, jako byl Descartes, Leibniz a další. Suarézovi patřila i přednáška toho dne druhá – Suaréz o povaze počtu od dalšího doktoranda z Karlovy univerzity, magistra Davida Svobody. Tematika již jako by byla předzvěstí toho, na co se mělo být zaměřeno ve zbytku Letní filosofické školy – na teorie čísel.

V tentýž den byla také k večeru realizována jedna přednáška, ovšem trochu netradičního ražení – nepřednášel totiž filosof ani matematik, nýbrž místní, sázavský pamětník (ročník 1924), zřejmě historik, neboť i na svůj pokročilý věk byl výtečně historicky obeznámen a obšírně z hlavy vypravoval o legionářích v Rusku, jejich bojích a putování přes Sibiř – částečně čerpal také ze vzpomínek otce, který zastával v legiích vysokou velitelskou funkci. Přednáška tedy sice neměla nic společného s naší akcí, nicméně se konala v onom kostelíku a pěkně zakončila tamější výstavu.
Program mezi sedmým a desátým červencem patřil matematikům či přesněji řečeno lidem okolo grantového sdružení Mezioborové aktivity, kteří se sázavské akce účastnili poněkolikáté se svým programem Meditace o základech vědy a letos bylo téma Filosofie čísel. Z předchozích ročníků nám rozdali zdarma velkou spoustu materiálů, třeba CD se záznamy minulých ročníků (vezl jsem si domů asi deset CD a říkal si, že někdo musel pořádat vypalovací orgie [lisovaná zřejmě nebyla]). Krom věcí zdarma, jako byly anotace přednášek, ukázky z knih, knihy Vladimíra Šedivého, Eukleidova Šestá kniha apod., jsme měli ještě možnost si od nich nakoupit, často celkem levně, řadu nových publikací, např. o analytické filosofii a jiném.

Vladimír Šedivý je případ sám pro sebe. My jsme od tohoto nedávno zesnulého autora dostali zdarma dvě knihy jeho teorií, u kterých již po letmém pohledu na obálku je zjevné, že pokud by na někoho vskutku pasovala ona zvláštní forma „filosofující schizofrenie“, o níž jsem se výše zmiňoval, pak na Šedivého bezesporně. Tento hoteliér, který o sobě rád prohlašoval, že je „povoláním člověk“, prý začal kdysi zaplavovat jednoho vydavatele svými naprosto děsivě propracovanými teoriemi čísel, vesmíru, megaskopického metavesmíru, vibrujících černých děr a teorie založené na tom, že 1=0 a od té doby poměrně v našich luhách a hájích proslul jako naprosto esoterický, nicméně velmi svůj, no, zdráhám se říct filosof, spíše numerolog. Knihy jsem měl zatím odvahu jen letmo prolistovat, nemůžu nepřiznat, že některé nápady jsou poměrně zajímavé (pokus očíslovat veškerá jsoucna), nicméně občas to je i na mne, jakožto milovníka metafyziky, příliš „hardcore“.

Další kniha, kterou jsme dostali zdarma, byl překlad Eukleidovy Šesté knihy, zatím ovšem pracovní verze pro badatele, k definitivnímu vydání se snad chystající ještě letos. Eukleida moc neohodnotím, byl to naprostý praktik, čili v jeho knize snad nenajdeme ani jednoho podstatného jména vyjma „poměr“, vystačí si totiž plně s „pokud“, „je v poměru s“, „je stejně dlouhé“, „je ve stejném poměru jako“ a označeními stran „A“, „B“, „C“ (až někdy do „P“…) – holt, celá západní tradice vědy plavala až do Descarta v aritmetice (není se čemu divit, Řekové číslice neměli vůbec a v latinské tradici byly jen ty římské, které se nicméně k počítání totálně nehodí) a měla jen svou geometrii, čili co se dnešní žák dozví v učebnici na jednom odstavci, musí Eukleidos složitě obcházet skrz poměry stran. Čest mu za to, nebo spíše řeckým geometrům, v čele s Eudoxem, neboť jejich dílo prý právě Eukleidos sbíral.
V čele překladatelských úsilí a verbování nových překladatelů stál jeden z nejpřednějších českých matematiků, bývalý ministr školství, pan profesor Petr Vopěnka (tvůrce Vopěnkova principu). Přednáška se týkala páté a šesté knihy od Eukleida, především možné geneze díla a o sporech Eudoxa s Demokritem (Demokritos dost zvláštně uvažoval o vepsaných tělesech z hlediska své atomární teorie, kdežto Eudoxos, pověřený samotným Platónem k protiargumentaci, již používal v zásadě moderní matematické abstrakce a oněch poměrů).

Slovo si dále vzal pan profesor Petr Kůrka, který začal pro neznalé dost těžko stravitelným matematickým úvodem o teorii reálných čísel a periodických necelých čísel a především pak metodou anthyfairesis, což je matematikům docela dobře známý algoritmus (ovšem běžně se nazývá díky svému popularizátorovi Eukleidův algoritmus). Už nám filosofům známější vody poskytl přechod k analýze argumentace v Platónových dialozích Theaitétos, Sofistés a Politikos, kde přednášející s odkazem na anglického matematika Fowlera tento algoritmus nachází jako jednu ze základních metod (vedle třeba už mnohem známějšího standardního elenchu) platónské dialektiky. Síla přednášky mohla tkvět nejen v utvrzení o tom, že platónská dialektika, která je základem celé západní filosofie, stojí jednou nohou ve stejných základech jako matematika, ale také v dalším kroku k rozkrytí bohatého Platónova dědictví (řekl bych, že kdo by si spojil Fowlera s Vlastosem bude nejspíš schopen psát jako Platón [ne, že by to tedy k něčemu bylo dobré]).

Den zakončila vedle té docenta Petrů z nejlepších přednášek a to od bratra našeho exprezidenta, šéfredaktora Vesmíru, pana docenta Ivana Havla (v souvislosti s tím a také řadou zdarma dodaných dílů Vesmíru jsem si ještě vylepšil obrázek o tomto plátku a definitivně se ujistil, že je lepší volbou, než už dlouhou dobu unylé VTM, v němž se půlka prostoru věnuje srovnávání mobilů a věcem tohoto ražení). Jeho přednáška (s názvem Prvočíselná dvojčata) byla jednoduchá, ovšem jak se říká, v jednoduchosti je právě síla. Na začátku zmínil, jak se kdesi dočetl o pozorování muže, který přistihl autistická a negramotná jednovaječná dvojčata vyměňující si jakási šesticiferná čísla, o nichž se později dozvěděl, že to jsou prvočísla. Od dvojčat se pak přednáška odklonila k obecné teorii prvočísel, hlavně byly zopakovány jejich poměrně známé metody hledání. Pak se bylo vráceno k tomu, jak mohou nematematicky školení autisté najít prvočíslo a byly nastíněny některé algoritmy zjištění o čísle, je-li prvočíslo, aniž bychom museli vědět, jaké je to číslo. Byly vesměs grafické a to buď toho charakteru, že se nějaký obrazec vytvořený podle toho čísla tak dlouho měnil, až ve výsledku vyšly dvě možnosti – prvočíselná a neprvočíselná, nebo takové, že se vygeneroval podle čísla obrazec a ten měl specifickou podobu, byl-li prvočíslem. Další řešený problém byl ten, jak mohou děti neznalé ani základní matematiky pracovat s obrovskými čísly a byl představen jednoduchý mechanismus, díky  němuž se dá zapsat jakkoliv velké, třeba dvanáctimístné číslo, pomocí jediného symbolu. Jediná škoda je ta, že už nebylo vyřešeno, jak tyto obrazce lze převést na ty obrazce, z nichž je možné vysledovat, zda je číslo prvočíslo. Pokud by i toto bylo vysvětleno, celý problém by byl vyřešen, ba co víc, byl by objeven takřka ultimátní matematický algoritmus na ověřování, je-li číslo prvočíslo z hlavy. K přednášce ještě dodám, že po technické stránce byla asi nejlépe zvládnuta – k ní puštěná prezentace byla dynamicky udělána tak, že perfektně doplňovala přednášená slova.

Následující den se měl nést v duchu díla pana docenta Vojtěcha Kolmana Filosofie čísla a vskutku nesla, otázkou jen zůstává, zda zrovna tím způsobem, jak by si to pan Kolman přál. Zmíněný měl první přednášku, v níž hovořil o prastaré otázce „co je číslo“ a to jak v návaznosti na Frega, Wittgensteina či Kanta, ale i opět Platóna. Snad trochu neprávem pak v diskuzi však jeho přednášku strhl pan profesor Vopěnka s tím, že to jsou „spíše poznámky studenta“ a pana Kolmana jsem nepotěšil ani já, když jsem se jej na jednu problematickou pasáž z přednášky zeptal večer v hospodě i já. Bylo dost možné, že měl vypito více než já, nicméně mne jeho argumenty vskutku nepřesvědčily. Problém byl v místě, kdy řekl během přednášky, že dáme-li příkaz žákovi nižšího stupně, aby přičítal dvojku, tak bude říkat „2“, „4“, „6“ atd., ale pak po „1004“ řekne „1006“ a my nemáme, jak mu dokázat, že pochybil, takže mu jen dáváme pomyslné „facky“ (pan Kolman měl slovo „facka“ očividně rád, protože většinu argumentací zakončoval „fackováním přičítajícího chlapce“) a říkáme mu, jak to je správně, byť to nejspíš sami nevíme. Ovšem dle mého je to chyba. Toto totiž platí pouze v intencionální matematice, popř. v možných matematikách (v extenzionální je konvečně dána posloupnost čísel 0-9 a zvyšování na místě vlevo o 1, popř. systém přičítání násobků mocnin základního čísla soustavy), ovšem i v té „svobodě“ je to jen tam v omezené míře, protože jejich diskurs opět vyjadřuje axiomatický systém. Hlavně je však případ nešťastný v tom, že je v něm onen žák ZŠ a tudíž je napadená výuka extenzionálního systému na těchto stupních vzdělání. Ta je však podle mého napadena velmi neprávem, protože za prvé si nedovedu představit, jak by se od první třídy učily možné matematiky (popř. analytická filosofie nebo filosofická logika), zní to sice jako zajímavý sen, ale leda v případě, že by všichni lidé byli jakési duše poletující mimo tento vesmír, protože tady pořád potřebujeme změřit prkno k uřezání, narýsovat konstrukci mostu, spočítat při placení, kolik piv jsem měl (ale je určitě zajímavý nápad zkusit u placení přijít s tím, že uznávám jen vlastní matematiku a že jsem vypil pouze zelený traktor piv, čili zaplatím pouze Alenka korun). Očividně se tedy ukázalo, že extenzionální matematika má smysl, protože je v jakémsi souladu s přirozeností. Že těmto našim „dokonalým souladům“ zasadily ránu věci jako zakřivení prostoru je chabé, protože za prvé to jsou je upřesnění (ve většině případů je netřeba brát na vědomí – tj. u GPS satelitů se vyplatí váhat, ale než začneme ve vzdělávacím procesu cvičit orbitální fyziky, hodí se začít výcvikem potenciálního řezbáře, který umí rychle a bez zbytečností uřezat prkno, k čemuž zakřivení věru nepotřebuje uvažovat), za druhé i ty se pak transformují v jediný systém a za třetí jsou sektory, kde ta shoda skutečně je, hlavně ty konvenční, třeba ekonomický nebo počitkový (oddělené předměty viditelného světa jsou poměrně ustáleně odděleny a ukázalo se, že to má smysl) atd. Diskutoval jsem tento problém se všemi možnými lidmi a většina se překvapivě postavila na stranu intencionality, jeden z filosofů zašel dokonce tak daleko, že extenzionalitu označil za nástroj totality (takže se možná jednou [v EU hlavně] dočkáme doby, kdy budou muset učitelé v první třídě dětem říkat: „Podle tradice se říká, že ‚1+2=3‘, ale může to taky být ‚1+2=8‘ nebo ‚1+2=buldozer‘, udělejte si vlastní, demokratický názor!“). Nebo to nakonec fakt je tak, že psychiatři a matematici chtějí ovládnout svět a Kant způsobil holocaust? :D

Další přednáškou přispěla paní doktorka Kateřina Trlifajová, která je známá dlouhodobým zájem o teorie množin a nekonečna, hlavně u Cantora či Bolzana, ale i jiných významných matematiků, především pak na přelomu 19. a 20. století (byla také řeč o Fregem či Russellovi). Do historických kontextů zařazovala také výklady Cantorových teorií, především ordinálních a kardinálních čísel (k nimž pak pan profesor Vopěnka poznamenal, že ta dříve vydělovala prostě pouze řádové a prosté číslovky, teprve od Cantora se chápou v dnešní slova smyslu). Nebudu se zde o ordinální a kardinální aritmetice zmiňovat, jednak myslím, že chápu pouhé elementární základy a chyby bych se dopustil až příliš snadno a druhak reprodukce obsahu přednášek by stejně neměla být cílem tohoto textu. Poslední přednáška toho dne, kterou pronesl pan doktor Juraj Hvorecký, se točila opět kolem problému „co je číslo?“, tentokrát už převážně ze sémantického hlediska, jak bylo v historii nahlíženo a kde jsme dnes. Také se přednáška jmenoval Čísla a významy.

Přednášky druhého dne zahájil pan docent Jiří Fiala (neplést se stejnojmenným profesorem, který je předním českým bohemistou) příspěvkem s názvem Reálná čísla nejsou čísla; natož reálná. Mluvilo se o poměrně málo známých osobnostech, jako je Robinson nebo Hilbert a především o fenoménu hypotetického skládání papíru, aneb o matematické problematice toho, co vše je možno teoreticky z papíru složit (bez stříhání a lepení, pochopitelně).

Dále přednášel fyzik, filosof a teolog, magistr Edo Gajdoš, který vnesl do dne pořádnou dávku esoteriky. Řeč byla především o Giordanu Brunu a jeho teoriích o magických obrazcích a numerologii, ale také obecně o jeho zajímavém životu. Přednáška byla nečekaně oživena také kouzelnickou show, což asi nikdo nečekal, nicméně za mizení dvacetikorun a proměny grapefruitu v rohlík by se nemusel stydět ani Copperfield. Ono to ovšem k těm magickým obrazcům celkem sedělo.

Na novověkou tematiku navázala přednáška Čísla, matematično a novověká přírodní vědy, kterou prezentoval magistr Filip Jaroš. Představovala pohled heideggerovskou optikou na novověkou matematičnost, kterou máme tendenci spojovat s kvantitativničností, šlo však spíše o jakousi sémantiku a hledání apriorního.

O pátečních třech přednáškách bohužel již nic moc neřeknu, protože jsem ten den odjížděl, nicméně na internetu jsou k nalezení alespoň jejich anotace. V sobotu pak mělo ještě být uspořádání výstavy Letní školy vidění, z nichž jsem některé obrazy viděl domalované již dříve, jiné rozdělané.

Na Sázavu postupně přijížděli a dříve či později odjížděli mnozí lidé, mladí, staří, dokonce i rodiny s dětmi (tříletými dětmi také), společným jmenovatelem většiny z nich však bylo to, že byli zajímaví a bylo nepochybně cennou zkušeností je poznat. Většina byla asi studentů vysokých škol, z toho několik doktorandů. Vesměs to byli filosofové, ale také přijela spousta religionistů, ovšem bylo možno potkat také fyziky a vůbec všelijaké lidi.

Přijelo ovšem také několik studentů teprve středních škol, či ti, kteří měli čerstvě odmaturováno. Skoro až idealistický komunismus pak mezi námi zavládl na celé dva týdny, neboť i když zde bylo markantní rozlišení podle titulů a vědomostí, tak každý s každým diskutoval jako rovný s úctou (a často měli středoškoláci moudřejší připomínky, než leckterý doktorand), no a také jídlo se často kupovalo povětšinou od jednoho všem, což implikuje, že bylo od všech každému jednomu. Ubytování bylo zdarma a obědy v nedaleké základní škole taktéž, stačilo jen dopoledne dělat nepříliš těžkou činnost – tu to bylo zametání, tu odvážení hlíny a listí, celkově prostě „zušlechťování obce“. Atmosféru bych označil za pohodovou a těm, kdo se bojí nadmíry intelektualismu můžu, navzdory tomu, o čem je celý tento článek, říct, že přednášky tvořily ve skutečnosti jen tu menší část dění.

Zakončil bych to asi tím, že kdo jste ještě na této akci nebyli, určitě přijeďte příští rok. Nemusíte být zrovna filosofové a ani ve filosofii nemusíte být zvlášť kováni, stačí jen, jestli máte rádi zajímavé věci ze všech různých koutů lidského poznávání. A i jako typologicky filosofický ateista si můžu snad teď dovolit zděšené zvolání: „Proboha, já jsem toho napsal šest tisíc čtyři sta osmdesát osm slov?!“


 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz