... tahle báseň je pro mne docela zásadní. Zajímal by mne váš názor...

V tunelech zornic dunělo odchody

a pod její umanutou písní

se odlupoval stín. 

I kdybych zestárla: Vezmeš mě za ruku?

Víš, až… viď že mě neopustíš? 

Život se zužoval.

Rostlo jen zdání vždy o krok nazad.

A světlo v oknech

nad lesklé plochy seker slov...

Na šikmých střechách vzdechy deště 

V obchodě s obnošeným šatstvem

plnila rukávy pánských košil

měkkými náručemi vzpomínek.

A pak shrbená nad boxem mražených kuřat

nekonečně dlouho

dlaní laskala ojíněné hřbety. 

… vy moje zplanělý

miminka – zachránit vás všechny… 

Život se zužuje

a do šíje ji řeže popruh společného světa.

Černobílý Japonec naposled

vlaje černobílým prázdnem

malinké obrazovky.

Její tělo se podvoluje pravěkým pohybům.

Usíná v hromádce cizích kostí

a pod jazykem chuť té temné dřeně

smyslně šeptá: teď-teď-teď…! 

Až tam kde výheň vnitřností

je záznamem

a nebe příliš malé pro ten pád.