Kamarád do nepohody (10. díl) - poslední

Až to se mnou cuklo. Bob!!! " Kde je? Kam se poděl? To on vás dovedl? Byl tam se mnou noc a den a pak po mých zádech vyskočil ven. Myslel jsem, že jen utekl."

Dál mi to všechno splývá. Hlaholivé hlasy kolem, nějací dva chlapi mě napůl táhli, napůl vedli k autu. Překotné štěbetání Šárky, poňafávání Boba. Odvezli mně ke Karlovi. Prý to bylo nejblíž, pro mne bylo nejdůležitější, že je tam jídlo, pití, teplo a vana. Do těhle věcí se scvrkly mé potřeby. Nacpali mě do vany a zatímco mě Šárka pečlivě a něžně omývá, Karel vytáhl z mražáku polévku a narychlo ji hřeje v mikrovlnce. Skučím jak psisko, když mi na odřeniny kápe desinfekce.

Opečováván se pomaličku vzpamatovává. Teplá polévka pak působí jako životabudič. Chce ještě přidat, ale Šárka ho brzdí. "Opatrně miláčku, nech usadit první nápor na žalůdek. Za půl hodinky ti dáme zas." Zapíjí to další sklenkou Mattonky. Uléhá do lenošky, ze všech stran podepřen polštáři, zabalen do deky, na sobě Karlovo pyžamo. Svou pozalepovanou rukou si drží Šárku. Svírá její dlaň, jako by se jí nemohl nabažit. Teprve teď, si uvědomuje, že ho našli jeho nejbližší. Loudí podrobnosti.

Karel si konečně sedá do křesla naproti mně. "Nejdřív mi nebylo nápadné, žes nedorazil i když jsme byli domluveni. Mohlo se vyskytnout tolik věcí, které ti mohly udělat čáru přes rozpočet. Začalo mi to vadit, když ses neozval ani včera. Vždy se dodatečně omlouváš. Navíc, od rána mě Šárka bombardovala co chvíli voláním, že se ti něco stalo. Měla strašně deprimující sen, že se někam řítíš. Na mobilu jsi byl nedostupný a to bylo taky nápadné. Promiň, že to takhle říkám, ale vždy jsi byl k mání. Pak mi zase volala, že je u tebe a nejsi doma, jen našla sbalené věci, jako bys měl někam jet. To už bylo na pováženou."

Slova se ujímá Šárka. "Měla jsem neskutečně živý sen. O temném prostoru a strachu týkající se tebe. Nebylo to konkretizováno podobou jasného obrazu. Jen jako bys mě volal, trpěl a bál se."

S předsíně bytu je slyšet otevírání dveří a po chvíli vchází Karlova Radka. "A hele, ztracená ovečka se našla! Člověče ty vypadáš! A v Karlově pyžamu?!" No tak nech ho, kdyby bylo po tvém a nešli jsme ho hledat, kdoví jak by dopad!?" Usazuje jí Karel. "A taky nebýt toho psa!"

Až to se mnou cuklo. Bob!!! " Kde je? Kam se poděl? To on vás dovedl? Byl tam se mnou noc a den a pak po mých zádech vyskočil ven. Myslel jsem, že jen utekl."
" Já tě hledala už včera," hladí mě po rameni Šárka, "obešla jsem všechny kámoše, co jsem je z dřívějška znala a věděla jsem, že se občas vídáte. Nikdo nic nevěděl a pak jsem potkala Otu. Prý si s tebou povídal cestou k tramvaji, řekl jsi mu, že jedeš ke Karlovi. Vyrazila jsem stejnou cestou a doufala v náhodu. Jen mne nenapadlo, že si budeš zkracovat cestu přes staveniště. To psisko se tam potulovalo a štěkalo na lidi. Odháněli ho a báli se. Já to po setmění vzdala. Dnes se ke mně přidal Karel, nedbal tady na Radku a uvěřil mi, že jsi v nesnázích. Procházeli jsme to kolem staveniště a ten pes začal štěkat i na nás. Já si konečně všimla, toho uvázaného kapesníku. Volala jsem ho k sobě a on poslechl. Pak už jsme šli jen za ním. Cestou nás zahlédli dělníci za stavby a zbytek už znáš." Líbla mě na špičku nosu. "Ale kam jste ho dali?"ptám se znovu.

"Radka by mě zahlušila, kdybych tu se zabláceným Rudou dotáhl i zabláceného a zavšiveného psa!" Směje se na něho Karel. "Odvezli ho do útulku. Tam ho určitě najdeš." Tohle ho uklidnilo. Stejně na něj sedá únava. Všichni si toho všimli a taktně se vytrácejí do kuchyně. Jen Šárka zůstává, jemně ho víská ve vlasech a on se jí, neustále drží za ruku.