Déšť

Déšť, kapky naděje a smývající se sen.

Jak kapky dopadají na vodní hladinu stříbřitého jezera, tak i tvoje myšlenky ti padají do hlavy.

Posloucháš tu překrásnou symfonii přírody, vodního živlu. Tak jednoduchá a přec tak krásná, jako tóny znějící ze strun klavíru na jehož klávesy dopadají bílé, ale zkušené ruce mistra.

Déšť ten jediný přítel, na kterého se můžeš spolehnout a víš, že tvoje tajemství zachová a předá jedině zemi, která ho vsákne hluboko do svého nitra a nepustí zpět na světlo světa, a přec víš, že se zase vrátí, i když ví tvoje tajemství.

Můžeš s ním probdít noc, smíš se sním radovat, můžeš se s ním proběhnout, povědět mu cokoli, smíš ho milovat ...déšť je ti věrný. Neuteče jako jiní, neopustí tě jako ti, kterým jsi věřila a svěřila své tajemství.

Začíná foukat vítr a ty se z plných plic nadechuješ vzduchu, který je cítit tvou vůní, vůní přicházejícího deště.

Déšť ti dává najevo svoji přítomnost kapkou, která ti volně stéká po tváři. Ze tvých myšlenek se tvoří věty a otázky, které mu chceš říct.

„Už je tu“ , říkáš si. Potichu si s ním vychutnáváš ty chvíle, chvíle porozumění.

Pak ti řekne „Stačí ...Už musím jít.“.

Poslední kapka dopadla na tvoje rty. Déšť, tvůj věčný milenec, se s tebou loučí. Ty, uvolněná s výrazem vděčnosti ve tváři odcházíš, odcházíš s posledními slovy, jenž ti sotva vyplynuly z úst. „Vrať se brzy.“