19. století - 1831 - Indický vlak

Ač byl poutník větrem ošlehaný a sluncem opálený jako ostatní v té špinavé hospodě, přeci mezi ně nezapadal – snad byl jen o trochu bělejší, než hnědí Indové, snad to bylo jeho hrdou chůzí, když se blížil k baru. Možná to byla páska přes oko, těžký černý kabát a ohnutý klobouk, co jej od nich odlišovalo. Objednával si už třináctou sklenku pálenky, když ucítil tu lehkou vůni parfému, v těchto krajích tak cizí. Ani se nepodíval, kdo to sedí přímo vedle něj.
„Zapíjíte nějaké vítězství?“ ozval se vedle něj ženský hlas perfektní angličtinou.
„Ne, jenom se snažím uchlastat k smrti,“ zabručel, ale stále se neohlédl.
Půl minuty bylo ticho. V muži nebylo ani špetky zvědavosti.
„Slyšela jsem, že se necháte najímat na ochranu karavan. Jste prý nejlepší.“
„Hm,“ reagoval muž nevzrušeně.
„Nejste zdejší, že ne?“ změnila po chvíli mlčení žena téma.
„Nejsem.“
Hodil do sebe obsah další sklenky.
„Jsem zde z pověření britské královny. Převážím velmi důležitý náklad a proto potřebuji ty nejlepší ochránce. Na penězích nezáleží.“
Dala si záležet, aby zdůraznila poslední tři slova.
„Chci číslo,“ řekl muž.
„Tisíc liber týdně. To je dost na to, abyste se uchlastal k smrti tou nejdražší skotskou.“
„Kam půjdeme?“
„Takže máte zájem?“
Teprve teď otočil hlavou a pohlédl do tváře bílé ženě jemných rysů se zelenýma vypočítavýma očima.
„Možná.“
„Vtom případě mě těší, jmenuji se…“ natáhla ruku, ale on jakoby si toho gesta nevšiml.
„Neptal jsem se na vaše jméno. Ptal jsem se, kam půjdeme.“
„Na pobřeží, do zálivu Mrtvého psa. Zhruba tři týdny cesty.“
„Dva,“ řekl muž, položil na stůl hrst mincí a prudce vstal.
I žena se postavila a znovu mu zkusila podat ruku.
„Jmenuji se Anya Dawnson-Chewarriová. Jsem velvyslankyně britské vlády.“
„Tak fajn, Aničko, kdy vyrazíme?“ zabručel a srovnal si klobouk.
Přešel téměř celou hospodu, ale Anya stále ještě stála zaraženě u pultu. Nebyla zvyklá na takové urážky. Doběhla rychle k němu.
„Vyrážíme hned. A vy máte nějaké jméno?“
„Jan Žižka.“
„Dobrý bože,“ ujelo velvyslankyni. „Ten Žižka z Trocnova? Ten Žižka z Čech?“
„Jo, vadí to?“
„Vyvraždil jste během představení všechny lidi v Pařížské opeře a když vás tam našli, zabil jste čtyřicet ozbrojených policistů!“
„Nezabil jsem ty lidi,“ řekl Žižka, stále v klidu.
To už vyšli do úzkých a křivolakých uliček města. Zdálo se, že si slečna Chewarriová drží od Čecha značný odstup.
„Kdo je tedy zabil?“
„Cirkulárník Tom,“ ucedil Žižka. „Šel jsem ho zastavit. Ale utekl mi.“
Vzápětí se mu odkudsi vzal v ruce cep a Žižka prudce udeřil Anyiným směrem. Už si myslela, že je mrtvá, ale cep ji nezasáhl. Otevřela oči. Před ní ležel na zemi Ind z rozbitou lebkou. V ruce držel její peněženku. Žižka si schoval cep zpět do kabátu a nevzrušeně pokračoval v chůzi. Honem si vzala peněženku a pospíchala za ním.
„Myslíte toho masového vraha Cirkulárníka Toma, co má místo rukou dva kotouče z cirkulárek?“
„Kolik lidí na světě může mít takové jméno?“
To už se blížili k nádraží. K silné lokomotivě byly připojeny tři vagóny s velkými znaky anglické vlajky. Na střeše toho posledního seděli dva chlapi – jeden s dlouhou puškou, druhý ověšený noži.
„Najala jste si Old Fuckerhanda a Giacoma Ticcolominiho? To bude asi opravdu vysoce ceněný náklad,“ zabručel Jan Žižka.
Anya otevřela posouvací dveře od posledního vagónu.
„Chci zálohu,“ řekl ale Žižka ještě.
„Nevěříte mi?“
„Měl bych?“
Chvíli rozpačitě stála a potom vytáhla bloček šeků.
„Tak třeba pět set liber?“
„Dobře, ale tenhle cár papíru nechci. Za to si tady nic nekoupím.“
„Ale já nemám tolik v hotových,“ řekla nešťastně.
Z lokomotivy vystoupil velký svalnatý černoch s rádiovkou na hlavě.
„Hu džugun dah! Ach džugun kar! Aha že dah! Ejž dodo,“ zahulákal.
„Co říkal?“ zavrčel Žižka.
„Ale, jenom nějaké sprosťárny v jazyce Hundžugů. A že bychom měli co nejrychleji vyrazit.“
Anya Dawnson-Chewarriová vypadala bezradně.
„Dobře, budu vám věřit,“ zamručel Jan Žižka a vyšplhal na střechu vagónu.
„To není možné, Honzo, kde ty se tady bereš?“ postavil se okamžitě Old Fuckerhand.
Potom se podíval na Giacoma a řekl: „Měl bych vás představit, to je Jan Žižka…“
„Slyšel jsem o vás, jste přeci ten chudák, co mu Cirkulárník Tom pozabíjel celou rodinu a tak jste se vydal na dlouhou krvavou cestu msty.“
„Pěkně řečeno,“ pokýval Žižka hlavou. „A nejste vy náhodou ten cirkusák, který se plavil do bitvy na palubě Lightbringeru a svými vrhacími noži zabil prvního Naglfarského draka?“
Giacomo se ušklíbl: „V novinách občas přehánějí. Jen jsem ho oslepil a on se potom utopil.“
To už se ale z komína lokomotivy vyvalil hustý oblak páry a vlak s poskočením vyjel po kolejích.

Kolem vlaku ubíhala monotónní Indická krajina hor, džungle a mokřinatých nížin. Tři dobrodruhové seděli na střeše vagónu, pohrávali si s výzbrojí a ospale rozhlíželi po krajině.
„Proč jsi vlastně dostal přezdívku Old Fuckerhand?“ zeptal se Giacomo Ticcolomini.
„Tys mu to ještě neřekl?“ usmál se Jan Žižka.
Old Fuckerhand se zašklebil a zadíval jiným směrem.
„Je to proto, s jakou slastí leští pušku. Pěkně od kohoutku k ústí a zpátky ke kohoutku a takhle velmi rychle několikrát za sebou.“
To Ticcolominiho rozesmálo, načež se nadýchal hustého kouře z lokomotivy a začal kašlat. Vtom se však otočil Old Fuckerhand a aby byl přes rachot vlaku slyšet, z plných plic zařval:
„Moc se v těchto krajích nevyznám, ale neměli jsme na výhybce u Opičí skály zahnout doleva?“
„A kam jsme zahnuli?“ vykřikl Žižka.
Giacomo si uvědomil, že vlak začíná prudce zrychlovat.
„Co to, k čertu, má znamenat!“ zaklel italsky.
„Odbočka doprava je slepá a vede do starého lomu. Jestli pojedeme touhle rychlostí dál, všichni zemřeme!“ informoval je Žižka.
„To se mi nelíbí!“ řekl Old Fuckerhand.
„Zkusím zajít za strojvůdcem,“ změřil Žižka vlak pohledem.
„Já se radši podívám na slečnu Dawnson-Chewarriovou,“ navrhl Old Fuckerhand.
Žižka se rozběhl po střechách vagónů k lokomotivě, zatímco mladý kovboj v riflové bundě slézal k odsunovacím dveřím u zadního vagónu. Ital chvíli přemýšlel a potom vyrazil rychle za Žižkou.

Český bijec se vyhnul komínu a s lehkostí sobě vlastní vklouzl do malého kovem orámovaného okýnka. Okamžitě ho ovanulo vedro vycházející z otevřeného kotle, který stál kousek dál od kabiny. Žižka zrovna poklekal k ležícímu strojvůdci, když Ticcolomini vnikl do kabiny. Vyplivl italské sprosté slovo, když mu Žižka sdělil, že byl strojvůdce nejspíš ubit topičovou lopatou. Potom Giacomo pohlédl přes přední sklo a rychle vypustil další tři sprostá slova. Na obzoru už viděl žluto černé trámy a značky. A také ostrou hranu útesu.
„Nějak to zabrzdi!“ nakázal mu Žižka, proběhl kolem kotle a vrazil do prvního vagónu tak rychle, že už neslyšel další várku italských kleteb.

Postupně proběhl dvěma vagóny. Jakž takž se protlačil úzkou uličkou mezi velkými bednami naskládanými až po strop vagónů. Za běhu ještě tasil cep a pak už jen rychle vykopnul dveře od posledního vagónů.
„Stůj nebo ji zlomím vaz!“ křikl na něj Indický topič, který držel Anyu Dawnson-Chewarriovou pravou rukou pod krkem.
V levé ruce měl zloduch lopatu. Old Fuckerhand ležel v bezvědomí na zemi, puška ležela na jedné z beden, kousek od Janovy ruky.
„Proč to děláš?“ zařval Žižka. „Zemřeš, jestli vjedeme do té propasti. Proč chceš zemřít?“
Anya Dawnson-Chewarriová byla bledá a chvěla se.
„Proč Britové zotročují mou zemi?“ křičel topič.
Bylo zřejmé, že má z Žižky strach, ale jeho vnitřní víra vítězila.
„Nevím, proč to dělají a je mi to jedno. Ale co s tím máme společného my?“
„Tak ty to nevíš?“ ušklíbl se Ind.
Potom zatřásl s Anyou a přikázal: „Řekni mu, co vezete!“
„Střelný prach a munici,“ zasípala mladá žena.
„Na pobřeží? Proč?“ nechápal Žižka.
To už jel vlak tak rychle, že ze zdí vypadávaly šroubky a nýty, jak se otřásal. Proč ten prokletý talián nic nedělá? Žižka si však všiml, že Old Fuckerhand náhle otevřel jedno oko.
„Nevezou to na pobřeží. Po cestě do zálivu Mrtvého psa je sedmnáct Britských vojenských ležení. Ta munice je pro ně – aby měli jak zabíjet mé bratry a sestry!“
Vlak už jel tak rychle, že téměř nebylo možné udržet se vestoje. Proč Giacomo nebrzdí? Náhle dosáhlo zrychlení takové úrovně, že topič málem spadl. Jeho zavrávorání využil Old Fuckerhand, který se prudce vymrštil z podlahy a srazil ho k zemi. Ind okamžitě pustil lopatu a chytil se s Texasanem pod krkem. Američan byl možná o něco silnější, Ind byl ale zuřivý jako šakal. Chvíli se převalovali po zemi, potom však Ind tasil z boty malý nožík a chystal se ho vrazit mladíkovi do ledvin. Žižkův cep zasvištěl vzduchem. Ozvalo se křupání lebky a Indský topič se přestal hýbat.
„U všech svatých i prokletých!“ klel Old Fuckerhand, když se zvedal. „Proč pořád zrychlujeme?“
Potom náhle Anya vykřikla – vlak totiž poskočil a náhle se zdálo, že letí. A jsem mrtvý, uvědomil si Žižka. Škoda, že jsem nestihl dostat Cirkulárníka Toma. Potom ucítili náraz. Byl hodně prudký, ale vlak se udržel v celku. Nemůžeme být na dně propasti, to je hloupost! Ozvalo se skřípění brzd a během několika minut vlak stál. Old Fuckerhand ještě pomáhal Anyě vstát, když si Žižka všiml, že jedna bedna s municí začala při těch oteřsech hořet a zapalovat ostatní.
„Bouchne to! Utíkejte!“ zařval.
„Co?“
Není čas vysvětlovat, pomyslel si Žižka, chytil do jedné ruky Old Fuckerhanda, do druhé Anyu a vyhodil je z vlaku. Potom rychlostí blesku proběhl všemi vagóny, vzal Giacoma pod paži a spolu s ním proskočil předním sklem právě ve chvíli, kdy celý stojící vlak explodoval.

Všichni čtyři se postavili. Stáli uprostřed Indických polí, kousek od nich hořely trosky vlaku a koleje za ním končily ve starém lomu.
„Uvědomil jsem si, že bych nestihl před propastí zabrzdit. Potom jsem si všiml, že koleje jsou těsně před propastí pokřivené směrem nahoru. Tak jsem začal topit jako pekelník a doufal, že přeskočíme. A vyšlo to!“
„Ty jsi blázen!“ zakřičel Old Fuckerhand, který zrovna držel v náruči slečnu Dawnson-Chewarriovou.
„Jak to mám vysvětlit Britskému velení?“ ozvala se Anya.
„S tím si nemusíš dělat hlavu. Britské velení hned tak neuvidíš,“ zabručel Jan Žižka, urovnal si na hlavě klobouk a s cepem v ruce se rázným krokem vydal směrem k vrcholkům hor.
Giacomo, Anya a Old Fuckerhand se po sobě podívali a pomalu vydali za ním.