Hvězdy svítily, podzimní vítr staral se o listí jak o své děti, a já se procházel půlnočním městem. Jen já, sám se svými myšlenkami, tužkou a papírem, jako každou sobotu.
A v tom jsem ji spatřil, byla jak obrázek, jako sen, jež spatříš jen jednou za život. Šel jsem blíž, fascinován tím stvořením. Pozvedla hlavu a já spatřil její tvář. Plakala…
„Proč pláčeš, dívenko?“ ptal jsem se zmateně.
„Taky bys plakal.“ Slabounce špitla a sklopila oči.
Vzal jsem ji za ruce a schoval je v dlaních svých. Byly jak led. Po chvíli podívala se na mne a pak tam do daleka, za obzor…
„Víš kdo jsem?“ položila otázku hledíce stále nepřítomně do dálky.
„Ne.“
„Pravda“
Mlčel jsem… Jen jsem ji objal a utřel slzy, co opět vytryskly jí z očí. Tak jsem tam seděli, dva stíny sobotní noci, mlčeli a kochali se tichem.
„Už víš, proč pláču?“
„Vím.“
A zase ticho…
„Půjdeme se projít?“ navrhla najednou.
Hvězdy už bledly, vítr svá dítka ke spánku uložil, a my jsme šli ospalým ránem. Ptícic se zrovna budili, však jako by se jim dnes nechtělo zpívat. Proti nám kráčel opilý muž ve špinavém saku, jeho chůze jak krok kachní, kolíbavý. Vracel se domů.
Když procházel kolem nás, smutně na něj pohlédla a pravila: „Máto už jen dva bloky domů, kde čeká jej manželka ubohá. Když ptát se ho bude, kde včera byl, proč táhne z něj chlast a kde vůbec spal, zase mne zapře“
Noc už se vzdala, červánky zalily oblohu a první ptáček ozval se nesměle – chtěl přivítat ráno. Hladil jsem kočku, co ke mně se lísala, sladce předla a očima mžourala ospale. V to přiběhla cikánka a zhurta na mne: „Kupte si hodinky, památka po mamince.“ a z dálky zní: “Chyťte tu zlodějku.“
Šli jsme směrem k řece a v pekárně koupili dva rohlíky – pro labutě. Sedíme na břehu, házíme snídani princeznám zakletým a za námi tyčí se budova soudu. „Pánové v talárech přecpaných obálkami o mne tu básní – pokaždé jinak.“
Dlouho jsem chodili, městem, parkem a zašli i na vyhlídku, odkud zříš celé město. Stáli jsme a dívali se dolů, kde začínal každodenní shon, mraveniště velkoměsta ožívalo. „Je krásné, takhle ze shora. Nevidíš detaily, neslyšíš…“
Sešli jsme dolů, do staré čtvrti, kde žijí vzpomínky. Omšelé domy své příběhy chtěly by říci, však nikdo neposlouchá. Dnes v módě jsou paneláky. Dostal jsem hlad, od večera jsem nic nejedl a hodiny na náměstí odbyly druhou. Vybral jsme restaurant s úchvatným názvem – Perla chuti. Posadili jsem se k oknu,vždy rád sedím u okna a koukám se ven, na ten zmatek, neorganizovaný chaos, který má svůj přesný řád. Donesli nám jídelníček, dlouho jsem vybíral, to víte, jsem nerozhodný, ona se jen smála. Konečně jsem si vybral, jídlo číslo osmnáct, cituji: „Kuřecí řízek 150 g, vařené brambory.“ Byl dobrý, chutnal mi, ač vepřový a sotva deset deka měl, asi se spletli. Najeden, posilněn, vyrazili jsem dál. Ještě chvíli jsme chodili městem a nebyla minuta, kdy někdo by o ní nemluvil, přísahal a klamal jak se dalo. Došli jsme na nábřeží, krmili holuby. Pak jsme si vzali taxík a jeli na nádraží, prý přijede jí kamarádka. Jeli jsme přes celé město a všude billboardy, co tvrdí, že právě toto zboží je nejlepší. „I dobrých věcí je málo.“ povzdechla si.
Zastavili jsem před stanicí a řidič vybafl: „Dvacet pět kilometrů, dělá to 420 Kč, prosím.“ Zamyšlen platím, a až když mizí v dálce, došlo mi, že se spletl.
Vcházíme do haly a zrovna amplión hlásí: „Prosím pozor, osobní vlak číslo 846 bude opožděn, pravděpodobná doba zpoždění je sedmdesát minut, upozorňujeme cestující, že zpoždění se může změnit. Prosíme, omluvte zpoždění vlaku.“
„Nezajdeme na pivko?“ ptám se mé společnice „Vlak mezitím dorazí.“
Sedíme u piva, mlčíme, hledajíc něco moudrého v obrazcích z pěny.
„Už vím, proč si plakala.“
Usmála se, lokla si a neodpověděla.
„Četl jsi Dostojevsikoho?“ překvapila mne z ničeho nic.
“Ano.“
„Kterou knihu?“
Pochopil jsem, kam míří a odpověděl: „Ano, i Zločin a trest.“
„Máte obrovskou výhodu, že myslíte, rozlišujete mezi opačnými póly, však bohužel velmi často bruslíte mezi nimi a tam je velmi tenký led. Neexistuje mezipól mezi pravdou a lží, žádná polopravda. Mezi pravdou a lží je ticho. Oháníte se mým jménem a většina z vás mne zná jen z doslechu a to velmi málo.“
Dopili jsme, vstali a šli k nástupišti, na čerstvý vzduch. Vlak měl přijet za dvacet minut a sluníčko příjemně svítilo. Uvelebili jsem se na lavičce a sledovali dva kosy peroucí se drobek chleba. Ozval se rozhlas: „Osobní vlak číslo 846 vykolejil. V době neštěstí v něm zázrakem byl pouze jediný cestující, který bohužel nehodu nepřežil.“
Stojíme jako zkamenělí, neschopni ničeho… V tom se mi vytrhla a skočila pod projíždějící rychlík. Chtěl jsem ji chytit, ale v ruce mi zůstala jen její kabelka.
O pár hodin později na policejní stanici mi nikdo nevěřil, měli mne za lháře. V kabelce nebyly žádné dokumenty, nic, co by jim pomohlo v identifikaci. Jen malý papírek vypadl na zem. Vzal jsem jej, rozbalil a potichu četl: „Přijedu v neděli, Láska.“