Posunul jsem hodinky

Autor: Histes <magazin(at)postreh.com>, Téma: Fejetony, Vydáno dne: 19. 10. 2006
Byly doby za mlhou, kde se vše neznámé stalo zázrakem ve chvíli poznání. Oheň znamenal dospělost a každá vlastnoručně postavená drobnost byla radostí na mnoho dní. Vše jsme brali jinak, přikládali věcem jinou váhu. I jiným.

Učitelé bývali autoritou a v tělocviku překonávali sami sebe. Bez přísnosti není pochopení…

Před deseti lety…

Tak, a teď mi vyjmenujte ovoce. Půjdeme popořadě.
„Hruška“
„Ano“
„Švestka“
„Výborně.“
„Ríšo?“
„Jabko“
„Dobře, co chceš ty, Jakube?“
„Shnilé jabko!“
Učitelův výraz strnul a raději se zahleděl na hodinky: „Půl desáté, máte velkou přestávku.“
Rozbalil jsem makovec a usmíval se nad znechuceným pohledem Terky, která pozorovala podrobenou lavici. „Ríšo, ty si fakt prase, zase ten makovec.“
Ušklíbl jsem se a vysál stéblem politou lavici.

Začala hra „Na hoňku.“ Fyzicky nadané děti mezi sebe zapadly. Já, který nikdy nejrychleji neběhal, jsem se chtěl zapojit taky. Jen tak vběhnout a říct, já taky hraju, jako to dělali ostatní, jsem nemohl, stejně by mě nebrali za oficiálního člena hoňky…

„Vendo, můžu taky hrát?“ A Vendula, nejdominantnější postava naší třídy, ze které jsem měl tak trochu strach, prohlásila i přes slova Žanety: „Richard hraje taky“. A co řekla Venda, to platilo.
„Nepláti, tohle je domeček…“ Jakmile někdo nestíhal, měl namále, znenadání se z místa za skříní stal domeček. Až se za skříň nasoukali všichni, prohlásil honící: "Na domečky nehraju." Domeček se zrušil. A tak pořád dokola. Já, jediný to člověk s hodinkami, jsem řekl poslední slovo. Konec. Minutu před završením přestávky jsme se nachystali na hodinu.

„Jste nějací červení, co jste vyváděli?“

***

„Pojď hrát koulovanou!“
„Ale já mám jít dneska rovnou domů..“
„Na to ser vole. Je nás málo. Ríša, poojď.“
„Tak dobře.“

„Jéé, Petra dostala do držky.“
„Ty si fakt debil, já nevidím!“ ozvala se vyděšeně.
V tu chvíli sklapla vzájemná rivalita. Řešilo se Petřino oko. Autor té prdy se neustále omlouval. Kvůli Petře, nebo toho, co mohlo následovat? Následovalo, odplata. Tým se postavil za Petru.
„Nakrmte ho!“
„Na Martina, všichni na něj!“
Naskákali na něj a krmili. Petra samou radostí viděla a sledovala… Krmili, dokud se neozvalo hlasité Au. „Moje ruká!“
Valná hromada se zvedla a členové na sebe zírali, kdo tu bolest zavinil. Ten s největším soucitem se zase omlouval Martinovi. Pořád dokola. Jako proslulá věta: „Já se s tebou už nikdy nebudu bavit.“ Druhý den opět vesele tlachaly. Pořád se někdo s někým bavil i nebavil..

Strčil jsem ruce do kapes a šel domů. Bil se ve mně bohém, který si nedělal starosti s povinnostmi a vychovaný synek, co měl strach z následků, které jej nutily být slušným, učit se.. Protože zakázaná černobílá elektronková televize, přinášející mou oblíbenou sérii Čip a Dejl, Rychlá roto kupředu nebo týden bez sladkostí bylo pro mne tragédií nejvyššího stupně. Žádná minuta čekání, než se televizor nažhavil, žádné ranní meteory a velký třesk u začátku vysílání televize Nova, žádné Studio kamarád s Rosákem. Prostě nic, co jsem měl rád. Napadlo mě řešení. Posunul jsem hodinky. Jak geniální. Jednou se to snad stane každému, ne?

„Stračky,“ usmál jsem se při papouškování mého taťky, když jsem procházel solí rozbředlým šedivým sněhem.
„Tak čím začnu.. jo takhle. Přijdu, usměju se a řeknu, že mám dvě jedničky ze psaní.“

„No ahoj. Kdes byl?“
„V jídelně.“
„Dvě hodiny?“
„Dvě?“
„Je půl druhé!“
Udiveně jsem se kouknul na hodinky a řekl: „Ale mě to ukazuje tři čtvrtě na jednu.“
Tak a teď mi řeknou že nejsou blbí a že jsem si to posunul.
„Kde máš rukavice?“
„Nevím,“ řekl jsem vyděšeně.
Spravedlnost na mě hodila šutr.
„Jak nevíš?“
„Ráno jsem je ještě měl.“
„Tak kdes je nechal? Měl jsi je ještě v jídelně?“
„Jo.“
„Tak val pro ně. Bože ty jsi blb.“

Musím běžet, dokud na mě vidí, snaha se cení. Kdybych je náhodou nenašel.. budou mi vyčítat všechny hříchy od toho posledního, který se rozebíral.. Vše nad čím přivřeli oko mi spočtou. Uff, za zastávkou na mě už vidět není.

Procházím sračkama a vzpomínám na vše, co jsem způsobil a neměl. Byl jsem zase jen to malé bezvýznamné děcko s průserem. Ale třeba tam budou. Uvidím své zelené rukavičky a s klidem půjdu domů.

Nebyly.