Tělo - vězení duše?

zase jedna z mých úvah... můžete souhlasit... nemusíte...

    Každý člověk se rodí bezbranný a jeho tělo je velmi křehké a zranitelné. V průběhu života se tělesná schránka mění. Říká se, že tělo je nejodolnější ve věku okolo 20 let. Ano, je to pravda, ale podívejme se na tu odolnost  důkladněji. Tělo nejvytrénovanějšího atleta nevydrží v podstatě nic, zničí ho pád z výšky pár metrů, teplota vyšší než 80 stupňů, náraz auta jedoucího sotva 50 km/h…
    Proč Bůh, schopen vytvořit cokoli, stvořil lidské tělo tak nedokonalé? Omyl… Tenhle Boží čin byl naprosto dokonalý, stejně jako všechna jeho díla. Stvořil tělo přesně tak, jak jej stvořit měl.
    Proč ovšem má být tělo tak zranitelné? Dobrá otázka… Podle mne je to hlavně z toho důvodu, aby si člověk uvědomil svou pomíjivost, svou malost… A v malosti svou velikost… Je chybné myslet si, že se to vylučuje…
    Nyní k otázce, zda je či není, tělo vězením duše. Nelze jednoznačně odpovědět ano či ne. Neboť obě odpovědi jsou pravdivé, lze-li zde pravdu vůbec definovat. Jisté je, že tělo nebylo stvořeno, aby bylo pro duši vězením, mělo být domovem. Ano, domovem, neboť duše nemůže prožít pozemský život bez těla… Mělo by se tedy jednat o jakýsi symbiotický stav, neb ani jedno bez druhého existovat nemůže.
    Dejme tomu, že ideální stav je rovnováha mezi tělem a duší, duše není omezována tělem a tělo není omezováno duší. Může takovýto stav vůbec nastat? Teoreticky ano. Prakticky? Velmi nepravděpodobně. Jak tedy žít v těle a nehádat se s duší. Je to jako v manželství, každý má své potřeby a předpokládat, že jsou totožné, je velmi nebezpečné až hloupé. Musíme přijmout rozdíly, které existují a akceptovat potřeby obou stran a snažit se je realizovat. Ptáte se jak? Vezměme si, že se opět dostaneme do situace, kdy tělo zaujme své stanovisko, ale duše s ním nesouhlasí. Zde musí nastoupit rozum, jako tlumočník mezi duší a tělem. A člověk má svobodnou vůli se rozhodnout, jako vlastně ve všem. Svobodná vůle je vůbec úžasný dar, se kterým bohužel velmi málo lidí dokáže zacházet… Ale zpět… Tak tedy nastoupí rozum a člověk si může vybrat, tedy lépe řečeno, musí si vybrat. Jak si vybere, je jeho rozhodnutí a nikdo z nás nemá právo ho za něj soudit, můžeme s ním jen souhlasit či nesouhlasit.
    Otázka tolerance musí fungovat oboustranně. Člověk by měl respektovat duši, ale pokud si člověk vybere cestu, neměla by ho duše omezovat, neb lidský tvor má svobodnou vůli. Ovšem zamyslete se a dojdete k závěru, že to duše nikdy nedělá… Pokud ji člověk vnímat nechce, nemusí… Duše tělo vnímat musí vždy…
    Jaká je tedy odpověď na otázku, zda je tělo vězením duše? Ano, může být a mnohdy je. Jak však z vězení udělat domov? Člověk nebyl stvořen jako tělo ani jako duše, člověk byl stvořen jako tělo a duše. Musí se naučit žít s oběma a snažit se udržovat mezi nimi rovnováhu a hlavně dialog. K tomu mu slouží rozum, srdce, mysl… Dialog mezi člověkem a duší je velmi důležitý. A nutno podotknout, že velmi složitý, alespoň zpočátku… Kdysi jsem ji neslyšel, tak jako mnoho lidí… Sem tam se ozvala, dloubla, naznačila… Ale až teprve když je člověk připraven poslouchat, uslyší… Tlučte a bude vám otevřeno, ale musíte tlouct…