The Noir Story

Autor: Jakub Raida <jakub.raida(at)seznam.cz>, Téma: Romantické, Vydáno dne: 23. 12. 2006

Svět je tak velký a my jsme tak malí; ...a tma tak temná!



Seděl jsem v potemnělém kupé vlaku, který jel odnikud nikam. Za popraskaným oknem byla černá noční krajina, na niž se snášely bílé vločky sněhu. Skrz těsnění ke mně pronikal studený vítr. Pevněji jsem si přitáhl límec pláště. Žárovka v objímce na stropě kupé blikala a dohořívala. Vložil jsem si do koutku cigaretu. Světlo zhaslo úplně. Sklonil jsem se nad zapalovač a marně se snažil škrtnout.

Potom jsem to poprvé zaslechl. V mase monotónního klepání železa v podvozku vynikl slabý zvuk, úplně na hranici slyšitelnosti. Vystoupil jsem z kupé do ještě temnější chodbičky. Už jsem to slyšel. Je to jemný pláč. Došel jsem před to kupé a vstoupil. V rohu místnosti, v tom nejhlubším stínu, seděla s koleny pod bradou subtilní dívka. Všimla si mé přítomnosti a zvedla hlavu. Dívala se na mě těmi svými modrými slunci, jenž měla místo očí a po tváři jí tekly slzy, v nichž se zrcadlil měsíc. Přisedl jsem k ní, cuchal její vlasy, tiskl její zmrzlé prsty, hladil její mokrou tvář, tisknul k ní tu svou a škrábal ji strništěm. Usínala mi v náruči, cítil jsem slaný pach její kůže, vlhkost jejího mělkého dechu a tep její krve. Pomyslel jsem si, že je ve spánku tak krásná a nevinná, jako mohou být jen andělé. Ukolébán jejím srdcem, usínal jsem také.

Probouzeli jsme se spolu; plakala a sušila své slzy v mém kabátě, šeptala mi, kolika lidem už tak ublížila a že se bojí, aby neublížila dalším. Sliboval jsem jí, že bude všechno dobré, že se nemá čeho obávat. Tulila se ke mně a její teplo mi připomínalo něco strašně dávného, co jsem už spálil trpkou chutí alkoholu a smradem cigaret. Ani nevím, v kterém okamžiku mi vrazila nůž do zad. Stále jsem ji držel, potom jsem začal povolovat. Políbila mě a sála z mých rtů mou krev. Když odcházela, plakala a omlouvala se mi. Nemáš za co. Už to ani moc nebolí. Vytáhl jsem cigaretu a znovu ucítil její chuť na jazyku. Roztřesenými prsty jsem škrtl a noční tmu prozářilo rudé světlo.

Nezemřel jsem. Bolelo to, když jsem se léčil a nevím, proč jsem to dělal. Asi jen instinkt, odmítající smrt, i kdyby znamenala klid.

Podruhé jsem ji potkal, když jsem vstoupil v podvečer do parku a sedl si na lavičku. Byl jsem něčím zdrcen a moc jsem se nerozhlížel po okolí. Seděla ode mne asi padesát metrů daleko, na starém dětském kolotoči. Odrážela se špičkama bot a velmi pomalu točila. Náhle se zastavila a já jsem si všiml té břitvy. Dívala se na nebe, které bylo tmavě modré a propletené korunami černých stromů, když si na obou pažích řezala zápěstí. Břitva jí vypadla a začala padat vzad. Celá obloha se jí točila před očima. Modř. Větve. Oprýskaná tyč kolotoče. Běžel jsem mlčky, doběhl k ní, setrvačností se posadil za ní a oběma rukama ji sevřel rány. Zpod mých prstů unikala její krev. Složila mi hlavu s havraními vlasy do klína a usnula.