Pohádka

Autor: Kolibřík <V.Bloud(at)seznam.cz>, Téma: Romantické, Vydáno dne: 14. 04. 2007

Žitvot není pohádka, ale jak je vidět tak i zázraky se dějí...

    Bylo nebylo, žila jedna…ale tak dost! Tohle přeci není pohádka. Je to můj život. A kdo vlastně jsem? Však ty víš. Začínáme další rok, ve kterém mi bude sedmnáct a který je pro mě zatím velkou neznámou. Mohla bych říct, že jsem takové malé Nic, ale to bych jen opakovala slova, kdesi přečtená. Řeknu teda raději, že jsem takové malé Něco, které ještě netuší (a ani tušit nechce), co z něj vlastně bude. Na to má přeci celý život…

    Se zájmem jsem se pročítal stránkami deníku. Titěrné písmo mi zběsile přebíhalo před očima a na mé tváři se až nebezpečně střetával úsměv s nabručeným obočím.
Před pár dny jsem s kámošema bloumal po parku. Popíjeli jsme zelenou a kouřili voňavé umě stočené zelené listy. Prostě jeden z obyčejných pátečních večerů. Před půlnocí jsem se uložil na měkkou zem a rozplýval se nad její jedinečností.
Poslední dobou jsem to pokuřování snášel nějak špatně a dostával se do (pro mě) zvláštních přemýšlivejch stavů. Hlavou mi bloudily myšlenky o tom, jak hrozně zmatenej život vedu. Jo, asi je fakt zmatenej. Výstižnější slovo mě nenapadá.
Letos končim školu, kupodivu mě to tam celý čtyři roky bavilo. Sešla se skvělá partička třiceti kluků, jezdili jsme na vejlety, školu střídali s placenou praxí. Co víc si přát?! V červnu ze mě bude (snad) uměleckej truhlář s maturitou a…a pak se uvidí. Pořád kolem sebe slyším rady, jak bych měl odjet někam do zahraničí, nabrat zkušenosti, nebo že bych se měl co nejdřív přihlásil na nějakou vejšku, protože se přeci nechci živit rukama. Ale já sám o sobě nejsem schopnej nic vymyslet. Nechci začít dělat něco u čeho zůstanu celej život! Je mi teprve devatenáct! Kdykoli mám volnou chvíli tak zkoušim s kapelou, která pro mě je jedinou jistotou, který chci plánovat budoucnost a kytara zase jediná věc, který chci zůstat věrnej.  Tak, jak mám sakra vědět čím se budu živit nebo jesi se ještě pár let nechám živit?!
Kde jsem to skončil…
Jo. To jsem si teda takhle ležel v tom parku. Otisk Měsíce se mi vpíjel do unavených očí a já šátral rukama po pevné zemi. Otočil jsem se na bok a pohled mi padl na promoklej, linkovanej sešit. Prostě si tam jen tak ležel a křičel Zvedni mě!, tak jsem ho zvedl…
Přesně v té chvíli, kdy mi došlo že je to deník ňáký 17-ti leté holky, měl jsem ho odložit. Vrátit na místo a nechat vlastníka, aby si ho zase našel. Ale já to nedokázal. Zvedl jsem se z poválené trávy, chvatně se rozloučil s kámošema a nedočkavě vyrazil domů. Tam jsem se zavřel v pokoji a ulehl do postele, oči zabořený do propasti jejího života.


    neděle 21. března 2006
22:47- Mám za sebou „bouřlivou“ narozeninovou oslavu v čajovně. Nevím, jak většina lidí prožije den, kdy jim je 17 let, ale já si dala mátovou dýmku a čaj. Seděli jsme tam s Efkou a Matysem nejmíň pět hodin. Zase jsem dělala křena, ale tentokrát to docela šlo. Vypadá to, že prvotní bouřlivé vášně trochu ochabli a moji nejmilejší společníci vydrží dokonce čtvrt hodiny bez slin toho druhého. Dostala jsem vlastnoručně vyrobený tričko z jejich umělecký dílny. Je na něm tuleň z mýho oblíbeného plakátu. Vepředu natiskli Tuleni hlaste se (hromadně, ne po jednom) ! a na zádech je Zachráním Vás (všechny) ! Nebyl to zrovna dárek, ze kterého bych se rozbrečela, ale bylo to vážně milý.
Probrali jsme školu, která nás nebaví…krásný číšníky, brigády, nový cédéčka a podstatnou část zabral zdlouhavej rozhovor o tom, proč už Ondrovi konečně neřeknu, že ho vlastně miluju. Nebo proč se na něj nevykašlu. Mám prej na víc než na tohohle zpožděnýho nekňubu.
„Přece už tě nemůže bavit bejt prostě jen kámoška…


    Zápisky začínaly v lednu roku 2005, když jsem se dostal k březnu uplynulo už pár hodin. Popisovala takřka každej den svého života. Co jí trápilo, co dělalo radost. Co zrovna poslouchala, na co se koukala. Kde byla. Koho miluje… Byla to z mý strany sprostá krádež a dost možná bych měl bejt potrestanej. Potrestanej za svou neutuchající zvědavost, prahnoucí po tom dozvědět se o ní všechno. Všechno… S odhodláním nejít vůbec spát jsem automaticky otáčel zažloutlý listy a nechal si před očima promítat kus jejího života.

    Jasně a je to tu zase. ZASE! No jasně, Ondra…kdo taky jinej. Už mě fakt nebaví psát o něm, protože je to prostě o ničem. Nic se neděje. Teď jsme se například opět dostali do stadia, kdy mi neodepisuje a na icq se raději odpojí než, aby se mnou mluvil… To si jako myslí, že ho uhánim? No jako jasný, já vim že pět zpráv za týden, když ani na druhou neodpověděl je asi docela dost, ale já si prostě nemůžu pomoct! Možná bych se teď měla raději zase stáhnout a nechat tomu volnej průběh. Třeba se pak ozve sám…anebo bych se na něj mohla už definitivně vykašlat a porozhlídnout se po někom jinym, kdo by mi zamotal hlavu, hm? Jenže oba dobře víme, že to nedokážu…

    Já to řikala! On se ozval…sám od sebe! Bylo to tak nečekaný. V pátek při němčině mi od něj přišla esemeska, že nemá v sobotu co dělat a jesi by se třeba nemoh s Jarkem stavit. Jasně, že jsem hnedka souhlasila a navíc ho ještě mile překvapila tím, že naši nebudou doma, takže u nás můžou třeba i přespat. Tak teda v sobotu odpoledne přišli, dali jsme si dýmku, pokecali…no a oni pak řekli, že jedou do diskotéku, že to slíbili a jesi jako jedu s nima. No jenže já nemohla, kdyby se to dozvěděla máma (a já vim, že by se to dozvěděla, protože ona prostě ví všechno!) tak by mě zabila, že sem se vzdálila z baráku, když nebyli doma. Teda jasně, že to že by mě zabila je jen blbá hyperbola, ale rozhodně by to nebylo příjemný. Tak se teda jako rozloučili, já je vyprovodila smutným úsměvem a zalezla s brambůrkama zkrápěnýma slzami do postele. Asi o půlnoci mě probudilo prozvánění od Ondry, řekla jsem si že se asi na tý diskotéce nudí a že se mu po mě stejská a tak…no tak jsem ho hned prozvonila nazpátek a najednou dole zazvonil zvonek. Stál tam Ondra, ještě s Jarkem, už trochu v náladě a že jdou ke mně teda jako spát. Tak šli. Mrkli jsme na ňákej horor, já udělala banánovej koktejl no a nějak kolem třetí jsme usnuli.
Chápeš to?! Já spala vedle něho! Leželi jsme tak blízko sebe, že mi dýchal na krk a já se samým rozčilením třásla od hlavy k patě…ráno jsem je teda už definitivně vyprovodila, dohodli jsme se že za týden pojedeme na koncert a budeme spát u Jarka. Pak jsem vyčistila skvrny od koktejlu a s připitomělým úsměvem večer přivítala rodiče. Nevydržela jsem to a hned jim vyklopila to s tím koncertem, zbytek jsem tak jako okecala. Ani jim nevadilo, že tu spali dva skoro cizí kluci. Byli rádi, že jsem v pořádku…Jo a…Já jsem tak šťastná! Konečně se zase všechno obrací k lepšímu, usmívám se od rána do večera a dělám blbosti a…jo…na ten koncert s přespáním mimo domov můžu!!! Lala-lá…

    Nevěděl jsem proč, ale ten Ondra a Jarek se mi vůbec nelíbili. Kdyby stáli přede mnou, tak bych jim asi zakroutil krkem a ani bych k tomu nehledal důvod. Prostě bych to udělal…

    …na tom koncertě to bylo skvělý! Poprvé jsem viděla hrát Psychohlínu na živo a byl to fakt neopakovatelnej zážitek. Hezky pod širákem, padla na mě taková ta pohodová atmosféra letního festivalu. Prostě jsem prožila krásnou červnovou noc po boku kluku, kterýho z celýho srdce miluju a kolem pátý ráno jsem s ním a jeho nejlepším kamarádem ulehla do velké postele. No a…teď to přijde…víš…nevím, jak začít. Prostě to bylo krásné! Teda jako nelíbali jsme se, tuhle metu jsme tak nějak přeskočili…jj slyšíš správně. Přeskočili! Byl to večer druhý mety a já jsem tak neskonale šťastná, že to bylo s ním! Teda Jarek v tom taky figuroval, ale od toho mi to bylo až nepříjemný a pokaždý sem se snažila ty jeho hnusný ruce ze sebe setřást. Na jednu stranu jsem měla pocit, že nám to kazí, ale na druhou stranu mi zas přišlo, že kdyby tam nebyl, tak by nebylo vůbec nic. Víš jakože se před ním chtěl Ondra vytáhnout. No to je fuk…prostě to bylo jako bych létala v nebi a na zem jsem sestoupila až dopoledne, když jsme se začali chystat k odjezdu a z Ondry vpadlo, jak už se strašně těší, že se pojede navečer koupat s Adélou...ehm...svou holkou, že už je fakt nadrženej. Jo já vím, že je to trochu divný a taky jsem byla v první chvíli teda jako dost zaskočená, ale…nějak se na něj nedokážu zlobit, ani na ní…možná jen trochu na Jarka, protože on je takovej…no…nechci o něm mluvit hnusně, protože je to Ondrův kámoš, ale…já ho fakt nemám ráda! Ale jinak jsem prostě hrozně šťastná, ještě víc než minulý týden a jsem tak krásně zblblá a…asi si jdu zaběhat…

    Tak z tohohle zápisu jsem byl dost slušně mimo. Copak ona nevidí, jak si s ní oba dva a hlavně ten Ondra, hrajou? Je vážně tak naivní? Jak může vůbec říct, že tohohle kluka miluje? Nepsala snad, že se jí víc jak dva měsíce neozval?     Že jí neodpovídal na smsky? Vždyť on si s ní jen hraje! Potřeboval jsem chvilku, abych to rozdejchal. Ale nechápal jsem proč?! Vždyť je to prostě ňáká cizí holka, co je mi do ní…    
Jasně, co je mi do ní…ale…no…prostě mi začalo docházet, že to není ňáká obyčejná tuctová holka, co se jich po náměstí procházej desítky. Chtěl jsem jí vzít za ramena a zatřepat s ní a donutit jí, aby se probudila a uvědomila si, s jakým volem ztrácí čas.  Představoval jsem si jí jako usměvavou, chytrou, ale uvnitř stále trochu smutnící …
Četl jsem a četl a byla mi pořád bližší…byla sice  mladší, takže je asi pochopitelný, že nevěděla, co se sebou, ale já měl prostě pocit, že ani až jí bude dvacet, tak nebude chtít vědět, co je zač.  A to se mi kdo ví proč hrozně líbilo…
Nad ránem jsem se dostal k zápiskám ze začátku záři.

    Po táboře bylo všechno takové hezky zmatené. Myslím, že jsme se tam s Ondrou sblížili a já tajně doufám, že to nebylo jen tím, že se s Adélou rozešel a že tam neměl po boku Jarka. I po návratu domů se dost často scházíme, většinou u mě. Kouříme dýmku a dozvídáme se o sobě navzájem věci, o kterých jsme neměli ani ponětí. A to, že se na tom táboře zapletl s tou dvanáctiletou holkou? No a co…ona je z daleko, nakonec zapomene. Spíš mám teď strach, aby po nástupu do školy nezapomněl na ty naše dýmkové večery. Moc by mi to chybělo. Ale snažím se na to nějak duševně připravit. Vím, že s Jarkem je ta „nesnášenlivost“ vzájemná a taky vím, že má na Ondru velký vliv. Pochybuju, že až zas budou chodit do školy, tak ho ke mně bude Jarek pouštět. Spíš mu začne shánět nějakou fešnou čtrnáctku. Ach jo…Byl tu včera. Zítra se jde do školy a mě se strašně stýská. Matysovi už ty moje stesky lezou na nervy a řekla bych, že i Efce. Najednou už nevedou řeči o tom, že bych mu to měla říct, ale převažujou spíš ty o tom, že bych se na něj měla konečně vykašlat. Dokonce si myslej, že to co se stalo v červnu po koncertě byla jen jeho a Jarkova hnusná hra. Nevím. Nevím, co si o tom mám myslet.

    No konečně! Konečně jí to někdo řekl. Už jsem se bál, že si dál bude malovat, jak to od něj bylo krásný a pohádkový. A přitom. No škoda slov…

…fakt jsem měla strach, jak to bude probíhat ve školním roce, ale kupodivu je to pořád stejně krásné. Skoro každou sobotu se zve na návštěvu a…no o tom proplétání prstů a hlazení vlasů už jsem ti vyprávěla. Ještě teď mi z toho naskakuje husí kůže rozkoše. Asi jsem fakt nadržená, když mi stačí taková maličkost, abych byla skoro v sedmym nebi! No a, že se pak asi čtrnáct dnů neozval? Už když mě poprvé ten večer pohladil po ruce, tak jsem věděla že jakmile odejde domů, tak celý ten sen skončí. Jsou prostě chvíle, které si maximálně užíváme a cítíme se při nich maximálně krásně, i když je nám jasné, že skončí a zbude po nich jen naše vzpomínka. Zítra by měl zase přijít a já už se teď tetelím štěstím. Lala-lá. Říkala jsem si, že bych možná pustila Redhoty. Víš přeci, že když jsme se hladili, tak byli zrovna puštěný. Třeba mu to připomenu a…no dost snění! Uvidíme, jak to celé dopadne…

    Vytáčelo mě to neuvěřitelným způsobem, přiznávám. A taky přiznávám, že se mi už zavírali oči a pokaždé, když jsem se začal propadat do sna tak jsem viděl její rozmazaný obrys v mém náručí a dokonce jsem si k tomu pustil Redhoty. Co se to se mnou sakra děje?! Ještě schází, abych vyběhl na balkón a obdivoval hvězdy, protože jsem přesvědčen, že ona to dělá a že by si zasloužila, aby jí při tom někdo držel za ruku…- honilo se mi hlavou Musel jsem si prostě říct, že ten deník je jedna velká komedie. Prostě si ze mě někdo vystřelil a je to jako bych se zabouch do knižní hrdinky nebo do Umy Thurman nebo co já vim! Prostě jsem si musel opakovat, že ta holka není skutečná, ta holka není skutečná…

    Blížej se Vánoce a po sněhu nikde ani památky. Padá na mě z toho taková divná nálada. Nevím proč, ale mám pocit že když nebude sníh, tak to znamená takovou malou katastrofu…znamení, že s tímhle světem, s naší planetou, naším eko-systémem není něco v pořádku. Ale tak to tu asi nebudu rozebírat. Stačí, že tím zatěžuju všechny okolo. Zrovna včera jsem si pročítala všechny své zápisky. Je to už pěknej štus sešitů. Možná bych to někdy mohla vydat, ale nevím koho by bavilo to číst…

No mě to teda baví, zašeptal jsem s úsměvem do ticha pokoje…

…četla jsem každičkou větu a musím říct, že se toho za těch pár let hodně změnilo. Když pominu to, že už nechci být myslivec a vzít si veterináře, tak jsou to i docela vážný věci. V patnácti mě zajímalo jen jestli nejsem moc tlustá, i když stejně nebylo pro koho být krásná, protože kluci pro mě byli velkou neznámou. Když nepočítám bratrovi kamarády a moje spolužáky… Myslela jsem si, že když budu vegetarián tak spasím svět a po škole jsem chtěla odjet na rok do Kanady, kde bych asi lovila po kuchyních zbytky javorového sirupu, společně s mývali…abych neumřela hlady. Protože otázku obživy a ubytování jsem tak nějak pomíjela. Píšu tam o tom, jak strašné mám problémy a přitom se mi ten dřívější život zdá růžový, bez mráčků…ale vrátit bych se nechtěla. Možná jedině, kdybych to mohla prožít celé od začátku.
V jedné knížce si pokládali otázku, jestli kdyby člověk věděl, že po životě přijde smrt a někdy dokonce v dost útlém věku…tak jestli bysme do toho „boje“ stejně chtěli jít. Já říkám jednoznačně, ANO. Šla bych do toho znovu, ale kdo ví jestli někdy ještě dostanu možnost…
Ale dost filosofie, chtěla jsem mluvit o něčem úplně jiném. Ano, o Ondrovi. Víš loni před Vánoci to bylo hodně silné. Asi to bylo tím, že jednoho večera jsem ho doprovázela domů. Z nebe posetého hvězdami se začaly náhle snášet velikánské těžké vločky sněhu, pod nohama to krásně křupalo a já si říkala, že je to ta nejromantičtější situace. No a teď? Za týden prý přiletí Ježíšek, Ondra tu už ňákej pátek nebyl a já zjišťuju, že mi ani nechybí. A jsem z toho taková celá mimo. Najednou mi dochází, že jsem celé ty dva roky čekala na něco nesplnitelného. Že i jeho jsem měla vysněného a že tenkrát ten večer mohl být romantický, ale kdybych tam byla s někým jiným. S někým, kdo si to zaslouží. Já vím, že je hnusné takhle mluvit o klukovi, o kterém jsem ti tu léta básnila, ale…ale copak on se ke mně choval nějak dokonale? Láskyplně? Mám mu snad já něco oplácet?! Třeba to, jak se mnou klidně řádil v posteli a druhej den mi nařekl skoro ani „ahoj“? Když na to teď vzpomínám, tak mi z toho vůbec není dobře. Vůbec to nebylo krásný, vůbec to nebylo jako létat v nebi. Byla jsem trochu opilá a během „toho“ jsem upadala do spánku a vlastně jsem ani pořádně nevěděla, co se se mnou děje a oni toho jen zneužívali, což asi moc fér nebylo. A to, jak pak jel za Adélou a ani nehnul brvou…tohle prostě nemá smysl řešit…

    Že by jí to konečně začalo docházet?

    Nechci se moc dlouze rozepisovat, vlastně teď nějak nemám vůbec chuť o čemko-li psát. Ale nemysli si, že je to tím, že bych byla nešťastná, nebo tak něco…tak to vůbec není! Naopak. Je to všechno lepší než, kdy dřív. Matys měl maturiťák a tam mě seznámil s klukama s kapely, se kterou teď zrovna hraje a ještě s pár kámošema, co zkoušej ve vedlejší místnosti. Sou to fakt skvělý lidi a to slovo „skvělý“ prostě ani zdaleka nevystihuje jaký jsou. Ze začátku byl ten ples docela nuda. Matyse šerpovali, on tam pak blbnul s kámošema ze třídy no a my s Efkou bloumali po možných i nemožných koutech kongresového centra. Pak sme se ale s naším maturantem sešli u baru a on nás odtáhl do malýho sálu, aby nám představil dvě nový nadějný kapely. Jak už to tak bývá tak jsem zjistili, že máme spoustu společnejch známejch a nakonec se rozjelo dost slušný pogo. Takže jsem byla ve svým živlu. Jesi tě zajímá, co Ondra tak k tomu nemám co říct. Kdykoliv jsem ho na plese potkala, tak se buď válel na zemi nebo měl jazyk zabořenej v útrobách holky, která chodí do osmý třídy. Vážně nemám smysl to dál rozebírat. Jsem na sebe i tak dost naštvaná, protože jsem prostě ztratila dva roky života s někým, kdo za to opravdu nestál. Jsem teď díky tomu dost zbržděná, táhne mi na osmnáct a já mám za sebou jen jeden zážitek, ze kterýho se mi teď s odstupem času zvedá žaludek. Vážně nic moc. No a nejvíc jsem na sebe byla naštvaná právě na tom plese, když jsem se seznámila s těma lidičkama od Matyse. Takovejch zajímavejch kluků chodí po světě a já je neviděla…hlavně jeden tam byl hódně zajímavej. A taky byl hódně zadanej, takže je to jedno. Jen prostě…ještě teď když to píšu tak se mi tají dech, když si vzpomenu jak se mi při pogu smekly podpatky a já začala padat a najednou mě někdo (on haha) chytl pevně v pase a ještě se zeptal jestli jsem v pořádku. No to je jedno…nebudu o tom psát a nebudu o tom ani mluvit…protože, jak jsem řekla tak je zadanej a hlavně po tom, co jsem se oprostila od jednoho kluka nemůžu zas takle po hlavě do něčeho spadnout. Fakt ne!

    Nevím to jistě, ale řekl bych že právě ve chvíli, kdy jsem tohle četl jsem poprvé začal přemýšlet o tom, že jí znám možná víc než by mě kdy napadlo. Matys? To by přeci mohl být Matty, ne? Můj kámoš se sousední kapely… jo, my máme zkušebnu ještě s jednou kapelou a jsou to fakt skvělý lidi a… ne, ještě jsem si to nechtěl připustit. Dost možná jsem se bál toho, že by třeba…že by to mohla být ona…
Tehdy, když mi zmateně vířily myšlenky hlavou jsem také s překvapením zjistil, že zbývá poslední zápis v deníku a zároveň poslední naděje zjistit, kdo je má „knižní“ hrdinka.

    Dlouho jsem nepsala a dlouho zase psát nebudu, to ti řikám rovnou. Ne, že by nebylo o čem. Pořád se něco děje. Trávím teď s Matysem, Efkou a ostatníma z kapely dost času. Obrážíme koncerty (nejen ty jejich), vyvádíme skopičiny ve zkušebně, chodíme do čajky je toho opravdu hodně a já jsem tak neskutečně šťastná, že mě vzali mezi sebe, že se to nedá ani popsat. Proto o tom nechci psát, chci tím žít. To je daleko lepší, jak poslední dobou zjišťuju. No a ten tajemný neznámý z plesu (ze sousední kapely)… tak už není tak móc zadaný a díky jednomu mýmu kamarádovi dost možná i ví, že se mi fakt líbí a občas si napíšeme na icq a tak. Asi je to zase marný čekání, ale já mám pro změnu pocit, že tentokrát se to čekání vyplatí a bláhově doufám, že to nebudou dva roky než zjistím, že to třeba ani nemělo cenu. Ostatní do mě pořád hučej ať s ním jdu do čajovny nebo prostě někam, ať jsem spolu prostě chvíli samy. Že pak zjistím, jak na tom jsme. Jo… jenže to je právě TO, co já nedokážu. Napsat mu „čau, tak jak se máš? nezajdem někam? samy dva…“ on totiž moc neodepisuje (pro změnu) a sám skoro nenapíše (pro změnu) a já prostě po zkušenosti s Ondrou nechci dolejzat. Tak radši taky nepíšu. Já nevidím, že on by měl taky zájem a prostě se před ním nechci plazit a doprošovat se - poď se mnou někam ven a poznej, jak jsem skvělá - asi je to tím, že jsem si sama moc dobře vědoma toho, že skvělá nejsem, takže si to on těžko může uvědomit. Nemá zájem, jinak se to říct nedá. Teda, když někde jsme a řádíme v kotli, tak mě chytá a dává na mě pozor a když jde kolem mě, tak mi pocuchá vlasy a…a…je tu prostě spousta drobnejch maličkostí, kterejm ale nechci přikládat skrytý významy. U Ondry jsem to tak dělala a jak to dopadlo…musim se z tý chyby poučit. Dokud nedá něco jasně najevo, tak…já nevím…
    Prostě, jak je vidět,  jsem z něj dost mimo. Já do toho dycky spadnu po hlavě. Nikdy to není jen takový povrchní zakoukání se do někoho.Napadá mě, že bych měla už konečně udělat něco…já nevim, co. Prostě bych měla jít za tím, co chci. Jenže já si prostě nejsem jistá sebou, nejsem si jistá, že to co chci právě teď, když tohle píšu – budu chtít ještě zejtra ráno. Proto radši jen tak sedim, čumim a čekám až to všechno za mě rozhodně někdo jinej – on.
Když jsem ho viděla naposledy, tak přešlapoval ve zkušebně, naslouchal bicím v souzvuku s basou a doplňoval to kouzlením na svou kytaru. Já stála ve dveřích, hlavu opřenou o futra, vědoma si svého připitomělého úsměvu a toho, že jsem se zase zbláznila. Ale…proč jsem měla pocit, že budu šťastná, i když budu čekat, proč si jsem jistá, že teď to bude jiné?
Začátky jsou vždy tak krásně bláhové. Podupávala jsem si nohou do rytmu a kdo ví proč byla fascinována celou jeho bytostí. Spolu se zvukem kytary se kolem něho povalovala zářící a neuvěřitelně přitažlivá aura. Oči mi bloudily od umě rozcuchaných vlasů zakrývajících ten jeho vážný výraz. Chvíli jsem se zastavila u jeho úst a snažila se nevnímat své srdce, které se urputně snažilo vyskočit mi z hrudi při představě, jak mě zasypávají polibky a lačně si mě berou. Rychle jsem rukou skryla touhou vybuzené „ach“ a přihlížela, jak jeho prsty hbitě utíkají po strunách.
Proč? Proč mě vždycky naprosto dostane taková blbost? Říkala jsem si, když jsem se rozplývala při pohledu na jeho tmavé, dráždivě roztrhané džíny dokonale sladěné se zářivě bílými ponožkami…Nemohla jsem od toho odtrhnout oči a i teď mám ten pohled stále před sebou. Spousta lidí říká, že na vzhledu nezáleží, ale podle mě musí být na té druhé osobě něco, něco co nás zaujme. Někdy je to tričko, jindy vlasy, oči, úsměv a jak je vidět i…ponožky…A nebýt toho drobného detailu, který člověka uchvátí, třeba by nás ani nenapadlo, že toho druhého chceme poznat víc. V mém případě se těch věcí sešlo najednou několik. Nešlo jen o ty ponožky. Vážně ne. Ty tomu jen, jak se tak říká, nasadily korunu.
Tak teď tupě sedím a hlavou mi běží, že na tohohle kluka prostě nemám. Že je to moc velké sousto…Chtěla bych ho poznat víc, třeba i proto abych zjistila, že bysme si nerozuměli! Ale copak to jde? „Třeba je jen stydlivej,“ ušklíbnu se při vzpomínce na útěšná slova kamarádek. Hezky se to poslouchá, ale dělá to z celé věci dosti bezvýchodnou situaci, protože…já sama jsem dost ostýchavá, teda co se partnerských vztahů týče. A rady typu, že jako holka to mám jednodušší, protože kluk se vždycky chytí, pouštím jedním uchem tam a druhým ven, protože to je nereálné. To, že bych udělala první krok…
    Už budu asi končit. Zavíraj se mi oči, nebo to jsou spíš slzy, já vážně nevím…jen vím, že kvůli žádnýmu klukovi jsem nebrečela tak často jako teď kvůli němu…a to není dobrý znamení…
PS: Ještě přikládám básničku, napsala jsem jí po jednom koncertě…


Chumel těl mele tvoji duši
chce tě pohltit víc než tušíš
Není čeho se chytit, není úniku
mele to s tebou, jak v době zániku

Co je to? na kolena sráží mě
Kdo je to? drží a líbá mě
Úkryt nehledám, pohltit se nechávám
Úkryt nehledám, už se nehádám
VEM SI MĚ!

Slyšíš, že sou pryč a zpět je nevoláš
je noc a ty už nehledáš
Bát se není proč, tak drž se a leť,
ve vlasech stříbro hvězd, svoboda – nevidět zeď

Kytary zpívají, činely touhou se chvějí,
otvíráš oči a vaše ruce už vědí
Není nač čekat, k sobě se tisknou
bláznivé napětí šíří se tmou…



    Tak. A teď jsem to věděl. Stále jsem si to nechtěl připustit, stále jsem měl strach, ale už jsem to věděl. Znám jí. Já jsem ten o kom píše. Ten, kdo jí v kotli chytá. Občas si s ní píšu. Můj kámoš Matty (Matys) mě s ní seznámil na svym maturiťáku. Má dlouhý narezlý vlasy, pronikavě zelené oči a skoro pořád se směje. Viděl jsem jí před sebou živě. Jak se mele v kotli, jak sedí u stolu a hlava jí padá únavou. Slyšel jsem, jak říká že kdyby žil Kurt Cobain, tak by ho unesla. Vybavoval jsem nejmenší detaily. Její prstýnek, jak si cuchá vlasy a kouše se nervózně do rtu. Její vůni…její smích se náhle linul celým mým pokojem. A proč? Už asi tak měsíc, možná i o něco dýl jsem se rozmýšlel jestli jí někam nepozvu. Prostě jsem byl z tý holky dost mimo. Ona byla jiná než všechny, co jsem znal a já jsem si moc dobře vědom, jak strašně patetická tahle fráze je. Ale ono to tak vážně bylo. Neznám nikoho, kdo se vydrží čtvrt hodiny smát aniž by měl důvod, nikoho komu by záleželo na tom jestli mám nebo nemám náladu a proč tu náladu nemám. Chtěla, abych se smál a když jsem se nesmál tak svěsila koutky a házela psí oči až jsem se jí prostě musel začít smát. Je ironická až to bolí, hlučná, spontální a neuvěřitelně střelená. Čte tlustý knížky, zbožňuje intelektuální filmy a ve chvíli, kdy je dostatečně vstřebá má hroznou chuť je detailně rozebírat. Milujeme stejnej seriál a máme společný kamarády. A…je to ještě spousta, co o ní nevím a chtěl bych vědět.
    Pořád jsem váhal jestli do toho jít nebo ne. Jestli toho blázna chci poznat víc nebo ne. Teď jsem bez dovolení nahlédl do jejího života tak moc, jak ona by mi to třeba nikdy nedovolila a zjistil jsem, že už není cesty zpět. Že už nechci jít za ní, před ní ani vedle ní…ale prostě s ní. Chtěl jsem se sebrat a běžet za ní a všechno jí říct a líbat jí až do úplnýho vyčerpání a pak se s ní tomu smát. Jenže to bych musel vstát a to jsem v té chvíli nebyl schopnej. Z dlouhýho čtení jsem měl stuhlý celý tělo a zoufale se mi chtělo spát. Ještě předtím než jsem složil hlavu na polštář jsem roztřesenou rukou vzal mobil a napsal zprávu. Musel jsem se smát tomu, že ta o který jsem si ještě před chvílí myslel, že je neskutečná je ve skutečnosti číslem uloženým v mým seznamu. Svět je vážně díra…

    Pak už to šlo všechno tak nějak ráz na ráz. Hnedka druhej den jsme šli do čajovny. Nedá se ani popsat, jak krásně se červenala, když zjistila, že jsem našel její deník a že jsem si v něm i četl (jj přiznal jsem se). Seděli jsem proti sobě a nemohli uvěřit tomu, že nás k sobě svedl teprve jeden tlustej linkovanej sešit. Do tý doby jsme jen tak bloudili, pokukovali po sobě a ani jeden neměl odvahu říct tomu druhýmu, jak moc ho má rád. Nebudu tady básnit o tom, jak je to mezi náma ideální a že ona je jedinečná, že žádná taková už nebude, že ji miluju z celýho srdce a bla bla…tak to není. Alespoň zatím ne. A to je na tom právě to krásný, to jak je to všechno teprve na začátku. To, že ani jeden netušíme, co se zejtra stane.
    Dneska večer jsem byl u ní doma. Je to týden, co jsem se teda tak nějak dali dohromady. Uličnicky jsem se pošťuchovali na posteli. Pokoj se otřásal v rytmu starýho dobrýho rock´n´rollu a ona nakonec zadýchaně složila hlavu do mýho klína. Za chvíli jsem cítil, jak celé její tělo těžkne, zajaté v říši snů. S trochu provinilým pocitem jsem otevřel (po mém příchodu chvatně odložený) deník a pročítal se posledními zápisky.

    … je to tak neskutečné, že ani nevím jestli o tom psát. Bojím se, že když to celé přenesu na papír, tak to zmizí jako s ránem sen. Ale zamlčovat to taky nemůžu. Jednou si ještě ráda přečtu o prožité POHÁDCE. O princi, který našel můj zatoulaný zlatý míč (myšleno deník) a ač nebyl žabák žádal polibkem vysvobození. Jak ráda bych mu řekla, že to on mě vysvobodil. Ne já jeho. Myslela jsem si, že je opět jen jedním, co kolem mně proplouvá a na čas zaplní myšlenky vysněnými okamžiky. Ale tentokrát je to jiné (ostatně pokaždé je to jiné). Vysvobodil mě ze spárů mučivého nic nepřinášejícího (a přesto nepostradatelného) snění. Sundal mi růžové brýle a já s překvapením zjistila, že ho vidím i bez nich…
Kdykoliv jsem s ním, samou nervozitou se třesu. Podlamují se mi kolena. V podbříšku vybuchují ohňostroje a tváře zdobí takřka permanentní červenání. Ještě při loučení třepotám radostně křídli štěstí, která mě pak lehounce odnášejí do náruče postele, ve které vždy samým vyčerpáním okamžitě usínám. Ústa se mi lesknou po vášnivém polibku a oči únavou usínají…


    - Jo tak proto ten náhlý výlet do říše snů…říkám si při pohledu na její spánkem zrůžovělou tvář. Hladím jí po vlasech a dočítám poslední odstavec.
    
   …
„Nenapadá tě, že jsem jako hlavní postavy ukradené z nějaké pohádky?“ proplétá své prsty s mými a úsměvem prohlubuje dolíček ve tváři.
„No jasně. Akorát jsem si trošku vyměnili role. Já jsem krásný -duševně- bohatý princ a ty ošklivá, naivní popelka!“ přemohl mě záchvat smíchu a jemu už došla trpělivost s mými věčnými vtípky. Vzal mě do náruče a něžně odhodil do klidných vod nedaleké městské kašny. Uličnicky jsme po sobě cákali vodu a smáli se, jak smyslů zbavení dokud nám zábavu nepřerušili strážníci městské policie. Vysloužili jsem si pokutu a pořádnou rýmu jako bonus.
Jsme blázni…a ti mají přece držet pohromadě.
 

love11.jpg