Pravdivé příběhy (1)

Autor: Mors <mr.cermi(at)seznam.cz>, Téma: Mystery, Vydáno dne: 27. 04. 2007

Na každého jednou dojde... I na vás!


 Tma. Samota. Holá vlhká zeď za zády a tvrdá zem pod zadkem.
 Probudil se nahý. Žamžoural očima, ale neviděl nic, ani ruce které napřáhl před sebe. Tiše se zvednul, málem uklouznul po mokrém povrchu. Cosi ho zaskočilo. Bolest jíž trpěl v poslední době, byla pryč. Bolest stáří...
 Nadějně se protáhnul a s ještě větší nadějí začal prozkoumávat okolí kolem sebe, hledat východ z pokoje. Po chvíli ho pokropila ledová sprcha, když ho nedokázal najít. Vlastně nenašel nic, jenom vlhké stěny, mokrou kluzkou podlahu a nízký strop ze kterého mu na hlavu občas dopadla osamocená kapka vody. Přemohl ho rozhořčený vztek.
 "Haló!" zařval. Nikdo mu neodpověděl, jenom mrtvá ozvěna prázdného pokoje.
 "Cely," pomyslel si. Ta myšlenka mu najednou připadala strašně absurdní. Uchetl se, protože něco takového přece nemohlo být možné. To prostě ne.
 Ale kde to vlastně je? A proč? Taková drzost! Rychle ho popadl nový záchvat zuřivosti.
 "Ihned mě pusťte ven! Říkám! Hned!" znovu zařval a bouchnul pěstí do zdi.
Nic. Jenom další mrtvá ozvěna, která se rychle vytratila.
 Čekal alespoň uklidňující bolest v ruce, ale jako by se té odporné vlhké zdi snad ani nedotknul. Začal do ní zuřivě bušit.
 Ticho.
 Přepadla ho nečekaná zoufalost. Je tu zavřený, mlátí do stěn, ale nic necítí. Je nahý, jak ho pán bůh stvořil mokrý nebo zpocený, ale zima mu není. Jako by nebyl...
 Vztek se hromadil a sílil tím víc, čím víc o tom přemýšlel.
 Zrada! Zradili ho, ti čubčí syni! Prašivá chátra!
 Sednul si do rohu místnosti. Snažil se usnout, nebo se alespoň uvolnit, ale nedokázal to, snad mu to ani nebylo dovoleno. Ale čím?!
 Začal si rvát vlasy - nic. V zoufalství zatínal pěsti a chtěl se kousnout do jazyka - nic!
  Slabost...
 Chtěl brečet, ale nedokázal ze sebe vyrazit ani jedinou slzu. V sevření šílenství vyskočil, žačal pobíhat po pokoji, bušit a kopat do stěn a nadávat do prázdna. Než se vyčerpal, jako by odněkud shora cosi zaslechl, nějaký jiný zvuk nebo hlas.

  Tu rychle ustane ve všem a pozorně se zaposlouchá do prázdnoty kolem něj.
Náhle, jako povodeň, zaplní temnou místnost ďábelský smích. Roznáší beznaděj a plní srdce strachem, svírá plíce do kleští a bodá do ušních bubínků, dusí a plní údy ohněm křeče.
 A až dozní v poslední ozvěně, Josef Stalin sepne ruce před hrudí, skloní hlavu a slabý klesne na kolena.