O koních a lidech a jejich svobodách

Autor: Jiří Stránský <jiri.stransky(at)email.cz>, Téma: Fejetony, Vydáno dne: 16. 07. 2007

postarší fejeton z období Velké pardubické steeplechase

 

Pořád ještě doznívá všechno, co se událo o svátku koní v Pardubicích. Vítězství, prohry, smrt. Nadšení, zklamání, smutek. Kdyby se mě dnes Honza Burian zeptal, čím bych chtěl být v jiném životě, zase bych řekl, že koněm. Už jsem jím totiž určitě někdy byl. A nejspíš dřív než člověkem - právě sny o koních chvílemi okrašlovaly deset let mého vězení do jakés takés snesitelnosti. Dnes krášlit život i bezmocným.

Žil jsem s koňmi od klukovských let a naučil jsem se jejich řeči. Nedivte se, prosím - každý majitel psa považuje za přirozené svému psu rozumět a hovořit s ním.

S koníky je to jen složitější kvůli jejich svobodomyslnosti: to kůň se rozhodne, že vás přijme do svého života, ne vy. Koňáci by vám o tom řekli mnohem víc. Ačkoliv možná ne - naučili se od koní svobodomyslnosti, a obklopeni utajovanými nesvobodami jsou obezřetní.

Hleděl jsem v neděli na všechny přenášené závody a jejich dramata i radosti, poslouchal slova trenérů, žokejů, majitelů, slyšel i spokojenost prezidenta přes koně o tom, kolika lidem teď koně dávají obživu. Tohle se nedá dělat bez vztahu. Je v tom samozřejmě spousta peněz, ale zacházet s nimi špinavě moc nejde. Namítnete, že kdysi dávno koně nosili lidi do krvavých a krutých sečí a jaká tedy svobodomyslnost. A já musím namítnout, že bolševik zavřel desetitisíce lidí, ale statisíce koní nechal povraždit v jatkách. Proč asi? Proč zrovna koně? Že traktory byly lepší?

Proto navrhuji, aby se každý současný politik svezl v přímém přenosu na koni vybraném koňáky, ne politiky. To by se pak volilo! Po volbě koní...