Jenže mrtví nemluví...

Autor: Branwen <branwen2005(at)volny.cz>, Téma: Mystery, Vydáno dne: 02. 08. 2007

... což se živým může občas velice hodit do krámu

Horko trvá už desátý den.

Vylidněné město ztěžka oddechuje jako obrovské žíznivé zvíře a osleplýma očima mžourá do šmolkové oblohy, na které není ani jediný mráček. I jeho srdce - staré víc než tisíc let - jen zvolna pulsuje v ospalém srpnovém rytmu. Jako tenkrát.
A stejně jako rtuť teploměru šplhá vzhůru i denní statistika znásilnění, vražd i sebevražd. Lidé jsou podráždění jako včelí roj. Stačí nesprávné slovo v nesprávný okamžik a stanou se věci,které se nedají vzít zpátky. Násilí je zkrátka teplomilná kytka. Ohřej jí kořínky a dočkáš se plodů, o které nikdo nestojí.

 Nad dlažbou z kočičích hlav se převaluje rozpálený vzduch a takřka láskyplně olizuje moje nahé kotníky. Ale běda, kdybych vyslyšela jeho milostné vábení a zula si sandály! Žulové kostky by otiskly svůj žhavý cejch do mých chodidel dřív,než bych stačila jednou mrknout. Našlapuji obezřetně, téměř po špičkách, ale i tak cítím ten žár i přes tlusté podrážky. Můžu jen doufat, že se mé nové botky od soudruhů z Číny horkem neroztečou jako ony čajové lžičky blahé paměti. Ano, ty od soudruhů z NDR.

Ještě chvilku a budu u cíle - na nízkém návrší, nepatrném dokonce i vzhledem k okolní rovině, v srdci města, které se každým rokem nenasytně rozpíjí do úrodné nížiny jako stále se zvětšující skvrna z asfaltu a betonu. Chodím sem každý týden a třebaže už tu znám každý kámen, ještě se mi to neomrzelo, protože na konci mé cesty čeká chladivé příšeří chrámové lodi. Ne, nejdu se modlit, ani to neumím. Jen tiše sedím, pozoruji odlesky světla, které dovnitř proniká přes barevná sklíčka oken a čekám, až se moje mysl zbaví nánosů emocí, usazených v ní za minulé dny. Stačí půlhodina, abych z kostela vyšla s pocity čerstvě narozeného děcka. Nevím jak, ale funguje to.   

Blíží se poledne a z oken okolních domů, rozzívnutých dokořán jako psí tlama, voní jídlo. Rozeznávám hovězí polévku a smažené řízky a na okamžik se mi zvedne žaludek. Také já bych měla v tuto dobu stát v kuchyni a nalévat horkou polévku do malovaných talířů po babičce. Ale není proč a není komu.

Odešli.

Obě dcery se svými manžely za prací do zahraničí a můj muž za svou novou životní láskou - čerstvě odpromovanou Medicinae Universae Doctor. Ano, začíná-li váš věk dvojkou, jste pro druhé pohlaví nepochybně mnohem přitažlivější, než když na tomtéž místě stojí čtyřka. Prostá, leč účinná magie čísel. A hormonů.

Paradoxně mě jeho odchod zbavil i břemene nesmyslných rituálů, které jsem celá léta udržovala v naději, že díky nim poběží můj život v té jediné a správně koleji. Patřil k nim i nedělní oběd - každý týden stejný, hovězí polévka a smažený řízek.

Jakže zní ta stará mnišská moudrost? Dodržuj řád a řád podrží tebe.

 Nepodržel.Někde se stala chyba, ačkoliv jsem za těch pětadvacet let řízky spálila jen dvakrát a polívku ani jednou. Jestli to nebude tím, že nejsem mnich. Teď už na tom stejně nesejde.

Jenže zvyk je víc než železná košile. Je to kulička lopuchu, uvízlá ve vaší mysli. Ať děláte, co děláte, nikdy se jí nezbavíte úplně, jenom nahradíte staré rituály novými. Místo řízků tahle procházka.

Křivolaká ulička se bez varování otevřela do miniaturního kulatého náměstí .

Tady to bylo - před tisíci lety tu stával přemyslovský palác, odtud se vládlo Moravě. Dneska z něj zbyly jen základy hluboko pod zemí a jedno krásné románské okno, ale genius loci odsud nezmizel. Gotická katedrála zasvěcená svatému Václavu, která vyrostla na místě románské baziliky, stále nutí člověka zatajit dech a podvědomě naslouchat šepotu dávno umlklých hlasů.

Poledne je pro to ideální čas.  Místní jsou -  až na pár důchodců  - ještě v práci a davy turistů, které tu takřka nepřetržitě střídají, se právě ve zdejších vyvařovnách ládují vepřo-knedlo-zelem , takže si  katedrála s přilehlým muzeem mohou  konečně vydechnout. Ale dnes nemám štěstí.

Zpoza rohu se znenadání vynořila skupinka japonských turistů.

Bez ohledu na panující teploty vypadají čile a nezmačkaně a bez přestání štěbetají jako hejno vlaštovek. V jejich čele pochoduje kyprá plavovlasá Valkýra, o hlavu větší, než nejvyšší chlap ve skupině. Zastavují před vchodem do kostela a disciplinovaně umlknou, když průvodkyně zvedne nad hlavu pestrobarevný deštník.

Zatímco jim příšernou angličtinou s nezaměnitelným slovanským přízvukem (nejspíš přeškolená ruštinářka, která si přivydělává k učitelskému platu) vysvětluje historii tohoto místa, Japonci pozorují detaily  kamenných krajek na výzdobě portálu přes hledáčky foťáků. Jakoby se neuměli dívat normálně očima. Možná už to opravdu neumějí.Zřejmě není daleko doba,kdy budou mít implantované fotočipy  přímo pod rohovkou.Vsadím krk, že už beztak na něčem takovém dávno tajně makají.

    Zaslechnu slovo „Přemyslovci" (to je fakt do angličtiny nepřeložitelné) a pochopím, že valkýra došla ve svém výkladu  k oné neblahé události z roku 1306. Leč na její svěřence to evidentně neudělalo žádný dojem, mají stále na tvářích přilepené ty svoje úsměvy. No aby ne, jejich vlastní historie je zrovinka tak krvavá. Ve středověkém Japonsku měl lidský život navlas stejnou cenu jako v tehdejších Čechách - čili žádnou. O jednoho vládce či dynastii míň... kdo by se s tím , prosím vás, počítal!

Vzdálený úder zvonu vpadne průvodkyni nezdvořile do řeči. Jedna... dva... tři... na orloji odbíjí poledne . A ještě než stačí zakokrhat plechový kohout (pozlacený hřeb programu), přidávají se  další zvony - jako první ten velký z dómu, jak se tady zdejšímu svatováclavskému chrámu říká. Ve vteřině vzduch duní jako při bouři.

Jakkoliv vycvičený, valkýřin hlas nemá šanci. Rozzlobeně mávne deštníkem a mizí i se svými svěřenci v otevřených vratech katedrály. Nezbývá mi , než počkat, až si zdokumentují i vnitřek a následně se vydají okupovat nějakou jinou pamětihodnost. Pak budu mít snad chvíli pro sebe. Doufám jen, že jim to nebude trvat dlouho. Vedro mě začíná zmáhat. Vytáhnu kapesník a otírám si zpocené čelo.

Náhle mám pocit, že se na mě někdo dívá. Je tak intenzivní, že se mi zježí drobné chloupky vzadu na krku a mozkem prolétne závan chladu, jako když otevřete  při sněhové bouři domovní dveře.  Rázem mi naskočí husí kůže. Bleskurychle přelétnu očima náměstíčko, ale to je - až na mou maličkost - prázdné, jen horký vzduch se chvěje nad dlážděním a nepatrně rozostřuje všechny obrysy.

Co blbneš, jsi tu sama jako kůl v plotě, tak nepanikař, říkám si polohlasem, ale přesvědčivě to nezní. A pak se ohlédnu....

Zaječela bych jako siréna, kdyby mi ovšem čirá hrůza neukradla hlasivky.

Chlap za mnou vypadá jako kříženec Arnolda Schwarzeneggra s potulným lapkou. Skoro dvoumetrový vazoun s rameny jako vrata od stodoly a hrudníkem, o jakém sní každý kulturista začátečník, je nasoukaný do nohavic neurčité barvy a kožených škorní. Špinavě hnědá halena vypadá jako hadr, který dali na hraní smečce divokých psů. Je v ní víc děr než látky a všemi těmi otvory prýští a  prosakuje... krev... spousta krve. Zajíknu se a kapesník mi upadne na zem.

Blbost, praví okamžitě mé racionální já. Mysli! To není krev, ale filmová barva. Chlap buď zapomněl, že masopust už dávno skončil anebo to nemá v hlavě v pořádku. V pravé poledne takhle děsit lidi. Nejspíš se teď parádně baví, když na něj vytřeštěně civíš.

Ne... že tenhle člověk se nebaví, je mi jasné ve chvíli , kdy mu pohlédnu do očí. Vlastně do jednoho oka, protože to druhé se změnilo v krvavou změť. Sečná rána muži  roztříštila očnici , amputovala lícní svaly a zlomila spodní čelist . Musela být vedena s brutální silou. Žádný maskér na světě by nedokázal vytvořit takovou hrůzu. Ne, to  není filmový trik, ale skutečnost. A přestože chlap smrdí jako prasečí chlívek, do nosu mě udeří i nezaměnitelný nasládle kovový pach krve. Cítím, že se mi začínají podlamovat kolena. Měla bych něco dělat, poskytnout mu první pomoc nebo tak... ale jsem jako ochrnutá. Takhle zmasakrovaného člověka  face to face vidím poprvé v životě. Asi omdlím - taky poprvé v životě. 

Mužovo zdravé oko na mě hledí naplněno hlubokým zoufalstvím. Jeho ústa se pohybují... asi něco říká... určitě něco říká, ale buď jsem já ohluchla nebo on je němý. Nic neslyším. Ostatně, nejsem si jistá, že něco slyšet chci.

Udělá krok ke mně, ale zavrávorá a ruce, které si dosud pevně tiskl na břicho, bezvládně klesnou. Z rány v podbřišku vytryskne mohutný rudý proud a rozstříkne se na dláždění. Jeden cákanec zasáhne i můj kapesník. Vzápětí mu ven vyklouznou smyčky střev jako klubko růžových hadů. Muž padá... a já taky. Žulové kostky mi letí vstříc nesmírnou rychlostí, ale do hlavy mě třísknou skoro něžně.

Tma...

... „Nedají si říct a nedají! Místo, aby byli ti staříci zalezlí v chládku s dvoulitrovou minerálky po ruce, producírujou se v tom největším pařáku po městě, a pak se hrozně diví, když to s nima šlehne o zem! To je dnes už desátej případ! Fakt mě to přestává bavit."

Něčí hlas se mi zarývá do mozku jako zubařská vrtačka. Staříci...? O kom to mluví? Snad o mně?  Na to, že mi lebka proměnila v dětské chřestítko, vnímám zatraceně dobře. A ten hlas poznávám. Bohužel. Jakoby nestačilo, že mám rozbitou hlavu, ale navíc se musím dostat do drápů zrovna jí - životní lásce svého bývalého muže. Kdysi jsem byla jeho životní láskou já. Aspoň to říkal. Než přišla ona.  Jenže všechno se mění.

Já například taky už neležím s nosem zarytým do spár mezi kočičími hlavami, ale na čistém lůžku v chladné místnosti. Malinko nadzdvihnu víčka (dokořán otevřít si je netroufám)  a okamžitě na mě zaútočí ostré světlo, až mi vyhrknou slzy.  Ale vidím. Stěny jsou vymalované světle zeleně a ve vzduchu je cítit dezinfekce. Špitál. Co tady k čertu ale dělám já?

„Paní kolegyně, nebuďte přece tak přísná," oponuje hluboký mužský hlas. Je v něm laskavá shovívavost a kdesi hluboko i záblesk suchého humoru. „To se může stát každému, že omdlí. I vám, nemyslete."

„Mně ne!" praví rezolutně ta mladá dáma a poněkud hlasitě za sebou zavře dveře. Doufám, že zvenčí a na hodně dlouho.

Otvírám oči a nechávám stékat slzy po tváři.  Ještě než oschnou, nakloní se nade mnou majitel onoho sympatického hlasu.

„Vítejte na palubě, madam," usměje se. „Zajisté pláčete z radosti nad tím, že můžete využít služeb našeho věhlasného ústavu... úspěch zaručen... tisíce děkovných dopisů!"

Moc vtipné. Ale stejně se mi bezděčně roztáhly koutky úst.

„Úsměv? Výborně! Teď jste už z poloviny zdravá a o tu druhou už se postaráme. Mohu se zeptat - čistě z profesionální zvědavosti - , jak se cítíte?"

„Jak by jste se cítil vy ,doktore, kdyby vám v hlavě lítalo hejno vzteklých včel?"

„Mizerně," řekl. „Ale není to nic, s čím by si neporadila trocha sedativ."

 „Samozřejmě přiměřeně," dodal, když zahlédl nesouhlas v mé tváři. Oblbováky až v krajní nouzi, pane doktore. I bez nich mám docela velké okno. Pamatuju si ty šikmooké turisty a pak nic....pusto..prázdno...bílo...jen vteřinový záblesk detailu dlažební kostky....

 „A co se mi vlastně stalo?"

„S jistotou mohu říci pouze to, že jste byla v bezvědomí, když vás našli.  EKG i cétéčko je naštěstí v pořádku, čili to nebyla ani mrtvička, infarkt nebo otok mozku. Takže tipuji na  přehřátí, dehydrataci a následnou mdlobu."

 „Vy tipujete? No nazdar, to je na tom naše zdravotnictví už tak bledě, že místo doktorů zaměstnává tipaře?"

„Vidím, že humor vás nepřešel. Takže ještě přihodím malinký otřes mozku, co vy na to? Naštěstí bez následků, jak to tak vypadá. Jestli vám ty srandičky vydrží, půjdete zítra domů. Zdraví nemocní tu nemají co pohledávat, kazili by morálku těm skutečně nemocným." 

„ Zdraví říkáte? A co je tohle?" sáhnu si na čelo. Pod prsty cítím náplast a bouli. Bolí to jak čert.

„Jenom rozseknutá kůže, krve jako z vola, ale nakonec stačily dva stehy. Zcela nepatrné, řekl bych. Ani jizvu mít nebudete. Kolega Mrázek z ambulance je na tohle odborník. V minulém životě byl totiž osobní vyšívačkou kněžny Zaháňské," usmívá se doktor, ale vzápětí zvážní. „Kost naštěstí vydržela. Máte asi hodně tvrdou lebku."

„No to mám," přikyvuji, „ ale dnes poprvé mi to k něčemu bylo."

Lebka... najednou se odkudsi vynoří zkrvavená rozbitá hlava s vyhřezlým okem. Už vím... už si to vybavuju... proboha...

„To jsem teda dopadla podstatně líp než ten chlápek," říkám s úlevou.

Lékař se rozhlédne po prázdné místnosti.

„Kterého chlápka máte na mysli? Mě, doufám, ne."

 „Toho zraněného... teda on byl  napůl mrtvý. Museli ho přivézt současně se mnou. Myslím... myslím, že ležel na zemi snad metr ode mě."

„Je mi líto, madam, ale přijela jste sólo. Nikoho dalšího jsme během poslední hodiny nepřijímali."

„Možná leží na JIPce," navrhuji. „Vypadal jako by se o něj porvali vlci. Krvácel a lezly mu ven vnitřnosti. Byl to hrozný pohled ,doktore. A možná umřel, než přijela sanitka."

Doktor vrtí hlavou.

„Kromě vás tam nebyl nikdo, kdo by potřeboval lékařskou pomoc, věřte mi. Leda snad váš zakrvácený kapesník, ale pro něj jsme bohužel nemohli nic dělat. V Persilu si ho musíte vyprat sama."

Teď vrtím pro změnu hlavou já.

 „Byl tam. Pamatuju si ho úplně přesně. Můžu vám popsat do detailu, jak vypadal. Výška tak stodevadesát, namakanej jako z posilovny , tmavé vlasy, potřeboval by ostříhat. A taky pořádně vydrbat, řepu by na něm mohli sázet."

„Tak jo, ukecala jste mě," lékař vytáhne z kapsy mobil, poodejde k oknu a vyťukává číslo. Pak druhé a třetí.

„Nevědí o něm. Dispečerka ze záchranky, ani kolega z traumatologie. A na JIPce jakbysmet. Vypadá to, že váš otřes mozku tak docela bez následků nebude. Začínáte být zmatená, takže  se na to koukneme."

Bez varování mi posvítí do oka malou baterkou. Instinktivně trhnu hlavou a odstrčím jeho ruku.

„Nechte toho, doktore. Já nejsem blázen, ani mozkově otřesená. Viděla jsem ho tak, jako vidím teď vás. Vypadal sice divně, jako by utekl odněkud z komparsu nebo ze skupiny historického šermu, soudě podle těch hadrů, co měl na sobě. Ty byly in naposled za krále Klacka. A taky děsně smrděl. Jako by se rok nekoupal. Ale byl skutečnej. Podle mého laického úsudku pomoc potřeboval a to tak, že rychle. Já bohužel omdlela dřív, než mě vůbec napadlo vytáhnout mobil.  Počkejte... teď mě něco napadlo, na tom kapesníku není moje krev , ale jeho... Schválně, ověřte si to. Určitě najdete jinou krevní skupinu než mám já."

Chrlím ze sebe slova jako vodopád, ale je mi jasné, že zbytečně. Lékařův úsměv je tentam, pozoruje mě s odstupem a profesionálním zaujetím.

„ Anebo taky stejnou. Vážená dámo, lidských krevních skupin je jen omezený počet. Ale chápu ," kývne, „ kapesník jako důkaz. Třeba by to zajímalo polici. Mně zajímá něco jiného. Jak se jmenujete?"

„Nic nechápete. Kateřina Moravcová. Proč? Máte to snad napsané v kartě nebo ne?"

 „Datum narození?"

„23. března 1959. Co to je za nesmysly?"

„Standardní postup. Kolikátého je dnes?"

„17.srpna 2006."

„Souhlasí. Sedmnáctého srpna..." odmlčí se. Vypadá jakoby se na něco rozpomínal. Samým přemýšlením nakrčí čelo stejně,  jak to dělával  můj manžel. Proč na něj k sakru zase myslím?

 „Odkud vás vlastně přivezli?"

 „Přece od dómu. Stála jsem zrovna před ním, když  se tam objevil ten chlap. Byl samá krev a pak mu vypadly ty střeva a se mnou to seklo."

 „Od dómu.." opakuje zamyšleně. „Sedmnáctému srpna. Kristepane, ona je to nakonec pravda!"

 „Jasně, že je to pravda!"

 Začínám už ztrácet trpělivost.

 „Říká vám něco rok 1306?" zeptá se náhle.

 Proboha, snad mě teď nehodlá zkoušet z dějepisu? Že by taky standardní postup? Letopočty mi nikdy moc nešly. Ovšem tenhle je čestnou výjimkou.

 „No jistě," odseknu trochu zprudka, „ těžko můžete být olomouckým rodákem a nevědět, že v tom roce ve vašem městě zavraždili posledního z rodu Přemyslovců! A co to má společného....? Vy myslíte..?"

A najednou mi to dojde.

Doktor přikývne.

  "Zjevuje se prý na stejném místě, kde tenkrát padl. Každých sto let...  v den své smrti, v pravé poledne. Vyprávěl mi o tom pradědeček. Jako malý kluk chodil pomáhat kostelníkovi do katedrály. Když se ve dvanáct rozezněly zvony, vycházel zrovna z chrámu a narazil přímo na něj nebo spíš na to, co z toho nešťastníka zbylo. Prý něco říkal, ale nic nebylo slyšet. Krvácel a  držel se za břicho. Pradědeček se tenkrát vyděsil k smrti . Na nic nečekal a vzal do zaječích. Do toho kostela ho už víckrát nedostali. Naneštěstí jeho vyprávění nikdo nevěřil. Jenom já, ale i pro mě to byla taková duchařská báchorka, dobrá tak na strašení mrňat před spaním. Jenže, jak mi ho tu popisujete...to oblečení..ta zranění...musí to být on."

„Doktore, proberte se. Říkáte, že se zjevuje ve výroční den své smrti. Ale  dnes není 4.srpna.Nebo se letopisci zmýlili?"

„Nezmýlili. Ovšem , pokud si ze školy vzpomínáte, v roce 1582 papež Řehoř XII. malinko pošteloval kalendář. Tenkrát sice jen o jedenáct dní, ale v dnešní době je posun oproti původnímu juliánskému 13 dnů. Ovšem pochybuju, že jeho  o změně někdo informoval. Pro něj je dneska čtvrtého."

„Chudák Václav! Takhle blbě skončit a navíc nemít klid ani po smrti!"

„Počkejte, kdo tady mluví o Václavu III.?"ohradil se doktor.

 „Kdo? Přece vy!"

 „Omyl, madam..tedy paní  Moravcová. Kateřino...můžu vám říkat Kateřino?"

 Pokrčím rameny... pro mě za mě...

 Napřáhne ke mně ruku.

 „Já jsem Pavel Novák. Ale zpívám falešně, proto jsem šel radši na medicínu...."

 „A co s tím má společného Václav?"

 Kdepak mně neutečeš, doktůrku, jestli něco nesnáším, je to odbíhání od tématu. Mlžit chlapi umějí, ale na mě si nepřijdou.

„Václav? Se mnou nic a s tím, co jste viděla,  taky ne. Jeho jméno tady ani jednou přece nepadlo. Nebo snad máte pocit, že před vámi stál sedmnáctiletý mladíček, nota bene v oděvu, který by na první pohled prozrazoval jeho královský majestát?"

To ne, ten „můj" přízrak měl dobře pětatřicet a jeho oblečením by nepohrdl leda nějaký žebrák. Hodně potřebný žebrák.

„Takže, kdo to byl? Jestli to teda není státní tajemství..."

„Durynk - údajný vrah krále Václava."

„Proč údajný? Chytili ho přece hned po činu,ne?"

„Chytili a hned zmasakrovali, jak jste měla možnost shlédnout na vlastní oči. Říkala jste - jakoby se o něj porvala smečka vlků. Bylo to horší - stráže, které nehlídaly, když měly a byly podezřele iniciativní, když už bylo nenávratně po všem. Dost možná je někdo podplatil, někdo, komu na Václavově smrti hodně záleželo. Durynk už nepromluvil. Nedostal šanci nic vysvětlit, ani se hájit. Stejné jako u atentátu na Kennedyho.Tam se taky nejdřív střílelo a pak vyslýchalo. Jenže mrtví nemluví. Zvláštní, jak se historie opakuje, co? Otázka tedy zní - spáchali vraždu opravdu ti, kteří z ní byli následně obviněni?"

„Na to my dva asi těžko odpovíme, Pavle. Ten přízrak... Durynk, jak mu říkáte... sice něco povídal, viděla jsem, jak otvírá ústa, ale neslyšela jediné slovo. Přes vzdálenost sedmi století se jeho obhajoba ( nebo snad přiznání?) ke mně prostě nedostala. Třeba bude mít někdo jiný za sto let větší štěstí a dějepisci budou moci opravit historii."

„Jenom jestli na tom bude ještě někomu záležet... Mimochodem, zítra mám volno. Až vás odsud pustí, nešla byste se mnou na oběd, Kateřino?"