Dalsí obrázek. Tentokrát z malinkého bulharského městečka...
Černošedý toulavý pes vyzývavě vrčel, ale zatím zřejmě jen rozmýšlel, jestli má přeběhnout klidnou ulici. Připadal mu mnohem větší, než jak si ho pamatoval za denního světla. Měsíční světlo, které bylo jasnější než světlo dvou jediných funkčních lamp, dodalo psu na velikosti. A půl druhá hodina po půlnoci mu dodala na výhružnosti.Jenže on se nebál. Křečovitě zatnuté prsty v pěsti měl už několik minut. Přestože nehty už dávno protrhly kůži dlaně, bolest nevnímal. Zastavil se a vrhl na psa pohled, který byl vyzývavý. Byli si až nečekaně podobní. Divocí, zklamaní, hladoví. A cenící zuby.Počkal, než pes zmizí, a pokračoval dál k non-stop otevřenému stánku s alkoholem a tabákem. Přestože mu povážlivě kručelo v žaludku, na jídlo ani nepomyslel. Za poslední drobné koupil cigarety a sirky. Zapálil si a vyrazil do parku.Opuštěné lavičky se bolestivě vysmívaly jeho samotě. Vysoké stromy, hustě nasázené všude kolem, nepropouštěly na cestu příliš měsíčního světla. Jiné osvětlení tam pochopitelně nebylo. Šel najisto ke kostýlku.V parku samozřejmě nenarazil na nikoho, takže mohl nerušeně pokračovat ve vlastním zpytování a výčitkách. Nedokázal pochopit, jak mohl takhle naletět. Ve svých letech ještě uvěřit v takovou lásku. Silnou, vášnivou, bezvýhradnou.Přes svých sto devadesát tři centimetrů a sto osm kilo si připadal jak malý hloupý kluk.Konečně byl u kostela. Nenávistně sevřel železné tyče plotu, až se mu svaly na pažích bolestivě napjaly. Sledoval pozlacený kříž na vrcholu a jakoby viděl jeho malé dvojče, které svým nejdelším koncem směřovalo mezi ta malá, téměř ještě dětská ňadra. Cítil zlost k oběma těm křížům, ale uvědomoval si, že problém je v jeho naivní důvěřivosti. Nebylo podstatné, že dostal tuhle lekci od křesťanky, ale ten kostel byl mlčenlivým svědkem všech těch lží, tak ať je svědkem i dnešní noci.Obrovský starý kaštan uprostřed dvora byl dnešním nepřítelem číslo jedna. Pod ním seděli a posléze i leželi ve chvílích absolutního štěstí, bezmezné důvěry. Jemu také vyčítal. Ale chystal se to s ním vyřídit jako chlap s chlapem. S měsícem nad hlavou a kostelem za zády se do něj pustil.Jeho obrovské pěsti tloukly do stromu děsivou silou. Starý kaštan jen odhodlaně stál. Stejně lhostejně sledoval zběsilé úsilí jeho pěstí, jako když tytéž silné ruce svíraly v milostném objetí panenské tělo mezi kořeny. Když konečně vyčerpaně svěsil ruce, věděl, že souboj dopadl nerozhodně. Oba zůstali stát. Oba jen s malými poraněními. U kořenů kaštanu ležely úlomky ostré kůry, ale i z jeho rukou zmizel dostatek kůže. Cítil části stromu na svých poničených kloubech, tak jako na kmeni kaštanu zůstaly jistě stopy krve.
Vrátil se k bráně před kostelem. Naposledy výhružně zvedl zakrvavené pěsti a zadoufal, že už nikdy víc nevzpomene ani na kříž ani na chuť těch nejjemnějších rtů. Zapálil si, aby nejlevnějším bulharským tabákem znecitlivěl vlastní ústa.
Zhluboka natáhl a víc se zašklebil, ačkoli se pokusil o pohrdlivý úsměv. Než zmizel krokem toulavého psa, odplivl si.