Postavička na peronu číslo 3

Tento článek je údajně nebezpečně osobní a proto měl být navždy černým písmem na černém papíru. Ale pokud se budeme tvářit jako profesionálové, kteří své pocity do tvorby vůbec nezatahují, nebudeme si mít co říct. Mezi sebou, svým článkem...

Poslední motorová jednotka z Moravskoslezské vagonky vyrobená roku 1997 byla zárukou pohodlné cesty, funkčního okna i WC. Její automatické dveře se otevřely a z nich vyskočil Bertík. Kytaru přes rameno a kamarádsky se na mě spolu se svým zpraseným trikem zadíval.

„Kam jedeš?"

Já trochu odtažitě odpověděl: „Do Valmezu."

„Dobrý vláček, tam si můžu dát nohu na topení, nové Elefanty jsou na hovno. Zpíváš?" Ukázal na kytaru.

„Jo, máš rád folk?"
„No jasně!"
„A znáš Portu?"
„Ty vole, první člověk v mojem věku, co o tom něco ví. Já jsem to graboval do empetrojek," reagoval Bertík nadšeně.

Vytáhl svou dvanácti-strunnou kytaru a zpívali jsme Žalmana.

Bylo to poprvé, co jsem zpíval ve vlaku s doprovodem, bylo to poprvé, co jsem potkal folkaře. Kytaristovi se očividně nechtělo pryč a vystoupil až na poslední zastávce v Ostravě. Jeho zapomenutou bundu jsem podal za rozjíždějícího se vlaku z okna a pokračoval dál do Valašského Meziříčí.

Pět minut před koncovou stanicí mi došlo, že už je nejvyšší čas zajít preventivně na záchod. Zastavila mě ovšem paní velice povědomá: „Prosím Vás, to už je Valašské Meziříčí?"
Zeptal jsem se jí během rozhovoru na jméno.
„Kůlová."

To ráno jsem na ni myslel. Na tu fenomenální učitelku, která přišla na půl roku učit na ZŠ Hradec nad Moravicí. Vzpomněl jsem si na její hlášky. S radostí je na mě opětovně aplikovala a já šťasten, že jsem se vrátil o 8 let zpět, šel v poslední minutě na prostorné WC. "Neužívejte ve stanicích" - smůla, nějak jsem to do zastávky nestihl. Spokojen, uvolněn a natěšen jsem ještě jednou potkal dezorientovanou Kůlovou pokoušející se najít východ. Podruhé jsme se rozloučili a běžel jsem k nástupišti číslo 3, kde měl v 10:19 dojet WhiteShadow.

„BlackTangerine přijede později," oznámil W.S.

Měl jsem radost a i trochu obavy. Byl jsem na ni hnusný, asi jako na všechny, koho dlouho nevidím naživo a musím jejich charisma domýšlet při té pitomé textové komunikaci. Není v ní nic. Půl centimetrové úsměvy o různých držkách její ústa nenahradí.

Po tom, co jsem se dostal ze své živé hravosti do stavu chtění tu zůstat, jsem se stal svým a s úsměvem pozoroval mou kšiltovku na hlavě BlackTangerine. Líbily se mi vždycky její vlasy. Jeden z té kšiltky schovám a vypěstuji si další její dvojče - snad se nespletu, další Richard by byl pro svět více než pohromou.

Ve chvílích simulace těhotenství zapříčiněného Whiteshadow jsem přemýšlel nad tím, že s ní by to taková katastrofa nebyla. Děti má ráda a často je věší. Na zeď jako obrázky a nebo na obrázcích. Vypadají moc roztomile.

Prostřídali jsme dvě hospody a dost toho nachodili. Čas se nachýlil k okamžikům posledních minut. Musíme...

Za hustého deště roztříštěného o okraje nástupištních střech jsme s WhiteShadow nastupovali do vlaku. On a BlackTangerine se objali, ale pusu si nedali. Jak to mám chápat, je to od Honzy výraz čistého kamarádství? Nebo ve mně nechtěl vyvolat žárlivost? A já budu ten, kdo pokazí čistě kamarádský trojúhelník? Objal jsem a neustále přemítal očima. Vlak, Tangerine. Přestal jsem přemýšlet a dal ten můj polibek studeného betonu, který ještě neměl možnost se pořádně rozehřát.

Nastoupili jsme do vlaku a já tam s obrovským chtíčem vyskočit zpátky a nekoukat na promokající Barču stál jako přibitý. Uvědomoval si, že s mou stydlivostí a nepřístupností je to možná zase na několik měsíců, možná i let naposledy.

Vlak se rozjížděl. Koukali jsme se s Whiteshadow na tu mokrou holku, která se tak pěkně a smutně koukala a naznačila poslední polibek do deště.

***

Vysvitlo slunce a s naším panem šéfredaktorem jsme si sedli do vagónu. Dělal jsem, že je vše fajn, zaryto původním směrem, jako cesta po kolejích našeho vlaku. Ale ve skutečnosti jsem i při tom čištění brýlí těkal myšlenkami na obraz oddalující se postavičky stojící na peronu číslo 3.

 

Bylo 8. května 2007, WhiteShadow (Jan Kopčil) se čerstvě vrátil z Anglie a po Krtici (Janě Vyležíkové) opět přebral šéfredaktorství sekce Próza. BlackTangerine (Barbora Myslikovjanová) ještě byla šéfredaktorkou sekce Galerie. Doba idylických počátků vymizela, nadšení zdejších autorů zabily neustálé dohady, hádky a odchody. Původní jádro se rozpadlo. BlackTangerine už jsem od té doby neviděl. Měl jsem spoustu práce s přípravou gramofonové desky, tomuto časopisu jsem se věnoval jen okrajově, dlouho jsem nic nenapsal. A spousta dalších dlouho nic nenapsala. Kde jste... Jasně, a kde jsem já. Loni byly co 14 dní opékačky v mém městě, ale letos jsem si na Vás neudělal čas ani jednou. Pardon.

Zkusme nebýt pasivní. Zkusme být upřímní a kreativní. A zkusme to s novou redakcí.

Próza: Renata Vlčková (Harr)

Poezie: Pavel Kotrba

Věda a technika, Hudba: Richard Vacula (Histes)

Editor: Milan Záleský

Korektor (v rámci časových možností): Tomáš Dostál

Správce Komenářů: Ivo Hartman (Ivo-Hary)

Další členové redakce: Martina Králová (Epona), Jana Vyležíková (Krtica), Běla Polášková (Bell), Jaroslav Ferst (Hill), Marta (Little Jersey), Richard Schötz (Risik), David Mauder, Barbora Myslikovjanová (Black Tangerine)