Allus, Mesto, Inoitis - 35. díl - Boj naslepo

Cyril Kečetrk musí vybojovat jeden z největších bojů svého života.


Aeria ležela na obří posteli. Studentovi v modrém Fidohalerkském plášti, který na ní zrovna shlížel, musela připadat neuvěřitelně přitažlivá. Mlčky přejížděl pohledem po jejím těle a skoro ani nedýchal. Jak k tomu takový všivák, jako Kečetrk, přemýšlel, přijde, že má tu zatraceně nejlepší ženskou na téhle straně krychle. Kečetrk ani Akniluoj nikdy nebyli mezi mnoha Fidohalerky oblíbeni. Jistě, měli mnoho přátel, ale mnohem více bylo těch, kteří je měli jen v úctě. Aeria se protáhla a posadila.
„Tak jsem tu,“ řekl.
Byl hodně zvědav, jak si může svůj trest za špatné výsledky odpykávat zde. Ostatní jsou mučeni, bičování, drženi o hladu… …a on bude pykat spolu s ní…
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se.

V tu samou chvíli se na samotné Akademii stalo něco velmi zvláštního. Dlouhý skleněný válec naplněný smíchaným popelem Karla a Myslivce sám od sebe začal praskat. V místnosti nikdo nebyl a tak si toho nikdo nevšímal. Z malé prasklinky se začal sypat popel a na eliniové podlaze se začala tvořit hromádka. Popel jakoby vířil a jako by znovu hořel. Potom z něj vyjela ruka a začala křečovitě tápat po podlaze. Zanedlouho z popela povstal Fidohalerk. Byl to zajisté Christian, ale který, to už nikdo nedokázal zjistit. Zahalil si tvář do pláště a vydal se na známou cestu Akademií. Byl připraven zničit toho, kdo ho zabil nebo kdo ho nechal zemřít. Zničit ty, kdož byli před hlávkou ve které umírali. Zrodil se Exekutor.

Cyrilovi a Aeeleales zastoupil Boss cestu. Byli v lese, sotva dva kilometry od tábora.
„Co to je? Doufám, že nás nechceš zradit a pláchnout s ní?“ zavrčel.
„Co? Chceš se snad se mnou bít?“
A Cyril s úsměvem položil dlaň na jílec.
„Nebyl bych tomu rád, ale bude-li to nutné…“
„Není to nutné,“ ujistil ho Cyril. „Nikoho jsem nezradil. Chci se jen dostat do tábora lykantropů.“
„A ty myslíš, že ona tě tam dovede? Co když tě zavede do pasti?“ zeptal se Boss.
„Vtom případě,“ Cyril se výhružně na Aeeleales podíval, „by zemřela dřív, než já.“
„Tak já půjdu s vámi,“ rozhodl se Boss.
Cyril dále neplýtval slovy, jen kývl hlavou ve znamení souhlasu a všichni tři zmizeli v houští.

„Cyrile, měl jsem sen.“
„To já občas taky mívám,“ ušklíbl se Cyril.
„V tom snu ke mně přišla zvláštní zářící žena a řekla mi, že mám zabít vás dva – Kečetrka a Akniluoje.“
Cyril se po něm krátce podíval, dále se tím však už nezabýval, protože vstupovali do lykantropího tábora. Zašli mnohem dále, než očekávali. Když se před nimi objevily první proutěné chýše, zavěšené na mohutných stromech od pěti metrů až po třicet metrů nad zemí, bylo již kolem tří ráno.
„Hej, Aeeleales, koho to s sebou vedeš?“ zavolal lučištník.
Aeeleales chtěla něco říct, ale Cyril ji předběhl: „Jsem posel vůdce Krajů, mocného H’taruena. Přicházím v míru jednat s vaším vůdcem.“
Táborem se rozlehlo udivené zašumění. Během chvíle byli obstoupeni bojovníky.
„Pojďte,“ řekl chraplavým hlasem jeden z nich a vydal se k nejvyššímu stromu.
Mlčky došli ke stromu, který byl tak mohutný, že tomu až Cyril nemohl uvěřit. Ten strom byl skoro tak velký jako menší přeslička přízemní. Velitel skupinky potom ke kmenu přistoupil, třikrát na něj zaklepal jílcem meče a nakonec cosi zašeptal do pukliny. Za okamžik se z nedohledných výšin sesunuly tři provazové žebříky.
„Lezte,“ vyslovil lykantrop příkaz.
„Já taky?“ zeptala se Aeeleales.
„Měla bys tam jít a všechno pánovi vysvětlit,“ řekl už přívětivějším tónem velitel.
„Jsou to, přece, tvojí zajatci, že?“ dodal ještě.
Aeeleales se začervenala.
„Ne, ona je náš zajatec,“ řekl Cyril a začal šplhat.
Boss už byl deset metrů nad zemí.

Za chvíli byli všichni na rozlehlé a bytelné terase. Nedaleko od nich byl vysoký dřevěný trůn, na němž seděl statný muž ve fialovém šatu. První promluvil Cyril.
„Jsi velitel zdejších lykantropů?“ zeptal se.
„Tady kladu otázky já! A všichni mi musí vykat!“ zahřměl muž.
„Ale, kašlu na tvojí pýchu!“ odplivl si Cyril. „Chceš-li, klidně si tady hraj na imperátora, ale až ti Rudolf, jenž právě formuje obří armádu…“
„O co ti jde?“ přerušil ho vládce. „Jsi-li z města, potom patříš Rudolfovi. Jsi-li přítelem Krajů, potom jsi stejně s Rudolfem…“
„Krajové nejsou ve spojenectví s Rudolfem! A podle H’taruena jste to právě vy, kdo se přátelí s lidmi… …a možná nejenom s nimi, ale i s nukleokapsidy,“ rozlítil se Cyril.
„Blázne! Přijdeš tady, jsi obklopen tisíci lykantropy a odvažuješ se mně nařknout ze všech těch zločinů, které sami Krajové provozují! To vy všichni jste ve spojení s pekelnými silami! A Krajové nejvíc!“
„To není pravda. Jediná síla, kterou Krajové vládnou, je poctivá síla paží,“ řekl Cyril.
„Dej mi důkaz, že jsi upřímný a že nás nezklameš,“ řekl on.
„Nevím, jaký důkaz bych ti měl dát.“
„Ať oba dva podstoupí Testem Čistoty!“ vykřikl vládcův sluha.
„Ano,“ řekl pomalu vládce, „podstoupíte jej?“
„Ne!“ vykřikla Aeeleales. „Nikdo to ještě nepřežil! A to ani nemluvím o tom, že tak malý počet jako dva, ještě nikdy test nedělal.“
„Mlč, hloupá,“ okřikl ji vládce. „Jestli jejich ruce vedou bohové, zvítězí.“
„Nikdo to nemůže přežít,“ řekla ona.
„Já se vašich smrdutých testů nebojím,“ řekl Boss.
„Podstoupíme jej,“ kývl Kečetrk.
Vládce lykantropů se usmál – už je oba viděl mrtvé. Aeeleales měla pravdu. Ani deset nejlepších válečníků není schopno projít Testem Čistoty.

Cyril a Boss stanuli sami vprostřed nevelké arény. Po celém jejím obvodu stáli mědvědodlaci – elitní bojovníci lykantropů. Celé tělo mezi potetované magickými runami a v každé ruce drželi dlouhou šavli.
„A zatraceně,“ řekl Boss.
„Co je? Dvacet čtyři bojovníků, to zvládneme, ne?“ smál se Cyril.
„To jsou mědvědodlaci. Mají geneticky navýšenou sílu o osm set procent a reflexy ještě lepší. Na vlastní oči jsem viděl, jak jediný z nich sám pobil plně ozbrojenou armádu horských barbarů.“
„Co vy tady, sakra, víte o genetice?“ podivil se Cyril.
Vtom do arény vletělo zvláštní stvoření. Byl to opeřený had.
„Co se bude dít?“ zavolal Cyril na vládce, který na ně shlížel z vyvýšené tribuny.
„Vaším úkolem je zničit všechny naše medvědodlaky. Pro informaci, to se ještě nepodařilo ani stovce draků. A to ti draci navíc měli oči.“
„A my snad nemáme?“ zasmál se Cyril.
Náhle mu však úsměv zamrzl na rtech a pojal zlé tušení. Hadovy ostré drápky prosvištěly vzduchem a ze čtyř očí se vyvalily proudy temné krve. Cyrilovým tělem projela nepředstavitelná vlna bolesti. Hned vzápětí ze sebe vyplivl obrovský proud nadávek v sedmnácti jazycích. Boss se zkroutil v agónii a zavyl jako poraněný vlk. Potom se však oba muži postavili, opřeli se o sebe zády, a ztěžka oddychujíc tasili meče.
„Tak hodně štěstí ve vašem předem ztraceném boji,“ slyšeli hlas shora.
Cyril se naklonil ještě blíž k Bossovi a zašeptal: „Dobře, asi umřeme, ale nejdřív jim pořádně zaškodíme. Vždycky, když jeden z nás někoho dostane, tak vykřikne, kolikátého už dostal. Jednak budeme vědět, kolik jich tu ještě je a jednak zjistíme, kde je přítel, abychom se nebili mezi sebou. Orientuj se podle sluchu, čichu a instinktů. Vnímej prostředí, vibrace půdy, gravitaci nepřátel a…“
„Dost řečí. Bylo mi ctí,“ řekl Boss a poslepu stiskl Cyrilovi dlaň.
Pak se od sebe odlepili a jejich meče zasvištěly. Cyrilovi se vybavovaly všechny ty chvíle, kdy na Akademii cvičili v naprosté tmě. Věděl, že je na tento boj připraven, nevěděl ale, jak moc je připraven Boss. Cyril si uvědomil blízkost jednoho z nepřátel. Jeho tělo se napjalo jako pružina a vrhl se kupředu. Neuvěřitelnou rychlostí a prudkostí sekl mečem. Zřetelně zaslechl, jak se pod jeho čepelí drtí žebra a jak lykantropovo tělo dopadá k zemi.
„Jeden,“ křikl a udělal otočku.
Cyril náhle ucítil, jak je nedaleko jeho krku protínán ostřím vzduch. Nastavil mu meč a přišel náraz, který mu málem ochromil ruku držící zbraň. Jenže Fidohalerk už byl v aim. Druhá lykantropové šavle letěla zleva a příliš rychle. Cyril věděl, že tu už nedokáže zastavit. Prudce jako rys se odmrštil dozadu. Za letu ještě vykopl nohou a s potěšením zjistil, že zasáhl lykantropovu hlavu. Medvědodlak krátce vykřikl, ale i ta trocha zvuku stačila Bossovi, aby po sluchu hodil dýku. Cyrila, který v tu chvíli už zase stál na nohou a odrážel útoky dalšího z medvědodlaků, postříkala krev.
„Je po něm?“ křikl Boss.
„Jo,“ houkl Cyril a vbodl čepel do nepřítelovy hrudi.
„Tak jeden!“ zařval Boss.
„Já už mám druhého!“ odvětil Cyril.
Od té chvíle mlčeli lykantropové jako hrob. Věděli, že sebemenší zvuk je může stát život. Boss se už před chvíli vzdal snahy zjišťovat polohu nepřítele. Prostě jen kolem sebe s železnou neúnavností divoce rubal svým obouručákem. Cyril sice odrazil letící šavli, ale náhle mu ta druhá projela bokem. Prudce praštil čelem kupředu. Medvědodlakova lebka pod jeho silou zapraskala a její úlomky těžce poškodily mozek.
„Tři,“ zafuněl Cyril a sekl instinktivně doprava.
Druhou rukou zatím sáhl po ležící šavli a přistoupil tak na obouruční souboj.
Boss už měl na těle nesčetně šrámů a cítil, že ho začínají opouštět síly. Už nestihl uhnout lykantropově kopanci. Bota mu ztěžka dopadla na rameno, zlomila ruku a přinutila upustit meč. Bolest ve zlomenině mu připomněla zraněné oči. Zohnul se a ztěžka snažil nadechnout. Zřetelně slyšel, jak medvědodlak přistoupil blíž a připravil se k poslednímu úderu. Boss ucedil nadávku. Vtom lykantrop ztuhl v pohybu a těžkopádně se skácel do prachu.
„Čtyři,“ ozval se z těsné blízkosti Cyrilův hlas. „Meč máš asi půl metru nalevo od levé nohy.“
Potom se už Cyril vzdálil. Jak mohl vědět, kde leží jeho meč, přemýšlel Boss chvíli. Potom rychle myšlenky opustil a zdravou rukou praštil blížícího se lykantropa do žaludku. Medvědodlaka to sice mírně zpomalilo, ale ne dost na to, aby si Boss stihl zvednout zbraň. Šavle prolétla vzduchem a Boss se instinktivně vrhl do strany. Medvědodlak při nepodařeném seku mírně ztratil rovnováhu a zakolísal. To se pro Bossův divočinou vycvičený sluch projevilo jako nekontrolované tančení medvědodlakových nohou. Lidský válečník tím směrem prudce vykopl. Jeho noha nepřirozeně ohnula lykantropovu hlavu a jeho vaz zapraštěl.
„Druhý,“ vykřikl Boss.
„Pátý!“ odpověděl mu přítelův hlas tak barbarským tónem, že nejbližší lykantrop od Cyrila mírně couvl.
Ani Cyril nebyl nezraněn. Z těch pár škrábnutí, co utržil, si však nic moc nedělal. Horší už byla ta rána v boku. On, osamělý slepec zabil už pět odpočatých medvědodlaků s očima a to považoval za dostatečný úspěch na to, aby mohl zemřít spokojen. Přesto se mu však do prachu ještě moc nechtělo. Ještě by se rád aspoň jednou pomiloval s Cis’an, pokecal s Metudem. Vzpomínka na ty dva mu dodala sílu neodraka. Zaměřil své magické síly a rozpoutal ohnivý blizard.
„Co to, sakra…“ byla poslední slova jednoho z lykantropích bojovníků.
„Třetí,“ zvolal Boss, když z něj vytahoval svůj meč.
Když krátký blizard skončil a Cyril zhodnotil výsledky, zavolal do okolí: „Devátý! Máme půlku za sebou!“
Tato skutečnost dodala i slepému Bossovi novou naději a energii. Jenže i dvanáct bylo příliš mnoho – Boss byl unaven jako nikdy dříve a ani Cyril se necítil zrovna nejlépe. Všude kolem něj se ozývaly kroky zkušených a krvelačných šermířů. Z nedaleka se ozývaly nárazy Bossova těžkého meče na zoufale se bránícího lykantropa. Nárazy byly ukončeny závěrečným hlasitým šplouchnutím a ještě hlasitějším vítězným křikem: „Čtyři!“
Náhle však Boss vykřikl. Někdo jej musel překvapit zezadu. Cyril překonal celou vzdálenost mezi nimi dlouhým skokem. Ve své nevidomosti si však nevšiml ležící mrtvoly na místě jeho dopadu a proto zakopl. Padl mečem napřed přímo na medvědodlaka, který zezadu útočil na Bosse.
„Deset,“ sykl Fidohalerk a přejel prstem po Bossových zádech.
Jeho prst nahmatal a zjitřil hlubokou ránu. Boss sykl bolestí. Jeho zmučené tělo už chtělo skončit. Jenže mysl byla silnější než tělo. Boss se ještě jednou vymrštil na nohy, zakroužil mečem, čirou náhodou rozsekl vejpůl blížícího se překvapeného lykantropa.
„Pět,“ oznámil Cyrilovi a padl zpět k zemi.
To už ale Cyrila varoval instinkt před útokem zezadu a on se prudce otáčel. Dvoje ostří se v letu střetlo a kovově o sebe cinklo. Cyril se s lykantropem chvíli přetlačoval a musel přitom uznat, že ten medvědodlak má skutečně sílu jako buldozer. Lykantrop se pokusil Cyrila překvapit kopem mezi nohy. Ale Cyril cítil každý pohyb svého soupeře, jakoby byl součástí jeho vlastního těla. Odpojil svůj meč od medvědodlakova a nečekaně s ním sekl po lykantropově noze. Uťal mu ji nad kolenem. Lykantrop zařval a Cyril mu po sluchu usekl hlavu. Nestačil ale ani nahlásit počet a zezadu bodla špice šavle. Uhnul na poslední chvíli, ale i tak mu čepel udělala vážné zranění. Jindy by se mu bolestí zatmělo před očima, ale teď stejně nic neviděl, takže to bylo jedno. Vzpomněl si na probodnutý bok a prudce ho v něm zapíchalo. Zakolísal, odrazil letící šavli a dopadl vedle Bosse. Z kleče ještě bodl vzhůru. Mírně ho uspokojilo to, že jeho ostří se nestřetlo s odporem a zajelo hladce do lykantropova srdce.
„Dvanáct,“ hekl.
Boss mlčky máchl mečem a přetnul čísi nohu nad kotníkem. Poraněný nepřítel klesl k zemi a Boss ho dorazil.
„Šest. Tohle je konec,“ řekl Boss.
„Takhle jsem si konec…“ Cyril odrazil nepřátelský útok, „…nepředstavoval.“
Potom se však v něm znovu vzepjala síla. Je zbabělec. Vzdává nedokončený boj. Co by mu řekl jeho starý učitel Petr Icčuorb. Ten ho vždy učil, že „boj neskončil, dokud dýcháš a mnohdy ani potom ne“.
„Bossi, oba ještě dýcháme a máme dvě ruce. Jsme neporazitelní,“ zachraptěl Cyril.
Boss se chabě pokusil odrazit útok. Čepel mu způsobila dlouhou řeznou ránu na hrudi.
„Budeme se navzájem podpírat,“ vymýšlel Cyril.
„Cyrile, já už jsem to vzdal…“ zašeptal Boss.
„Potom nejsi muž, ale vystrašená stařena,“ opovržlivě vyplivl Kečetrk. „To jsi hrdý válečník z hor? Barbar, pod jehož bosými chodidly padají paláce? Jsi ubožák! Malé děvčátko!“
Boss zaryčel jako raněný medvěd, zapřel se o Cyrilovo rameno a navzájem se postavili na nohy. Zatímco se ochromenými stranami těla o sebe zapírali, ty druhé polovičky kolem sebe roznášely smrt jako neúnavné stroje.
„Sedm, osm,“ chrčivě řval Boss, když se jeho meč lačně zakusoval do masa nepřátel.
„Třináct,“ zavřeštěl Cyril a vytrhl meč z lykantropova těla.
Několikrát se málem oba poroučeli k zemi, ale nakonec se vždy znovu srovnali. Jejich zbraně jakoby by řídili v pohybu snad sami bohové, tak prudké, drtivé a hbité byly jejich výpady.
„Deset! Už je tu jen jeden!“ zakašlal Boss a odkopnul nehybné tělo.
„Ještě jste nevyhráli!“ vykřikl vzteklý vládce. „Poslední lykantrop je němý a nehýbe se! Nevíte kde je! Zabije vás vrhacími hvězdicemi! Vaše smrt potěší mé bohy!“
Dobře, že Cyril důvěřoval svým smyslům – náhle se prudce prohnul a odkulil. Vrhací hvězdice prolétla kousek od jeho krku a řízla ho do ramene. Cyril hvězdici nenápadně vzal, postavil se a opřel o Bosse.
„Zvládneš to?“ zašeptal Cyril.
„Jo,“ řekl Boss a Cyril mu podal hvězdici.
„Němý sice je,“ řekl Boss, „ale smrdí jako kopa hnoje!“
Jeho paže vypustila hvězdici a ta se zakousla do nejvíce páchnoucí části těla posledního z lykantropů.
„Jedenáct a třináct je dvacet čtyři! Jsme hotovi!“ zvolal Boss.
„Ještě ne,“ řekl Cyril a vrhl svůj těžký meč směrem k vládci.
Vládce se leknul a ztuhnul jako socha. Jenže Cyril nemířil na něj, mířil ve skutečnosti směrem, kde instinktivně cítil syčícího opeřeného hada ležícího na měkké podušce. Meč ho rozsekl na dva kusy a zůstal ležet půl metru od vyděšeného vládce.
„To máš za ty oči, parchante!“ ulevil si Cyril.
„To snad není možné,“ zamumlal vůdce lykantropů.
Všichni diváci se na ty dva válečníky dívali s posvátnou úctou. Byli si jisti, že by je rozhodně nechtěli mít v boji proti sobě. Ten fakt snad rozhodl o výsledku víc, než nějaká víra v Test Čistoty.
„To nejsou lidé, ale bohové,“ zašeptal kdosi.
„Tak co bude?“ zařval Boss.
„Uklidni se bojovníku,“ řekl mírně vůdce a hodil po nich malou krabičku.
Cyril ji chytil a otevřel. V ní nahmatal nějakou mast.
„Potřete si s tím oči a nejhorší zranění. Do rána se zahojí.“
Cyril si k masti přičichnul.
„To je qenonortium. Tady něco není v pořádku! Jak to, že tady znáte genetiku a qenonortium? Za tím musí být něco…“ mumlal udiveně.
Ale nikdo ho už neposlouchal. Do arény vbíhali lékaři a obvazovali jim už namazané rány. Jiní lykantropové odnášeli padlé medvědodlaky. Cyril s Bossem leželi v prachu arény a už si pramálo všímali ruchu kolem nich. Ztěžka oddechovali a byli rádi, že je ten těžký boj za nimi. Jasně cítili, jak jim rány pod vlivem qenonortia přestávají krvácet a bolest v očích se začíná stávat snesitelnou. Trvalo však ještě přes čtyři hodiny klidného odpočinku, než začal Cyril matně rozeznávat obrysy věcí kolem sebe.
„Bossi,“ vykřikl, „už taky vidíš?“
„Ne, jen tmu,“ řekl Boss.
„Aha, ty vlastně nemáš pikoimplantát na podporu regenerace tkáně, u tebe to bude trvat o něco déle,“ uvědomil si Cyril.
„Cože nemám?“ podivil se Boss.
„Ale nic.“
Cyril se postavil. Nohy měl sice jako z elinia a trochu se třásl, ale stál.
„Cyrile,“ zašeptal Boss a stáhl ho svou svalnatou paží k sobě. „Nikomu, prosím, neříkej, že jsem to předtím chtěl vzdát.“
„Ani slovo,“ slíbil Kečetrk.
„Rád vidím, že se cítíte lépe,“ ozval se za ním hlas.
Cyril se otočil a pohlédl do tváře pána lykantropů.
„Asi bych tě měl zabít, šmejde,“ řekl upřímně Cyril.
Vládcův sluha položil ruku na jílec, ale jeho oči přitom hledaly, kudy by mohl v případě boje nejlépe utíkat.
„Ale neudělám to,“ dodal Cyril.
„Jste úžasní bojovníci. Byl bych rád, kdybyste v boji byli na mé straně,“ řekl vládce.
„Nebo spíš bys byl rád, kdybychom nebyli na té druhé straně,“ upřesnil to Boss sípavým hlasem.
„Na důkaz přátelství a důvěry, půjdu s vámi jen já a pět nejvyšších velitelů do Krajského tábora, vyjednat mír s H’taruenem.“
„Tak to doufej, že k vám nebude H’taruen stejně vstřícný, jako jste byli vy k vám. Že vás neprožene nějakým Testem,“ ušklíbl se Cyril.
Začínalo už svítat, když byl i Boss schopen se samostatně pohybovat lesem a všichni se tedy rozhodli, že bude nejlepší vyrazit.