Allus, Mesto, Inoitis - 41. díl - Epilog

Autor: Jakub Raida <jakub.raida(at)seznam.cz>, Téma: Romány, Vydáno dne: 15. 12. 2007

Skončil se tento příběh a zbyly jen jeho dozvuky.

Jen tři slova jsou, jenž k vítězství vedou

„A to je vše, tati?“ zeptala se malá Elisia.
„To je vše,“ řekl Lucian.
„Naštěstí,“ řekla Cellie, která právě přišla.
„Ale co bylo pak?“ chtěla vědět Elisia.
„Už je pozdě, měla bys jít spát,“ řekla jí Cellie.
„Pak? Svět už nikdy nebyl stejný jako předtím. H’taruen, Ireeailis a ostatní rozšiřovali ve Starém Metalu pikotechnologii, čemuž už žádný z Fidohalerků moc nebránil. Polovina Starého Metalu skoro zanikla, polovina se nakonec přidala k Metalu. O mnoho jsme tak přišli. Bohové si uvědomili, že je možné je porazit a přestali se o lidi moc zajímat. Bylo těžké žít bez nich, bylo těžké budovat zničené válkou, bylo těžké pokračovat v životě po tolika osobních ztrátách. Ale žijeme a vítězíme, což je to nejdůležitější. A teď už jdi spát.“
Když Elisia odešla, řekla Cellie: „Faeon řekl svá první slova.“
„Opravdu?“ zaradoval se Lucian. „Tak brzo? A co říkal?“
Cellie se usmála a řekla: „Co myslíš, že mohl říkat syn největšího Fidohalerka?“
„Nevím, nenapínej mě. Co říkal?“
„Allus, Mesto, Inoitis.“

Není příběhu s koncem

Rudolf položil ruce v těžkých kovových rukavicích na kamennou obrubeň hradního okna. Shlížel ze skoro padesátimetrové výšky na zuřící město. Zatracení povstalci. Za ním byl dubový stůl a na něm tiše ležel dlouhý samopal. Rudolf ho nenáviděl. Nenáviděl železné draky, kterým šlehají plameny z druhého konce. Nenáviděl řvoucí děla, nenáviděl zbraně, které zabíjí na míle daleko. Jak se teď může cítit bezpečně? Čepel snad ještě odrazí, ale kuli? Lid ho na trůně nechtěl.
„Lid nechtěl na trůně nikoho,“ ozval se mladý Hikrananel, „neví, co chtějí.“
„A co chceš ty?“ zeptal se Rudolf.
„Zabít určité lidi. Oblouznili mou mysl a nechali mě samotného v poušti. Viděl jsem je odlétat. Přiletěly pro ně obří vzducholodě. Letěli mi nad hlavou a ignorovali mě. Nechali by mě zemřít. Chci jejich smrt.“
„A co já z toho budu mít?“
Aaliarj se ušklíbl a hodil na stůl model krychle na němž byly vyznačeny a popsány body.
„Všechno!“

Po smrti

Link vykřikl a posadil se na posteli.
„Těžké sny, miláčku?“ zeptala se ho žena, kterou viděl poprvé v životě.
Potom se mu přepsala paměť. Původní život byl mazán, nové vzpomínky narůstaly. Link mávl rukou a vylezl z postele. Za oknem byla tma a jen jeden jediný měsíc. Vyšel z místnosti a sešel po schodech. Hlava se mu ještě točila. V kuchyni se svítilo. U stolu seděl zády k němu starý muž se sklenkou průzračné tekutiny v ruce.
„Tati, ty taky nespíš?“ řekl Link.
Karel se otočil a pohlédl do synovy tváře.
„Večer jsi mi dával dobrou noc,“ řekl Linkovi, „a přece mi připadá jako bychom se desítky let neviděli.“
„Jdi spát,“ řekl mu Link a posadil se vedle něj.
„Kde to vůbec jsem?“ řekl po chvíli.
„V pekle,“ ušklíbl se Karel a pohlédl na skříň, kde ležel zaprášený glóbus.
„Kdo ví, co bude potom…“ zamumlal ještě a hodil do sebe zbytek skleničky.

Slovo pro tebe

Tak, kniha je nyní skutečně u konce. Nebude ji však číst nikdo z této dimenze, ale z té vaší. Jak je to možné? Fidohalerkové v průběhu věků, přišli na to, že existuje několik dimenzí, mezi nimiž lze procházet. Jsou uspořádány v takových patrech, kdo se chce se dostat o patro níž, musí zemřít, kdo se chce dostat o patro výš, musí v dané dimenzi přežít 5 200 let. Nejvyšší patro je Ráj, do nějž se dostávají Titáni, kteří byli titány po dobu 5 200 let. Ráj absolutně postrádá cokoliv hmotného a je to jen velké moře mentionů. I zde se však dá zemřít, a kdo zde zemře, dostává se zpět do Kovového světa, ve kterém žijí jen titáni, kteří vznikli z bohů, jenž byli 5 200 let bohy. Když titán zemře, bude opět bohem, když přežije 5 200, půjde do Ráje. Kdo zemře v Kovovém světě, vrací se do Nebes, kde je opět bohem. Bůh má tu funkci, že rozhoduje u každého embrya, jaký člověk/živočich se z něj v budoucnosti narodí. Jejích rozhodování je zčásti omezeno genetikou. Bůh, jenž žije 5 200 let, se stane titánem, bůh, který zemře, je člověkem v Eliniovém světě, kterému dominuje obří krychle a ve které já nyní žiji. Zde je Metal, Krajsko, Hikrananelsko, Maxxálsko a všechny tyto země. Kdo zde vydrží 5 200 let, stává se bohem a jde do nebe. Kdo zde zemře, jde do Vesmíru, kde temným prostorem proplouvají poměrně malé koule hmoty, na nichž žijí ti, kdo v Eliniovém světě zemřeli. Část lidí jde na zrovna na vaši planetu, kterou nazýváte Zemí. Pro ostatní jsou zbývající planety. Lidé, kteří zde přicházejí, pomalu začínají zapomínat, kým byli a v mysli se jim utváří falešné vzpomínky, aby měli brzy pocit, že do tohoto světa dokonale patří. Není nám jisté, co je pod vaší dimenzí, ale nebojte se – však vy na to přijdete.

 KONEC